Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Petr (* 1923  †︎ 2019)

• narozen v roce 1923 v Poličce

• poslední účastník studentského odboje za druhé světové války v Poličce

• 28. června 1942 zatčen gestapem

• vězněn v Malé pevnosti v Terezíně, Drážďanech - Anstalt I, Anstalt II, v Litoměřicích, v Griebu a v Dessau

• 7. března 1945 - spojenecký nálet na Dessau

• po válce učitel a ředitel na několika školách

• v roce 1970 vyhozen z místa ředitele za projev odsuzující vpád vojsk Varšavské smlouvy

• několik let pracoval jako klinický psycholog v Kroměříži

• v současnosti žije v Bystrém u Poličky

• zemřel 19. ledna 2019

PhDr. Jaroslav Petr se narodil v roce 1923 v Poličce. V současnosti žije v Bystré, které si pro svou malebnost vybral i režisér Vojtěch Jasný jako dějiště jednoho z našich nejhezčích filmů – Všichni dobří rodáci. Vojtěch Jasný si toto malé město zamiloval natolik, že se stal sousedem pana Petra v Domě seniorů. Vyprávění se ale týká pana Jaroslava Petra, který je dnes posledním žijícím účastníkem studentského odboje za druhé světové války v Poličce a díky své vynikající paměti dokáže i dnes, více než šedesát pět let po válce, do největších podrobností popsat místa, kterými pošel, a lidi, které potkal během několikaletého pobytu v nacistických lágrech.

Jaroslav Petr své dětství prožil v Poličce. Z tohoto období vzpomíná hlavně na chvíle, které strávil v ochotnickém divadle, kde jako žák reálného gymnázia velmi často hrával. Divadelní představení nepřerušila ani mnichovská dohoda a obsazení pohraničí. Polička byla obsazena německou armádou 10. října 1938, a to i přesto, že v ní až na pár výjimek bydleli čeští obyvatelé. Až po dvou dnech jednání Němci opustili střed města a nové hranice se posunuly na jeho okraj. Ne na dlouho, protože 15. března 1939 německé vojsko obsadilo i zbytek našeho státu a vznikl protektorát Čechy a Morava. Někteří místní obyvatelé se s tímto stavem nesmířili a zapojili se do odboje. Mezi nimi i otec pamětníka Karel Petr. Bývalý legionář z první světové války pracoval na dráze. Jako skladník na nádraží v Poličce fungoval coby spojka při předávání zbraní partyzánům z okolí. „Otec byl za války významnou spojkou mezi Škodovými závody a partyzánským hnutím na Vysočině.“

Zatčen za tisk protinacistických letáků

Jaroslav Petr, kterému bylo v době vzniku protektorátu pouhých šestnáct let, se nakonec také přidal k odboji. Velmi silně ho ovlivnilo zatčení profesora gymnázia Vladimíra Jirkovského. „Jinak my jsme se na gymplu snažili nějak žít, řekl bych trochu odbojovým duchem. Protože 1. září 1939 přijelo před osmou hodinou ke gymnáziu gestapo. Odešli do budovy a za chvilku odváželi s sebou tehdejšího ředitele profesora Jirkovského. Odvezli ho a Jirkovský se vrátil až po válce z Buchenwaldu. Byl zatčen jako jeden z rukojmích. My jsme tehdy měli školníka nějakýho pana Vaňka. To byl ruskej legionář. A ten nás nepustil do budovy dřív, ať se venku dělo cokoliv. Ať mrzlo, nebo lilo. Jedině úderem sedmi pětačtyřiceti boudu otevřel. Jinak jsme venku mrzli a mokli. Takže jsme všichni zažili, jak Jirkovského gestapo odváží a samozřejmě to zanechalo nesmazatelné stopy v našem životě.“

Jeho spolužák z gymnázia Jaroslav Kopecký byl napojen na odboj a poprosil ho o pomoc při tisku a rozmnožování protinacistických letáků. Na cyklostylu vytiskli desítky letáků, které po nocích roznášeli lidem. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha proběhla v Poličce vlna zatýkání. „Byla zatčena řada lidí, kteří neměli s odbojem absolutně nic společného. To byli třeba lidi, kteří dali peníze na podporu zatčených.“ Gestapo si přišlo i pro Jaroslava Kopeckého a pamětník vzpomíná, že věděl, že zanedlouho přijde řada i na něj. Proto se rychle snažil ukrýt všechny důkazy. „Já jsem rozebral cyklostyl a naházel jednotlivé díly do potoka, který ústil do mlýnského rybníčka na horním předměstí, aby to nikdo nenašel.“

