Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Peričková (* 1957)

• narodila se 29. června 1957 v Jilemnici

• vyučila se spojovou manipulantkou v Trutnově a pracovala na poště ve Vrchlabí

• v roce 1980 se vdala za Dušana Peričku, který pracoval u Československé námořní plavby

• přátelili se s vrchlabským disidentem Pavlem Wonkou

• manželé perzekvováni ze strany StB

• od roku 1983 pracovala na vrátnici vrchlabské nemocnice

• podílela se na uskutečnění pohřbu Pavla Wonky

• v červenci 1989 podepsala Několik vět

• po listopadu 1989 soukromě podnikala

• v listopadu 2018 získala osvědčení 3. odboje

• v roce 2023 žila ve Vrchlabí

Ivana Jará se vdala v roce 1980 za námořníka Dušana Peričku, který pracoval pro Československou  námořní plavbu. Jeho cesty do zahraničí kontrolovala Státní bezpečnost (StB) a v roce 1983 mu nabídla spolupráci. Ivanin manžel nabídku odmítl, a tak o svou práci přišel. „Když skončil, udělali u nás první domovní prohlídku, údajně kvůli nelegálně přivezenému autu. Vyšetřovala to Státní bezpečnost, byl soud a auto propadlo státu. Tehdy jsme poprvé zašli za Pavlem Wonkou, kterému se tehdy ve Vrchlabí říkalo advokát chudých,“ vzpomíná Ivana Peričková.

Pavel Wonka jim sice nedokázal pomoci, ale od té doby se přátelili. „Pavel mnoha lidem vadil, ale já ho měla ráda, Pavlův starší bratr Jiří o mně říkával, že jsem jeho důvěrnicí,“ říká Ivana Peričková.

Pavel Wonka vzdoroval předlistopadovému režimu, a vysloužil si několik let v komunistických kriminálech. Z poslední vazby se nevrátil. Zemřel 26. dubna 1988. Jeho matka Gertruda Wonková se o smrti syna Pavla dozvěděla na poště. „Šla posílat nějaký telegram a úplnou náhodou zaslechla rozhovor mezi pošťákama, kteří si povídali o tom, že Wonka už to má za sebou. Pak jí tam telegram s oznámením o jeho smrti rovnou předali.“ vzpomíná Ivana Peričková. „Volala mi paní Marvanová, že se prý v Praze říká, že zemřel Pavel Wonka. To bylo druhý den, 27. dubna. Říkala jsem, že to nemůže být pravda, ale že za paní Wonkovou zajdu a ať mi za hodinu zavolá. Šla jsem k paní Wonkové a hned jak jsem otevřela dveře, tak to bylo jasné. Už jsem na ní viděla, že je zle.“

Gertruda Wonková ale smrt syna přijala klidně. „Ona se o něho bála celou dobu, ale když Pavel umřel, řekla, že už je konečně dobře uloženej a že už ho nic nebolí!“ vzpomíná Ivana Peričková. „Z věznice přišel paní Wonkové telegram s dotazem, jestli bude synovi dělat pohřeb, anebo jestli má být pohřben na státní útraty. A to mne tak nazvedlo, že jsem řekla – Tak to teda ne, že se musí udělat pořádný pohřeb.“

Smuteční rozloučení zařídili ve vrchlabském kostele, kam se podle jejich předpokladu mělo vejít nejvíc lidí. Neplánovali žádnou protirežimní akci, ale tušili, že na obřad přijede do Vrchlabí hodně lidí. Což se i stalo.

Zastrašovali celou rodinu

Ivana Jará, provdaná Peričková, se narodila 29. června 1957 v Jilemnici do učitelské rodiny. Její otec byl ředitelem základní školy v Čisté, ve které s celou rodinou i bydlel. Ivana se vyučila spojovou manipulantkou a v devatenácti letech se přestěhovala do Vrchlabí, kde její rodina postavila dům. V místě nového bydliště si našla práci na místní poště.

Přelom sedmdesátých a osmdesátých let se ve Vrchlabí odehrával v šedivých kulisách normalizace, život ve městě se nijak nelišil od jiných malých měst socialistického Československa. Přátelství s bratry Wonkovými a dalšími disidenty přineslo do života Peričkových vítanou změnu, což ovšem neuniklo pozornosti Státní bezpečnosti.

