Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erika Perniková (* 1939)

• narozena 16. prosince 1939 v Přední Zvonkové u hranic s Rakouskem do německé rodiny

• na konci druhé světové války museli Faschingbauerovi opustit svůj dům a byli internováni v Českém Krumlově

• nakonec nebyli odsunuti do Německa, ale mohli zůstat v Čechách

• žili a pracovali na statcích v Kvítkově Dvoře a Korákově

• v polovině 50. let se přestěhovali do Českého Krumlova

• pamětnice pracovala jako uklízečka v nemocnici

• po absolvování kurzu získala místo zdravotní sestry na chirurgii

• ve zdravotnictví pracovala 50 let

• v roce 1961 se vdala za lesníka Jana Pernika, vychovali spolu tři syny

• v roce 2024 žila v Českém Krumlově

Erika Perniková se narodila v prvním roce války a její relativně bezstarostné dětství prožité v rodné vesnici Zvonková skončilo osvobozením Československa. Odsun Němců z pohraničí zpřetrhal širší rodinné vazby; ztratila domov i část identity. Kvůli německé národnosti se spolu s rodiči potýkala s nepohodlím, strachem, ponížením, nejistotou, šikanou a diskriminací. V zemi, v níž se narodili a kterou považovali za svou vlast, se cítili jako cizinci bez domova. Na prahu dospělosti, bez vzdělání, měla mizivé vyhlídky. Přesto našla své životní poslání, životní naplnění, místo ve společnosti a domov, který už jí nikdo nesebral.

Byli jsme Němci, ale ne nacisti

Erika Perniková, rozená Faschingbauerová, se narodila 16. prosince 1939 ve vesnici Přední Zvonková na hranici s Rakouskem, kde vyrůstala v rodině Marie a Antonína Faschingbauerových. Měla o 11 let staršího bratra Antonína.

Přední Zvonková byla částí již zaniklé vesnice Zvonková, která dnes náleží k obci Horní Planá. Zde prožila válku. Její otec pracoval v dolech v Černé, kam jezdil na kole a v zimních měsících na lyžích. Její matka se starala o domácnost a malé hospodářství, které zahrnovalo pole, louku, dvě krávy, prase, ovce a drůbež. Své prarodiče pamětnice nikdy nepoznala, neboť zemřeli brzy.

Oba rodiče měli německou národnost. Eričina matka pocházela z Nové Pece a do nedaleké Zvonkové se přivdala. I přesto, že oblast byla v roce 1938 zabrána Němci, rodiče s nacismem nesympatizovali a snažili se žít pokud možno normální život. „Když byly během války doly uzavřené, otec pracoval jako lesní dělník a bratr byl vyučený prodavač. Na konci války oba museli narukovat do německé armády a byli zajati Američany,“ vzpomíná Erika Perniková. Přestože byla v době těchto událostí ještě malá, pamatuje si vyprávění o tom, jak oba trpěli hladem. „Kdyby prý mohli, jedli by i trávu, ale ani ta tam nebyla. Maminka upekla dva bochníky chleba a šla do zajateckého tábora, kde se setkala s otcem, bratr byl jinde.“ Místo jejich zajetí však pamětnice nezná.

Když se oba vrátili domů, začaly odsuny německých obyvatel do Německa. Otec pamětnice se však stěhovat nechtěl; byl rád, že je doma. Na druhé straně její teta z matčiny strany se odstěhovala do Rakouska z vlastní vůle, když se tam provdala. „Lidé zprvu odcházeli tak, že si sbalili věci na žebřiňáky a odjeli. V pozdějších vlnách odsunu už Češi vyháněli obyvatele jen se 40 kily,“ líčí Erika Perniková.

Nakonec odsunuli i nás

Zvonková byla rozlehlá obec těsně u hranic, se třemi částmi a výlučně německým obyvatelstvem. V roce 1930 zde žilo 1 306 obyvatel ve 232 domech, z nich pouze jedenáct bylo Čechů. „Mluvilo se tam jen německy, chodili jsme také do kostela a i před válkou tam byla jen německá škola,“ vypráví. Byla zapsaná do první třídy, ale už do ní nenastoupila. Německé školy se musely zavřít.

