Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Petráček (* 1925  †︎ 2011)

• pochází z česko-slovenského manželství

• syn důstojníka čsl. armády zabitého gestapem

• kulometčík partyzánského oddílu Čapajev na východním Slovensku

• palubní střelec na bitevníku Iljušin Il-2

• strojní inženýr

• ředitel brněnské pobočky Chemoprojektu, práce na projektech rafinerií v Sýrii, Iráku a Egyptě

• zemřel 11. února 2011

Pan Petráček se na Slovensku narodil česko-slovenským rodičům. Jeho otec František Petráček, voják československé armády, se seznámil s jeho matkou během své vojenské služby. Matka pocházela z evangelické rodiny, její otec byl evangelickým farářem.

Ve dvacátých a třicátých letech prošli různými posádkami v Olomouci, v Hradci Králové a v Milovicích. Od roku 1937 žili v Brně, kde otec sloužil jako štábní kapitán, velitel roty doprovodných zbraní u dělostřelectva.

„Otce zatklo gestapo 9. prosince 1939, za necelý měsíc, 3. ledna 1940, ho při výslechu ubili. Pozvali si moji maminku na gestapo v Brně v Mozartově ulici, maminka tam přišla a na stole stála urna. Řekli jí: ‚Tady máte manžela.‘ Nevěděla o tom, nesla mu tam jídlo, takže přišla s velkým pláčem domů. Nikdy jsme se nedozvěděli, jak otec zahynul, ale je jasné, že ho umlátili.“

Ještě jednou a pozdravit!

Kapitán Petráček byl prý členem odbojového hnutí Obrana národa, proto na něj Němci měli spadeno. Navíc se netajil svými názory na okupanty, Miloslav Petráček vzpomíná na jednu příhodu, která se stala na veřejném prostranství v Brně.

„Typické pro mého otce bylo, když sem přišli němečtí vojáci, tak se stalo, že ho potkal jeden voják, který ho nepozdravil. Otec se tenkrát domníval, že němečtí vojáci mají nařízeno zdravit české důstojníky, což ale nebyla pravda. Ale domníval se, že je to tak. Zastavil ho a začal na něho řvát: ‚Zurück, grüssen!‘ Němec, jak byl zvyklý poslouchat, se otočil, šel o několik kroků zpátky a pozdravil. Otec na něj zařval: ‚Noch einmal!‘ On šel teda ještě jednou a znovu ho pozdravil. A otec mu říkal: ‚A pamatujte si, že budete zdravit české důstojníky.‘ Stalo se to na frekventovaném místě na křižovatce ulic V Táboře a Veveří. Vidělo to mnoho lidí, kteří se z toho radovali, bylo tam také mnoho českých fašistů. Možná už tam na něj nějaká ‚dobrá duše‘ upozornila.“

Miloslav Petráček, kterému bylo v době otcovy smrti čtrnáct let, měl od té doby „nevyřízené“ účty s Němci. Začal se intenzivně věnovat různým sportům a fyzické kondici vůbec, protože věděl, že nadejde čas, kdy se mu to bude hodit. Byl rozhodnut, že až bude dospělý, využije příležitost, kdy bude moci smrt otce pomstít. „Kdybych to nedělal, tak bych později možná nepřežil.“

Osudné byly pro něj odbojové kontakty jeho tety Eleny Hroboňové – mj. i poválečné poslankyně Národního shromáždění – se slovenským důstojníkem Ludovítem Kukorelim, který se u ní během války několikrát skrýval. Miloslav Petráček mezitím v Brně odmaturoval a krátce po maturitě, na začátku léta 1944, odjel k příbuzným do Dolného Kubína.

Zpočátku pomáhal převádět uprchlíky – většinou sovětské vězně ze zajateckých táborů – vedl je z oblasti Oravy do oblasti Liptova, kde je předával další spojce odbojové organizace, muži, který pracoval na železnici.

Sedmadvacátého srpna, dva dny před oficiálním začátkem Slovenského národního povstání, se Miloslav Petráček vydal na východní Slovensko do Slánských vrchů, aby se přidal k partyzánské skupině Čapajev, vedené sovětským majorem Baljutou a Ludovítem Kukorelim jako náčelníkem štábu. Když za tmy přicházel do kopců obsazených partyzány, slyšel radostný řev, který mu připomínal pokřik na fotbale. Divil se, co to znamená, a vysvětlení mu přinesly následující dny. Dva bojovníci z partyzánské skupiny zastavili vlak, ve kterém bylo 36 německých důstojníků, z nichž prý byl jen jeden generál a asi sedm plukovníků. Při přepadu jim řekli, že na obou stranách tratě byli další partyzáni, což nebyla pravda, Němci tomu nicméně věřili. 27. srpna večer tak partyzáni slavili tuto veleúspěšnou akci.

