Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podporučík Viktor Pelzel (* 1923  †︎ 2012)

• Viktor Pelzel se narodil roku 1923

• studoval na pražském gymnáziu

• v červnu roku 1942 maturoval

• o prázdninách krátce pracoval v ČKD (Praha 9)

• koncem srpna mu přišlo předvolání k nucenému nasazení

• v září byl Viktor Pelzel v Břehové ulici v Praze 1 na tehdejším okresním pracovním úřadě zařazen na nucené práce do Německa

• transport přes Hamburk do Kielu

• zařazen do oddílu protipožární ochrany /Luftschutz/ - odklízecí a hasicí práce při náletech

• nucené nasazení skončilo koncem roku 1943

• následovalo přeložení do Prahy – Viktor Pelzel byl nasazen do útvaru protipožární ochrany do Prahy 8

• 5. května 1945 se zúčastnil odzbrojování jednotlivých vojáků wehrmachtu v Libni, kde také pomáhal stavět barikádu

• 9. května 1945 byl jako organizovaná jednotka převelen do Strážního praporu č. II, pplk Kolínský; konal strážní službu u Invalidovny v Praze 8 v Karlíně

• 17. června 1945 Viktoru Pelzelovi služba skončila

• 1. října 1945 byl povolán k výkonu základní vojenské služby do záložní školy v Litoměřicích

• po prvním roce ukončil jako podporučík v Terezíně

• druhý rok sloužil v Pardubicích

„Válka je velké svinstvo.“

Životní příběh Viktora Pelzela se na první pohled podobá mnoha jiným příběhům nuceně nasazených pamětníků za druhé světové války. Je však zajímavé, že přestože většina pamětníků zažívala obdobné události, jako bylo každodenní stravování, ať už to byla „oblíbená“ řepná marmeláda nebo tzv. Eintopf, setkávání s dalšími Čechy i jinými národnostmi, bombardování nebo setkávání se smrtí, každý z nich o tom vypráví osobitě nezapomenutelným způsobem.

Přibližme si tedy životní osudy Viktora Pelzela, který se narodil roku 1923 v Praze jako jediné dítě rodičů Pelzelových. Tatínek byl zámečník, maminka pracovala jako švadlena. Jak již bylo zmíněno, sourozence neměl, jeho tatínek smýšlením socialista říkal, že „nebude vychovávat dalšího otroka pro kapitalisty.“

Viktor Pelzel vystudoval gymnázium na Praze 1. Zastával funkci předsedy třídy a mohl se účastnit zasedání pedagogického sboru. Toho samozřejmě využíval, protože „měl hlas poradní a mohl své spolužáky hájit.“ Dva jeho spolužáky, kteří byli židovského vyznání, ovšem uchránit nemohl, oba byli posláni do koncentračního tábora, kde také zahynuli.

V červnu roku 1942 odmaturoval, tedy v době, kdy se lidé obávali dopadu heydrichiády. Jeho rodiny se represe naštěstí nedotkly, i když jeho dědeček bydlel v Ďáblicích a hrozilo, že každý desátý obyvatel bude zastřelen.

O prázdninách pracoval krátce v ČKD v Praze 9. Do trvalého pracovního poměru ho však nevzali, protože ročník 1923 měl být nuceně nasazen do Německa. V září roku 1942 byl Viktor Pelzel v Břehové ulici v Praze 1 na tehdejším okresním pracovním úřadě zařazen na nucené práce do Německa. Od toho dne již neměl vycházky. O několik dní později jej z nádraží, které je dnes označováno jako Praha-střed, spolu s ostatními kamarády odtransportovali v policejně střeženém vagonu přes Hamburk do Kielu. „My jsme měli, jak se říkalo, grupy, jedna, dva, tři to jsme byli samí študáci. Z mojí třídy jsme tam měli jeden, dva, tři… jeden byl v Narviku, s tím jsem si psal, jeden byl v Dortmundu, byli jsme takhle roztrkaní a my jsme byli v Kielu.“

