Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Peška (* 1942)

• narodil se 10. srpna 1942 v Praze

• vystudoval střední mechanickou školu v Mladé Boleslavi

• v srpnu 1968 se účastnil protestů proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy na Václavském náměstí

• v lednu 1969 spolu s manželkou a dvěma dětmi odjeli vlakem do Vídně

• z Vídně emigrovali do Jihoafrické republiky

• byl po tři volební období byl náčelníkem Sokola v Johannesburgu

• od roku 1987 v JAR podniká v elektroinženýrské oblasti

• v roce 2021 žil Germistonu nedaleko Johannesburgu

Byl srpen 1968 a sovětská armáda obsadila Prahu. K bouřlivým, ale marných protestům se přidal i pětadvacetiletý Pavel Peška. „V jednom momentě jsem uviděl československou vlajku na jednom ze stožárů. Rozeběhl jsem se, pověsil se na žerď a visel na ní tak dlouho, dokud nepraskla. S vlajkou jsem se pak zúčastnil té masivní demonstrace tisíců lidí na Václavském náměstí,” vypráví Pavel Peška o odporu proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Právě vlajka z Václavského náměstí  byla jednou z mála věcí, které se svou ženou Marií zabalili v lednu 1969 do  dvou kufrů a tajně emigrovali přes Vídeň do Jihoafrické republiky (JAR). Tedy do země apartheidu, kde před více než padesáti lety bílá menšina utiskovala černošské obyvatelstvo. Vlajku z Václavského náměstí má pamětník ve svém domě v Germistonu nedaleko Johannesburgu dodnes.

S manželkou Marií, která coby teenagerka létala v kladenském aeroklubu s kluzákem, se poznali v Radioklubu, kde oba pracovali. Právě ona a jejich čtyři děti se staly středobodem Pavlova života. „Rozhodli jsme se stáhnout z veřejného života a věnovat se rodině,” říká a dodává, že zásadní pro ně byla komunita Čechoslováků, která v JAR udržovala pevné vazby.

Krajané začátkem 70. let založili v Johannesburgu Sokol, v němž Pavel Peška po tři volební období zastával funkci náčelníka. V Jihoafrické republice se mu dařilo hlavně po pracovní stránce, kdy se uchytil u jedné elektrotechnické společnosti, ve které nakonec působil jako ředitel. Od konce 80. let v tomto oboru podniká. V posledních letech pečoval o manželku, které neřekne jinak než Maruš. Ta na konci roku 2020 zemřela. 

Pavel a Maruš

Pavel Peška se narodil 10. listopadu 1942 v Praze. Vyrostl na Vinohradech, kam se rodiče přistěhovali z venkova, kde jeho prarodiče nadále žili a hospodařili. Otec Jan Peška měl soukromou firmu s autodopravou, která nesla jeho jméno, později byl však komunisty donucen vstoupit do družstva. „Tím se tihle lidé ubránili znárodnění. Bylo to stále jejich, byli organizovaní a pod stálým dohledem, který přes družstva existoval, ale mohli žít,” vysvětluje Pavel.

Vystudoval mechanickou střední školu v Mladé Boleslavi, která se orientovala na tamní automobilku. Na vojně pak byl u spojařů, kde dělal telegrafistu u vedoucího divize. Díky těmto zkušenostem pak získal místo u Radioklubu, který fungoval pod Svazarmem. Pavel tam zajišťoval různé akce, soutěže a komunikaci o nich. Právě tam ho oslnila sveřepá sekretářka Marie, jeho budoucí žena. Pocházela z Družce u Kladna, kde její rodiče měli hospodářství. To jim bylo znárodněno a rodiče museli pracovat až do smrti v JZD. Marie Pešková, narozená 5. srpna 1940 jako Prošková, ještě jako nezletilá létala u kladenského aeroklubu s kluzákem. „Byla docela výjimka, i když holek tam bylo několik,” říká Pavel a dodává, že s předsudky se kvůli tomu Maruš nepotýkala. O pár let později se vzali a pořídili si část domku v pražských Modřanech.