V letech 1945–1946 se Zvonková stala „přestupní stanicí“, dočasným internačním místem pro Němce vyhnané z Horní Plané a okolních jihočeských vesnic a měst, odkud byli transportováni do internace v Českém Krumlově a následně do Německa.

V opuštěných domech kolem Faschingbauerových už se rabovalo, oni však zůstali jedněmi z posledních starousedlíků, kteří stále ještě bydleli ve svém. Z domova je ale nakonec vyhnali také.

Erika vzpomíná, jak stála před domem, v ruce držela panenku, kterou dostala minulé Vánoce. „Byly to moje poslední šťastné Vánoce,“ říká. Věděla, co se děje; sousedé byli již pryč a opuštěný dobytek běhal po lese. I oni měli krávy, ovci, prase, slepice. Vše museli opustit a s sebou si mohli vzít jen dvě truhly s nejnutnějšími věcmi. „Naložili nás na nákladní auto spolu s dalšími rodinami a odvezli do Krumlova, do dřevěných ubikací po vojácích. Vystěhovali tam mnoho Němců, každá rodina měla svůj kout s palandami. Maminka trpěla migrénami, byli tam blechy a švábi,“ líčí pamětnice. Tamní otřesné hygienické podmínky potvrzuje i bakalářská práce Vojtěcha Štěpánka z roku 2021 s názvem „Němci v Horní Plané a jejich vysídlení 1938–1946“ na str. 46–47.

Státní správa využívala internované obyvatele německé národnosti jako pracovní sílu, především v zemědělství. Opuštěná pole a hospodářství v pohraničí neměl kdo obdělávat. „Vozili nás po vesnicích, abychom sklízeli úrodu, protože nebyl nikdo, kdo by sklízel. Nebylo ani kde spát, tak jsme spali na zemi. Jídlo byly pouze šlichty. Onemocněla jsem, protože jsem vyrostla na mléce, které nám ale nedávali. Lékař nakonec řekl, že musím dostávat mléko, a tak ho museli obstarat,“ popisuje Erika Perniková. Do Zvonkové se již vrátit nesměli.

Strýc odsun neustál a psychicky onemocněl

Rodiče Eriky Pernikové se nikdy nenaučili dobře česky a i přes všechny těžkosti, které museli překonávat po osvobození Československa, nelitovali, že neodešli do Německa. „Později se o tom u nás mluvilo, ale to už nebylo možné. Mohli jsme odejít hned po válce bez velkých potíží do Rakouska, kam se provdala matčina sestra. Kdo měl v Rakousku příbuzné, mohl je navštívit a už se nevrátit.“

Do odsunu ale Eričini rodiče nechtěli. Viděli, že lidé odcházeli neznámo kam, jen se 40 kilogramy, a slýchali, že na hranicích je ještě okradli. S odsunem musela odejít druhá teta pamětnice Anna. „Její muž za války padl, vdala se podruhé na statek a pak byli vyhnáni se 40 kily. Jenomže Němci je také nechtěli. Spali v Německu na ulici, pak si je vzal sedlák na práci za jídlo. Manžel tety odsun neunesl a zbláznil se. Jejich děti žijí v Künzelsau, kde si později mohli němečtí vyhnanci postavit domky z amerických peněz,“ dodává pamětnice.

Nadávali mi, že jsem Němka

Rodina Faschingbauerova nakonec do Německa odsunuta nebyla. Jaké okolnosti tomu napomohly, ale Erika Pernicová neví. Z Krumlova rodinu poslali na práci na statek v Kvítkově Dvoře, kde byli v létě a přes zimu. Vzpomíná, jak musela chodit z Kvítkova Dvora tři kilometry do školy do Českého Krumlova. „Neuměla jsem česky a ve škole jsem se cítila hloupě,“ říká pamětnice.