„Nedali pokoj ani mojí sestře. Bydlela ve Skřivanech u Nového Bydžova a pracovala jako sestra v ústavu pro mentálně postižené děti. Půjčila si ode mě auto, které měla zaparkované doma na dvoře. A kvůli němu si pro ni přijeli estébáci, že ji odvážejí do vazby, ať se děti rozloučí s maminkou, že jde do kriminálu. Její čtyřleté děti dostaly hysterický záchvat. Bylo to ošklivé. Ale za tři hodiny ji vrátili zpátky. Prostě jen všechny nechutně zastrašovali,“ vzpomíná Ivana Peričková. Také ona měla problémy především se zaměstnáním – skončila na poště a po dlouhém hledání získala v roce 1983 místo ve vrátnici vrchlabské nemocnice.

Pomáhali matce, když jí zavřeli syny

V roce 1984 dostal Pavel Wonka trest 14 měsíců odnětí svobody za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Po návratu z vězení bojoval s režimem dál a s pomocí bratra Jiřího kandidoval  do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Po volbách byli oba bratři Wonkovi zatčeni. „Paní Wonková zůstala úplně sama, a tak jsme se o ni starali. Jezdili jsme s ní za panem Havlem na Hrádeček, po soudech a já k ní vždy aspoň jednou týdně chodila,“ vzpomíná na období po květnu 1986 pamětnice.

Bratři zůstali ve vyšetřovací vazbě dvanáct měsíců. 26. května 1987 je Městský soud v Praze odsoudil: Jiřího na rok a Pavla na 21 měsíců. „Právě u soudu jsem poznala takové lidi jako Danu Němcovou, Markétu Fialkovou a hodně lidí z Charty a to mě tenkrát hodně nasměrovalo,“ dodává.

Zatímco Jiřího ještě v květnu propustili, Pavel Wonka se ocitl v jedné z nejhorších věznic v Československu – v Minkovicích u Liberce. Proti nelidským podmínkám bojoval nemnoha dostupnými nástroji – odmítal pracovat a držel hladovku. Jeho zdravotní stav se den ode dne zhoršoval.

Za Pavla Wonku drželi řetězovou hladovku

Matka Gertruda Wonková se s rozhodnutím soudu nechtěla smířit a psala dopisy jak lidskoprávním organizacím na Západě, tak například i tehdejšímu prezidentovi Gustávu Husákovi nebo předsedovi vlády Lubomíru Štrougalovi. Nemenší podporu měl i u svých přátel.

„Byli jsme s Haničkou Jüptnerovou na filmu Gándhí v Jilemnici, a když jsme jely domů, tak navrhla, že začneme držet řetězovou hladovku. A tak jsme ji skutečně drželi a posílali jsme Pavlovi koresponďáky jako: já hladovkář číslo jedna, číslo dvě, číslo tři, zdravím Tě a přeji hodně sil. Takže to proběhlo i Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky, že se drží hladovka za Pavla Wonku. A tenkrát to komentoval i Ivan Medek, že taky držel hladovku, a říkal přitom: ‚Minerálek máme ve Vídni dost!‘“ připomíná Ivana Peričková novináře Ivana Medka, který žil tou dobou v emigraci ve Vídni.

Protože Pavel Wonka odmítal v Minkovicích pracovat, ocitl se opět před soudem. „Bylo to v září 1987 v Liberci a Pavel tam měl tenkrát slušného advokáta, který poslal telegram paní Wonkové, že bude druhý den soud. Tak jsme tam s paní Wonkovou jeli – já, manžel, paní Wonková a Jiří.  Pavel na tom byl už hodně špatně. Přivedli ho do prvního patra takoví dobře živení bachaři. Pavel byl hubený, dýchavičný, fakt vypadal velmi špatně a paní Wonková tenkrát říkala: ‚Hele, on umře!‘ A Pavel tam tenkrát hodinu vznášel námitku podjatosti, takže nám řekl všechno, co se v Minkovicích děje. Psali jsme si to různě po rukách a pak jsme jeli do Prahy za Libuškou Šilhánovou a ona předala do Svobodné Evropy zprávu o vážném zdravotním stavu Pavla Wonky. Myslím, že to ho tenkrát zachránilo,“ vzpomíná.

