Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Boris Perušič (* 1940)

• narozen 27. července 1940 v chorvatském Záhřebu

• otec byl Srb, maminka sudetská Němka

• do roku 1938 žili v Teplicích

• poté přesídlili do Záhřebu v tehdejší Jugoslávii

• ze Záhřebu se po obsazení Jugoslávie Německem vrátili do Teplic

• válku přežili Perušičovi bez větších problémů

• roku 1957 začal hrát závodně volejbal za Slavii VŠ Praha

• v roce 1962 vystudoval Vysokou školu ekonomickou

• v roce 1964 reprezentoval na letní olympiádě v Tokiu

• tým Československa v Tokiu získal stříbrné medaile

• v roce 1966 získal s reprezentací zlatou medaili na mistrovství světa v Praze

• v roce 1967 skončil kvůli práci v Československých aeroliniích (ČSA) ve volejbalové reprezentaci

• období okupace Československa v srpnu 1968 zažil jako pracovník ČSA v bulharském Burgasu

• v roce 1969 ho ČSA vyslaly do Bělehradu, kde se vrátil k volejbalu

• hrál nejvyšší jugoslávskou soutěž za Červenou hvězdu

• kvůli problémům s velvyslancem v Jugoslávii Jozefem Nálepkou nemohl nastoupit na pozici jako zástupce ČSA do Austrálie

• v dalších letech působil jako zástupce ČSA v syrském Damašku, západoněmeckém Frankfurtu nebo Singapuru

• vnuk Borise Perušiče Ondřej Perušič reprezentoval Česko na letní olympiádě 2021 v Tokiu

• v roce 2021 žil Boris Perušič v Jevanech u Prahy

Z pekla štěstí měl Boris Perušič na letní olympiádě v Tokiu 1964. Jednoho krásného říjnového dne se ještě před začátkem volejbalového turnaje probudil, podíval se na svého spolubydlícího Joža Labudu a prohlásil:  „Jožo, ty máš žluté oči.“

Jeho parťák z národního mužstva v klidu opáčil: „No a čo?“ Zanedlouho ale mohl jen ošklivě slovensky klít. „V Tokiu s námi byl doktor Horák.  Podíval se na Jožu a řekl: ‚Ten má žloutenku,‘“ vzpomíná Boris Perušič. „Pro Jožu olympiáda skončila, bohužel. Na turnaji si ani nepink. Nejel s námi ani na turné po Japonsku, kde jsme hráli po olympiádě s místními kluby. Sešli jsme se s ním až na letišti.“

Boris Perušič hrát mohl a výrazně přispěl ke stříbrným medailím, které Čechoslováci vybojovali. „Moje klika byla, že jsem infekční žloutenku měl už před olympiádou. Nemohl jsem ji dostat podruhé a někoho nakazit,“ upozorňuje pamětník. „Ale i na Joža medaile zbyla. Absolvoval s námi celou přípravu a i pár tréninků v Japonsku.“

Na smůlu svého kamaráda si vzpomněl o 57 let později, kdy se letní olympiáda konala v Tokiu znovu. Jeho vnuk Ondřej Perušič tam letěl i se svým spoluhráčem Davidem Schweinerem na turnaj v plážovém volejbalu. Stejně jako „šestkoví‘ volejbalisté patřili mezi uchazeče o medaile. Svět se však potýkal s pandemií koronaviru a Ondřej se nakazil pravděpodobně během letu do Tokia. Češi kvůli jeho onemocnění nenastoupili do prvního zápasu a prohráli ho kontumačně. Druhé utkání sice vyhráli, ve třetím s Rusy však Ondřejovi došly síly – česká dvojice prohrála a olympiáda pro ni skončila. „S Jožou to bylo v Tokiu stejné jako s mým vnukem teď. To je taková paralela, až mi z toho není dobře,“ svěřuje se Boris Perušič.