V nacistických lágrech

Pro Jaroslava Petra si gestapo přišlo 28. června 1942. V pouhých 19 letech ho čekalo několikaleté věznění v nacistických koncentračních táborech. Nejprve byl odvezen na gestapo v Pardubicích, kde byl svědkem, jak strýc udává vlastního synovce Jaroslava Kopeckého. Podle pamětníka to byl jeden z hlavních důvodů, proč Jaroslav Kopecký skončil před popravčí četou. „Kopecký byl popraven 8. října 1943 po odsouzení lidovým soudem v Drážďanech. Ale říkám, že mu pod sekeru pomohl jeho strýc. Protože já jsem čekal na svůj výslech na chodbě a byly otevřené dveře do kanceláře velitele věznice Körbra a bratři Aschenbernerové tam vyslýchali právě Olivu, strýce Jarka Kopeckého. A ten Oliva tam podle mého názoru žvanil takové nesmysly. Všechno sváděl na svého synovce Jarka. Že tam dělají já nevím co v tom Svojanově. Nejenom letáky že dodával, ale já nevím, co všechno měl ještě organizovat. Já jsem si v duchu říkal: Mít tak tu možnost, tak tam skočím a toho chlapa uškrtím. Protože mně bylo jasný, že ty výpovědi pana Olivy nepovedou k ničemu dobrému.“

Z pardubického gestapa byl převezen do Malé pevnosti v Terezíně, kde strávil dva měsíce. Následně byl přeřazen do Drážďan, věznice Anstalt I. Se spoluvězněm v cele tam denně lepil dopisní obálky. Jedny z nejhorších vzpomínek z tohoto vězení má na takzvané dny poprav, které Němci cynicky nazývali Schlachtfest (zabíjačka neboli vepřové hody). Popravy se opakovaly pravidelně každý týden. Pamětník vzpomíná, jak jeho přítel z vězení profesor Josef Běhounek vyhlédl z okna cely a přitom uviděl, jak popravčí četa vede jeho bývalé studenty. V této věznici Jaroslav Petr také zažil své první Vánoce mimo domov. Jediné, co mu připomínalo sváteční den, byla vánočka, kterou mu poslali z domova rodiče a dozorce mu ji i přes zákaz předal. Z věznice Anstalt I byl později převezen do věznice Anstalt II. Až teprve tam proběhl s Jaroslavem Petrem soud, který mu vyměřil tři a půl roku trestu. Krátce po soudu byl přeřazen do věznice v Litoměřicích, kde zůstal až do září 1943.

V lágru Griebo a v Dessau v továrně Junkers

Po pobytu v litoměřické věznici se Jaroslav Petr ocitl opět v třetí říši, tentokrát byl převezen do lágru v Griebu poblíž Magdeburgu. Pracoval tam v továrně Junkers-Werke. V otřesných podmínkách tam denně umíraly desítky vězňů a všichni si museli dávat velký pozor, aby nepodlehli depresi, protože potom většinou velmi rychle zemřeli. „Nejhorší bylo, když někdo z našich kamarádů propadl depresi a staly se z nich preparáty. Muselmani se jim říkalo. A tihle lidi brzo umírali. Psychicky šli dolů a tělesně taky. Tak to bylo. Takové odstrašující případy. Nepropadnout tomu prostředí, tomu jednání, tomu zacházení. A v tom jsme se mezi sebou povzbuzovali.“

Ke konci roku 1944 museli vězni nastoupit na pochod do čtyřicet kilometrů vzdáleného lágru v Dessau. „Z Grieba nás koncem roku 1944 přestěhovali do Dessau, protože lágr Griebo byl přeplněn vězni, které Němci nestačili postřílet a kteří přežili pochod smrti. Takže nás část vězňů poslali do Dessau. Prostě tu skupinu, která pracovala pro Junkers-Werke… Byl to lágr, který nebyl pod správou SS. My jsme měli trestanecké uniformy a na zádech jsme měli písmena JV-Justiz Vawaltung, česky jsme tomu říkali ,jen vydržet‘. Byl to normální koncentrák s dřevěnými baráky, se vším. Jenom tam chyběly plynový komory a šibenice. Ale umíralo se tam dost, protože Hitler snad razil zásadu, že každý vězeň se musí upracovat k smrti. Takže my jsme měli dvanáctihodinové pracovní směny. (…) Museli jsme vstávat v létě v zimě o půl čtvrté. Týden trval čtrnáct dní. Jednou za čtrnáct dní nás zahnali pod sprchy, abychom se umyli. Čili kostry potažené kůží. A ráno se nastupovalo na apelplac. Zkontrolovaly se stavy baráků. Odečetli se zemřelí během noci. A pak velitel těch pracovních kolon, kterému jsme říkali Šavlička, byl to už zřejmě důchodce, penzista, dal povel: ,Kolon weisse antreten.‘ Teď se to všechno začalo rozbíhat. Protože jsme tam měli postavené hliníkové hrnce s vodovou polévkou a bedničky s přídělem asi tři sta gramů chleba pro každého. A každej jsme se snažili do nějaké kolony dostat. Když jsme do toho lágru v září přišli s transportem, tak nejdřív vybrali lidi od černýho řemesla. Ti všichni potom jezdili do práce do loděnic, které byly někde v předměstí Dessau. Dessau-Rosslau se to jmenovalo. To byla vesnice nebo předměstí. Tak ti dělali v loděnicích. A my, co jsme byli taková inteligence, tak nás nahnali na letiště Junkersových závodů. A jezdili jsme pod plachtami nákladních aut. Někteří jezdili autobusy na dřevo-plyn. Jezdili jsme do práce a dělali jsme od šesti do šesti. Půlhodinová přestávka na svačinu, půlhodinová přestávka v poledne k té vodové polévce. A samozřejmě, že ta komandýrka na letišti měla přezdívku Friedhof – hřbitov. Takové tam byly pracovní podmínky. My jsme totiž na písečný povrch naváželi ornici, kterou jiná skupina od firmy Betz nakládala z vagonů do příklopných vozíků.“

