Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Malý člověk zůstane vždycky jen malým člověkem
narozena v únoru 1934 ve Vlasaticích
matka pocházela z německé rodiny, otec byl český kovář
ve Vlasaticích prožila rodina celou válku, až do roku 1945 jim výrazněji do života nezasáhla
na přelomu dubna a května došlo v okolí Vlasatic k těžkým bojům, rodina Žofie Pekařové se nejprve ukrývala v zemljance za vesnicí, přechod fronty pak trávila ve sklepě jejich domu
13. května 1945 byl ruskými vojáky zastřelen dědeček pamětnice Thomas Czak, když se Rusové snažili dostat do jeho domu
díky českému původu otce a úsilí jeho bratrů nemusela být rodina zařazena do odsunu
Žofie Pekařová se po válce musela naučit česky, což rychle zvládla a mohla dále studovat na obchodní škole
po ukončení školy celý život pracovala jako úřednice
Před druhou světovou válkou byly jihomoravské Vlasatice vesnicí s výraznou německou většinou a jen několika málo Čechy, kteří tu pracovali buď v zemědělství, nebo jako drobní řemeslníci. Jedním z nich byl i Josef Štourač, který se v obci živil jako kovář a se svou ženou, Němkou Johannou Czakovou, postupně vychoval sedm dětí. Prvorozenou byla dcera Žofie, která se narodila 3. února 1934. Tehdy se ale ještě jmenovala Sofie, na Žofii ji přejmenoval až jeden český farář několik let po válce. Ale vezměme to popořádku.
Otec měl svou kovárnu, matka se v domácnosti starala o děti a skromné rodinné hospodářství, čítající pole a pár kusů domácího zvířectva. Tak akorát na uživení početné rodiny. Doma se mluvilo takřka výhradně německy, i když otec byl Čech. Němčina byla zkrátka ve vlasatických rodinách jazykem číslo jedna. „Náš dědeček pocházel od Rožínky, ten mluvil česky, ale s námi mluvil německy. Babička pocházela z Pohořelic, byla to Čechoněmka, tam to bylo pomíchané. Už její rodiče byli pomíchaní, Pohořelice byly takové obojetné. Tatínek říkával, že sice chodili do německé školy, ale mluvili česky.“ Vlasatice byly tehdy poměrně bohatou vesnicí se dvěma tisícovkami obyvatel. Chloubou obce byl bohatý kulturní a spolkový život. Turneři, hasiči, veteráni, pěvecký spolek, dvě kapely a další spolky dělali z Vlasatic živou a kulturní vesnici, kde se lidé dobře znali a drželi při sobě. Česká menšina tu s německou většinou žila vedle sebe, bez konfliktů. „Dřív to bylo normální, národnosti se míchaly a nikdo se nad tím nepozastavoval. Až v osmatřicátém se to nějak zkrystalizovalo a objevovaly se i národnostní nesváry.“ Právě roky 1938, 1939 a příchod druhé světové války ukončily poklidný život na jihomoravském, německém venkově.
Zpočátku ještě vše běželo v zajetých kolejích a život se Vlasatickým příliš nezměnil. Válka byla daleko, noviny navíc přinášely zprvu jen zprávy o vítězstvích německé armády a život v obci plynul tak jako dřív. Jen už Vlasatice nebyly v Československu, ale staly se, stejně jako celé okolí, součástí říšské župy Niederdonau. I sem však válka nakonec pronikla, a to nejprve v podobě odvodů zdejších mužů do armády. „Nejdřív rukovali mladí, nakonec ale museli i ti starší. Do armády museli třeba maminčini dva bratři. Ten starší se narodil v roce 1914, prožil Stalingrad, naštěstí se ale zachránil. Jeho kamarádi tam zůstali všichni. Mladší narukoval až na konci války, prošel výcvikem jako letec, ale na frontu se už nedostal. Strýc byl raněný u Stalingradu, nějak se ocitl v Albánii a jako raněný nakonec skončil v Rakousku, kde už zůstal.“ Z Vlasatic tak postupně mizel jeden muž za druhým a jejich práci museli zastávat váleční zajatci, kteří byli v obci internováni. Úplně první byl však transport Ukrajinců, které do Vlasatic umístili na nucené práce. „Byli to ukrajinští chlapci, bylo jim kolem patnácti let a zůstali tu až do konce války. Jeden byl i u babičky, chovali se k němu jako k vlastnímu, jako by to byl člen rodiny. Ale všude to tak nebylo, někteří místní s nimi nezacházeli hezky.“ Vedle toho byli ve Vlasaticích internováni francouzští a polští zajatci a v některých rodinách pomáhali i němečtí vojáci na rekonvalescenci.
