Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník v. v. Jan Perl (* 1922  †︎ 2012)

• narodil se roku 1922 v české rodině žijící ve Vídni; po anšlusu Rakouska odešla rodina do Čech

• po okupaci Československa roku 1939 utekl s kamarády do Polska a vstoupil do čs. zahraničních vojsk

• po porážce Polska v září 1939 odešel do sovětského zajetí, byl umístěn v táboře v Jarmolinci a Suzdalu

• 1. dubna 1941 odjela jednotka do Palestiny, tam se stal vojákem 8. britské armády; odtud pokračoval do Alexandrie, kde se připojil k československému blízkovýchodnímu praporu generála Klapálka

• zúčastnil se bojů v libyjské poušti, v Sýrii, bránil Tobrúk v roce 1941; po přeškolení působil jako obsluha protiletadlového děla v Haifě, Bejrútu a Tobrúku

• v srpnu 1943 odplul na lodi Mauretania z Afriky do Anglie, absolvoval výcvik tankisty a bojoval u Dunkerque v roce 1944-1945

• po návratu do Prahy se zúčastnil slavnostní přehlídky 17. května 1945

• válku zakončil v hodnosti podporučíka

• po demobilizaci v srpnu 1945 dostudoval střední školu, pracoval u ČSA

• v roce 1951 byl propuštěn a bylo mu umožněno vykonávat pouze manuální práce

• od konce 60. let pracoval v pražské pobočce Swissair

• po roce 1989 byl za zásluhy povyšován až do hodnosti podplukovníka ve výslužbě

• vyznamenán medailí Africa Star

• zemřel 9. února 2012

Jan Perl se narodil v roce 1922 v rodině Čechoslováků žijících ve Vídni. Jan byl nejmladším ze tří sourozenců. Navštěvoval základní školu a gymnázium ve Vídni. Otec pracoval ve Vídni jako obchodní zástupce československé textilní firmy. Byl hrdý na své československé občanství a přes naléhání zbytku rodiny je nikdy nezměnil na rakouské. „Vždycky nám říkal: ‚Až vyrostete, tak poznáte, co to znamená být Čechoslovák. Kam přijde, tam ho ctí pro jeho um, píli a inteligenci. Jednou mi za to budete vděčni.‘ Dodnes čekám na okamžik, kdy mu za to budu vděčný.“ Ve Vídni žila rodina až do 12. března 1938, kdy německý wehrmacht obsadil Rakousko, došlo k tzv. anšlusu. Přestěhovali se do Brna, ale po Mnichovské smlouvě se opět přestěhovali, tentokrát do Prahy.

Útěk do Polska

Po následné okupaci Československa v březnu 1939 se Jan a čtyři jeho kamarádi několikrát pokusili utéct do Polska a tam se přihlásit do tvořící se československé zahraniční armády plukovníka Ludvíka Svobody. Útěk byl však velmi komplikovaný a v Polsku byli všichni zadrženi a posláni zpět do Protektorátu Čechy a Morava. Při druhém pokusu se již dostali až do Krakova, kde se při odvodním řízení zjistilo, že Jan Perl je na vojenskou službu příliš mladý. Jeho kamarádi však řekli, že bez Jana do armády nevstoupí. „Za nějaký čas jsme to zkusili znovu a zase nás nevzali. Tak jsme šli do kavárny, vzali jsme kapesní nůž, vymazali moje datum narození a opravili jsme to. I slepý by to poznal! Když jsme se vrátili, tak službu konající důstojník měl radost, že jsem tak rychle zestárl, a všech pět nás odvedli.“ Jan se tím pádem stal členem Legionu Polskeho pod velením plukovníka Svobody. Po útoku Německa na Polsko 1. září 1939 zažil Jan ústup a porážku polských vojsk. Na polské vojáky vzpomíná jako na statečné a bojující do posledního muže. „Vždycky se nás ptali, proč jsme se nebránili, a že oni Němce nepustí. Vydrželi týden a pak bylo po kráse.“ Vzhledem k tomu, že Sovětský svaz podle Molotovova-Ribbentropova paktu zabral východní část Polska, byla situace československých jednotek v Polsku nezáviděníhodná. Zpět do Německa se vrátit nemohly a do sovětského zajetí se také nikomu nechtělo. Velitelský štáb se podle slov Jana Perla pokusil neúspěšně přejet do Rumunska. Poté bylo rozhodnuto, že se celý Legion Polski vzdá Rudé armádě.