Jaroslav Petr pracoval na letišti a ve skladu Junkersových závodů. Blížil se konec války a továrna Junkers byla jedním z hlavních cílů spojeneckého bombardování. Vězni se ale na rozdíl od dozorců nemohli schovat do krytu před smrtonosnými bombami. „Když se bombardovalo, třeba v těch Junkersových závodech byly i ve dne nálety. My jsme do krytu nesměli. My jsme z lágru běželi třeba podél letiště v dřevákách, to jsme měli v létě, v zimě na nohou, do řídkého borového lesíka a tam jsme čekali, až nálet skončí. Páč nás bylo deset, my jsme měli jenom mistra Němce, který si nás ráno u auta vyzvedl a zase v šest hodin večer nás tam vrátil. A nad námi otvíraly letouny pumovnice. Ale věděli jsme, že padající bomba má parabolickou dráhu a že běžíme proti nalétajícím letadlům, takže to bude vybuchovat za našimi zády. Přesto jsme se ocitli v situaci, kdy člověk měl dojem, že se smrti drží za ruku.“

Největší bombardování nastalo 7. března 1945. Celé město i s lágrem bylo srovnáno se zemí. Vězni si zachránili jen holé životy. Spousta z nich v lágru uhořela. Jaroslav Petr, i přes tak těžké chvíle plné strachu o vlastní život, z hořícího domu zachránil malé děti. „Když 7. března 1945 bombardovali zvečera Dessau, kdy už nás potom ani nevodili do toho tunelu, který byl sestavený z betonových desek a chránil jen proti střepinám, tak to bylo noc co noc. Bachaři nás zase museli vyhnat z baráku, zahnat do toho krytu a zase zpátky. Tak potom nás už nechali. Přišel nálet a my byli zamčení v barákách. Ta druhá vlna bombardování shodila tisíce zápalných bomb. Jeden svazek těch bomb se rozprskl nad prostorem našeho nádraží. To byly takhle dlouhé, asi šestihranné, na konci ocelové, takové patky to mělo, a jak to narazilo, tak to okamžitě vzplálo. Já mám dojem, že to byl nějaký hliník s hořčíkem nebo co to muselo být, protože to roztavilo i železo. Mně zrovna před postelí vybuchl jeden ten zápalnej kus a začalo to hořet. Samozřejmě v té cimře, co jsme spali. Chlapi šli vyrážet dveře, které byly zamčené. Pak se jim to podařilo prorazit za tu cenu, že Běhounek měl naražený žebra, protože byl chudák první a o něj se opírali všichni. A jiná skupina nosila písek před mou postel a hasili to pískem. A já jsem roztrhl židličku a vytloukal jsem okno. To sklo, abychom měli vzduch a neudusili se, protože venku byly ještě okenice. Těma spárama okenic jsme viděli, jak hoří město a náš tábor taky. Bachaři utekli a nechali nás v tom. Řada z kamarádů uhořela. My jsme tenkrát vyrvali ukotvení drátěného pletiva ze země i druhý plot. Podlezli jsme z toho ohně hořících baráků a tam jsme viděli, že za tím kusem zoraného pole hoří první vilová čtvrť Alten. Slyšel jsem tam nějaký ženský kvílení. Tak tam běžím v těch dřevákách a stála tam ženská a lamentovala, že má v tom hořícím domě děti. Tak já jsem na nic jiného nemyslel než jim pomoct. Tak jsem tam do baráku šel a děti jsem jí vynesl z ložnice.“

