Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Pernica (* 1946)

• narozen 4. července 1946 v Lipticích

• do roku 1976 bydlel v dnes již neexistující obci Liptice

• celý život pracoval jako elektroúdržbář v dolech

• 18. listopadu 1989 zažil v jednom z pražských divadel počátek stávky herců

Uhlí v pytlích jsme vozili na malým žebřiňáčku

Zdeněk Pernica se narodil 4. července 1946 v dnes již neexistující obci Liptice. Jeho otec byl za války totálně nasazený v Dole Patrie jako strojvedoucí lokomotivy, matka pracovala u příbuzných v Mostě jako služebná. Zdeněk tak bydlel s rodiči a dvěma mladšími sourozenci v šachetním domě, kde byly ještě čtyři další byty. Válku zná pochopitelně jen z vyprávění. „Jako malej kluk jsem si všímal, že jsme měli doma dřevěnou truhlu, kam maminka ukládala zásoby potravin, protože měla obavy, aby se válka nevrátila.“ Slýchával i o tom, jak němečtí vojáci utíkali přes Liptice a snažili se dostat k americkým vojákům a nechávali za sebou spoustu techniky, která kolem obce zůstávala i po válce.

Obec Liptice se skládala asi z 59 domů a žilo v ní 274 obyvatel. „Měli jsme tam jeden obchod s potravinama, masnu, která byla otevřená dvakrát do tejdne, hostinec. Kolem roku 1964 tam bylo nakrátko i kino. Bylo tam pánský kadeřnictví, byl tam takovej zajímavej mandl. Ve vesnici byl velkej hospodářskej dvůr a byl tam kostel svatýho Petra a Pavla.“

Ve vesnici byla i školka a dvoutřídní škola, do které Zdeněk chodil. „V první třídě se učily děti prvního a třetího ročníku společně, ve druhé třídě byl druhý a čtvrtý ročník.“ Po vychození čtvrté třídy pokračoval ve škole v Duchcově. Vzpomíná obzvlášť na to, jak bývalo v zimě málo uhlí a jak jako děti mívaly uhelné prázdniny. Na druhou stranu se v té době do školy a do práce chodilo i v sobotu.

Odpoledne po vyučování musel Zdeněk pomáhat doma. „Starat se o dobytek, nosit uhlí, dohlížet a pomáhat mladším sourozencům, bylo toho dost.“ S dalšími kluky také chodil vybírat uhlí na haldu. „Měli jsme malej dřevěnej žebřiňáček a tím jsme to uhlí v pytlích vozili domů.“ Pomáhal ale také na záhumenku a chodíval na brigády do statku. „Ty byly vyhlášený rozhlasem. Scházelo se dost lidí, a dokonce jsme za to dostávali i nějaký kapesný, ale takový směšný.“ O žních společně stavěli panáky z obilí a na podzim dostal každý tzv. míry. „To byla vzdálenost cukrový řepy, kterou nám vyorali, a my jsme ji museli vyházet z oraniště, dát na hromadu a osekat.“

Kromě práce ale měl Zdeněk i čas na hraní s ostatními dětmi. „V létě jsme se chodili koupat, hráli jsme fotbal, chytali jsme raky a ryby v potoce, jezdili jsme na pionýrský tábory nebo k babičce na Moravu.“ V zimě pak bývalo dost sněhu a hodně mrzlo, a tak chodili bruslit na rybník, a když byli starší, tak i lyžovat. Když byl Zdeněk ještě o něco starší, začal s kamarádem opravovat motorky. „Pak jsme si troufli i na trabanta.“

Termíny stěhování bez možnosti volby

O tom, že vesnice zanikne, se mluvilo dlouho. „Každej doufal, že se tak nestane. Ale už v roce 1952 se uzavřel liptickej hřbitov, kde bylo zakázaný pohřbívání s tím, že se připravuje likvidace obce.“

