Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
,V uherskobrodské zbrojovce se vyrábí kočárky!‘ tvrdila nám učitelka
narozen 12. prosince 1944 v uherskohradišťské porodnici
10. února 1945 zatčen otec Josef Pelant gestapem, popraven v Mauthausenu
absolvent fyziky pevných látek na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1962 až 1967)
účastník pohřbu Jana Palacha 25. ledna 1969
v červnu 1973 vyslýchán StB
v roce 1990 působil v rehabilitační komisi a na pozici vedoucího katedry chemické fyziky
po revoluci zaznamenal významný úspěch v oblasti pozorování hodnot excitonových molekul ve štrasburských laboratořích
v roce 1994 začal pracovat v Akademii věd ČR na pozici vědecký pracovník, později vedoucí vědecký pracovník
v roce 2000 získal titul profesora
v roce 2006 společně s profesorem Janem Valentou napsal velmi úspěšnou dvoudílnou knihu Luminiscenční spektroskopie publikovanou i oxfordským nakladatelstvím
od roku 2021 v důchodu jako emeritní pracovník Akademie věd
Na otázku, zda je pan Pelant doma, maminka mužům v kožených kabátech přikývla. „Kdyby ho zapřela, třeba by zvládl utéct,“ vzpomíná na poslední den s tatínkem profesor optické fyziky a fyziky pevných látek Ivan Pelant.
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byla československá armáda rozpuštěna. Josefa Pelanta, důstojníka z povolání, který působil jako učitel na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě, přesunuli do Uherského Brodu na pozici dopisovatele Památkového úřadu. Podle některých zdrojů šlo o úmysl tehdejšího „Ministerstva národní obrany v likvidaci“. Pplk. Josef Balabán, člen protinacistické odbojové skupiny Tři králové, tímto způsobem rozmísťoval bývalé důstojníky z povolání po celém území Protektorátu tak, aby bylo možno v příhodnou dobu vyvolat celonárodní protinacistické povstání. Ivan Pelant se tedy narodil v Uherském Brodě, a to 12. prosince 1944.
Josef Pelant se spolu s Ing. Františkem Měšťanem a farářem církve československé Rudolfem Babulou zapojili do odboje. Pomáhali především výsadku Clay.
Na podzim 1944, po proniknutí dvou konfidentů gestapa do skupiny, byl 15. prosince ve Vsetíně gestapem zatčen a při výslechu zastřelen Josef Sousedík, taktéž spolupracovník Clay (mj. velmi významný elektrotechnický konstruktér, vynálezce a také starosta města Vsetín). Tím odstartovala vlna zatýkání, která postupovala směrem k Valašskému Meziříčí a na začátku roku 1945 také na Uherskobrodsko.
Ivan Pelant nedávno objevil v okresním archivu tatínkovy velmi precizně vedené zápisy. Končí v půlce stránky 18. ledna 1945. Ivan Pelant si to vysvětluje takto: „Na předchozích stránkách ty zápisy byly několikrát do měsíce. Přece není možné, aby se tři týdny nic úředního nevyskytlo. Toto už samo o sobě svědčí o tom, že něco tušil. Buďto nechodil do práce, nebo už na zapisování neměl myšlenky. Je zřejmé, že už něco tušil, protože ty zprávy o zatýkání na Vsetíně, v Meziříčí k němu doputovaly.“ Takto vzpomínala i Ivanova maminka, která o manželkově odbojové činnosti neměla vůbec tušení. Dle jejího vyprávění se mělo v lednu několikrát stát, že přišel pozdě domů z práce a říkal: ,Emo, neptal se po mně někdo?‘ A maminka: ,Né, neptal, kdo by se měl po tobě ptát?‘ Tatínek: ,Ale nic...‘ O spolupráci s Londýnem jí nic neřekl.
Do bytu Pelantových vedlo z přízemí točité schodiště. Za prosklenými dveřmi v kuchyni si 10. února 1945 v půl sedmé večer myl Josef Pelant v lavoru nohy.