Táta utíkal před nacisty, ale ustašovci byli horší

Boris Perušič se narodil 27. července 1940  v Záhřebu v tehdejší Jugoslávii. Cesty jeho otce se předtím ubíraly pozoruhodnými směry. Na svět přišel v roce 1908 a s rodiči žil v bosenské Zenici, jež se nacházela na území tehdejšího Rakouska-Uherska, a poblíž ní byly uhelné doly. Oba rodiče mu brzy zemřeli a chlapce se ujal jejich známý Čech Josef Novák.

„Přes Vídeň se dostali do Teplic, kde žili příbuzní mého dědy Nováka,“ říká Boris Perušič. „Můj tatínek tam vyrostl a vzal si za ženu dívku z čistě německého manželství. Oba moji rodiče měli jugoslávské pasy, a když Němci obsadili v roce 1938 Sudety, tak odjeli do Jugoslávie. V roce 1940 jsem se narodil v chorvatském Záhřebu. Ale Němci roku 1941 napadli Jugoslávii a okupovali ji.“

Chorvatští fašisté, ustašovci, vyhlásili po porážce Jugoslávie samostatný stát a stali se spojenci nacistické Třetí říše. K Srbům se chovali mnohem hůře než Němci.  „V Záhřebu byly za války obrovské problémy mezi katolíky Chorvaty a pravoslavnými Srby,“ říká.

Raději německy vůbec nemluvit

„Táta se jako Srb dostal do hledáčku ustašovců, a tak se naši raději vrátili zpátky do Teplic, kde jsem vyrůstal a prožil jsem tam nejútlejší dětství,“ uvádí pamětník. „Válku jsme přežili bez větších potíží. Maminku jako sudetskou Němku s jugoslávským pasem po válce neodsunuli, ani její rodiče, bratry a sestry. Někteří byli jako antifašisté za války ve vězení. Ale po válce se v Československu žilo někdy sudetským Němcům špatně, tak se nechali sami odsunout do východního Německa do Halle. My jsme zůstali v Teplicích a vydržet se tam dalo, i když tam bylo lepší německy vůbec nemluvit,“ vzpomíná.

Díky původu rodičů uměl Boris Perušič už jako dítě plynně tři jazyky – češtinu, němčinu a srbochorvatštinu. V roce 1948  se stal z jugoslávského prezidenta Josipa Broze Tita kvůli odporu proti diktátorovi Josefu Stalinovi „krvavý pes‘ a nepřítel Sovětského svazu a jeho východních vazalů. Českoslovenští komunisté donutili pamětníkova tatínka i maminku, aby se vzdali jugoslávských pasů a přijali československé občanství.

Jako dítě nicméně Boris Perušič politiku nevnímal. Ze základní školy a z jedenáctiletky, tehdejšího gymnázia, nosil domů samé jedničky. Takřka všechen volný čas trávil sportem – hokejem, atletikou a míčovými sporty. V sedmnácti letech ho přijali na Vysokou školu ekonomickou (VŠE) do Prahy. Tam také začal v 17 letech se závodním volejbalem  za Slavii VŠ Praha. Rychle postoupil z C mužstva mužů do „béčka‘ a v zimě 1958 už hrál za „áčko“. V roce 1959 se stali mistry republiky.

Nebyl žádný obr, ale vysoko skákal

„Byl jsem smečující nahrávač, měřil jsem 181 centimetrů, což je dneska tak na libero,“ prozrazuje Boris Perušič. Měl ale dobrý výskok – dosáhnul rukou až do výšky 328 centimetrů. Tedy 83 centimetrů nad volejbalovou síť. Ve Slavii VŠ Praha se pamětník dostal do společnosti šesti mistrů světa z roku 1956. Ve své první sezóně trénoval během jednoho dne s „béčkem“ i s „áčkem“. „V zimě jsme hráli v Maratónu v Křemencové ulici. Nikdo by teď do takové tělocvičny nešel. Od stropu visely zavěšené kruhy, od lajn bylo nejvýš metr ke stěnám,“ upozorňuje Boris Perušič.

V týmu se sešel s dalšími studenty nebo vystudovanými vysokoškoláky. Mezi výjimky patřil nahrávač Josef Musil, nejlepší československý volejbalista všech dob, dvojnásobný mistr světa a dvojnásobný olympijský volejbalista. O osm let starší reprezentant Borise Perušiče hodně naučil.