Vedení skupiny Čapajev mělo spojení vysílačkou s velitelstvím v Kyjevě a zažádalo o poslání letadel k odvozu důležitých důstojníků. Část z nich byla skutečně ještě během povstání převezena do Sovětského svazu.

V této atmosféře přišel k partyzánům Miloslav Petráček s doporučujícím dopisem od své tety pro Ludovíta Kukoreliho.

Dva měsíce v jednom prádle

„Bylo léto, 27. srpna, celý tábor měl jednotnou formu stanů. Stany byly trojúhelníkové, jednoduché konstrukce, byly to armádní stany. Byly tam dřevěné latě, vpředu a vzadu vyspárované, aby za deště netekla voda. Navezlo se do stanů hodně slámy, takže se spalo na měkkém. Když si tam člověk lehl, tak měl před sebou ještě asi půl metru stříšku, takže mu neteklo na nohy, pokud nebyl vyloženě silný déšť s větrem. Nad hlavou to šlo k zemi a tam měl každý své věci, nějaký ten batoh. Nefasovaly se tam žádné uniformy, alespoň já jsem nedostal nic. Přivezl jsem si tam teplé věci, svetr a několik sad prádla, ale o všechno jsem přišel, když jsme jeli jako osádka nahoře na tanku. Tank dostal zásah, začal hořet, já jsem byl daleko, nebyl čas zachraňovat svůj ranec. Přišel jsem o všechno, byl jsem v jednom prádle asi dva měsíce, to nebylo nic příjemného.“

Miloslav Petráček pak sháněl nějaké další prádlo, něco prý získal, ale začínala zima, a tak potřeboval nějaký teplý kabát. Když se ptal svých spolubojovníků, tak mu říkali: „Vezmi si od Němců.“ Jenže přepady nebyly jednoduché. Protože v těchto oblastech bylo přepadů hodně, tak tam prý byly varující cedule – „Achtung: Bandengefahr“ – a Němci si dávali pozor, na tancích už seděli s připravenými zbraněmi. Naštěstí byli partyzáni velmi mobilní a většinou útočili v momentě, kdy na to protivník nebyl připraven. V okamžicích, kdy byli Němci na útok připraveni, partyzáni ztráceli svoji výhodu.

Na začátku povstání operovala v této oblasti také slovenská vládní divize pod vedením generála Malára. U této divize byla také tanková jednotka. Většinu tanků prý Němci zajali, část vojska se i se svými tanky přidala k partyzánům, kteří tak byli vybaveni i těžkými zbraněmi.

„Zůstalo jich několik, co byli rozstrkaní po vesnicích. Bylo jich málo, ale vzali také svoje tanky. O ně jsme brzo přišli. První akce byl útok na obrněný vlak v Kysaku – Obišovcích, tam jelo asi deset tanků. Potom na nás poslali trestnou výpravu jako odvetu za vybrání důstojníků z rychlíku. Obklíčili nás a tlačili nás do lesů. Tanky nemohly odjet do lesa, zůstaly na kraji a Němci je rozstříleli. Tam jsem také přišel o své věci.“

V té době měl pan Petráček jen obyčejnou pušku, kulomet dostal až v dalších týdnech bojů a byl z něj nadšen, připomínal mu domov. „Považoval jsem to za velký dar, protože to byl výrobek Zbrojovky Brno. Já jsem ho hladil, úplně jsem se s ním mazlil, považoval jsem ho za kamaráda, ovšem taky za zbraň.“

Průlom německé fronty

23. listopadu 1944 došlo k velké akci, celá brigáda Čapajev, tehdy již v počtu dvou tisíc osob, se pokusila o průlom německé fronty v prostoru Medzilaborce – Habura. Byli k tomu takřka donuceni, zásoby se jim ztenčovaly a ve východoslovenských kopcích začínala dlouhá zima. Tato akce skončila nečekaně velkým úspěchem, což si pan Petráček dodnes nedokáže plně vysvětlit.

