Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Víra je moje velká životní posila a naděje
narodil se 17. února 1948 ve Veselí nad Moravou
v roce 1963 nastoupil na Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti
po škole narukoval na vojnu do oddělení polní tiskárny
během invaze 1968 na vojně tiskl nesouhlasné letáky
v roce 1970 nastoupil jako výtvarník do veselského kulturního domu
na počátku 70. let spoluzaložil Skupinu pěti (sdružení veselských výtvarníků)
účastnil se manifestů během sametové revoluce ve Veselí nad Moravou
po revoluci působil 12 let jako městský radní za Československou stranu lidovou
v 90. letech se podílel na obnovení skautingu ve Veselí nad Moravou
Většinu etap života Jiřího Peši doprovázely jeho kresby a grafiky. Po studiu Uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti nastoupil na vojnu v Týnu nad Vltavou a v Písku. Tam v oddělení polní tiskárny vytvářel letáky proti srpnové okupaci 1968. O dva roky později nastoupil jako výtvarník do veselského kulturního domu. V té době spoluzaložil Skupinu pěti. Jednalo se o spolek veselských výtvarníků, které spojovala nejen tvorba, ale i životní postoje ovlivněné mimo jiné skautingem.
Jiří Peša se narodil 17. února 1948 ve Veselí nad Moravou jako nejmladší z pěti dětí Josefu a Marii Pešovým. Oba pocházeli z Vysočiny.
Jeho otec se vyučil zámečníkem a poté pracoval v zahraničí: ve Francii a v Jugoslávii. Po první světové válce odešel za prací na železnici do České Třebové. Po svatbě v roce 1930 se přestěhoval do Veselí nad Moravou, kde taktéž pracoval na nádraží. Maminka, ačkoli vyučená švadlena, byla vždy v domácnosti.
Již během dětství, které pamětník prožil ve Veselí nad Moravou, jej přitahovalo výtvarné umění, kresba a malba.
V roce 1963 byl pamětník napoprvé přijat na Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, na obor grafika. „Hlásilo se nás 250, brali jen osminu.“ Veselský výtvarník studoval v uvolněném období poloviny šedesátých let, přesto nezaznamenal, že by se uvolnění poměrů projevilo na výtvarné tvorbě ve škole. „Zabýval jsem se především kresbou portrétů a figury a také propagační grafikou.“ Když byl Jiří Peša ve druhém ročníku, část školních budov se přestěhovala do areálu bývalého soudu, který těsně sousedil s nechvalně proslulou uherskohradišťskou věznicí, jež od roku 1960 zela prázdnotou. „Tenkrát jsme nevěděli, co se v ní dřív dělo. Vnímal jsem to tam prostě jako tajemnou budovu s uzavřeným nádvořím,“ říká výtvarník a dodává, že bývalou kapli, které vévodila červená pěticípá hvězda, využívali jako ateliér pro kresbu figury. Z vyučujících jej nejvíce ovlivnil akademický malíř Karel Hofman nebo Jan Hanáček.
Po ukončení střední školy nechtěl Jiří Peša pokračovat ve studiu na vysoké škole. Krátce brigádničil v betonárnách Prefa a poté, v roce 1967, odešel na vojnu. „Nejprve jsem narukoval k ženistům do Týna nad Vltavou. Když velitelé uviděli můj životopis, převeleli mě do Písku, do oddělení polní tiskárny.“ Tam se veselský grafik věnoval tvorbě propagačních materiálů a reklamám. Na období vojny vzpomíná velmi rád, a to i kvůli politickému uvolnění té doby. „Tu volnost jsme vnímali hlavně prostřednictvím lampasáků, kteří s námi byli v tiskárně.“
Pražské jaro však netrvalo dlouho. Jiří Peša na vojně prožil srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy. „To, co se dělo, jsem se dozvěděl od kuchařů z Army. Přišli za námi v noci a vzbudili nás s tím, že jsou tady Rusové. Vyrozuměli to od důstojníků, které v noci obsluhovali v kantýně.“
Ihned poté v tiskárně začali tisknout letáky vyjadřující nesouhlas s okupací. „Mysleli jsme si, že o té činnosti vojenské vedení neví. Až po letech jsem zjistil, že o tom věděl major, a i proto musel později úplně skončit u armády.“ Během prvních dní po okupaci na vojně vládlo rozhořčení a nesouhlas s invazí. „Asi po dvou týdnech se atmosféra začala obracet opačným směrem.“
Když měl být v dubnu 1969 odvolán Alexandr Dubček z postu prvního tajemníka ÚV KSČ, účastnil se vojín Peša výjezdu do kopců v okolí Prahy, které měly zabezpečovat ochranu hlavního města.
Ještě během vojny se Jiří Peša seznámil se svou budoucí manželkou. V osudové osmičkové datum, 8. srpna 1968, odjel pomáhat svému bratrovi se stavbou domu. „V protějším rozestavěném domě jsem si všiml mladé ženy. Před domem stála velká hrušeň, ze které jsem si za ní přišel vyprosit hrušku. Od té doby jsme si dopisovali, a nakonec jsme v září 1971 měli svatbu.“ Spolu vychovali čtyři děti – Markétu, Marii, Jiřího a Vojtěcha.
