Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Peterka (* 1936)

• narozena 1. ledna 1936 v Kunovicích u Uherského Hradiště

• otec Václav Luhan za války působil v odbojové organizaci Obrana národa

• 15. září 1941 otec zatčen, přesně měsíc poté popraven

• svědek osvobození Uherského Brodu 26. dubna 1945

• celý svůj profesní život působila jako učitelka

• roku 1993 vycestovala do USA, kde žila následujících 18 let

• v roce 2023 žila v Uherském Brodě

Zbraně, sabotáže, převaděčství. Odvaha vzdorovat nacismu se nakonec jejímu otci stala osudnou. Na ten večer, 15. září 1941, nikdy nezapomene. „Už jsem byla v postýlce v ložnici a dodnes vidím, že se z kuchyně otevřely dveře. Veliký světlý obdélník. Tatínek vstoupil do dveří, byl vysoký skoro až pod horní futra. Přišel k mé postýlce, vyzdvihl mě, dal mi pusu – a to bylo naposled, kdy jsem tatínka viděla,“ vypráví Zdeňka Peterka.

Skupina se rozrůstala, někdo byl zavřený. Možná, že nevydržel mučení

Zdeňka Peterka, rozená Luhanová, se narodila 1. ledna 1936 v Kunovicích u Uherského Hradiště. Otec Václav Luhan pocházel z Losiné na Plzeňsku, vystudoval stavební průmyslovku a měl i pedagogické vzdělání, živil se jako učitel na středních školách. Maminka Zdeňka, rozená Pijáčková, se starala o domácnost. Zdeňka Peterka vyrůstala v Uherském Brodě, v domě, který otec stavěl svépomocí. Podstatnou část svého dětství trávila v Kunovicích u prarodičů z matčiny strany, Jana a Anny Pijáčkových. „Dědeček měl obrovskou zahradu, plno stromů. Do posledního metru všechno osázené. Pěstoval zeleninu, ovoce – a tak si přivydělával. Byl sice holič, ale jeho druhé povolání bylo zahradničení. Pěstoval sazenice, mladé stromky, keře… A já jsem dostávala každý den úkol. Celé prázdniny jsem tam byla a byla jsem ráda, že mě děda zaměstnává,“ vzpomíná na dětská léta.

Celá rodina se angažovala v Sokolu. A právě skrze Sokola se otec Václav dostal k odbojové činnosti v organizaci Obrana národa. Otec sháněl, distribuoval a schovával zbraně, spoluorganizoval sabotáže a pomáhal zprostředkovat přechod hranic pronásledovaným osobám. V převozu zbraní mu nepřímo pomáhala i tehdy pětiletá Zdeňka: „Tatínek měl jako jeden z mála v Brodě auto, on byl všeuměl – ze staré kraksny si uměl udělat pojízdnou kraksnu. Tak jsme jezdili všichni tři. Tatínek říkal: ‚Nebude to tak nápadné, pojedeme ‚jako‘ na výlet.‘ A s maminkou i se mnou vozil, co bylo potřeba,“ přibližuje pamětnice. Otec Václav v odboji zastával funkci velitele dopravního oddělení. „Skupina se rozrůstala. Někdo byl zavřený, možná, že nevydržel mučení, a taky vím, že kterýsi člen prozradil pár lidí,“ vypráví. Z otcových přátel a spoluodbojářů z Obrany národa si Zdeňka vybavuje jméno převaděče Jana Koudely, sabotéra Josefa Kolíska a velitele okresu Uherský Brod Františka Bára. Všichni jmenovaní skončili v kriminálech, Kolíska a Bára nacisté popravili.[1]

Paní Luhanová, tady je napsáno, že vašeho manžela popravili

15. září 1941 ve večerních hodinách kdosi zaklepal na dveře. „Přišel k nám policajt, za maminkou, jestli je pan Luhan doma. Maminka říkala: ‚Není,‘ a taky nebyl. No a on: ‚Má se dostavit do Hradiště.‘ Němci ho tam chtěli mít. A vím jenom to, maminka vyprávěla, že ten policista říkal: ‚Paní Luhanová, ať tam nechodí, oni ho zavřou.‘ Ale tatínek – když se večer vrátil a maminka mu to říkala – říkal: ‚Ne, já tam půjdu. Kdybych tam nepřišel, zavřeli by vás a stíhali by rodinu.‘ Vím, že už jsem byla v postýlce v ložnici – a dodnes vidím, že se z kuchyně otevřely dveře. Veliký světlý obdélník. Tatínek vstoupil do dveří, byl vysoký skoro až pod horní futra. Přišel k mé postýlce, vyzdvihl mě, dal mi pusu – a to bylo naposled, kdy jsem tatínka viděla.“ Otce pak nacisté věznili v brněnských Kounicových kolejích, odkud v průběhu následujícího měsíce přišel korespondenční lístek: „A byl takový optimistický. Tatínek tam psal: ‚Maminko, pošli mně blok, tužku, kružítko. Potřebuju si udělat plán domu,‘ něco takového. Bylo to jenom pár řádečků a některé byly proškrtané, protože oni to všechno četli. A to bylo všechno,“ vzpomíná pamětnice.