„Stále si to nedovedu vysvětlit, že tato síla lidí přišla v noci z 23. na 24. listopadu za německou frontu, a Němci o nás nevěděli. Vzlétla zelená raketa a masa těch dvou tisíc lidí se vrhla dolů na Němce. Zlikvidovali jsme německou frontu a Němci se pořádně nebránili, většina z nich utíkala do protisvahu k řece Laborci k ruským liniím. Odpor byl malý, v mém okolí byli jen dva němečtí kulometčíci, byli zakopaní a stříleli naslepo, ale bylo tam takové množství lidí, že to stačilo jen nasměrovat…“

Již při sestupu k ruským pozicím u vesnice Kalinová (poslední vesnice na slovenské straně hranic) byl Miloslav Petráček postřelen zbloudilou kulkou do kotníku. Noha mu druhý den otekla, po převozu do polní nemocnice v klášteře Komancza na polské straně hranic mu hrozila amputace nohy. Pan Petráček se v tomto okamžiku vzbouřil proti rozhodnutí sovětských lékařů, což mu zachránilo nohu. Jídlo v nemocnici bylo hrozné, pacienti leželi na slámě po šestnácti v malé komnatě kláštera. Polévka prý byla hrozná šlichta. Skoro při každém podání jídla byla přednáška: „Hoši, běžte znovu na frontu, tam bude maso, vodka, tam bude všechno.“

Nejhorší kšeft mého života

Partyzáni byli v posledních dnech velmi hladoví, stejně tak Miloslav Petráček. Jeho hlad ho stál kořistní zbraň po německých vojácích. „Po proražení fronty jsem udělal ‚ohromný‘ kšeft. V prvních bunkrech nikdo nebyl, bylo to opuštěné. O kus dál jsem viděl jednoho ruského vojáka, jak krájí cihličku ruského chleba. Měl jsem nepředstavitelný hlad, úplně jsem šílel. Unavený k smrti mu říkám: ‚Dej mi kousek chleba.‘ On na to: ‚Nedám, už jsem něco rozdal a tohle potřebuji pro sebe a mám také strašný hlad.‘ Tak mu říkám: ‚Udělejme spolu kšeft.‘ Měl jsem německou pistoli 7,65 mm, která by dnes stála takových 18 tisíc. ‚Dej mi ten chleba, tady máš bouchačku.‘ On se usmál a říká: ‚Na, tak si to vezmi.‘ To byl nejhorší kšeft mého života.“

Film o brigádě Čapajev

Zejména o této akci, která se udála na sklonku listopadu, byl v sedmdesátých letech natočen film Život na útěku v hlavní roli s Milanem Kňažkem jako partyzánským velitelem Kukorelim. Miloslav Petráček tvrdí, že film nebyl řádně uveden v kinech, údajně z důvodu cenzury.

„Věděl jsem o tom z ústního podání, že byl natočený film a že ho cenzura nepustila. Přemýšlel jsem o tom a bavil se s dalšími spolubojovníky, proč to nepustili.“ Jeden z hlavních důvodů může snad být, že Rusové utekli ze zákopů, když utíkali Němci. „Bořili jsme se do ledu na Laborci a lezli jsme za nimi do protisvahu. Dostali jsme se tam do minových polí. Přišli jsme k ruským okopům a ony byly prázdné.“

Poprava čtyř velitelů

Dalším ožehavým tématem historie partyzánské brigády Čapajev je smrt jejího velitele Kukoreliho. Pan Petráček spekuluje o tom, že to nemusela být německá kulka, která ho zabila. „Jednou se setkaly naše jednotky vracející se z akce, nevěděly o sobě, myslely si jedna o druhé, že je to německá jednotka. Tak se do sebe pustily. Velitelé jedné skupiny rychle opustili pole, druhá skupina se je snažila prohnat. Šli pak do tábora a hlásili, že se potkali s Němci. Velení se usmálo: ‚Ano, my o tom víme. Také víme, že jste vyklidili pole bez boje. Hoši, tak takhle ne.‘ Vybrali čtyři velitele, byli to Rusové, a zastřelili je. Což vzbudilo velikou nevoli mezi slovenskými veliteli.“

Zejména Ludovít Kukoreli se proti tomu prý postavil. Byl tam druhý sovětský velitel, major NKVD Kokin, který prosadil svou. Kukoreli trval na řádném soudu, Kokin si to však udělal po svém. „Kukoreli padnul při akci průlomu fronty, byl střelený do hlavy z pistole 6,35 mm. Nemůžu říct, kdo to udělal, můžu si to jen myslet. Byla tam tvrdá disciplína, zejména co se týká chování před nepřítelem.“ Další sovětský velitel, major Baljuta, byl prý ještě před koncem války odvezen do Sovětského svazu a uvězněn bez soudu.