Po vojně se Jiří Peša rozhodl, že se nebude věnovat oboru, který vystudoval a kterému se věnoval i na vojně. Toužil po tom, stát se strojvedoucím jako jeho otec. Když ale odcházel od testů pro budoucí mašinfíry, setkal se s pedagogem a akademickým malířem Josefem Kozumplíkem, který jej v dětství učil ve výtvarném kroužku. „Moji budoucí práci mi rozmluvil a doporučil mi, ať se zeptám na zaměstnání ve veselském kulturním domě. Tehdejší ředitel Janíček mě přijal.“ Jiří Peša tak v roce 1970 nastoupil do této instituce jako výtvarník. Věnoval se výzdobě kulturních akcí, kresbě propagačních materiálů a přípravám výstav. V omezeném režimu zde pracuje dosud (2021).
Po vojně, na začátku sedmdesátých let, Jiří Peša spoluzaložil uskupení místních výtvarníků, tzv. Skupinu pěti. Své kořeny měla ve výtvarném kroužku, který vedl již zmíněný Josef Kozumplík. Kromě něj a Peši patřili do Skupiny pěti také Josef Tomeček, Jaromír Hynšt a Vladimír Groš. Skupina pořádala obvykle dvě výstavy za rok – jednu společnou a jednu sólovou. Kromě toho realizovala společné výpravy na Vysočinu, do Bílých Karpat či na Pálavu, kde se věnovala malbě v plenéru.
Skupinu kromě společného výtvarného směřování spojoval také postoj k tehdejšímu režimu. „František Šíma a Jaromír Hynšt prošli skautingem. Právě myšlenky této organizace naši skupinu formovaly.“ Na počátku devadesátých let aktivita skupiny slábla, neboť už neexistovalo to, co ji dřív spojovalo. Navíc došlo k rozdělení Československa, což narušilo kontakt se spřátelenými slovenskými výtvarníky, především ze Skalice. To pamětník vnímal s velkým zármutkem. Nakonec se uskupení zcela rozpadlo.
O listopadových událostech 1989 na Národní třídě se Jiří Peša dozvídal z rozhlasu, především z Hlasu Ameriky a československého vysílání BBC Volá Londýn.
Veselí nad Moravou se stalo během listopadových událostí roku 1989 průkopníkem. Protesty tu začaly jako první na jižní Moravě a předstihly i Brno. Demonstrace měl Jiří Peša jako na dlani, odehrávaly se v těsné blízkosti veselského kulturního domu. Celou situaci však zpočátku vnímal pouze jako pozorovatel. Aktivně se shromáždění účastnil až ve dnech 24. a 25. listopadu. „Vzpomínám si, jak jsme utvořili řetěz z rukou a pomalu se pohybovali po náměstí.“
Do samotného procesu se pracovníci kulturního domu ve Veselí aktivně nezapojili. „Tehdejší ředitel Josef Přibyl byl člen komunistické strany, a to se také odráželo na zdrženlivé atmosféře kulturního domu. Samotná kultura oněch dní se děla na ulici,“ popisuje výtvarník. Dodává však, že kulturní dům se účastnil generální stávky, která se konala 27. listopadu 1989 pod heslem Konec vlády jedné strany.
V prvních svobodných volbách volil Jiří Peša Československou stranu lidovou. Sám se stal členem této strany, za kterou byl po revoluci kooptován do městského zastupitelstva. Následujících 12 let působil v radě města.
Byl také členem stavební komise. „Jednou z prvních věcí, které se po revoluci řešily, byly změny ve vzhledu města a funkční zástavba.“ I zásluhou Jiřího Peši byla vybudována galerie v Panském dvoře, historické stavbě z poloviny 18. století sousedící s kulturním domem ve Veselí nad Moravou. První výstavu v Galerii ve dvoře uspořádal Jiří Peša v roce 1994, tehdy ještě v provizorních prostorách.
Po revoluci se Jiří Peša zapojil do obnovy Skautu ve Veselí nad Moravou. Měl na starost vlčata, kluky od první do čtvrté třídy. Skautování předal také svým potomkům – obě dcery dělaly vůdkyně, a i synové jsou členy této organizace.
Pod hlavičkou Skautu Jiří Peša pořádal také několik výstav. V roce 1991 zrealizoval výstavu fotografií sakrálních památek z Veselska v místním kostele Panny Marie, který byl tehdy opuštěný. Na Velehradě vytvořil výstavu živých betlémů. Výtěžek ze vstupného věnoval Výboru dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové.
Významnou roli v životě Jiřího Peši hrála víra, ve které byl vychován a kterou považuje za svoji velkou životní posilu a naději. Ve víře vychovával i své děti, přestože se to tehdejšímu režimu příliš nezamlouvalo. „Jednou za mnou přišel učitel mé dcery s tím, ať přestane chodit do náboženství, že se kvůli tomu nedostane na žádnou školu,“ vzpomíná Jiří Peša. V devadesátých letech působil také ve farní radě a od roku 2010 jako kostelník v římskokatolické farnosti ve Veselí nad Moravou.
Jiří Peša se taktéž věnuje ilustracím. Svými kresbami doprovodil zejména knihy moravské spisovatelky Aleny Bartošíkové, která se zabývá tematikou regionálních veselských dějin. V roce 2021 žil ve Veselí nad Moravou.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Barbora Čandová)