Nebyl ani dva měsíce na svobodě

Pavla Wonku převezli z Minkovic do vězeňské nemocnice v Praze-Pankráci a zbytek trestu pak strávil ve věznici Plzeň-Bory. Na svobodu se dostal 26. února 1988. Manželé Peričkovi ho šli hned po propuštění navštívit, neboť Pavel Wonka velmi špatně chodil.

„Rozchodil se až po třech týdnech, k doktorovi nešel a pro léky mu chodila paní Wonková. Přestal ale věřit v nějakou změnu a chtěl si požádat o vystěhování,“ říká Ivana Peričková. Z toho důvodu odjel Pavel Wonka na počátku dubna na vojenskou správu do Hradce Králové. Domů se už ale nevrátil. Zatkli ho za nedodržení ochranného dohledu.

Poslední soud s Pavlem Wonkou proběhl v Hradci Králové, k pětiměsíčnímu trestu ho odsoudila samosoudkyně Okresního soudu v Trutnově JUDr. Marcela Horváthová. „Advokát nedal nikomu vědět, že je soud, a tak jsme nikdo nevěděl v jakém stavu Pavel je. Kdybychom tam byli, nebo aspoň paní Wonková, tak by to třeba tak špatně nedopadlo,“ domnívá se Ivpamětnice. Pavel Wonka začal opět držet protestní hladovku a úmyslně přestal chodit. 26. dubna 1988 zemřel. 

„Když se vrátil v únoru z vězení, byl hrozně hubený, vážil se u nás a říkal, že by měl trošičku přibrat. Pak se u nás vážil těsně předtím, než odjel na tu vojenskou správu, měl sedmdesát osm kilo a říkal, že už musí ubrat, že už bude pít jen pramenitou vodu. A když zemřel, tak měl padesát sedm kilo. Za tři týdny!“ dodává, „kdyby chtěli, tak by ho tam přece nemuseli nechat umřít.“

Parte museli nechat vytisknout v Praze

Přátelství s disidenty i organizování pohřbu Pavla Wonky nesl nelibě otec Ivany Peričkové. Bál se o ni i celou jejich rodinu. „Když jsme zařizovali Wonkovi pohřeb, tak se hodně zlobil, protože říkal: ‚Tak, ty v den pohřbu otevřeš barák, tady projde tři sta chartistů  a ty si myslíš, že se ti nic nestane?‘ Naštěstí nestalo, ale manžel to odnesl, za rok ho zavřeli,“ vzpomíná Ivana Peričková. Sama měla kvůli aktivitám spojeným s organizováním pohřbu Pavla Wonky také problémy a vedení nemocnice jí hrozilo propuštěním. Nakonec k němu nedošlo jen kvůli náhlé smrti ředitele nemocnice.

Pohřeb Pavla Wonky se kvůli jeho druhé pitvě posunul až na 6. května. Problém byl už s vytištěním smutečního oznámení, když Gertruda Wonková trvala na tom, že na parte musí být uvedeno, že zemřel ve věznici. Ve Vrchlabí odmítli takové oznámení vytisknout, a tak museli Peričkovi za přáteli do Prahy. „Jeli jsme za Libuškou Šilhánovou a přes Josku Skalníka a přes Jazzovou sekci nám pomohla. Vytiskli parte ještě ten den. My už jsme měli předepsané obálky a cestou z Prahy jsme je vhazovali do schránek v několika městech – kdyby za námi někdo jel, aby nás hned nevybrali,“ vzpomíná Ivana Peričková. Parte pak pověsili i do zasklené vývěsky ve Vrchlabí.  „Místní pohřebák byl docela statečný. Sice se nejdřív trochu bál, ale pak říkal, že se nedá nic dělat. A vydrželo tam. Nikdo ho nesundal,“ dodává pamětnice.

Zpráva o smrti Pavla Wonky i o termínu jeho pohřbu proběhla vysíláním Svobodné Evropy i Hlasu Ameriky. Tělo vydaly úřady až v den samotného pohřbu. „Šel tam Jiří s paní Wonkovou, můj manžel a Markéta Fialková. Chtěli ho vidět. Nebyl prý k poznání. Paní Wonková ho prý poznala jen podle uštípnutého předního zubu,“  říká Ivana Peričková.