S blížící se frontou přišly na Vlasatice těžké časy. Obec se během dramatických květnových dnů proměnila k nepoznání. Na samém konci války se tu totiž odehrála jedna z posledních velkých bitev, při níž byla zničena téměř polovina domů a během bojů zahynulo mnoho vojáků na obou stranách. Oběti však byly i mezi civilisty. Zvěsti o postupu Rudé armády se po Vlasaticích rychle rozšířily a část vesnice byla evakuována. Ti, kteří se nechtěli evakuovat, utíkali na stráně za obcí, kde si budovali zemljanky, provizorní příbytky zahrabané přímo ve svahu kopce. Zemljanku si vybudovala i rodina Žofie Pekařové, asi po týdnu však tento úkryt opustila a konec války přečkala ve sklepě. „Jeden den měli navrch Němci, druhý zase Rusové. Fronta se tady tak střídala a taky kvůli tomu byly Vlasatice hodně poškozené. Ostřelovalo se to tady a byly i nálety, které to tu hodně rozbily. Pamatuju si, že se ale vždycky střílelo od rána tak od šesti asi do dvou hodin odpoledne. Navečer už byl klid, to už jsme mohli i ze sklepa vycházet ven.“ Štouračovi měli velký sklep, kde se v době největších bojů ukrývalo i dvaatřicet lidí. Kromě rodiny totiž Štouračovi poskytli útočiště i sousedům, kteří neměli vlastní sklep nebo kryt, kde by se mohli schovat. „Byli jsme tam zavření, hygiena dohromady žádná, takže jsme tam dostali i úplavici. Ale přežili jsme to.“ Během válečných operací ve Vlasaticích a jejich okolí bylo zničeno celkem 194 domů, což představuje 44,5 procenta z celkového počtu domů v obci.1
Po skončení bojů si možná Vlasatičtí mysleli, že mají to nejhorší za sebou. Pokud ano, hluboce se zmýlili. Ve Vlasaticích se totiž usadili Rusové a pro většinu místních rodin začalo peklo. „Museli jsme zůstat ještě ve sklepě, protože jak se tady ti Rusové chovali, to bylo ostré. Vždycky někde ve sklepě našli víno, s celou partou se opili a potom vyráželi po vesnici a znásilňovali. Měli dokonce na domech značky, aby věděli, kde jsou děvčata.“ Při jednom takovém ruském řádění přišel o život dědeček pamětnice Thomas Czak. „Přišli Rusové a chtěli děvčata. Dědeček jim ale neotevřel, a tak šli dokola, přišli dvorem a začali sekerou rozbíjet dveře. Dědeček tak otevřel dveře do ulice, aby mohly děvčata utéct. Na ulici ale zůstal jeden voják se samopalem, a jak se otevřely dveře, tak začal střílet. Prostřelil mu hrdlo a on vykrvácel.“
Prakticky ihned po skončení války se navíc Vlasatice začaly měnit. Už v květnu začalo do obce přicházet české obyvatelstvo. Cestu z vlakového nádraží ve Velkém Dvoře tak sledovala většina starousedlíků s obavami. Nikdo nevěděl, co s nimi bude, a vlasatickými rodinami se začal šířit strach. Z okolí navíc začali přicházet takzvaní partyzáni, kteří po přechodu fronty a skončení bojů brali spravedlnost do vlastních rukou. Chodili po domácnostech a zabavovali nejrůznější důležité vybavení, jako byla rádia nebo jízdní kola. Na koho padl byť jen stín podezření nebo se prostě znelíbil, byl krutě potrestán. Obětí těchto dnů se stal hajný Ernst Koubek, který prý měl v lese ukrývat zbraně. Noví vlasatičtí obyvatelé se zatím pomalu usazovali v domácnostech a často žili se starousedlíky pod jednou střechou. Pro své zkušenosti a dovednosti zůstávala většina Němců ve svých domovech, v létě a na podzim bylo třeba ještě sklidit úrodu, s čímž často nově příchozí neměli žádné zkušenosti. V