Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Perglová (* 1941)

• narozena 14. února 1941 v Praze, dívčím jménem Kosíková

• otec odbojář František Kosík popraven nacisty v červenci 1942 na Kobyliské střelnici

• otec spolupracoval s Obranou národa, Mašínem, Morávkem a Balabánem

• díky své pozici u policie zajišťoval odbojářům falešné doklady, obstarával potravinové lístky

• Jiřině byl rok a pět měsíců, když jejího otce nacisté popravili

• v letech 1947 – 1950 chodila Jiřina do školy v Praze Dejvicích

• v letech 1950 – 1954 žila v Kladně u prarodičů Anny a Václava Kosíkových

• v roce 1961 absolvovala grafickou školu v Hellichově ulici

• provdala se za tiskaře Jana Pergla, který na škole externě učil

• pracovala 33 let ve Státním pedagogickém nakladatelství jako technická redaktorka

• po sametové revoluci byla technickou redaktorkou v nakladatelství Septima, do důchodu šla v 70 letech

• Jiřina Kosíková, vdova po Františku Kosíkovi, se již nikdy neprovdala, zemřela v roce 2003

Jiřina Perglová si na svého tatínka nepamatuje, ale zapomenut nezůstal. V kladenském Rozdělově, kde se narodil, je po něm pojmenována ulice, aby lidé nezapomněli na hrdinu, který pro svou vlast v protinacistickém odboji položil život. Jmenoval se František Kosík.

Co se tehdy za války odehrálo, zná jeho dcera Jiřina jen z vyprávění a také písemností své maminky.

 

Maminka se vdávala z velké lásky, její táta ji musel nechat zplnoletnit

Jiřina Perglová, rozená Kosíková, se narodila 14. února 1941 v Praze jako jediné dítě manželům Františkovi a Jiřině, kteří pocházeli z Kladenska. Ti do Prahy odešli ještě před válkou.

Maminka, za svobodna Lukavská, měla pohnutý osud. Byla nejmladší ze šesti sourozenců, a když jí bylo šestnáct let, zemřela její matka. „Měla už tehdy známost s o devět let starším Františkem Kosíkem, který vedl na Kladně oddíl Sokola. Když vychodila obchodní školu, tak aby nezůstala doma v obchodě a mohla žít svůj život se svou láskou, Františka Kosíka si vzala. Její otec ji ale musel nechat úředně zplnoletnit, protože tehdy nastávala plnoletost až ve 21 letech a jí bylo teprve osmnáct let,“ vypráví pamětnice.

František Kosík byl absolventem strojní průmyslovky a měl také výuční list strojního zámečníka z ČKD Vysočany, ale protože po vojně nemohl najít odpovídající práci v oboru, přihlásil se v roce 1936 k práci u policie v Praze. Nejdříve byl pochůzkářem a po půl roce dostal na starosti vydávání občanských průkazů. Po vzniku protektorátu měl za úkol vydávat kmenové listy a potravinové lístky.

 

Obstarával odbojářům potravinové lístky a falešné občanky

V roce 1939 se osmadvacetiletý František Kosík zapojil do odbojového hnutí Obrana národa, kam ho přivedl učitel Václav Holna, se kterým se znali z rodného Kladna - Rozdělova. Dostal se tak do styku se zpravodajskou skupinou plk. Balabána, pplk. Mašína a št. kpt. Morávka. František díky své pozici u policie obstarával pro odbojáře falešné doklady.

Manželé Kosíkovi bydleli v ulici K červenému vrchu 228/18 v Praze 6 Vokovicích, v únoru 1941 se jim narodila dcera Jiřina. Tehdy se kolem odbojářů z Obrany národa utahovala druhá smyčka. Mašín byl zatčen, Morávka gestapo stále hledalo, skrýval se po bytech svých známých a přátel, ale ty byly jeden po druhém prozrazeny.

„Morávek neměl kam jít. Byl smutný, zamyšlený a hodně kouřil. Říkali jsme mu krycím jménem učitel Malý. Chodil k nám a střídavě u nás přespával v roce 1941 a 1942,“ píše ve svých vzpomínkách Jiřinina maminka. Zmiňuje také, že například přinesl pro jednoletou Jiřinku dva páry obnošených botiček. „Byl skromný hrdina, už mu zbylo jen to, co měl na sobě. Od manžela měl několik občanských legitimací na cizí jméno a potravinové lístky,“ píše Jiřinina maminka. Na poslední schůzku s agentem, který spolupracoval s gestapem, šel prý Morávek s legitimací na jméno Tomáš Marný. Byl zrazen a zastřelil se.

„Gestapo u něj našlo klíče a začalo rozsáhlé pátrání po celé Praze. Policie kontrolovala čísla klíčů v domácnostech. Byly to klíče od našeho bytu a také od bytu strážníka Václava Ajšmana z Petřin, u něhož Morávek také bydlel,“ vysvětluje Jiřina Perglová.

 

Tatínkovo zatčení

Dle vyprávění Jiřiny Perglové byl její otec zatčen na základě udání. „Táta šel koupit k Rottovi nový zámek a u nás i Ajšmanů ho vyměňoval. Jenomže někdo je viděl a udal. Gestapo pak šlo na udání po panu Ajšmanovi a pak přišli i pro mého otce,“ vypráví Jiřina. Té byl rok a vše ví až z vyprávění maminky.

„V únoru mi byl rok a na Velikonoce, to bylo někdy v březnu, si pro otce přišli muži v civilu. Odvezli ho do Petschkova paláce k výslechu, vzali mu hodinky a klíče od bytu. To bylo v březnu. Potom byl zavřený na Pankráci, mamka tam měla ještě návštěvu 11. června. Měla mě s sebou na ruce, protože neměla nikoho na hlídání. Otec prý říkal, že je situace velice vážná a že neví, jestli se domů vůbec vrátí,“ vypráví Jiřina Perglová.