Zazvonil zvonek a manželka Emilie šla otevřít. Tři neznámí muži se ptali po Josefu Pelantovi. Když Emilie potvrdila, že je doma, vtrhli dovnitř s dalšími třemi se samopaly, kteří se schovávali pod schodištěm. Ivan Pelant ještě dnes přemýšlí nad tím, zda to nemohlo dopadnout jinak: „Kdyby maminka třeba řekla - není doma, on chodí večer na pivo k Hanákům - tak tatínek mohl klidně utéct, protože jsme měli u bytu velkou venkovní terasu, která vedla do zahrady a kousek pod ní byla garáž od sousedního domu. Tam klidně mohl přeskočit a utéct na nádraží. Nikdo by ho neviděl. Ten únik z toho bytu by byl úplně jednoduchý.“
Josefa Pelanta, Ing. Františka Měšťana a Rudolfa Babulu odvezli do Brna do Kounicových kolejí. Konec války se blížil a Němci se potřebovali odbojářů zbavit. 7. dubna 1945 nahnali do speciálního vlaku dvě stě lidí a dva dny je vezli do Mauthausenu. „Tam je velitel tábora nechtěl přijmout, protože tábor byl už přeplněný. Byla tam řada dalších transportů, jak fronta postupovala od východu, tak se tam sjížděli nekontrolovatelně další vězni. Až na přímý telefonický hovor s brněnským gestapem je velitel přijal. Což ale znamenalo, že to musí být Sonderbehandlung, čili zvláštní zacházení, tzn. poprava bez soudu. Takže tam zůstali pouze jednu noc, druhého dne (10. dubna) šli všichni do plynové komory,“ vypráví syn Ivan. V rychlosti, jakou celou akci provedli, nebyl nikdo z transportu v táboře zaregistrován, a tak 200 lidí zmizelo bez jakékoliv stopy. Postřílet 200 lidí v Kounicových kolejích během čtrnácti dnů, které jim zbývaly, než přijde Rudá armáda, by nestihli. Proto bylo jediným řešením poslat je do Mauthausenu na smrt. Celou tu dobu Emílie i s tchýní po svém manželovi všemožně pátraly. Dávaly inzeráty do novin, ptaly se lidí. Až v září 1945 přišlo domů oficiální šetření se seznamem transportů a jmen. Bylo tam i jméno Josefa Pelanta.
Po válce prohlásili Josefa Pelanta za mrtvého. In memoriam jej dvakrát povýšili: na majora a poté na podplukovníka, se zpětnou platností. Rodina dostala plat, který by měl při této hodnosti. V té době šlo o poměrně vysokou sumu. „Když jsem to odhadoval, muselo to být sto až dvě stě tisíc korun,“ říká Ivan Pelant. V roce 1953 proběhla měnová reforma a rodina o veškeré úspory přišla „Vyměnili nám to 1 ku 50. Ze sto tisíc se stanou dva tisíce. A to je silná rána. Odškodnění jsme dostali až v 90. letech od ODS,“ vysvětluje Ivan Pelant.
V únoru 1948 se ujali moci komunisté a poměry se výrazně změnily. Nebylo žádoucí mluvit o odbojových skupinách Clay, Carbon a jiných západem organizovaných. Společnosti se vštěpovalo, že veškerá odbojová činnost byla organizována východem, tedy Sovětským svazem. Emilie Pelantová se stala členkou Československého svazu protifašistických bojovníků (dnes Český svaz bojovníků za svobodu) a velmi ji trápil tlak na zapomenutí těchto lidí, tedy i jejího manžela. Dalo jí hodně práce, aby na pomníku před hřbitovem v Uherském Brodě věnovaném obětem války bylo i jeho jméno. To se podařilo až v 70. letech. Další vzpomínku na odboj uspořádalo město až v roce 2016 a tou jsou velké schody vedoucí od nádraží. Zde jsou vepsána jména i třech nejvýznamnějších odbojářů z uherskobrodského okresu: RNDr. Ing. Františka Měšťana, faráře Československé církve Rudolfa Babuly a škpt. Josefa Pelanta.