V Hamburku chlapce rozřadili do skupin a rozdali jim uniformy. Viktor Pelzel byl zařazen do oddílu protipožární ochrany tzv. Luftschutzu. Jednalo se o uniformovanou složku s polovojenským výcvikem. Na starosti měli kromě likvidace požárů a havárií i odklízení trosek. Vyjíždět museli i během právě probíhajícího náletu. Práce byla velmi nebezpečná, riskantní. To platilo zejména při náletech, kdy jako hasiči museli vyjíždět k hořícím budovám bez ohledu na padající bomby. V plamenech viděli celé bloky domů, hašení však bylo leckdy marné. Domy hořely po stovkách, ohně se navíc rychle šířily a nebylo v lidských silách je zvládnout. Každá akce přinášela velké riziko zranění, eventuelně smrti. „My jsme koukali, jak nad námi lítají bombardéry, mysleli jsme si, že se nám nemůže nic stát. A vedle mne spadla zápalná, šestihranná bomba, nevybuchla, tak jsem se podruhé narodil.“

Stejně tak jako většinu velkých a pro vedení války důležitých německých měst i Hamburk zasáhla spojenecká bombardovací ofenziva. V tomto případě šlo především o nálety na loděnice, přístavní zařízení, ponorky a jejich základny i některé průmyslové čtvrti, později se oblasti postižené nálety ještě rozrostly.

Nejdrastičtější systematické bombardování Hamburku bývá nazýváno Gomorrha. Spojenci tehdy během letních dní, konkrétně mezi 24. červencem a 3. srpnem 1943, provedli několik obrovských denních i nočních náletů a změnili město k nepoznání. Celé čtvrti ležely v troskách, oheň se nedařilo hasit. Ten zapaloval stále další a další domy. Jako problém se ukázal fakt, že obyvatelé Hamburku nemohli kvůli vlhku skladovat uhlí a dříví ve sklepích, a tak ho skladovali na půdách svých domů. Zejména fosforové bomby zapalovaly tisíce požárů. Hamburk byl také doslova poset tisíci oběťmi, objevila se i epidemie tyfu. Situaci zhoršoval nedostatek vody, potravin i léků. Hamburk tak byl z velké části zničen a desítky tisíc lidí zahynuly. „My jsme měli jedno veliké nasazení v létě v Hamburku a to bylo strašidelné. To jsem tam byl ještě s kamarádem Žížou, který pak žil v Austrálii. A my jsme tam byli nasazení, to bylo poledne a nebylo vůbec vidět. Hořely ty naftové nádrže, bylo vedro a z těch domů stály jenom obvodové zdi a komíny, protože komíny nesměly být stavebně propojeny se zdivem. A všechno hořelo a to je zážitek a odsuzuji válku, to je hrozné.“ Mezi další vzpomínky Viktora Pelzela patří i ta následující. „Představte si, v bytě cedulka: ‚večeři máš připravenou, tak si jí ohřej‘a jinak byl byt rozbitý, ty lidi byli mrtví a jen ten lísteček a ten oběd byl připravený na plotně. Představte si, člověku bylo devatenáct let, tak toho o životě moc nevěděl.“

Když bylo nejhůře, schovávali se také hasiči před bombardováním do krytů, kde se schovávaly zejména Němky s dětmi. „A my jsme vlítli do krytu, kde byly ty Němky s děckama ušmudlanejma a peřinama, a schovali jsme se tam před bombardováním a říkali jsme si:‚Tak vy jste tohle chtěli?‘…To si musí člověk znovu přehrát před očima.“

Ve skupině byl se samými studenty a i zábava ve volných chvílích byla študácká. Hráli divadlo, chodili do restaurací a poslouchali rozhlas. „My jsme tenkrát uvažovali o tom, že utečeme do Dánska, z Kielu do Dánska je to kousek. A když jsme poslouchali rádio, tak Němci, protože neuměli česky, tak jsme jim říkali, že posloucháme Prahu, a my jsme chytali Londýn. A pak to prasklo, jeden hoch z jiné skupiny to udal, dostalo se to před soud a dva z té naší skupiny byli odtransportovaní do Osvětimi.“

Jídla za války moc nebylo, proto mívali zejména tzv. Eintopf Gericht. Často jídávali brambory, které museli loupat, nebo červenou řepu a občas jedli i ryby. K snídani obvykle býval tmavý chléb s trochou margarínu, marmeládou z červené řepy a černou neslazenou meltu.

