„Tam jsem se přihlásil a nastoupil v dílně. To bylo také zajímavé. Všichni vězňové se mohli přihlásit, a tak to udělali i ti, kteří v životě neviděli kladivo a pilník. Němci ovšem brzy zjistili, že tam mají řadu lidí, kteří to neumí. Tak nám začali dělat zkoušky. Já jsem sice dělal v továrně, ale jako úředník, takže jsem to před tím taky nedělal. On mi dal výkres a ukázal, co je prý tohle. Tam byla taková kolečka vedle sebe. Tyhle výkresy mě naučili v ruské škole. Nakonec jsem odpověděl, že je to péro v řezu, a dál už se mě neptal a jen řekl, ať si vezmu pilník, ten Němec, civilista, a tak jsem piloval.“
„Matka, ta to cítila na první pohled. Ta musela shánět potraviny, a těch bylo skutečně málo. Zelenina, řepa a tak dále a taky černý chleba. Občas bílý, ten viděli všichni ti Rusové jako nějaký zázrak. Viděl jsem také podle dětí ve škole, že jsou na tom dost bídně. Koneckonců, také jsem toho mého kamaráda, se kterým jsem seděl, ten matematik, pozval k nám. Matka mu dala, co upekla. Oni kupovali jen základní potraviny – mouku, občas mléko, horší to bylo s masem. A ten, když jsme mu to dali, tak ten to viděl poprvé v životě, nikdy to nejedl. Pak o tom vykládal. Oni tak ale byli zvyklí, brali to jako hotovou věc. Oni trpěli – zdánlivě z našeho pohledu –, ale sami to tak nebrali.“
Jaroslav Pek se narodil v Týně nad Vltavou 14. prosince 1919. Jeho otec za hospodářské krize ztratil zaměstnání na krachující pile. V rodině rezonovala komunistická myšlenka, otec byl členem strany od jejího vzniku v roce 1921 a Jaroslav se angažoval ve Svazu mládeže. V roce 1931 odjela rodina do ukrajinského Charkova. Do Československa se vrátili v roce 1937. Po vypuknutí války se Jaroslav zapojil do Národního hnutí pracující mládeže a do odbojové činnosti. Roznášel letáky, dělal spojku, pomáhal rodinám zavřených odbojářů. Doma ukrývali hledané, mimo jiné i Julia Fučíka. Jaroslava zatklo gestapo, byl vyslýchán a po měsíci transportován do KT Mauthausen. Vystřídal tam několik zaměstnání – od kamenolomu přes truhláře, kde se shledal s otcem, po práci v továrnách Steyru. Nakonec byl v roce 1944 odeslán do Osvětimi, kde potřebovali automechanika. Po evakuaci tábora v lednu 1945 se dostal do Německa. Po válce se doma šťastně setkal s otcem. Jaroslav začal pracovat se zemědělskými stroji a poté působil v ÚV KSČ a na Úřadu vlády. Spolupracoval mimo jiné s Rudolfem Slánským nebo Otou Šikem. V roce 1968 vystoupil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a dále mohl pracovat jen na nižších pozicích, i když stále na Úřadu vlády. Po roce 1989 vydával s ostatními vězni KT Mauthausen časopis Mauthausenský blok. Zemřel 16. listopadu 2012 v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