Do dvou kufrů sbalili věci na děti a vlajku

Příjemný život, jak tehdejší dobu Pavel popisoval, se však náhle změnil. „Přišel rok 1968, kdy se vše znova zbořilo a člověk dostal nový názor na život. Uvědomil si, v čem žije, kde žije a jak žijí v cizině,” popisuje Pavel své tehdejší pocity. „Nechtěl jsme, aby v tomhle vyrůstaly moje děti a musel jsem tomu nějak zabránit,” pokračuje. Účastnil se proto protestů na Václavském náměstí.

Spolu s ostatními demonstranty pak chodil po Praze s kbelíkem bílé barvy a psal na chodníky a budovy vzkazy vojákům v ruštině. A o pár měsíců později se Peškovi rozhodli k radikálnímu kroku.

Pavel vzpomíná, že se v té době dokumenty k cestování vydávaly jak na běžícím pásu. „Ti lidé už věděli, že budou muset odejít, že odejde i vláda, tak dělali přesčas.” Na Peškovy se dostalo až v lednu 1969. Oficiálně jeli na víkend do Vídně na pozvání fiktivní tetičky, která je zvala na husu. To jim poslal kamarád, který emigroval týden před nimi. Do dvou kufrů naskládali hlavně věci pro téměř čtyřletého syna i batolící se dceru a strženou vlajku z Václavského náměstí.

Na nádraží na ně čekal Pavlův bratr, kterému přenechali svůj domek. Nikomu jinému o své záměru neřekli. „Chtěl jsem se vyhnout přemlouvání. Prostě jsme se sebrali a odjeli,” vysvětluje. Drama však zažili už ve vlaku. „Přišla hraniční kontrola, ukazujeme pasy a zeptá se našeho čtyřletého syna: ‚Kampak jedeš, chlapečku?’ A on říká: ‚Do Kanady.’ A já se zděsil a říkám: ‚Nééé, my nejdeme do Kanady, my se hned vrátíme!’ A ten policajt se jen tak podívá a říká: ‚Prosím vás...’ No a tak jsme se dostali do Vídně.”

Své blízké o svém útěku informovali dopisem odeslaným z rakouské metropole, načež za nimi obratem přijela Mariina matka. „Nevím, jak se dostala ven, to nám neřekla. Asi s tím, že nás chtěla přemluvit a přivézt zpět. Nepochodila. My jsme byli rozhodnutí,” vykresluje situaci Pavel.

V JAR potřebovali lidi

„My jsme tehdy všude říkali, že jsme uprchlíci, protože to mělo určitý status. Bylo to lepší, než říkat, že jdeme za chlebem,” přiznává Pavel. Tamní charita mladé rodině zaplatila podnájem a dala jim i příspěvek na jídlo. „Tehdy jsme vařili na žehličce. Na tu se dala pánev, zapnula se a tak se vařilo. Nebylo totiž na čem jiném,” směje se.

Peškovi původně plánovali odjet do Kanady. V lednu 1969, krátce před jejich příjezdem do Vídně, však kvóta na imigranty do Kanady i USA vypršela. „Zůstalo jen Chile a Jižní Afrika, které brali, kolik mohli. A tak jsme skončili na jihoafrické ambasádě.” Pohovorem prošli díky Pavlově specializaci bez problémů. Byla to právě kvalifikace, na které diplomatům záleželo nejvíce a už dva dny po úspěšném pohovoru seděli v autobuse směr mnichovské letiště, který sama ambasáda vypravila. Byl plný Čechoslováků. „Hned za Vídní jsme dostali kamenem do předního okna a od té doby bylo prázdné. A my celou cestu do Mnichova seděli v tom autobuse v mrazu,” vzpomíná na situaci, kterou popisují také rodina Pechoušových. Seděli totiž ve stejném autobusu, ačkoliv se spřátelili až v JAR.

Koukali jsme jako vrány

„No koukali jsme jako vrány,” reflektuje první dny v JAR Pavel. Na letišti je čekali zástupci imigračního úřadu a odvezli je autobusem na jeden z hotelů, kde stát československým příchozím platil ubytování a plnou penzi. „Všechny ty penziony byly plné Čechů,” směje se a dodává: „Dostali jsme vše, co jsem potřebovali. Boty a oblečení pro děti na léto, protože my jsme si přivezli jen zimní. Jeli jsme totiž do Kanady. A tady bylo horko jako blázen.”