Nejlepší dělal v tiskárně na směny

„Musil byl pro mě ikona lidsky i hráčsky. Jako slavný reprezentant dělal v tiskárně na směny. Kolikrát nešel na trénink, protože kvůli práci nemohl,“ vzpomíná pamětník. Josef Musil odešel po mexické olympiádě v roce 1968 do italského klubu Panini Modena, s nímž získal v Sérii A mistrovský titul. I v Modeně pracoval v tiskárně, kterou vlastnili majitelé klubu. Alespoň v Itálii si přišel díky sportu na slušné peníze. Mistři republiky ze Slavie VŠ totiž nebrali za vrcholový  volejbal  žádné peníze. Dostali tenisky, dresy a míče. „Nejdřív jsem hrál bos, ale trenér mi řekl, že je to ostuda,“ dodává pamětník. 

V roce 1960 okusil Boris Perušič poprvé mezinárodní volejbal. S klubem vyjel do západního Německa a do Francie na zápasy Poháru mistrů evropských zemí. „Poznal jsem jiný svět, dělali jsme si z toho legraci a říkali si: ‚Neobdivovat, hlavně neobdivovat!‘“ tvrdí. „Na cesty jsme dostávali kapesné, ale nic moc, tak na nějaké vody. Tak jsme sebou vozili české sklo a hlavně tenisky, z nich se mohli v západní Evropě zbláznit. My si tam kupovali hlavně šusťákové soupravy pro sebe a pro známé.“

V Rumunsku se vyhrát nedalo

Po postupu přes francouzského a německého soupeře poznal Boris Perušič poprvé „horkou“ půdu v Rumunsku. Doma Slavia VŠ porazila Rumuny 3:1, tam nicméně prohrála 0:3 a vypadla. „V Rumunsku, ale ani v Maďarsku se nedal uhrát ani set. Ovlivnění rozhodčí pískali všechno proti nám,“ vysvětluje.  

V roce 1962 promoval na VŠE, kde si vybral specializaci letecká doprava. Po krátkém zaměstnání u Československých aerolinií (ČSA)  narukoval na vojnu. Dva roky sloužil v Rudé hvězdě Praha, kde se až na výjimky věnoval výhradně volejbalu. „Ze samopalu jsme stříleli snad jenom jednou, chodili jsme na Trojský ostrov, plazili se tam s větvemi v rukou a dělali jsme, že střílíme,“ popisuje. „Pod ministerstvo vnitra patřila Pohraniční stráž, tak jsme si dělali legraci, že hlídáme hranice Velké Prahy. Ve sportovní rotě na Stromovce se mnou byli hlavně atleti, tenisti, ale i  boxeři a vzpěrači. Vzpěrač Hans Zdražila pak jel v roce 1964 taky na olympiádu do Tokia a vyhrál tam zlato. Protože nám ve Stromovce na sportovní rotě nevařili, tak jsme dostávali kalorné devět set korun a hodně nám z něj ještě zůstalo. Můj nástupní plat po vysoké škole byl jen o sto korun vyšší.“

Během vojny šel Boris Perušič výkonnostně nahoru, z čehož pramenila jeho nominace na mistrovství Evropy 1963 Rumunsku. Tam se opakovaly smutné zkušenosti s rozhodčími. „Do té doby jsme brali všechno vrchem prsty. V Rumunsku nám to ale rozhodčí pokaždé zapískali jako dvojáky, nečistě odehrané míče,“ poznamenává.

Před olympiádou dřeli s činkami

Čechoslováci zvyklí přinejhorším na stříbrné medaile skončili až pátí, což fanoušci i funkcionáři považovali za neúspěch. V přípravě na olympiádu v Tokiu 1964 volejbalisté trénovali do omrzení příjmy „bagrem“ – spodem oběma předloktími, aby se vyhnuli dvojákům.