V zajateckých táborech v SSSR

Při přejezdu do sovětského zajetí byl vlak s jejich jednotkou v Hlubočeku Velkém přepaden německými stíhačkami Stuka. To byla Janova první bojová akce. Poté, co byli zajati Rudou armádou, následoval dlouhý devítidenní pochod. Jan Perl vzpomíná na těžké podmínky během něj: „To už byl skoro říjen, všude bláto, v noci zima. Přespávali jsme u sedláků, kde nás nechali. Jednou jsem spal i na hnojišti a byl jsem rád, že je tam teplo. Jídlo nebylo, jenom to, co jsme si vyžebrali od sedláků.“ Postupně za jídlo vyměňovali vše, co měli, košile, deku. Jan vzpomíná, že vařili slupky od brambor i podrážky z bot. Nakonec došli do prvního ruského městečka. „První, co jsem v Rusku slyšel, bylo: ‚Davaj časy!‘ Tak jsem mu prodal svoje tissotky za 150 rublů a koupil půlku salámu, hrudku másla a bochník chleba.“ Po několika dnech v místních kasárnách pochodovali dále na východ. Nakonec se dostali do zajateckého tábora zřízeného v bývalém klášteře v Jarmolinci. „Spali jsme na slámě, vařila se jenom polívka. Nemusím podtrhávat, že jsme byli všichni zavšivený. Bylo to hrozný.“ Tábor byl obehnán plotem a sovětští vojáci je hlídali jako válečné zajatce. Jan jako nejmladší ze skupiny kamarádů chodil potají na místní trh shánět jídlo. Jednou v zimě však dozorci sledovali jeho stopy ve sněhu a chytili ho při odchodu z tábora. Odvedli ho k veliteli, plukovníku Svobodovi. „Ten mě tam hrozně před těma ruskýma vojákama sprdnul. To byl ale jenom tyjátr. Když ty vojáci odešli, tak Svoboda povídá: ‚Hele, fešáku, příště, až půjdeš pro sádlo a marmeládu, tak se zastavíš taky u nás. Je to jasný!?‘ Řekl jsem: ‚Rozkaz, pane plukovníku!‘ A šel jsem zpátky.“

Pracovní tábor v Suzdalu

Zanedlouho se celá jednotka stěhovala do města Suzdal. „Tam už to bylo lepší. Pekli jsme si chleba. Dokonce nám postavili kantýnu. V ní ale prodávali jenom kolínskou vodu a zmrzlinu. Venku bylo pětatřicet stupňů mrazu a my jsme si kupovali celou mísu zmrzliny.“ V Suzdalu chodili českoslovenští vojáci na práce do lesa a na pole. Jan vzpomíná, jak dostali za úkol sklidit za týden lán řepy. V půlce týdne přišel předseda kolchozu na kontrolu a řepa byla už sklizená. „Ten nedokázal pochopit, jak jsme to mohli zvládnout tak rychle.“ Jan Perl také popisuje oblečení, které měli: „Takový prošívaný tříčtvrteční kalhoty. Říkalo se tomu bruky. K tomu jsme dostali fufajku, to byla prošívaná bunda. K tomu měly být takový filcový holinky, do kterých se ty bruky zastrkávaly, ale ty už nám nedali. Normálně jsme měli boty ke kotníkům, takže od kotníků k lýtkům byly nohy nahý.“ Pan Perl si dodnes pamatuje, jak jeden den pracovali v lese v metrovém sněhu a třicetistupňových mrazech. Večer pro ně mělo přijet auto a odvézt je zpět do tábora. „Ale zapomněli na nás a přijeli až v noci. Mně omrzly nohy, dodnes s tím mám problémy. Naštěstí jsme to ale přežili.“ V táboře dostávali večer za práci tzv. pajok. Ten se skládal ze 2 dkg másla a silného krajíce chleba. Kromě toho měli měsíčně 20 rublů kapesného.