Přesně měsíc po zatčení, 15. října 1941, otce nacisté popravili zastřelením. Pozůstalí o ničem nevěděli. „Někdy si říkám, aspoň netrpěl tak dlouho. Němci nám samozřejmě ani nedali vědět, že tatínka popravili. Přišla k nám sousedka s novinama a ukazovala mamince článek: ‚Paní Luhanová, tady je napsané, že vašeho manžela popravili.‘ No tak to byl samozřejmě šok. Já jsem ještě nevěděla, co to je – popravili. Viděla jsem, že maminka sedí v pokoji a pláče. Já jsem byla v pokoji, rozplakala jsem se taky. A tak to skončilo s tatínkem. Někdo známý, kdo byl při těch popravách – sám popraven nebyl – říkal, že tatínkova poslední věta, když už před ním stáli vojáci s napřaženýma puškama, že zavolal: ‚Ať žije Československá republika.‘ Prostě to měl v sobě.“ Nastalo mimořádně těžké období. Ze strachu o vlastní bezpečí se lidé matce vyhýbali a Zdeňka s maminkou tak zůstaly odkázány samy na sebe a na pomoc prarodičů Pijáčkových.

Mezi vilkou se střílelo doleva doprava

Uherský Brod osvobodila sovětská a rumunská armáda 26. dubna 1945.[2] Radost a úlevu předcházely dramatické chvíle postupu front. „Byli jsme nuceni přestěhovat se do sklepa. Náš dům byl na kopci a bylo velké nebezpečí, že nás trefí nějaký šrapnel. Totiž, když se sovětská armáda dostala do Brodu, za naším domem bylo velké tržiště a oni si tam udělali velká kulometná hnízda, šest nebo osm, a stříleli mezi vilkama. Vždycky si to tak zaměřili, že mezi vilkou se střílelo doleva doprava. A my jsme měli obavy, aby to Němci nezjistili a nezačali do nás taky pálit,“ vypráví. Nebezpečí navíc hrozilo i ze vzduchu: „To jsme jenom stáli a počítali [letadla]. Až potom začali bombardovat, tak jsme zjistili, o co jde. A když houkala siréna, tak jsme pochopitelně utíkali do sklepa. V Brodě bylo několik domů rozbitých úplně. […] Okna vytřískané, střechy, tašky rozlítané. Nebylo to pěkné,“ přibližuje pamětnice.

Zatímco se spojenci blížili, Němci prchali: „Velice rádi jsme pozorovali, když Němci z Brodu pomalu utíkali. Přikrčeni běželi pod svahem do polí a stezkama mezi lány a keři do lesíka,“ popisuje. Zmíněný 26. duben si tehdy devítiletá Zdeňka ve vzpomínkách uchovala následovně: „Jednou jsme slyšeli klepání na dveře. Jeden z našich mužů otevřel dveře a Rusové byli na dvoře. No tak to se ví – veliké hurá!“ Mnoho obyvatel Brodu pak dle vyprávění Sověty ubytovávalo ve svých domovech: „Skoro v každém domě pár vojáků bydlelo. U nás taky. Měli jsme nízko okna, oni si tam dali žebřík a chodili k nám domů oknem. Němci dost brzo utekli, takže to celé utichlo. Často jsme sedávali a povídalo se. Bylo veselo,“ líčí pamětnice. K rabování nebo násilí na civilistech v Brodu dle vyprávění nedocházelo. „Byli slušní. Měli své jídlo, měli, co potřebovali, a na dvoře se umývali,“ dodává Zdeňka Peterka.