Před Tokiem se pamětník prosadil do širší přípravy národního týmu. Prošel dvěma měsíčními soustředěními: jedním v zimě, druhým v létě. „Hodně jsme dělali fyzickou přípravu, cvičili s činkami, dělali výskok a vytrvalost,“ podotýká. „Hodně lidem odešla kolena, ale dřina se nám nakonec vyplatila.“

Trenér Josef Brož zahájil přípravu na olympiádu s 22 volejbalisty, do Tokia jich nakonec odletělo dvanáct. „Příjemně mě překvapilo, že jsem se tam dostal,“ dodává Boris Perušič. „Ještě před odletem na olympiádu za námi přijeli lidi v civilu a říkali: ‚Heleďte, kdybyste viděli náznak, že chce někdo utéct na západ, tak to nahlašte!‘ Ale nikdo neutekl,“ říká.

Co je to za olympiádu se sportovci ve věžácích

Na tokijskou olympiádu vzpomíná Boris Perušič v dobrém. Olympijská vesnice se rozkládala v obrovském parku, kde dřív žili američtí vojáci. „Bydleli jsme v bambusových domech po dvou. Viděli jsme se všichni se všemi, potkávali jsme sovětského výškaře Brumela, americké sprintery. Tak si představuju olympiádu,“  dodává pamětník. „Teď v roce 2021 dali Japonci sportovce do věžáků. No, nic. Mají dneska hoši a holky smůlu.“

Odborníci před olympijským turnajem považovali za favority Sovětský svaz, Československo, domácí Japonsko, Maďarsko a Rumunsko. Sety se tehdy hrály do patnácti, ne jako nyní do dvaceti pěti. Za body se počítaly pouze vítězné míče uhrané při vlastním podání. „Vyhráli jsme všechno až na zápas s Rusy. Vedli nad námi 2:0, vyrovnali jsme na 2:2 a v posledním setu jsme ze začátku vedli, ale pak to Rusové otočili. Měli opravdu moc dobrý mančaft. Při medailovém ceremoniálu jsem se cítil nádherně, ale radost mi trochu zkalilo, že ruský kapitán Česnokov přišel pogratulovat našemu kapitánovi Musilovi a vyznělo to spíš škodolibě,“ vzpomíná.

Na zpáteční cestě do Prahy se volejbalisté kvůli poruše letadla neplánovaně zdrželi v Kambodži, kde si čas ukrátili přátelským utkání s domácími. „Hráli jsme na prknech s dírami, ale Kambodžani byli moc přátelští lidé. Bylo pro mě strašné, když jsem se později dozvídal, co se tam děje za zvěrstva při genocidě za Pol Pota,“ prohlašuje Boris Perušič.

V Praze hráli před narvanou halou

Pracoval v různých odděleních ČSA, současně hrál první volejbalovou ligu a chystal se s reprezentací na domácí mistrovství světa v Praze 1966. Zvládl podobně tvrdou přípravu jako před olympiádou v Tokiu a stejně jako tam národní tým prohrál pouze jednou. Nikoliv ale se Sovětským svazem, nýbrž s Japonci. „Ale už o nic nešlo. Rusy jsme předtím porazili a po výhře nad východními Němci jsme už měli zlato jisté,“ konstatuje pamětník. „Hrálo se v nové holešovické hokejové hale a na naše zápasy byla vždycky plná.“

Za první místo na mistrovství světa v Praze 1966 obdržel každý člen vítězného československého družstva 2500 korun, což tehdy odpovídalo přibližně dvěma měsíčním platům. Za olympijské stříbro z Tokia byla odměna 2000 korun. „Ale třeba Musil si vyměnil se soupeřem triko a musel ho zaplatit,“ osvětluje Boris Perušič poměry v reprezentaci v 60. letech 20. století.

Zanedlouho po mistrovství světa v Praze 1966 se Boris Perušič rozloučil s reprezentací. Upřednostnil kariéru v ČSA, kde jeho nadřízenému vadilo, že kvůli reprezentačním srazům nedělá svou práci na sto procent. Za Rudou hvězdu však ještě nastupoval. Právě působení v ní mu poskytlo šanci poznat exotické Mongolsko, kam se vypravil na Spartakiádu bezpečnostních sborů. Šlo o sportovní soutěž socialistických zemí, které se účastnily oddíly zařazené pod ministerstvo vnitra.