 

Moje první dětská vzpomínka? Jak se maminka bála jít domů

Když jejího tátu 31. července 1942 na Kobyliské střelnici zastřelili, byl jí rok a pět měsíců. Maminka přišla o manžela ve svých 22 letech.

Jiřina Perglová si ale pamatuje až situaci, která se odehrála dva a půl roku po otcově popravě: „Když mi byly čtyři roky, šly jsme z návštěvy od maminčiny sestry, která bydlela na Letné. Mamka spatřila před naším domem velikánské německé auto. Strašně pevně mě sevřela za ruku a držela mě, to si pamatuji jako dneska, a říkala, že nemůžeme jít domů. Zkrátka, bylo u nás gestapo, protože měli náš klíč, který tátovi zabavili. Vybrali veškeré věci po mém otci. Odvezli si všechno, co se jim hodilo, psací stroj, boty, oblečení. Mamka se v tu dobu bála jít domů.“

Když se pamětnice v dospělosti maminky na tatínka ptala, ta říkala, že nemohla uvěřit, že se něco takového mohlo stát. „Byla věřící, ale říkala, že kdyby byl Bůh, nedopustil by takové zločiny. Otec přece pomáhal lidem, ale ta pomoc se obrátila proti němu. Moje maminka o tom nechtěla moc mluvit, abych se tím nezatěžovala. Bylo to jedno z jejích nejhorších období. V šestnácti letech jí zemřela maminka a ve dvaadvaceti letech jí popravili manžela a zůstala sama. Oporou jí ale byli sourozenci a tatínkovi rodiče, kteří bydleli v Kladně,“ dodává Jiřina Perglová.

 

Aby komunisté prarodičům nezabrali část bytu, vzali mě k sobě

Maminka pamětnice pracovala jako vedoucí v obchodě s textilem a galanterií v Bubenečské ulici, malá Jiřinka nastoupila v roce 1947 do první třídy obecné školy na náměstí Svobody. Do školy zde ale chodila jen do třetí třídy, pak si ji k sobě vzali prarodiče Anna a Václav Kosíkovi. „Bydleli na Kladně a hrozilo jim, že jim komunisté vezmou část bytu a ubytují tam cizího nájemníka. Měli totiž tzv. ‚nadměrečné metry‘. Aby se to nestalo, vzali k sobě do bytu mě,“ vysvětluje Jiřina Perglová. U prarodičů měla prý skvělé zázemí, koneckonců dědeček byl řídící učitel. Do školy v Kladně chodila do 7. třídy, maminka zůstala v Praze, kde měla práci v obchodě. Přes vzdálenost se ale vídaly často na pravidelných návštěvách.

Ve třinácti letech Jiřina onemocněla tuberkulózou, kterou se nakazila od sousedky, když se u nich se sousedy dralo peří. Rok a půl pak byla na léčení v Košumberku. Základní školu dokončila ve Vokovicích, když bydlela zase u maminky. Jiřina vystudovala grafickou školu v Hellichově ulici a absolvovala ji v roce 1961.

 

Měla jsem bydlet v německé rodině a učit jejich děti česky

Absence tatínka Jiřinu, jak sama říká, ovlivnila zřejmě i při výběru partnera. Jako by dcera opakovala příběh své maminky, i ona se provdala za muže o devět let staršího. „Jan Pergl byl tiskař a externě učil na grafické škole. Když jsem byla v posledním ročníku, náš vztah přerostl v lásku.“ Vzali se brzy po její maturitě, v roce 1961, a vyřešili tím i jednu nepříjemnost - Jiřina měla podle tehdejších pravidel nastoupit do práce na umístěnku v Hradci Králové. „Měla jsem tam pracovat v tiskárně a bydlet v německé rodině a učit jejich děti česky. Soudruzi možná nevěděli, že mi Němci popravili tátu, ale mamku to rozčílilo a řekla, že to nepřipadá v úvahu. A tak jsem se vdala a do Hradce jsem nemusela,“ vysvětluje pamětnice.

Jiřina Perglová nastoupila do Státního pedagogického nakladatelství (SPN) a jako technická redaktorka zde pracovala 33 let.

Jak říká, jejich rodina byla natolik traumatizována popravou Františka, že už se o politiku takřka nezajímali, brali život se vším, co přinesl, avšak do strany nevstoupila ani Jiřina Perglová, ani její maminka. Jen manžel, který byl ředitelem středočeských tiskáren, byl v KSČ až do roku 1989.

Listopadové události v roce 1989 byly prý pro Jiřinu Perglovou i jejího manžela nečekaným, ale vítaným překvapením. V roce 1992 pamětnice začala pracovat v soukromém nakladatelství Septima, kde na plný úvazek zůstala až do svých 70 let.

 

Maminka se už nikdy neprovdala

Maminka pamětnice, ač ovdověla v pouhých 22 letech a měla celý život před sebou, se už nikdy neprovdala. „Mého tátu milovala a říkala, že vztah s někým jiným už by nikdy nemohl být jako s ním. Žila pro práci, vnoučata a pravnoučata a měla ráda kulturu. Zemřela v roce 2003,“ říká Jiřina Perglová.

 

Tatínkův odkaz

Na odkaz svého tatínka, po kterém se jmenuje ulice v Kladně, Jiřina Perglová nezapomíná. „Jen se bojím, aby jeho oběť nebyla zbytečná. Dějiny se teď tak překrucují, ale je potřeba připomínat, že lidé jako můj táta byli opravdu stateční. Udělali všechno, aby zachránili vlast. Věděli, co riskují, a stejně to udělali,“ uzavírá příběh Jiřina Perglová.