Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Pelcnerová (* 1938)

• narozena 23. prosince 1938 v Hájích u Příbrami jako Pouchaničová

• otec Ivan Pouchanič popraven Němci v Brandenburgu v únoru 1945

• vzpomínky na konec války u Milína

• vyučena prodavačkou metrového textilu

• ve Smolotelích pracovala jako poštovní doručovatelka

• vzpomínky na srpen 1968

• až do svého odchodu do důchodu pracovala v JZD Smolotely

• působila jako předsedkyně Svazu žen ve Smolotelích

Kdyby se Milena Pelcnerová nenarodila v roce 1938 do rodiny odbojáře Ivana Pouchaniče, mohla prožít klidné a radostné dětství. Osud tomu ale chtěl jinak a Milena dodnes na válečné roky vzpomíná se slzami v očích.

Směla jsem mu jen zamávat

Narodila se 23. prosince 1938 v Hájích u Příbrami jako nejmladší ze čtyř dětí manželů Pouchaničových. Její otec pocházel z Volosianky na Podkarpatské Rusi a v Hájích pracoval nejprve na statku jako kočí. Tam se seznámil s Mileninou maminkou, v té době vdovou se dvěma malými dcerami. Vzali se a v roce 1936 se jim narodil syn Jan a o dva roky později Milena. Otec pak pracoval v Příbrami jako horník na Dole Anna a za války se aktivně zapojil do odbojové činnosti v rámci organizace Obrana národa. Získával střelivo, rozšiřoval protinacistické letáky a sháněl potravinové lístky.

Na listopadový den roku 1943, kdy si pro něj do Hájů přijelo gestapo, Milena nikdy nezapomněla. „Ještě mi nebylo pět let, ale pamatuji si, že jsem byla venku. A když přijeli, tak na Hájích u školy se rozbíhají cesty na dvě. Napřed jeli tou spodní cestou, tam se ptali, kde tady bydlí Pouchanič, tak jim někdo řekl, že je to na hořejší cestě, a tak se vrátili. A tenkrát auto, to byla vzácnost vidět. Tatínek řezal na dvoře pařezy, slyšel auto, tak šel k vrátkům. Oni tam u něj zastavili a řekli: ‚Kde tady bydlí Pouchanič?‘ A on řekl: ‚To jsem já.‘ Nepamatuji se, jestli si mohl jít pro něco domů, nebo jestli ho hned naložili do auta. Když do toho auta sedl, tak jsem si myslela, že jede jen tak na výlet nebo nevím. Otočil se na mě, zamával mi a já jsem mu mávala taky. A potom když psal domů, tak napsal, že v tom autě dostal první facku za to, že zamával.“

Ivana Pouchaniče věznili ještě s dalšími na několika místech, například na Pankráci nebo v Terezíně. Musel pracovat a v létě 1944 mamince napsal, že budou v Kladně vykládat vagony a že by ji ještě rád viděl. Vypravila se tam tedy s Milenou v jednoduchých šatech se zástěrou, v šátku na babku a s košem na nákup, aby nevzbudila podezření, že není místní. Malé dcerce kladla na srdce, že až uvidí tatínka, smí mu zamávat, ale v žádném případě k němu nesmí jít. To byl ale pro pětileté dítě, které vidí tatínka prvně po mnoha měsících, nesplnitelný úkol. Když se zástup vězňů objevil, šel Ivan Pouchanič na kraji řady, takže ho Milena okamžitě zahlédla a rozběhla se k němu. Stihl ji jen chytit za ruku a krátce pohladit po vlasech, než dítě i jeho matku odvedl voják. Na kladenském gestapu pak maminka absolvovala výslech, zatímco malá Milena brečela usedavě u vrat, protože ji nepustili dovnitř.

Rodina se za války jen obtížně uživila. Po večerech maminka s oběma staršími dcerami vyráběla růžence a Milena s bratrem jim k tomu zpívali, aby neusínaly. Otcovi kolegové na šachtě zajistili mamince místo v třídírně rudy, kde probírala hlušinu. Onemocněla z toho ale těžkým zápalem plic a s plícemi nakonec marodila až do smrti. Když Milena nastoupila v září 1944 do obecné školy v Hájích, seděla s bratrem v poslední lavici jako vyvrhel. Sousedé, kteří se obávali německých úřadů, se od nich raději odtáhli, aby neměli sami problémy. Když šla Milena navštívit kamarádku, aby si spolu mohly hrát, nepustili ji vůbec za branku.