Od druhého dne začal úřad především muže posílat na pracovní pohovory. Právě získání zaměstnání bylo pro stát milníkem, kdy s intenzivní péčí o imigranty přestal. Jelikož výplaty byly na týdenní bázi, zaplatil jim stát ještě na týden ubytování se stravou, pak už se museli postavit na vlastní nohy. Peškovi si tak přes inzerát v novinách pronajali část domku v Johannesburgu. Později se přestěhovali do bytu, až nakonec zapustili kořeny ve vlastním domku v Germistonu, kde Pavel žil v roce 2021 víc než 40 let.

Práci se mu podařilo najít už dva týdny po příletu. „Tehdy jsme šli po ulici a někdo klukovi šoupnul do ruky jejich rand. To tenkrát byly velké peníze,” vybavuje si. Právě část tohoto darovaného randu tehdy Pavlovi posloužila na lístek na autobus, kterým se dopravil na pohovor do městečka Germiston do výrobny velkých transformátorů. Tam před něj kvůli jazykové bariéře postupně rozkládali různé pracovní nástroje, aby zjistili, co umí. Skončil u logaritmického pravítka, kreslicího pera a elektrotechnických tabulek. „Začal jsem kývat, že to je ono. A v tu chvíli jsem měl místo.”

Pavel zpočátku dělal výkresy a v zaměstnání se mu dařilo. Vymyslel pro společnost několik zlepšováků, a tak postupně kariérně postupoval, až se z něj stal ředitel. „Pak přišlo pokušení a začal jsem dělat sám na sebe,” vysvětluje Pavel svou motivaci, kdy se v roce 1987 dal na podnikání. Velmi dobré životní úrovně se však Peškovým dostalo už brzy po příjezdu.

Manželka Marie se stala jako mnoho jiných Čechoslovaček technickou kresličkou, která vytvářela výkresy podle nápadů inženýrů. „Kreslila diagramy zapojení a psala detaily pro různé druhy výrobků,” specifikuje její práci Pavel. Protože měli čtyři děti, dostávala práci i domů, kde měli kreslící prkno v pokoji. Její hlavní úlohou však byla péče o rodinu, protože Pavel vydělával dost peněz, aby je všechny uživil.

Stáhli jsme se do rodiny

Přestože byli Peškovi velmi dobře přijati a nikdy se nesetkali s předsudky, šlo jejich začleňování do jihoafrické společnosti pomalu. Jednak za tím byla jazyková bariéra, jednak jejich osobní rozhodnutí. „I přesto, že nás všude měli rádi, jsme se rozhodli stáhnout do rodiny a stýkali jsme se s jinými českými rodinami. Dobrovolně jsme se stáhli z veřejného života. Přišlo nám to najednou hrozně důležité.” A vztahy v rámci československé komunity byly o to silnější.

Krajané z Johannesburgu i okolí chodili společně každý pátek večer do řeckého podniku Zambezi ve čtvrti Kempton Park. „Tam jsme obsadili veliký stůl, dali jsme si všichni večeři, vypili jsme spoustu piva a zpívali české písničky,” vzpomíná Pavel s nostalgií.

Jiná skupina Čechů se stýkala v Železničním klubu v Johannesburgu. „Všichni jsme byli členové Sokola. Především jsme tahali děti ven na prázdninové tábory nebo do rezortu na dovolenou.” Pro děti na těchto společných výletech pořádali závody, posedávali kolem ohně, povídali si a zpívali. Jiní Češi zase založili trampský klub a zakoupili si chatky, kam společně jezdili. Silným tmelícím prvkem byl také časopis Našinec, který vydával Jiří Troják. Tiskl ho zdarma ve firmě, kde pracoval. „Popisoval, jak tu je, co se tu děje. Vycházely tam i články od lidí.”