Z pohřbu se stala demonstrace proti režimu

V pátek 6. května 1988 bylo Vrchlabí plné dlouhovlasých návštěvníků ale i příslušníků Veřejné a Státní bezpečnosti. V dopoledních hodinách hlídky VB uzavřely příjezdové komunikace a vpouštěly jen místní obyvatele. Václav Havel se ženou Olgou do Vrchlabí nepronikli. „Týden předtím byl Václav Havel u nás doma a domlouvali jsme podrobnosti kolem pohřbu. A já mu říkala, ať přijedou s Olgou den předem, že u nás přespí, aby se na ten pohřeb dostali. Protože to už se chystaly zátarasy a město bylo pomalu hermeticky uzavřené. Ale on říkal: ‚Ne, ne, to my přijedeme až na ten pohřeb.‘ A tak už nepřijeli, protože je v Trutnově zatkli, a na pohřeb Pavla Wonky je nepustili,“ vzpomíná.

Pohřbu Pavla Wonky se zúčastnilo kolem dvou tisíc lidí. „Farář měl strach, ale odsloužil mši svatou a pak se šlo za rakví na hřbitov. Tam pak měli řeč Stanislav Devátý za Václava Havla a Chartu, Vlasta Chramostová, Hanka Jüptnerová, spoluvězeň Tomčík a Václav Malý, který nakonec odříkal Otčenáš. A když se spustila rakev do hrobu, farář řekl: ‚Buďte s Pánembohem!‘ a utekl,“ vzpomíná Ivana Peričková. Následně proběhla klasická kondolence a část lidí se odebrala na smuteční hostinu k Peričkovým. Když si pamětnice s odstupem času prohlížela fotografie, konstatovala, že ve smutečním průvodu mnoho Vrchlabáků nebylo, že šlo většinou o lidi odjinud. Během pohřbu k žádnému zatýkání nedošlo.

V létě 1989 už cítili, že režim padne

Po roce nechali sloužit za Pavla Wonku mši a pražští disidenti se opět sešli u Peričkových.  „Přijelo hodně známých, Dana Němcová, Stanislav Devátý a další. V kostele ale bylo víc policistů a estébáků, než nás a věřících. A tatínek se opět zlobil. Vyhrožoval, že jestli půjdu na tu mši, že se budu muset odstěhovat. Žili jsme v jeho domě,“ říká dnes už se smíchem Ivana Peričková.

Svůj nesouhlas s režimem stvrdila podpisem pod peticí Několik vět v červenci roku 1989 a s přáteli disidenty se stýkala dál. Mimo jiné u Václava Havla na jejich chalupě na Hrádečku. Z léta 1989 má Ivana Peričková jednu milou vzpomínku: „Na Hrádečku byla zahradní slavnost, protože paní Olga měla narozeniny. Podepisovalo se tam Několik vět a přitom se někdo zeptal Havla: ‚Tak co, Vašku, budeš prezidentem?‘ A on odpověděl: ‚Já budu jenom král!‘ Tehdy jsem si říkala, že už by to snad mohlo padnout. Ale stejně jsme celá naše a manželova rodina ještě v srpnu měli sedm domovních prohlídek, a manžel se z vazby vrátil až po revoluci, 10. prosince 1989.“

Během léta 1989 cítila Ivana Peričková silnější zájem ze strany státní policie, a tak část dokumentů a samizdatových tiskovin odvezla ke svému otci do školy. Jak později zjistila, byl to naivní pokus o jejich záchranu. „První prohlídku totiž bezpečnost udělala u něj a všechno tam sebrali, pak teprve šli k nám. U nás byli od sedmi od rána až do sedmi do večera. Odvezli si rádio, autorádio a spoustu dokumentů, Infochy a Lidové noviny, které jsem si přivezla z Hrádečku, nebo jsem je měla od Markéty Fialkové. Měli toho dva plné žigulíky kombi,“ popisuje.