té době se už však pomalu schylovalo k odsunu německého obyvatelstva. Že rodina Štouračových do odsunu nemusela, bylo zásluhou především bratranců otce Žofie Pekařové, bratrů Mrňousových. Oba přišli do Mikulova učit na zdejší školu a na patřičných místech Štouračovým vyřídili všechny náležitosti, díky kterým jim byla výjimka z odsunu z důvodu smíšeného manželství udělena. Mohla dokonce zůstat i babička pamětnice. Přesto Žofie Pekařová na odsun německého obyvatelstva z Vlasatic vzpomíná s těžkým srdcem. „Já jsem tu s nimi vyrostla, takže mi jich bylo líto. Ve Vlasaticích byli dva nebo tři uvědomělí Němci, ale jinak to byli lidi, kteří žili úplně normálně, měli své starosti, o politiku se moc nezajímali. Museli šlapat tak, jak šel život. Malý člověk prostě vždycky zůstane malým člověkem.“ Ze sourozenců matky Žofie Pekařové nakonec do odsunu nešel nikdo. Matčiny sestry převedl otec pamětnice tajně přes hranice, kde pro ně mělo být bezpečněji. Bratři se zase z válečných bojišť do Československa nevrátili a usadili se v Rakousku a Německu. Z početné rodiny tak ve Vlasaticích zůstali jen Štouračovi s babičkou z matčiny strany.
V nových časech si rodina musela zvyknout na nové podmínky a přizpůsobit se životu v novém prostředí. Žofii Pekařové bylo jedenáct let a jako dítě si na nové poměry zvykla rychle. Změnou byl pro ni především nový jazyk. „My jsme se začali učit česky vlastně až v tom pětačtyřicátém. Začala jsem chodit do české školy a tatínek nám potom zaplatil i učitele, který nás doučoval. Během dvou let jsme už česky uměli. Když jsem šla v patnácti na obchodní akademii, tak jsem už češtinu bez problémů ovládala.“ Otec pracoval i po válce jako kovář, po několika letech jen vlastní kovářskou živnost vyměnil za kovářskou práci pro místní státní statek. S novým prostředím se tak nejobtížněji sžívala matka Žofie Pekařové Johanna. „Naše maminka hodně trpěla. Dřív bylo zvykem, že děti z německých rodin chodily do českých rodin, kde rok pobývaly, chodily do školy a tím pádem se naučily česky. Říkalo se tomu veksl. Naše maminka ale jak naschvál na vekslu nebyla a česky neuměla. Stejně jako my se musela naučit až po pětačtyřicátém. Šlo jí to pomaleji než nám a vždycky, když se někde přeřekla, tak jí sprostě nadávali. Ona se pak stáhla a nechtěla vůbec mluvit. Bylo to pro ni těžké, hodně tenkrát plakala, že tady zůstala sama, nikoho tu neměla, žádnou kamarádku, známé, nikoho. Až daleko později se vytvořily nové známosti, maminka už uměla řeč a ostatní ji začali uznávat.“
Stejně jako se změnil život Žofie Pekařové a její rodiny, změnily se i Vlasatice. Usadili se tu lidé nejen z různých koutů republiky, ale přicházeli i reemigranti ze zahraničí. Češi z Volyně, Bulharska nebo Rumunska. Usadilo se tu také několik rodin moravských Chorvatů, kteří byli původně vysídleni z chorvatských obcí na Mikulovsku. „Nakonec tady byla taková směs, každý byl odjinud. Proto tu už nikdy nebyla taková jednota, takové společenství jako dřív. Každý měl svoje tradice, svoje zvyky a už se to nesjednotilo. A možná proto je to tady dnes takové mrtvé. Taková soudržnost ve vesnici už nikdy nebyla.“
1 KORDIOVSKÝ, Emil a DANIHELKA, Jiří. Brána do kraje: Průvodce obcemi okresu Břeclav. Mikulov: Regionální muzeum Mikulov, 1999, s. 234.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Josef Šuba)