Vznik československého praporu na Blízkém východě

Jan Perl a všichni Čechoslováci v táboře chtěli jít bojovat proti Hitlerovi. Sovětský svaz a Říše byly stále spojenci. Na podzim 1940 začal na Blízkém východě generál Klapálek organizovat zahraniční československou armádu pod britským velením. Plukovníku Svobodovi se podařilo na sovětské vládě prosadit povolení, aby českoslovenští vojáci věznění v zajateckých táborech mohli ze Sovětského svazu odjet a připojit se k těmto jednotkám. Podmínkou bylo, že Čechoslováci budou odcházet v maximálně padesátičlenných skupinách, které budou propouštěny v několikadenních odstupech. Jan Perl se dostal na řadu 1. dubna 1941.

V britské armádě

Cesta na Blízký východ vedla vlakem do Oděsy. Odtud se skupina přepravila lodí do Istanbulu. V Istanbulu navštívil jednotku zástupce československého velvyslanectví v Turecku a nabídl vojákům, jestli nechtějí informovat své rodiny v Československu, že jsou naživu a zdrávi. Samozřejmě nikdo neodmítl, protože během pobytu v sovětském táboře korespondence neexistovala. Vojáci napsali adresy svých rodin na listinu a zástupce si ji vzal s tím, že bude rodiny informovat. „Později jsme se dozvěděli, že to byl konfident a spolupracoval s Němcema a tu listinu předal gestapu. Rodiny na základě tohoto udání odtáhli do koncentračních táborů nebo v některých případech na místě zastřelili.“ Z rodiny Jana Perla byla zatčena matka a sestra. O jejich dalším osudu se však Jan již nezmiňuje. Z Istanbulu se skupina přesunula do tureckého přístavu Mersin a zde čekala na další padesátičlennou jednotku ze SSSR. Když se v Mersinu sešel větší počet vojáků, nalodili se na loď Varšava a odpluli do palestinské Haify. V Haifě se 1. května 1941 stali členy britské 8. armády pod velením maršála Montgomeryho a vyfasovali britské uniformy. Jan Perl vzpomíná na nesnesitelná vedra, která je v Palestině sužovala. Za několik dní odjeli k jednotkám generála Klapálka do Alexandrie v Egyptě. Československá armáda byla situována v táboře v alexandrijské čtvrti Agama. Jan zde byl zařazen do jednotky, která hlídala tábor s německými a italskými zajatci. Vojenský výcvik v Egyptě žádný neprobíhal. Panu Perlovi byl díky perfektní znalosti němčiny nabídnut vstup do britské tajné služby, kde by jeho úkolem bylo vydávat se za německého zajatce a donášet na uvězněné nepřátelské vojáky. Jan tuto nabídku odmítl, říká: „Bylo mi to proti srsti.“ Zanedlouho byli odveleni na frontu do pouště blízko libyjsko-egyptské hranice u Marsa Matruh, kde budovali a strážili obranná postavení. Zde poprvé trpěli nedostatkem vody. „Jezdily cisterny, který zásobovaly vojáky vodou. Ovšem naše cisterna najela na minu, a byli jsme několik dní bez vody. Australané, který byli pár kilometrů od nás, se to dozvěděli a poslali nám celý náklaďák australského piva. Samozřejmě jsme se na to vrhli, a jak to dopadlo, není třeba říkat.“ Při fungujícím zásobování dostávali vojáci v poušti litr vody na den. „To bylo na všechno, včetně mytí a vaření.“ Po několika týdnech se vrátili do týlu. Československé jednotky byly pak přeškoleny na protiletadlové dělostřelce. Po výcviku sloužil Jan Perl u posádky protiletadlové obrany v Haifě a Bejrútu. Jan se účastnil výcviku a hlídkování u syrsko-tureckých hranic společně s australskými a britskými jednotkami.