Partyzánská brigáda Čapajev měla na sklonku své existence přes dva tisíce bojovníků, většinu z nich tvořili Slováci a Rusové (či Ukrajinci). Rusové byli především utečenci ze zajateckých táborů. Čechů tam bylo prý docela málo, byli tam i Poláci, ba dokonce někteří Maďaři a Němci. Miloslav Petráček si při vzpomínání na Čechy vybavuje hlavně jistého Bedřicha, kterému Rusové říkali „Beneš“. Ten prý odmítl ustoupit a zahynul hrdinskou smrtí.

Davaj šiněl – dej sem kabát

Po vyléčení zranění se pan Petráček dostal nakrátko do československého náhradního pluku v Humeném a odtud do československého leteckého pluku, kde sloužil od ledna 1945 do konce války jako palubní střelec na bitevnících Iljušin Il-2. Oproti partyzánskému oddílu byla u letců služba lehká. „Já jsem si připadal jako na rekreaci.“ Miloslav Petráček proto také nepovažuje svoji službu u leteckého pluku za tolik významnou jako své aktivity u partyzánů, na frontu byl nasazen až na poslední měsíc války.

S touto jednotkou se v zimě roku 1945 dostal i do polského Przemyslu. Při návratu do kasáren mohl v tomto městě přijít o kabát a možná i o život při přepadení ze strany spojeneckého sovětského vojáka.

„Měli jsme krásné vybavení od Angličanů, battledressy a kabáty z velbloudí srsti. Polské dámy o ně moc stály, chtěly to od nás kupovat, byly teplé a přitom dobře vypadající. Byla však zima, tak se nám zimníky nechtělo prodávat. Jednou se večer vracíme s kamarádem z hospody do kasáren a v jednom baráku na nás vyskočil Rus s automatem: ‚Davaj šiněl – sem s kabátem.‘ Já jsem byl překvapený, nečekal jsem to, kamarád mu však bez váhání vytrhl automat z ruky a praštil ho s ním do hlavy. Ještě teď slyším, jak zacinkal zásobník. Hoch se složil a zůstal tam ležet. Šli jsme do kasáren a měli jsme tak o jeden neevidovaný automat navíc.“

Poválečné osudy

Po skončení války zůstal pan Petráček v armádě jen asi pět měsíců, v září 1945 již nastupoval na strojnickou fakultu Vysokého učení technického do Brna, specializace letecká a dopravní technika.

Stal se z něj strojní inženýr, vystřídal zpočátku různé zaměstnavatele, působil zprvu ve stavebnictví, od roku 1953 byl činný v chemickém strojírenství. Pracoval v brněnské pobočce firmy Chemoprojekt, v níž se později stal ředitelem. Účastnil se staveb rafinerie Slovnaft v Bratislavě, v Kralupech a na jiných místech. Pan Petráček říká, že po roce 1968 měl blíže nespecifikované kariérní potíže, protože se prý „nechoval řádně, když přišla sovětská vojska“. Nicméně v šedesátých až sedmdesátých letech (1960–1973) se účastnil investičních akcí při stavbě rafinerií v Egyptě, Iráku a Sýrii (Alexandrie, Basra, Homs).

Věnoval se také vývoji v oblasti fluidních procesů (kdy se pevné látky chovají jako kapaliny), vytvořil v této oblasti několik patentů. Po roce 1989 založil firmu, která se věnuje vývoji a prodeji strojů zpracovávajících sypké látky právě na bázi fluidních procesů. V současné době v podnikání pokračuje jeho jediný syn RNDr. Martin Petráček.

Poselství

„Vidím jako největší katastrofu této země Mnichov. Zapůsobil strašným způsobem nejen na politické události, ale i na psychiku národa. Lidé viděli a možná ještě vidí, že je možné proplout v mezních situacích bez toho, že by člověk musel nastavovat krk. To je myslím nejhorší. Protože já jsem žil v tom, že za svobodu vlasti člověk musí něco dát, někdy i cenu nejvyšší. Dnešní mládež si to neuvědomuje.“

Rozhovor zpracoval Hynek Moravec