Sokol v Johannesburgu, který spadal pod australskou župu, měl klasickou hierarchii – starostu, náčelníka i pokladníka. Sám Pavel byl po tři volební období náčelníkem. Podle jeho odhadů se běžných akcí účastnilo kolem 50 rodin. Po několika letech však došlo v organizaci k rozkolu – kvůli postavě tehdejšího starosty, který údajně ztratil spolkové peníze. Sokol se po jeho odvolání rozpadl na dva. Jeden dosavadní, druhý nový pod vedením bývalého starosty. „Zájem pak upadal a tím to skončilo.”

Vyhnali mě z vlaku, protože byl pro černé

V době, kdy se v Česku chýlil ke konci komunistický režim, chýlil se v JAR ke konci také režim apartheidu, který od sebe až do roku 1994 odděloval jednotlivé rasy a značně omezoval práva ‚nebílého‘ obyvatelstva. Pro Čechoslováky byla podoba Jihoafrické společnosti značně odlišná od té, jakou znali z domova. „To první školení, které se nám tu o apartheidu dostalo, šlo jedním uchem dovnitř a jedním ven. Nás se to netýkalo,” zdůrazňuje Pavel.

Ačkoliv je často některé situace přiváděly k údivu, systém brzy přijali za svůj a začlenili se do něj. „Když jsem jel poprvé do práce vlakem, tak jsem prostě nastoupil. Z vlaku mě ale hned vyhnali, protože byl jen pro černé,” popisuje osobní zkušenost. „Když šel člověk na poštu, musel stát ve frontě pro bílé. Když šel na veřejný záchodek, tak byly jedny pro černé, jedny pro bílé. Přišel jsi například do parku, kde byly lavičky, na kterých bylo napsáno, že jsou pro exclusive use, tedy pro výhradní užití bílých lidí. Tam černoch nesměl. V parku byl člověk, který to hlídal, a toho černocha poslal pryč. Prostě tam nesměl být, byla to státní politika.”

Pavel sám tehdejší režim kriticky nehodnotí, domnívá se, že rasistický nebyl. Že jeho hlavní úlohou bylo od sebe oddělit různé skupiny lidí, aby si uchovaly svůj jazyk a kulturu.

Už se nestály fronty na maso

Stesk po domově se snažili si nepřipouštět. „Bylo toho dost nového, museli jsme toho hodně pochopit,” vysvětluje Pavel. A rodiče jim emigraci nikdy nevyčetli. „Byla to věc, o které se bez dohody nikdy nemluvilo. My jsme jim pořád psali, co jsme tu viděli, kde jsme byli, co jsme zažili. A oni nám zase psali, jak se mají, jak jim roste zahrádka, kde byli na návštěvě.”

Už začátkem 70. let dorazili na návštěvu Marie i Pavla jejich rodiče. Pavel si dodnes nedovede vysvětlit, jak se jim to v tehdejším politickém nastavení podařilo. „Mám dojem, že slíbili, že nás dostanou zpátky. Nikdy nám to neřekli, prostě se na nás přijeli podívat.” Vícekrát už však za Pavlem s Marií nepřijeli.

Pád komunismu ve své vlasti sledovali Peškovi pozorně. Po revoluci se do Česka dokonce jezdili opakovaně podívat. „Hodně se toho změnilo. Měli jsme docela psinu z toho, kolik jste najednou měli politických stran. Najednou přestala padat omítka, spravovaly se domy,” popisuje první dojmy. „Najednou nebyly fronty na maso, to bylo překvapení,” pokračuje „Rodiče už jsem nezastihl. Ti už byli pryč, tak jsem aspoň našel jejich hrob.”

V 90. letech se pak řada krajanů začala vracet do vlasti. „Radovali se z toho, že je v Čechách svoboda.” Pavel s rodinou se rozhodl v JAR zůstat. „Jednak jsem tu měl rodinu, bavila mě práce, kterou jsem dělal, tak se mi nechtělo. Byla to velká nejistota. Když se tam vrátím, co budu dělat?” A proto byl i v posledních letech odhodlaný, že v JAR zůstane, pokud nedojde k eskalaci složité společenské situace. V posledních letech pečoval o manželku Maruš, která onemocněla Alzheimerovou chorobou. Zemřela v prosinci 2020.