Manžela Dušana Peričku umístili v Hradci Králové do vazby, údajně za spekulace při prodeji auta. Podle Ivany Peričkové ale jeho případ vyšetřovala jen Státní bezpečnost. Pamětnice zůstala sama, ale před domem jí stál neustále žigulík, ve kterém se střídali muži ve službě. V září 1989 jela Ivana Peričková do Prahy a u Dany Němcové chtěla podepsat Chartu.

„Nedovolila mi to. Říkala, co blázním ve své situaci, a že z celého Vrchlabí podepsala jen Hana Jüptnerová a Jiří Wonka,“ vysvětluje, proč nakonec Chartu 77 nepodepsala. V říjnu byla pamětnice na výslechu na StB v hradecké vazební věznici. Nevypovídala, ale na výslech vzpomíná jako na něco velmi nepříjemného. „Vyberte si: jedny dveře vedou na ulici, jedny do cely. Rozmyslete si to!“ vzpomíná pamětnice na říjnový výslech, měsíc před sametovou revolucí.  Věci zabavené při poslední domoví prohlídce získali zpátky až v lednu 1990.

Do polistopadové politiky jít nechtěla

O začátku sametové revoluce 17. listopadu 1989 se Ivana Peričková dozvěděla od své matky, která se vrátila z pražského divadla s informací, že se asi něco děje, protože se tam nehrálo. Manžel byl od srpna ve vazbě, kam za ním nemohla, a dopisy, které mu psala, údajně nikdy nedostal. Ve vazbě se o událostech ze 17. listopadu na Národní třídě nemluvilo. Až když se ke konci měsíce dostali k novinám, kde se začal objevovat Václav Havel, bylo jasné, že systém se hroutí. Dušan Perička se ale z vazby dostal až 10. prosince 1989.

Ivaně Peričkové se po pádu režimu velmi ulevilo. Systém osmdesátých let považuje za zvrácený, kdy komunisté lidem jen ubližovali, kradli a všude vládla velká nespravedlnost. „Smrt Pavla Wonky byl průšvih. Nemuseli ho nechat umřít. A nakonec se ani nikdo nikomu neomluvil,“ konstatuje Ivana Peričková.

O porevoluční politiku se pamětnice příliš nezajímala. Začali s manželem podnikat a na jiné věci jí nezbýval čas. Do politiky se podle jejích slov začali tlačit lidé, se kterými nechtěla mít nic společného. Líto jí údajně bylo později jen toho, že odmítla nabídku Markéty Fialkové, aby s ní šla na ambasádu do Polska.

V listopadu 2018 získala Ivana Peričková spolu se svým mužem Dušanem Peričkou osvědčení za účast v 3. odboji, konkrétně za šíření samizdatových materiálů a podepisování petic na podporu politicky pronásledovaných osob a materiálů vyzývajících k dodržování lidských práv a svobod v tehdejším Československu.

Pavel Wonka jí chybí i po 35 letech

Na Pavla Wonku vzpomíná Ivana Peričková jako na kontroverzního člověka, který mnoha lidem vadil. O jeho možné spolupráci s StB se dozvěděla od režisérky Libuše Rudinské, která o něm ve Vrchlabí natáčela dokumentární film. „Mně z toho normálně vyskočil opar. Já nevím, co si mám myslet. Ale Pavlovo písmo znám velmi dobře a vypadalo jako jeho. Ale proč by to dělal? Třeba to chtěl rozjet na obě strany. To byl Pavel Wonka. Mě by to nepřekvapilo, protože si myslel, že je přečůrá. Ale nepřečůral!“ tak si vysvětluje Ivana Peričková dokument, který se objevil počátkem devadesátých let u jednoho bývalého příslušníka StB, v němž se Pavel Wonka dobrovolně zavazuje spolupracovat s orgány československé kontrarozvědky.

Ivaně Peričkové říkali důvěrnice Pavla Wonky a svěřila se, že jí jako přítel i po třiceti pěti letech stále schází. „On mi chyběl, už když byl v kriminále, ale říkala jsem si, že přijde. Ale když zemřel, tak mi moje matka řekla: ‚No ty jsi snad víc nešťastná, než kdybych umřela já?‘ Já z toho vážně byla úplně mimo a chyběl mi spoustu let. Mně prostě ten člověk sedl, já jsem ho měla ráda,“ uzavírá své vyprávění pro Paměť národa Ivana Peričková.