Pamětník se vyučil v oboru elektrikář a poté nastoupil na rok do Dolu Pokrok jako elektroúdržbář elektrických rypadel. Po roce nastoupil na vojnu do Mošnova, během které byl poslán na školu spojovacích specialistů v Popradě. Na vojně byl v době Pražského jara, které ale příliš neprožíval. „Na vojně se o tom moc nemluvilo, spíš o tom, že vypukla izraelsko-egyptská válka [tzv. Šestidenní válka]. Všichni jsme byli v pozoru a čekali jsme, jak to dopadne.“

Po návratu z vojny se v roce 1970 oženil s Jaroslavou a společně bydleli v Lipticích až do zániku obce, tedy do roku 1976. „V tý době už to moc valný nebylo, do vesnice se nic neinvestovalo, chátrala a čekalo se, kdy už to tam skončí.“

Pro liptické obyvatele se v Duchcově postavily nové panelové domy, ve kterých byly byty rozděleny mezi jednotlivé rodiny. „Rodiny dostaly přesný termíny stěhování bez možnosti volby. Byl jim na ten jeden den přidělenej stěhovací vůz a na úřadě už předem dostaly klíč od určitýho bytu, žádný vybírání nebylo. Ten byt si lidi uklidili a stěhováci je odstěhovali. První šly předškolní děti, potom rodiny se školníma dětma a důchodci byli poslední. Denně ten stěhovák odstěhoval tři rodiny, a to stěhování netrvalo ani tak moc dlouho, od jara a končilo na podzim.“ V průběhu stěhování museli lidé hlídat svoje původní domky v Lipticích, „protože v době, kdy se ta vesnice stěhovala, tak se taky ve velkým začala rabovat“. Třeba Zdeňkovi rodiče, než se stačili vrátit, měli ukradenou motorku.

Obzvláště pro starší liptické obyvatele představovalo stěhování velkou ránu. „Hodně z nich brzy zemřelo, nezvládli ten přechod. Bydleli tam třeba osmdesát let, měli hospodářství, králíky pojmenovaný, pole, byla to obrovská rána, velký neštěstí.“ Jednoduché to ale nebylo ani pro pamětníka a jeho rodinu. Sice měli v novém bytě sociální zařízení a pohodlí, ale v Lipticích měli zahrádku a se všemi se znali. To sice v panelovém domě nejdříve taky. „Lidi se znali, věděli o sobě všechno, byl tam pořádek. Než jsme se odstěhovali, tak jsme si udržovali sklepy, pračky, ždímačky, mandl.“ Když se ale do domu začali stěhovat i jiní obyvatelé, začalo to být horší. „Byl tam nepořádek, vyhořelý zvonky, výtah jezdil jenom v noci. Už to tam nestálo za nic. My jsme se potom přestěhovali do domu státních zaměstnanců.

Po odchodu z Liptic se Zdeněk i další původní obyvatelé občas jezdívali podívat na místo původní obce a bylo jim líto toho, jak je všechno rozbourané a ve špatném stavu. Ostatně pozůstatků Liptic začali využívat i filmaři pro natáčení filmů, převážně válečných.

Pak se rozevřela opona a vystoupili všichni herci v civilu

Po uzavření Dolu Pokrok přešel pamětník na rozvodnu v Dole Jirásek, kde pracoval dalších deset let. Když byl zavřený i ten, přešel na rozvodnu v Dole Bílina, kde zůstal až do svého odchodu do důchodu. Na začátku sametové revoluce, 18. listopadu, byl náhodou v Praze, kde přímo zažil stávku divadelníků. „Šachta pořádala zájezd do Prahy do divadla. My jsme přijeli do divadla, a nic se tam nedělo. […] Pak se rozevřela opona a vystoupili všichni herci v civilu a říkali nám, celýmu divadlu, že nehrajou na protest proti postupu policie a proti režimu.“

V dnešní době se Zdeněk Pernica věnuje svým vnoučatům a snaží se udržovat v kondici mimo jiné i tím, že sleduje vzdělávací pořady v televizi a luští křížovky, aby si trénoval paměť. Hodně času také tráví se svou ženou na chatě. Mladým lidem vzkazuje, aby si vážili života a zdraví a aby nebyli lhostejní ke svému okolí.