Dramatická cesta domů

Protože z lágru nezůstalo nic, museli se vězni vydat zpět do Grieba. „12 dubna 1945 jsme celonočním pochodem utíkali do Grieba. Táhli jsme vozy, pláťáky s majetkem bachařů. Vždycky šest nás bylo zapřaženo.“ V Griebu už nebylo co jíst a vězni ani nechodili do práce. Pořád byli ale hlídáni čím dál nervóznějšími dozorci. „Tam jsme potom čekali, co s námi bude. Do práce jsme nechodili. Jíst nebylo co a nahoře na té haldě příslušníci SS budovali kulometné hnízdo. A oni nás měli, když jsme se seřadili na tom apelplace, jako na dlani. Tak my jsme čekali, že bude apel a že nás z vrchu z těch kulometů postřílí. Protože Poláci, kteří k nám přišli z jiného tábora, říkali, co vězňů tam postříleli. Tak jsme nic jiného nečekali.“

Nakonec dozorci začali vězně s nižšími tresty postupně propouštět. Na řadu se dostal i Jaroslav Petr. Přestože byl konečně na svobodě, nebyla jeho situace růžová. Byl silně podvyživený, bez zásob, domů to měl několik stovek kilometrů a ve směru cesty procházela fronta. Všude byli nervózní němečtí vojáci, ve kterých skupina potulujících se vězňů po krajině nevzbuzovala důvěru. Každou chvíli někdo z nich mohl spustit smrtící palbu. U vesnice Dorna se skupina bývalých vězňů, která putovala s pamětníkem, setkala se sovětskými vojáky a o několik desítek kilometrů dál v obci Niesky se dozvěděli o konci války. Stále ale měli před sebou několik stovek kilometrů cesty.

Příchod domů Jaroslava Petra byl sice po nekonečném utrpení v lágrech splněním vytouženého snu, byl ale zkalen smrtí dědy a sestry Milady, která zemřela na tuberkulózní zánět mozkových blan těsně před koncem války na nuceném nasazení ve Škodových závodech.

V učitelském povolání

Po válce se Jaroslav Petr rozhodl pro učitelské povolání. Hodně ho přitom ovlivnili jeho přátelé z nacistických lágrů, kteří byli profesory na školách. Nejvíce vzpomíná na Josefa Běhounka, Petra Jilemnického a Josefa Pancíře. Začátky nebyly jednoduché, protože neměl potřebnou kvalifikaci a musel si ji dálkově dodělat. Až po studiích na učitelském ústavu a pedagogické fakultě v Brně získal potřebnou kvalifikaci. Později ještě úspěšně složil doktorát z psychologie a pedagogiky na olomoucké univerzitě. V roce 1953 se stal ředitelem jedenáctiletky ve Svitavách a v roce 1964 ředitelem gymnázia tamtéž.

Hned po válce sice vstoupil do komunistické strany, ale jak tvrdí, nikdy tuto ideologii ve škole nevynucoval ani na učitelích, ani na žácích. „Tehdy po válce, po těch zkušenostech z kriminálu jsem v tom viděl jakousi možnost sociální spravedlnosti, kterou jsem za první republiky nemohl nijak poznat, když jsem viděl třeba stávky ševců v Poličce.“

O tom, že do komunistické strany nevstupoval s prospěchářských důvodů, svědčí i jeho projev na poradě ředitelů gymnázia po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Kvůli jeho obsahu byl v komunistických prověrkách vyloučen ze strany a dostal výpověď z místa ředitele. „Když potom došlo k příchodu sovětských vojsk, tak na jedné poradě ředitelů gymnázií po skončení školního roku jsem pronesl přednášku o výchově mladé generace za nové situace. V této přednášce jsem řekl, co si myslím, a věděl jsem předem, že mi to zláme vaz. Řekl jsem v té přednášce, že Gottwald zradil svůj program národní a demokratické revoluce a že se přiklonil k naprosto jinému pojetí socialismu a že socialistická politika není nic jiného než herbartismus natřený na rudo. Herbart byl známý německý teoretik pedagogiky. Myslím, že jsem tam toho řekl ještě víc. Že lásku k něčemu nelze nikomu vnutit. To se nedá. A že jsme jinak vítali Rusy v roce 1945 a jinak v roce 1968. Zkrátka a dobře, krajský pedagogický ústav tenhleten referát rozmnožil, nějak se jim to líbilo a rozeslali to po všech gymnáziích. Tak samozřejmě to mně ještě potom po té takzvané prověrce velmi přitížilo. Ze školy jsem musel odejít.“

Bez místa nezůstal, díky přátelům z řad lékařů a vystudované psychologii nastoupil do nemocnice ve Svitavách. Později dělal klinického psychologa v Kroměříži, kde až do roku 1990 pracoval s abstinujícími alkoholiky.