Ivan Pouchanič byl v listopadu 1944 odsouzen spolu s dalšími patnácti odbojáři z Příbramska k trestu smrti, který byl vykonán 19. února 1945 v Brandenburgu. Rodina poté obdržela jen krátké vyrozumění a balíček šatstva, který po něm zbyl. Dny, které následovaly, byly pro Milenu zřejmě nejtěžší v životě. „My jsme s bratrem a maminkou spali v kuchyni. Byla zima, spousta sněhu, měsíček svítil, já jsem se probudila, a maminka nebyla v posteli. Tak jsem koukala z okna a proti oknu jsme měli studnu a maminka stála u té studny. Tak jsem vzbudila bratra a šli jsme za ní ven. Ona chtěla, jak byla nešťastná, skočit do té studny. My jsme ji prosili, aby šla s námi domů, a ona se nám potom omlouvala, abychom jí odpustili, že to chtěla udělat, že prostě už nevěděla, jak dál.“

Za necelé tři měsíce přišel konec války. Na nedaleké Slivici se střílelo ještě 11. května a obyvatelé Hájů dostali od úřadů doporučení ukrývat se raději v lesích a nezůstávat doma. Milena vzpomíná na vyprávění své švagrové, jejíž rodina měla doma v Raděticích ubytovanou ruskou posádku a zřízený lazaret.

Smolotely stranou dění

Po absolvování dívčí měšťanky v Příbrami si Milena přála stát se učitelkou, a dokonce úspěšně složila zkoušky na Pedagogický institut v Brandýse nad Labem. Maminka ale neustále marodila s plícemi a byla více v různých sanatoriích a léčebnách než doma. O Milenu s Janem se tak starala starší sestra, ale v rodině chyběly peníze, ze kterých by bylo možné platit jí v Brandýse internát. Vyučila se tedy v Příbrami prodavačkou metrového textilu a nějaký čas pracovala v textilní prodejně. Práce ji nakonec bavila.

V sedmnácti letech se provdala a s manželem bydleli v jejím rodném domě v Hájích. Po narození prvního syna se přestěhovali do dvoupokojového bytu v nedalekých Smolotelích, kde přišla na svět ještě dcera a nejmladší syn. Po mateřské dovolené nastoupila pamětnice ve Smolotelích na dopoledne jako poštovní doručovatelka. Práci měla ráda a velkou výhodu spatřovala v tom, že ji rychle seznámila se sousedy. „Ke Smolotelům patří spousta samot, takže jsem se dost nachodila. Předplatné Rudého práva stálo na měsíc osm korun, tak si ho všichni objednávali především na podpal. Taška byla těžká a často jsem ještě roznášela léky, které někdo přivezl z Příbrami pro celou vesnici.“

Když děti trochu povyrostly, začala Milena pracovat v místním jednotném zemědělském družstvu (JZD), protože dojíždět za prací do Příbrami nepřicházelo v úvahu. Dělala na poli a v živočišné výrobě a v JZD zůstala až do svého odchodu do důchodu. Bydlení ve Smolotelích si nemohla vynachválit, protože místní národní výbor se podle jejích slov o obyvatele dobře staral. Do obce zajížděla masna, čistírna, jednou týdně kadeřnice, často zvali i pojízdnou prodejnu s prádlem a obuví. Milena dělala dvacet let předsedkyni Svazu žen. Hrály divadlo, pořádaly akce k Mezinárodnímu dni žen, na různých brigádách si dokázaly vydělat peníze, které potom utratily za různé výlety.

Byt, ve kterém ve Smolotelích bydleli, patřil původně jedné paní z Berouna, která si ho držela jako chatu. Národní výbor takové byty na konci padesátých let nabízel k bydlení, čehož Pelcnerovi využili. S paní ale byli v kontaktu a v roce 1963 od ní byt koupili. Když v srpnu 1968 zemřela, vypravila se Milena se sousedkou na její pohřeb do Berouna, který připadl na 21. srpna. Dojely ale jen na nádraží v Příbrami, kde už je čekal manžel s informací, že Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy a že není bezpečné kamkoliv jezdit. Sám se ale vydal do Prahy, kde měli v nemocnici nejstaršího syna po operaci s hasivkami. Nic tenkrát nejezdilo, a tak přemluvil kolegu z ČSAD, aby vzal autobus a pro syna zajeli. O invazi se postupně dozvídali z rádia, ale Smolotely zůstaly stranou dění.

O pádu komunismu a revolučních událostech roku 1989 se Milena dozvěděla z televize. Změnu režimu příliš neprožívala, protože se jí za totality v malé obci nežilo špatně, přesto byla za nastupující demokracii ráda. Dnes (2022) s obavou sleduje invazi Ruské federace na Ukrajinu, přece jen má v sobě polovinu ukrajinské krve.