Poté je opět vystěhovali, tentokrát hlouběji do vnitrozemí, na statek Korákov u Týna nad Vltavou. „To už začali diskriminovat i statkáře, kteří sami neměli co do hrnce. Tam jsem pocítila i hlad. Šlo o velký statek s velkým polem a mnoha kravami,“ vypráví. Zůstali tam nakonec zhruba sedm let a zažili i zestátnění statku.

Pamětnice chodila z Korákova do tři kilometry vzdálené školy v Žimuticích přes Hrušov, kde měla kamarádku Marii Trávníčkovou, která se stala na dlouhá léta její nejlepší přítelkyní. „Jsme v kontaktu dodnes. Tenkrát se mě ujala a pomáhala mi s češtinou, s učením, zastávala se mě před dětmi, které byly zlé a nadávaly mi, že jsem Němka,“ vypráví a dodává, že příliš zastání nenašla ani u učitelů. Ve škole byla jediná Němka. „Těžko jsem se učila češtinu. Jednou mi dal učitel abecedu, že se ji musím naučit a nechal mě ve třídě samotnou. Jenže škola se zamykala a on mě tam zapomněl.“ Kamarádka Marie jí dodávala kuráž. „Nosily jsme si do školy hrneček na mléko, které jsme tam dostávaly. Poradila mi, abych děti, které mi nadávají, mlátila tím hrníčkem. Opravdu jsem si tím od nich vytvořila odstup a už si tolik nedovolovaly.“

Zvonkovou srovnali se zemí

V Korákově konečně Erika Perniková zažila pocit určitého zázemí a jistoty. Už je nikdo nevyháněl, rodiče pracovali na státním statku, matka krmila krávy, otec prasata, obdělávali pole. „Tehdy se dělalo ještě všechno ručně, stroje přišly až později. Měli těžký život a táta měl stále touhu vrátit se blíž k domovu, ke Zvonkové,“ říká.

Zvonková, jak ji znal otec, v té době už neexistovala. Nacházela se příliš blízko hranic, které se v 50. letech proměnily v přísně střeženou železnou oponu mezi východním blokem a zbytkem Evropy. Zvonková se v 50. letech ocitla v zakázaném pásmu a padla v demolici. Na místě zbyly jen tři stavby: kostel sv. Jana Nepomuckého, fara a dům, nyní využívaný jako penzion. Přední Zvonková, kde měli Faschingbauerovi dům, se do určité míry uchovala, přičemž v letech 1950–1989 v ní žili členové Pohraniční stráže. Dům, v němž Erika Perniková prožila prvních sedm let svého života, se ale srovnal se zemí. Po jejím otci zůstaly jen vzrostlé stromy, které v místě kdysi zasadil.

Rodičům se ale přece jen podařilo změnit životní podmínky k lepšímu a přestěhovat se blíže ke Zvonkové. Našli ke koupi domek v Českém Krumlově, v Rybářské ulici. „Našetřili si na něj, ale ještě než ho stihli koupit, přišla měnová reforma,“ vypráví Erika Perniková. Rodina se přestěhovala do vyhlédnutého domku v Českém Krumlově v polovině 50. let, když Erika Perniková dosáhla věku 16 let. V té době už ukončila měšťanskou školu v Žimuticích a pracovala na statku v Korákově.

Nejistot a nepohodlí už jsem měla z dětství dost

Přechod do města představoval pro všechny velkou změnu a pro mladou dívku bez středoškolského vzdělání se naskytly nové příležitosti. Matka jí našla práci uklízečky v nemocnici, kde primář ocenil její šikovnost a zvídavost a nabídl jí, aby absolvovala kurz pro zdravotní sestry. „Jezdila jsem tedy do Českých Budějovic na kurz, složila jsem zkoušky a pak jsem pracovala jako pomocná sestra na chirurgii, z toho dva roky na operačním sále. Byla jsem tzv. ‚obíhačka‘ – to znamená, že jsem dělala vše, co bylo na sále potřeba: podržet, podat, přinést... Jinak jsem byla na oddělení, prošla jsem vším a velmi mě to bavilo,“ líčí Erika Perniková.

