vojín Jarmila Pelčáková

"Měli jsme jednoho výborného latináře, jmenoval se doktor Dlouhý. Místo latiny nám začal přednášet české dějiny. Naváděl nás na to, co bychom měli dělat, když nás okupují Němci. Kyjov první okupovali Rakušani. Většina z těch rakouských vojáků uměla česky. Chodili mezi lidmi a mezi studenty a vyprávěli, jak se budeme mít dobře, jaký je Hitler bezvadný chlap a tak dále. Pan Dlouhý přišel jednou do hodiny úplně rudý a vzteklý a začal nám říkat, co si to představujeme. Prostě nám vynadal. Dost mladých studentů nevědělo co. Dneska se taky sedmnáctiletá holka nebo kluk nezajímají o to, co se děje ve světě. Tehdy se spousta lidí nechala těmi rakouskými vojáky, dá se říct, ukecat. Až postupem doby přišli na to, že to byl všechno podvod. Ale v první chvíli, když přišli vojáci, tak lidi nevěděli, co mají dělat a jak se na to mají dívat."

Jarmila Pelčáková: "Vyměnili jsme si jen několik dopisů přes mého strýce Stanislava Adama, který byl za hranicemi. Já jsem posílala dopisy a vzkazy pro Gustava jemu. Ale myslela jsem na něho pořád." Gustav Svoboda: "Já jsem psát nemohl. Ale dostal jsem přečíst část dopisů s tím, že jsem musel slíbit, že to nikomu neřeknu. Byl to zpravodajský materiál. Mezi vojáky byli navíc špióni, z nichž dva byli zatčeni, ale možná jich bylo víc. Kdyby se to někdo dozvěděl, tak by mohl vystopovat zpravodajský kanál až do Kyjova. Tak já jsem o tom celou válku mlčel. Dostal jsem dokonce i dvě fotografie."

"Já jsem byla odchovanec první republiky a stará sokolka. Pro mě byla republika první a poslední. Takže jakmile začaly maléry, dívala jsem, kde můžu pomoct. Můj tatínek se zapojil do odboje, stal členem Obrany národa a já jsem mu dělala více méně takovou asistentku. Když to šlo, pomohli jsme kdekomu. Tatínek na to nakonec doplatil. Já jsem chvála Bohu byla zachráněna. Řekla bych, že tehdy pro nás osvobození bylo alfou a omegou našeho života. Já tehdy jako sedmnácti-osmnáctiletá studentka bych si považovala za čest, kdyby mě zastřelili. Tehdy jsem to považovala za povinnost, že každý musí udělat to, co dělám já. Bohužel to každý nedělal."

"S Gustavem Svobodou jsme byli staří kamarádi ještě z gymnázia z Kyjova. Jelikož věděl, že do něčeho se svým otcem na počátku okupace brousím, přišel si mi postěžovat, že potřebuje jít do zahraničí, jinak bude asi zavřený. Svěřila jsem se tatínkovi, dali jsme hlavy dohromady. Tatínek byl sklář a měl kamarády v Květné Stráni, kde byla sklárna. Jednoho dne přišel Gustav a říká: ,Mám tady ještě bráchu, mám tady ještě dalšího Svobodu, mám tady i několik kamarádů z Hranic. Potřebujeme ven…‘ Vyrazili jsme nejdřív do Valašských Klobúk, kde přechod nevyšel. Tak jsme bydleli pět dní u mého strýce v Uherském Brodě, odkud jsem je vyprovodila na hranice. To víte, že jsem nějaké slzičky uronila. Dlouho jsem pak přemýšlela a litovala, že jsem s nimi nejela, ale byla jsem mladá holka, jedináček a měla jsem strach. Všichni mě od toho zrazovali. Nakonec jsem ale hodně litovala, že jsem s nimi nešla."