Do roku 1968 neměli pozůstalí zapojených do západního odboje nárok na vyšší důchod. Při tzv. politickém uvolnění se prostor otevřel. Stačilo předložit důkazy aktivní činnosti s potvrzením svědků. Manželka faráře Babuly musela vydat prohlášení, že o aktivní činnosti v odboji Josefa Pelanta věděla. Ivan Pelant popisuje, co v dopisu stojí: „Spolupracovali mj. s parašutistickou skupinou Carbon. Seskočili ze stejného letadla jako Clay, ale působili okolo Uherského Hradiště a Uherského Ostrohu. Dostali se do styku přes Brod. Šperl z Carbonu k nim docházel a dával jim telegrafické zprávy k odeslání, protože tomu Carbonu se nepodařilo mít svou vlastní vysílačku. Když seskočili, tak vysílačka zůstala na stromě. Přes Clay se snažili být ve styku s Londýnem. I tam byl Josef Pelant a šifroval zprávy. To je tedy doklad o tom, že tatínek spolupracoval jak s Clay, tak s Carbonem.“ Dopisy jsou k dispozici v dodatečných materiálech databáze.
„V letech dospívání pro nás tatínek prostě nebyl, neexistoval, my jsme to vzali jako fakt a o západním odboji se mlčelo. Během celého mého studia na střední i základní škole nikdy nikdo, ani ze spolužáků, ani z učitelů se o něm nezmínil, nezeptal, jako by nikdy nebyli, o tom se nehovořilo, tam se zavřela voda, prostě neexistoval,“ popisuje padesátá léta Ivan Pelant a dodává: „Vzpomínám si na tryznu za soudruha Stalina a soudruha Gottwalda. To bylo na Horním náměstí před klášterem, před naší školou. Na velké tribuně stály takové ty velké obrazy nejdřív Stalina a za čtrnáct dnů Gottwalda. Kolem zelené fábory a černá páska přes to. Soudruzi něco říkali a my jsme tam museli stát.“ Ivan Pelant popisuje 50. léta: „To byla doba nejen monstrprocesů, ale i špionů. Špionománie. Paní učitelka ve čtvrté třídě říkala, asi to dostala nařízeno: „Děti, kdyby se vás na ulici někdo ptal, co se dělá v Brodě ve zbrojovce, tak řekněte, že kočárky.“ Tento výrok se mi nesmazatelně zaryl do mozku,“ líčí Ivan Pelant.
Ivan Pelant odmaturoval v roce 1962 na uherskobrodském gymnáziu a odešel do Prahy na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy (MFF UK), stejně jako jeho bratr Jiří před čtyřmi lety. V Praze žila maminčina sestra. Ivan Pelant vysvětluje: „Žila s manželem, ale bez dětí, takže se o nás starala. To mě možná taky motivovalo. Bydleli jsme na Švehlově koleji za Jiřákem. Odtud je to deset minut pěšky. Občas si říkám, že jsem se za ten život moc daleko nepohnul. Dostal jsem se sem, kilometr od koleje.“ Vysokou školu dostudoval v roce 1967 a zůstal na fakultě v budově děkanátu v ulici Ke Karlovu jako aspirant (dnes doktorské studium).
Nastoupil roční vojenskou službu u spojařského pluku v Lipníku nad Bečvou, kterou ukončil v červenci 1968. Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil na prázdninách v Uherském Brodě. Ivan Pelant vzpomíná: „Jednou ráno jsem se válel v posteli. Maminka šla na nákup, vrátila se a řekla mi, že nás Rusové obsadili. Tak jsem šel hned na město a tam jsme se potkali s kamarády.“ S tehdejším předsedou národního výboru Zdráhalem odstraňovali štítky z rozcestníků a schovávali je na národním výboru, aby okupanti nevěděli, kde jsou. Přijeli do Brodu až se dvoudenním zpožděním. „V noci skutečně bloudili po Brodě, nesvítilo světlo a říká se, že tou cestou od kostela sjížděli, až se dostali ke schodišti nad nádražím a tam neměli úniku. To byly ty obrovské jejich ZILY, které naštosovali za sebe. V těch úzkých uličkách vedle gymnázia se musela ta kolona otočit a vyjet zpátky,“ popisuje kuriózní situaci Ivan Pelant.