V Mongolsku je varovali před syfilidou

„V Mongolsku jsme zažili čtyřicítky mrazy. V hlavním městě Ulanbátaru byl jeden pořádný hotel a lidi z naší amabasády nás varovali: ‚Dejte si bacha, tady je to samý syfilis,‘“ říká Boris Perušič. „Jednou jsme si stěžovali, že jsou špinavé talíře. Ženská na ně plivla a sliny rozetřela po talíři. Nejhůř ale dopadli vedoucí výpravy a trenéři pozvaní do náčelnické jurty. Pili tam jejich čaj s rozpuštěným máslem, jedli ovčí oči. Zažívací problémy měli několik dní,“ vzpomíná.

V ČSA počítali s pamětníkem jako se zástupcem pro Ameriku, ale přišel rok 1968 a z jeho mise sešlo. Srpnovou okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy zažil jako zaměstnanec ČSA u Černého moře na bulharském Slunečném pobřeží.

Po srpnové okupaci uvízl s turisty v Burgasu

„Od 1. července 1968 mě dali v rámci přípravy na moje další umístění v ČSA na sezónní stanici ČSA v Burgasu. Měl jsem na starosti přijímání a odbavování letadel, cestující a všechno, co je s tím spojené. Dvacátého srpna večer tam přijeli naši turisti, co se měli vracet po půlnoci 21. srpna,“ uvádí Boris Perušič, „ale jejich letadlo z Prahy nepřiletělo, nevěděli jsme, co je. Mobily neexistovaly, letiště nemělo žádné spojení s Prahou. Telexy nefungovaly a Bulhaři nám okamžitě hned vzali rádia. Na letišti čekalo sto padesát lidí, taky nevěděli, co je. Potom jsem dostal telex od kolegy, který dělal v Praze na letišti na operační kontrole: ‚Borisi, Rusové obsadili letiště, držte se, my se taky držíme!‘“

Na Slunečném pobřeží zůstala „viset“ taky spousta turistů, co přijeli na dovolenou vlakem. Někteří se vrátili domů stejným způsobem přes Jugoslávii a Rakousko. „Někteří ale zůstali na Slunečném pobřeží a první letadlo pro ně přiletělo až desátého října. Do půlky října jsme dostali domů všechny,“ tvrdí pamětník. „Bulhaři je nechali bydlet v hotelu a dali jim i jídlo a pití. Měli svoje vojáky u nás a naše lidi u sebe.“

V roce 1969 vyslaly ČSA Borise Perušiče na své zastoupení v Bělehradě, což mu pomohlo nejen v profesním růstu, ale i v prodloužení volejbalové kariéry. V hlavním městě svazové republiky se domluvil s prvoligovou Crvenou zvezdou a v jejím dresu obsadil dvakrát za sebou druhé místo v jugoslávské nejvyšší volejbalové soutěži.

Před cestou do Austrálie mu zabavili pas

Po třech letech na Balkáně měl jít ve službách ČSA i s rodinou do Austrálie. „Bedny s našimi věcmi už byly v Praze na letišti, když mě zastavili dva pánové, ať jim odevzdám pas. Ptal jsem se, proč a kdo jsou. Řekli, že mě to nemusí zajímat,“ vzpomíná Boris Perušič. „Nikam jsme nejeli a všechny naše věci zůstaly půl roku na letišti. Vůbec  jsem nevěděl, co se stalo. Nejdřív jsem si myslel, že mě do Austrálie nepustili kvůli sestře. V roce 1969 emigrovala přes Německo a USA do Kanady. Ale důvod byl jiný a dozvěděl jsem se ho od jednoho kolegy až po dvou letech,“ vzpomíná.

V Jugoslávii působil v době pamětníkovy práce pro ČSA jako československý velvyslanec Jozef Nálepka, bratr partyzánského bojovníka proti německým nacistům, hrdiny Sovětského svazu Jána Nálepky. „V Jugoslávii ‚honil‘ Jozef Nálepka ženské a v Bělehradě to zkusil na moji paní. Odpálkovala ho a od té doby jsem měl utrum, Nařídil mi, že mu musím hlásit, kam létám, což jsem nedělal. A ani to nešlo,“ upozorňuje pamětník.

