Jiřina Permanová

„Tam jsem začala chodit do školy a samozřejmě začala jsem hrát na klavír. To bylo to hlavní pro mě celej život, ale dlouho to netrvalo. To jsem chodila do polské školy, ale dlouho to netrvalo, poněvadž skončila válka a my jsme mohli jet do Čech. Takže to bylo báječný. Takže já jsem uměla polsky. V rodině se mluvilo jedině česky. Pokaženou češtinou, ale česky. A taky byla legrace, když já jsem přišla do české školy v Čechách už, v těch Podbořanech a některé slovo jsem nevěděla. Například slovo, co je to ‚skýva chleba‘. No co je to ‚skýva‘. V Polsku jsem nikdy takové slovo neslyšela. Děti se smály: ‚Ona neví, co je to skýva‘. A měly jsme takovýho hodnýho pana učitele, jmenoval se Horák, a ten říkal: ‚Děti, nesmějte se té holčičce, ta zase ví hodně jinejch věcí, který nevíte vy‘. Tak to je jenom taková malá vzpomínka z dětství.“

„Potom tatínka vzali Němci do války. Shodou okolností se dostal do Československa a byl v Hanušovicích na Moravě. My s maminkou, moje sestra, maminka, já, jsme zůstaly na Volyni. V tom Rovně. Ale protože jsme tam byly samy a věděly jsme, že v Polsku, které je dosud Polsko, žije maminčina maminka, čili moje babička a tety a příbuzní, tak my samy s maminkou jsme se vydaly. Dokonce já si na to moc nepamatuji, ale sestra občas vzpomene, že jsme šly někde po silnici s kufírkem. Někam jsme cestovaly, až jsme se dostaly k tý babičce do Zelówa. Blízko Lodže. No a tam jsme čekaly, až bude konec války. A když byl konec války, tak tatínek mezitím v Čechách, Podbořanech blízko Žatce, on byl inženýr agronom, sehnal si tam práci, sehnal i bydlení pro nás. A my jsme byli úplně první rodina, volyňská rodina, která se za ním dostala do Čech. A pak jeli další. Moje tety různý a známí a příbuzní. Pak to jezdilo jednak z Volyně a jednak z toho Polska, ze Zelówa.“