25. ledna 1969 se Ivan Pelant zúčastnil pohřbu Jana Palacha. Šli kolem sochy svatého Václava od muzea ke Karolinu. Tam byla vystavena rakev. Řeč měl rektor univerzity. „Byly tam tak husté davy, že jsme se až tam nedostali. Nebyl sníh, bylo mokro a bylo sychravo, počasí podobné jako teď. Obdivuju ho a věřím, že to udělal z přesvědčení. Tenkrát jsem i věřil, že se něco může stát, že to něčím pohne,“ hodnotí čin Ivan Pelant.
V září 1968 nastoupil opět na MFF UK jako asistent a docent. Do roku 1972 na fakultě stále vládly snesitelné poměry. Děkan ještě odolával a vedoucí katedry chemické fyziky profesor Ladislav Zachoval ještě přednášel. Právě ten spolu s rektorem univerzity profesorem Oldřichem Starým mluvili na Palachově pohřbu. To bylo neodpustitelné. Ti největší odborníci z nejšpičkovějších kateder, jakou byla třeba teoretická fyzika, končili na katedře didaktiky fyziky a učili budoucí učitele středních škol fyziku. Ivan Pelant měl štěstí v tom, že mohl při všech prověrkách napsat, že prožil rok 1968 mimo Prahu. Tím se podezření na kontrarevoluci v podstatě rozplynulo. „Vzpomínám si na opravdu strašnou atmosféru v těch velkých posluchárnách, do kterých nás zvali, a pak do nás hustili. Jednou jsme museli cosi podepsat. Bylo to v té velké posluchárně v Karlíně. Tam měl hlavní slovo ne nikdo z vedení fakulty, žádný děkan nebo proděkan, ale soudružka Bártíková, která pracovala jako vedoucí studijního oddělení. Z ní se vyklubala nejsilnější opora strany. V sedmdesátých letech vládla stranou údajně proto, že její manžel byl členem ÚV KSČ. To nevím určitě, to se říkalo. Takže soudružka Bártíková nás tam potom stavěla do latě.“ MFF UK byla v tomto směru přece jen trochu výjimečná. Ivan Pelant vysvětluje nepříliš velké změny v porovnání s jinými fakultami takto: „Tam nemůže přijít člověk, který je na tu matematiku a fyziku úplně blbý, že mu stačí jenom stranická legitimace. To na mnohých měkkých vědách stačilo. Tam se ta dobrá, odborná úroveň udržela celé 70., 80. roky. Byť byli na vedoucích pozicích straníci, tak pořád se matematika a fyzika dělaly dobře.“
Členem strany se nikdy nestal. Při nástupu normalizace se kolegové straníci pokoušeli zapojit Ivana Pelanta do Socialistického svazu mládeže (SSM), v 80. letech se ho jemně zeptali, zda by nevstoupil do komunistické strany. „Někdy v roce 1983 za mnou přišel kolega z Katedry chemické fyziky, což byl spolužák mého bratra, Olda Bílek, straník, velice hodný. Řekl mi: ‚Prosím tě, my jsme se bavili a já jsem byl pověřený, abych se tě přišel zeptat, jestli bys nechtěl vstoupit do komunistické strany.‘ Já jsem říkal: ‚Oldo, nezlob se, ale nechtěl‘. On si ani nesedl, stál u dveří mé pracovny a říkal: ‚No, já se ti nedivím, já být na tvém místě, tak bych taky nechtěl’.“ Tím to podle Ivana Pelanta skončilo.