Stravu si nuceně nasazení přilepšovali ze zásilek z domova a není divu, že se na balíčky netrpělivě těšili. O balíčky se samozřejmě také podělili. Občas mívali vysněné domácí buchty. „Důležité bylo, že jsme dostávali z domova zásilky, to máma dala do vlaku třeba půlku husy v sádle a já to druhý den dostal. To byl přímý vlak, který jel z Prahy až do Kielu, a já jsem si to potom tam na nádraží vyzvedl. To bylo jednou za čas a všichni se na to vrhli, protože se to dalo do placu.“

Nuceně nasazení se setkávali i s jinými národnostmi, které postihl podobný osud. „Protože jsme to byli většinou študáci, tak jsme se cítili tak trošinku více méně nahoře. Byli tam Poláci, byli tam zajatci a s těmi jsme nemohli navázat spojení. Oni vykládali vagony, my jsme měli jinou práci, tak jsme jim házeli kedlubny pod vagony nebo chleba, my jsme jídlo měli, ale oni na tom byli opravdu špatně.“ Viktor Pelzel uvádí, že na ty lidi, kteří se na nucené práce přihlásili, tak se dívali svrchu. „My jsme byli uvědomělí asi tak, že jsme říkali, nám se nemůže nic stát, když jsme viděli ty trosky a tohle, my jsme sem nechtěli, my jsme sem přišli nuceně. Tam byly také takové skupiny lidí, kteří se dobrovolně přihlásili, ale s těmi jsme my nehráli, to byl pro nás lidský odpad.“ V roce 1943 se postoje Němců změnily. „Když potom byl Stalingrad a Němci tam dostali na frak a některým těm Němcům tam padli synové a příbuzní, tak potom úplně otočili a byli také proti tomu režimu. Předtím to aspoň hráli, že jsou pro to a takhle, a potom to byli a byli s námi na stejné notě, protože věděli, že my s nima nehrajeme, že my jsme odtažití, že my to vidíme tak, že je to nucený. Tak to byl zážitek pro moje budoucí žití.“

Nucené nasazení pro Viktora Pelzela a jeho kamarády skončilo koncem roku 1943, kdy je vystřídala skupina chlapců z Ostravy. Poté následovalo přeložení Viktora Pelzela do Prahy, kde byl nasazen do útvaru protipožární ochrany do Prahy 8. Dne 5. května 1945 se zúčastnil odzbrojování jednotlivých vojáků wehrmachtu v Libni, kde také pomáhal stavět barikády. „Na konci války jsem byl v Libni. To bylo, když bylo pražské povstání, tak se tam stavěla barikáda, tam, co bylo dříve policejní ředitelství, My jsme byli ubytováni naproti libeňskému zámečku ve škole. To bylo současně hasičské středisko Pod zámečkem a tam jsme se také cvičili, aby se nám nezkrátily žíly. A my jsme pomáhali stavět barikádu v Libni, dnes je to ulice Zenklova, tenkrát se jmenovala Primátorská třída. A Němci prorazili z Vysočan od horního libeňského náměstí a před těma tankama hnali naše lidi a nutili je ty barikády rozebrat. My jsme neměli zbraně, akorát jsem ukořistil revolver, celkem jsme měli asi dva revolvery. Jinak jsme se stáhli a utekli jsme od toho, protože tam nebyla obrana, Němci šli pořád dopředu. A pak nás vybrali a postavili do řady. A revolvery se pak schovaly, protože Němci to tam obsadili, když tu barikádu prorazili... Pak jsme byli přeřazeni jako organizovaná jednotka, jako pražský strážný prapor. A pak jsme sloužili nějaký čas jako pomocná stáž, já jsem třeba hlídal Invalidovnu. Jsem tam stál s flintičkou a hlídal jsem Invalidovnu a nevím proč. A ještě jsme nebyli demobilizovaný, ještě jsme byli jako organizovaná jednotka.“

Dne 9. května 1945 byl jako organizovaná jednotka převelen do Strážního praporu č. II, pplk Kolínský. A konal strážní službu v zákopech u Invalidovny v Praze 8 v Karlíně. Služba Viktoru Pelzelovi skončila až 17. června 1945, kdy byl raněn na ruce. 1. října 1945 byl povolán k výkonu základní vojenské služby do záložní školy v Litoměřicích, kterou po prvním roce ukončil jako podporučík. Zkoušky absolvoval v Terezíně. Druhý rok si odsloužil v Pardubicích.