„Jednou v zimě jsme odjeli na týden do Slovinských Alp, v Kranjské hoře měli závody vojenští přidělenci ze zahraničních velvyslanectví. Někdo tam kulhal, moje paní doktorka se ho ptala, co se stalo, a na nohu se mu podívala,“ poznamenává Boris Perušič. „Chvíli jsme se s ním bavili, ani jsem pořádně nevěděl, o koho jde. Pochoval si naše asi roční dítě. Pak jsem se dozvěděl, že to byl americký vojenský přidělenec, Někdo z našich lidí žaloval Nálepkovi, že jsem neohlásil styk se státním příslušníkem USA. V ČSA mě pak kvůli tomu neposlali do Austrálie.“

Do Sýrie

Pamětník pracoval po návratu z Jugoslávie v Praze. V roce 1975 ho aerolinky umístily na zastoupení v syrském Damašku, kde vznikla po havárii letadla ČSA kritická situace. „Vrátili mi pas, ale dali mi jen jednorázovou cestovní doložku na cestu tam, a ne na cestu zpátky,“ tvrdí. „Třináct měsíců jsem tam žil bez rodiny, pak za mnou přiletěla, ale manželka s dětmi vydržela v Sýrii jenom dva roky. Já tam zkejsnul šest a půl roku. Ale na druhou stranu tam bylo hodně Čechů a Slováků a drželi jsme spolu. Naše republika tam stavěla textilky, mlýny, pivovary. V Sýrii vedle sebe tenkrát žili v pohodě Palestinci, Židi, křesťani. Ne jako dneska,“ říká.

V Damašku zažil Boris Perušič paradoxní příhodu. Na přátelskou návštěvu tam přicestovali prezident Gustáv Husák a tajemník ÚV KSČ pro zahraniční otázky a ideologii Vasil Bilak. „Přiletěli vládní letkou, byli jsme je přivítat na letišti, stáli jsme pod schůdky z letadla,“ dodává pamětník. „Poslední vylézal Jozef Nálepka, který tenkrát působil jako velvyslanec v řeckých Aténách. Podával mi ruku, ale já jsem svoji stáhnul. Šel pryč a určitě nevěděl, jak je možné, že v Damašku jsem.“

Stb usoudila, že se pro spolupráci nehodí

Komunistická Státní bezpečnost založila na Borise Perušiče v 70. letech 20. století spis a vedla ho jako kandidáta tajné spolupráce. Jeho zpravodajské využití plánovala rovněž Výzvědná služba Generálního štábu Československé lidové armády. Nakonec však obě komunistické tajné služby označily Borise Perušiče jako osobu, která se pro spolupráci nehodí. „Ani jsem nevěděl, že mám nějaký spis. Nikdo mě nikdy neverboval,“ prohlašuje.

Na konci roku 1989 dělal v ČSA vedoucího obchodní politiky a 17. listopadu se vracel z jednání v čínském Pekingu. „Letěli jsme domů s Air France a v letadle nám řekli, že je u nás doma revoluce,“ prozrazuje.

Vnuk hrál v Tokiu 57 let po dědovi

V 90. letech 20. století zastupoval ČSA v Singapuru, po návratu domů skončil na pět let v německém Frankfurtu nad Mohanem. S manželkou vychovali dceru a syna, který hrál volejbal za Matematicko-fyzikální fakultu Praha. Jeho syn Ondřej reprezentoval Česko na olympiádě v Tokiu v roce 2021. Ve stejném roce obsadili s Davidem Schweinerem ve světovém žebříčku druhé místo.

„Dobře skáče, je šíleně poctivý a takový urpuťák. Když si něco zamane, tak to udělá. Študuje stejně jako já před lety, dělá práva,“ říká Boris Perušič. „Byla to pro mě velká rána, že se cestou na olympiádu v letadle nakazil koronavirem. Musel vynechat první zápas a s Davidem nepostoupili ze skupiny. Ale už jen dostat se do Tokia, byl pro ně velký úspěch,“ uzavírá.