Na přelomu 50. a 60. let se na taneční zábavě seznámila s hajným Janem Pernikem a v roce 1961 se vzali. „Zpočátku jsem ho nechtěla, protože byl o tři roky mladší. Pak jsem se zase nechtěla přestěhovat s ním na hájovnu. Když byl na vojně, začali v Krumlově stavět sídliště a já si přála bydlet v paneláku. Už jsem nechtěla vesnický život v domku bez záchodu, s topením v kamnech a péčí o slepice. Nechtěla jsem přijít o práci v nemocnici. Měla jsem toho z dosavadního života dost,“ vysvětluje Erika Perniková. Manžel tedy dojížděl do svého obvodu za Kvítkovým dvorem a později pracoval v mlékárně jako řidič. Přesto se myslivosti věnoval dál.

Před domem jsme měli tank

Po narození druhého syna se Erika Perniková již do nemocnice nevrátila, ale začala pracovat jako chirurgická sestra na poliklinice. „Mateřství bylo v 60. letech náročné. Žena měla mateřskou čtyři měsíce, poté musela nastoupit zpět do práce a děti musely být od rána v jeslích,“ popisuje.

Ráno 21. srpna 1968 zažila rodina šok. Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy a tank se zastavil přímo před jejich domem. V té době měli dva malé syny a nebylo jasné, co se bude dít a proč Sověti přijeli. Na náměstí v Českém Krumlově lidé protestovali. Chirurg z českokrumlovské nemocnice, s nímž pamětnice spolupracovala, v odporu plivl na tank a tím si zničil kariéru. Byl to Alexandr Jegorov, syn ruského přistěhovalce, který v roce 1917 utekl před komunistickým režimem do Čech. Po tomto incidentu přišel o možnost stát se primářem v nemocnici a musel se spokojit s pozicí na chirurgické ambulanci polikliniky. Erika Perniková na něj vzpomíná s úctou.

Německá národnost vadila ještě v 70. letech

Ve zdravotnictví pracovala 50 let a i když jako mladá neměla moc na výběr, říká, že osud ji nasměroval do oboru, v němž našla své životní poslání, a neměnila by. 

Její rodiče dožili v domku v Rybářské ulici, v Krumlově si našli německé přátele s podobným osudem, s nimiž se navštěvovali. Veřejně se jako německá menšina scházet nemohli. Otec zemřel v roce 1964, maminka v roce 1981.

Její nejstarší syn se jako dítě učil němčinu od babičky. Když ale ve třech letech nastoupil do školky, učitelka požádala pamětnici, aby s ním doma německy nemluvili. „Když byl syn starší, mrzelo ho, že se německy nenaučil,“ dodává. Měl to těžší i na základní škole, kde kvůli německé národnosti své matky čelil předsudkům ještě v 70. letech. Učil se dobře, měl kamaráda, se kterým chtěli jít na střední školu do Velešína, ale v pololetí v posledním ročníku dostal nečekaně čtyřku. „Kvůli tomu se na školu nemohl dostat. Ve škole mi jeho třídní učitel řekl, že na střední školu nemá vlohy. Maturitu si ale stejně pak udělal večerně. Až nedávno mi syn řekl, že důvodem, proč se tak k němu ve škole zachovali, byla moje německá národnost. Hodně mě to zarazilo. Bylo to přece 30 let po válce,“ dodává Erika Perniková.

Víru, která jí pomáhá překonávat životní těžkosti, přejala od svých rodičů, kteří byli katolíci a chodili do kostela ve Zvonkové. I když v dětství zažila ještě náboženskou výuku ve škole, dospělost strávila raději mimo církevní společenství a do kostela chodila sama.

Zatímco dětství v období po válce považuje za nejtemnější období svého života, nejšťastnější léta prožila s manželem. „Nejvíce jsme si užívali, když jsme s dětmi chodili do lesa na houby,“ vzpomíná. Její manžel ale zemřel nečekaně brzy, v jeho 50 letech mu diagnostikovali rakovinu a pamětnice o něj pečovala dalších pět let. „Po jeho smrti jsem pracovala ještě více, přesluhovala jsem až do 67 let. Dnes mám radost ze sedmi vnoučat,“ říká.