Tobrúk

V říjnu 1941 byl československý prapor odvelen na obranu Tobrúku. Jan vypráví, že když přijeli do Tobrúku, byly zde všechny studny s pitnou vodou otrávené. „Angličané tam přitáhli stroje na filtrování mořské vody, takže jsme měli vody dost, ovšem hrozné. Sůl je tam pořád cítit, voda je sice nezávadná, ale absolutně nechutná. Po nějakým týdnu už nám to ale nepřišlo, a když jsme se vrátili do zázemí a šli někam na kafe, tak jsme si to kafe museli osolit.“ Do Tobrúku se československý prapor ještě jednou vrátil, tehdy ovšem už jako protiletecká obrana přístavu. Pan Perl vzpomíná na plavbu torpédoborcem: „To nebyla plavba, ale slalom, protože tam byla hrozná síla německých ponorek. Nebyl jedinej mezi náma, kdo by neměl mořskou nemoc.“

Plavba kolem Afriky

Po porážce Rommelových jednotek v severní Africe se československý prapor nalodil na loď Mauretania a kolem celé Afriky pluli do Anglie. Mauretania během cesty kotvila na Madagaskaru v Diego Suarez, poté v Kapském městě a ve Freetownu v Sierra Leone. Vzhledem k tomu, že hrozilo stálé nebezpečí od německých ponorek, Mauretania plula kolem západního pobřeží Afriky velikým obloukem. Pan Perl vypráví, že jeden den dokonce zahlédli pobřeží Jižní Ameriky. Do Liverpoolu připluli 11. srpna 1943.

Československá samostatná obrněná brigáda a boje u Dunkerque

V Anglii následoval výcvik u tankové brigády. Jan se snažil dostat k letectvu, ale kvůli jeho nízkému věku ho nevzali. Po výcviku následoval přesun československé tankové brigády do Francie. Po příjezdu do Francie v říjnu 1944 českoslovenští vojáci očekávali, že budou postupovat společně se spojeneckou armádou a zúčastní se osvobozování Československa. Místo toho však čs. tanková brigáda i s Janem Perlem bojovala s dobře opevněnou německou posádkou v Dunkerque až do 9. května 1945. 17. května přijela Československá samostatná obrněná brigáda do Prahy, kde se zúčastnila slavnostní přehlídky před prezidentem Benešem.

Život po válce

Po válce sloužil Jan Perl krátký čas na vojenské posádce u Klatov. Poté, co byl demobilizován v srpnu 1945, dostudoval střední školu a složil maturitní zkoušku. Získal byt, zabavený po Němcích, na pražských Vinohradech. Nastaly problémy s československými úřady, protože Jan neměl doklady o československém občanství, které se ztratily při jeho příchodu do Varšavy v roce 1939. Byl proto považován za Němce a zrádce a málem přišel o bydlení. „Nakonec jsem musel po 72 měsících služby v československé armádě složit slib věrnosti Československé republice na Národním výboru v Praze v Pařížské ulici. Potom jsem se dozvěděl, že člověk, do jehož rukou jsem ten slib skládal, byl odsouzen za kolaboraci s Němcema.“ Jan Perl si chtěl doplnit vysokoškolské vzdělání, ale plány mu překazily události v únoru 1948 a noví komunističtí úředníci mu naznačili, že na vysokou školu může jít pouze jako člen strany nebo policejního sboru, což odmítl. Podařilo se mu však najít místo u Československých aerolinií, kde uplatnil své jazykové znalosti. V roce 1951 byl v rámci akce 70 000 úředníků na pomoc průmyslu propuštěn a několik let se živil jako řidič nákladního vozu na stavbě. Na stavbě utrpěl těžký pracovní úraz a po zotavení se již k práci řidiče nemohl ze zdravotních důvodů vrátit. Jak sám říká, díky různým lékařským prohlídkám a intervencím přátel se mu po delší době podařilo získat zpět místo u aerolinií, od konce 60. let pracoval v pražské pobočce společnosti Swissair.

Jan Perl také poukazuje na nedostatečné odškodnění vojáků bojujících ve druhé světové válce a pronásledovaných v dobách komunismu po roce 1989.

Poselství

Pamětník své poselství a životní motto shrnuje v citátu z knihy M. E. Morrise: „Věnuji tuto knihu generaci mužů, kteří věnovali nejlepší léta svého života, aby bojovali ve velké válce, a kteří se teď stávají minulostí. Navzdory odlišných národností měli jedno společné, bez výhrad milovali svou zem, proto bojovali s vrozeným smyslem pro čest a lidskou důstojnost. Bylo by dobře, kdyby na ně jejich následovníci nezapomněli.“

Jan Perl válku skončil v hodnosti podporučíka. Po roce 1989 byl za zásluhy povyšován až do hodnosti podplukovníka ve výslužbě. Jan Perl byl vyznamenán medailí britské 8. armády Africa Star.