V roce 1973 pracoval ve fyzikální laboratoři při doktorském studiu v Rize, tehdy součásti Sovětského svazu. Po dvouměsíční práci na fyzice polovodičů se v červnu vrátil a hned na druhý den mu volala tajná bezpečnost. Povolali si Ivana Pelanta do Bartolomějské k výslechu. Překvapeně podotkl: „No, samozřejmě, to máte kliku, že jste se dovolali, já jsem byl do včerejška mimo republiku.“ Po příchodu byl příslušníkem StB upozorněn: ‚My samozřejmě velice dobře víme, kdy jste mimo republiku‘. Ivan Pelant ho popisuje jako sympatického, vousatého, asi 29 let starého muže, který mu ukázal anonymní lístek s upozorněním na záměry Ivana Pelanta utéct do Anglie. Ivan chtěl v tu dobu navštívit v Londýně svého kamaráda, emigranta Karla Dvořáka. Sám ale nikdy nepřemýšlel o tom, že by v zahraničí zůstal. Příslušník se ho ptal, zda poznává písmo. Nechápal, proč mu to ukazuje, a vysvětluje si to jedině tak, že mu prostě vadili anonymní udavači. Sám Ivana upozornil na jistého kolegu Fišera, o kterém se na fakultě vědělo, že spolupracuje s StB. „Tím jsme skončili. Od té doby jsme se neviděli, nic po mně nechtěl, nic jsem nepodepsal. V podstatě to bylo od něj varování, ať si dávám před někým pozor. Do Anglie jsem pak vycestoval bez problémů.“ A dodává: „Otázkou je, jak říkají latiníci - cui bono? Dodnes netuším, kdo mě udal.“
V lednu 1976 obhájil kandidátskou práci a odjel na odbornou stáž na École normale supérieure do Paříže, kde pracoval tři čtvrtě roku. V roce 1980 se oženil s dívkou, kterou potkal při cestě vlakem na Moravu o velikonočních svátcích. Společně s Alenou vychovali dvě dcery, Irenu a Ditu. V roce 1983 se stal docentem. Listopad 1989 prožil Ivan Pelant v Karlových Varech, kde se léčil. Tehdy sledoval tisk a měl obrovskou radost. Po revoluci se stal členem rehabilitační komise a pokoušel se pomoci lidem, které v době normalizace degradovali.
V roce 1990 nastoupil Ivan Pelant na pozici vedoucího katedry po profesoru Karlu Vackovi, který byl pro tehdejší dobu jako bývalý straník ve vedoucí funkci nepohodlný. Otevřely se možnosti cestovat, a tak Ivan Pelant působil tři čtvrtě roku ve štrasburské laboratoři. Tam se mu podařilo změřit výsledky, o kterých se pak psalo v těch nejprestižnějších časopisech po celém světě jako třeba Physical Review Letters. Bylo to celosvětově první pozorování tzv. excitonové molekuly v polovodiči s nepřímým gepem. Co bylo do té doby jen teorií, se Ivanu Pelantovi podařilo demonstrovat experimentálně. Zkoumání se týkalo fyziky polovodičů z hlediska excitonů. Po návratu z Francie ještě rok zastával funkci vedoucího katedry, ale po neshodách přešel v roce 1994 do Akademie Věd ČR na pozici vědeckého pracovníka, později vedoucího vědeckého pracovníka. V roce 2000 získal titul profesora.
Mimo jiné úspěchy sepsal profesor Pelant se svým kolegou profesorem Janem Valentou dvoudílnou knihu Luminiscenční spektroskopie, kterou vydalo i oxfordské nakladatelství. Tato kniha je dnes celosvětově používanou učebnicí polovodičů luminiscence.
Do důchodu odcházel profesor Ivan Pelant v době koronavirové pandemie v roce 2021. Doživotně je jmenován emeritním pracovníkem Akademie věd, čili má stále nárok vědět, co se v ústavu zkoumá, na čem se pracuje a i dnes mu volají mladí kolegové a radí se v různých oblastech fyziky.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jitka Andrysová)