My, co jsme přišli o tatínky, jsme žili dost klidně. Nám dávali všichni pokoj

V poválečném období vystudovala Zdeňka Peterka gymnázium, v první polovině 60. let si rozšířila vzdělání na pedagogickém institutu v Gottwaldově, dnešním Zlíně. Celý svůj profesní život pak působila jako učitelka. Vyučovala na základních školách v Hradčovicích, Vlčnově, Uherském Brodě. Nejhezčí vzpomínky má na své pedagogické působení v Havřicích: „Mě tam zlákalo to, že ta školička byla malá. Tam byli jenom čtyři lidé: ředitelka a tři kantorky, potom čtyři. Život na rušné škole, kde je pětatřicet čtyřicet učitelů a hrůza dětí, to mi trochu začalo vadit. A tam [v Havřicích] jsem byla přešťastná. To byla škola, kde byl absolutní soulad mezi rodiči a kantorem. A děti byly tak úžasné! Já jsem do té školy chodila strašně ráda,“ vypráví s úsměvem. Během své učitelské kariéry se několikrát setkala s nabídkou vstupu do strany. „Jenomže já jsem nebyla takový typ. Mne schůze prostě a jednoduše nebavily, zabíralo to čas,“ říká pamětnice.

Problémy v práci kvůli opakovanému odmítnutí členství v KSČ se jí naštěstí vyhýbaly. Skutečnost, že se v předlistopadových dobách nesetkala s prakticky žádnou formou režimní šikany, si vysvětluje následovně: „My, co jsme přišli o tatínky, jsme žili dost klidně. Nám dávali všichni pokoj, protože my už jsme svou velikou daň odvedli.“ Přinejmenším jedna politická událost však pro ni byla – jak sama uvádí – velikým překvapením: „Vzpomínám si, že jsem šla ráno do obchodu pro mlíko – a tam nebývalá fronta, dlouhá, zatočená. Všichni lidi vystrašení, bledí, zelení. A já jsem to pořád nemohla pochopit – proboha, proč? Vždyť vždycky se ve frontě normálně povídalo,“ vybavuje si 21. srpen 1968. Teprve ve frontě na mlíko se od své známé dověděla, že jsme okupováni: „Bylo to překvapení veliké, protože to nikdo nečekal. Ale na náš život v Brodě to prakticky nějaký vliv nemělo. To nebylo velké město a nebyly tam nějaké střety,“ přibližuje. V následujícím roce emigroval do USA Zdeňčin kamarád a bývalý spolužák Ladislav Peterka. Jejich osudy se opětovně protnuly o bezmála čtvrtstoletí později, v roce 1993.

Tam se každý ptal, kolik má krav

Toho roku přijel Ladislav Peterka do Česka, opětovně navázal kontakt se Zdeňkou a pozval ji k sobě na ranč do Arkansasu. Přes počáteční váhání Zdeňka skutečně vycestovala. Měsíční návštěva se nakonec protáhla na 18 let. Zdeňka Luhanová se v USA za Ladislava Peterku provdala, pracovala jako účetní v jeho zavedené firmě a ranč v oblasti Hot Springs se jí stal novým domovem. „Tam bylo obrovsky zdrávo. Každý, kdo mohl, tak koupil půdu a krávy. Tam se lidi neptali, kolik má ten doktor plat. Tam se každý ptal, kolik má krav. A podle toho, kolik měl krav, tak se usuzovalo, jak je bohatý a schopný. Takže náš pan doktor měl 300 krav a na pozemku postavil chalupu pro rodinu, která se o ně starala,“ přibližuje poměry na arkansaském venkově.

Ladislavovi se v Americe říkalo „Ledy“, Zdeňka po svatbě přijala druhé křestní jméno Sandy. „Takže já jsem Sandy Zdeňka Peterka. Ale to Sandy tady [v Česku] samozřejmě nepoužívám, protože mě každý zná pod Zdeňkou,“ upřesňuje. Sandy a Ledy žili na ranči v Hot Springs až do smrti Ladislava Peterky v roce 2010. V průběhu následujícího roku se Zdeňka Peterka vrátila do Česka. Usadila se v Uherském Brodě, kde prožila své dětství a kde žila i v době natáčení pro Paměť národa (2023).

 

 

 

[1] Zdroj: Disertační práce Protifašistický odboj na Uherskobrodsku v letech 1939–1945 (Miroslava Poláková, 2010). K 13. 10. 2023 dostupné z: https://is.muni.cz/th/cd2yf/Protifasisticky_odboj_na_Uherskobrodsku_v_letech_1939_-_1945.pdf.

[2] Podrobněji k osvobození Uherského Brodu např. na oficiálních stránkách města. K 13. 10. 2023 dostupné z: https://www.ub.cz/zpravy/Pripominka-osvobozeni-Uherskeho-Brodu-Mesto-zazilo-devet-bombardovani.