E. P.: "V roce 1939 přišli Rusové. Poláci usazovali na hospodářství lidi, co bojovali v první světové válce, jako odměnu. Jednu takovou usedlost měla pronajatou teta. Rusové když přišli, tak začali osadníky vyvážet na Sibiř. Mezi nimi i tetu. Přijeli v noci, postavili je obličejem ke zdi, na fůru hodili pár peřin a odvezli do je města. Tam je naložili do vagónů a jeli na Sibiř. Vysadili je po pás do sněhu, dali jim sekyry a řekli: ‚Postavíte si chalupy a tady budete bydlet.‘ Rusové zásadně přijížděli v noci. Když před barákem zastavilo auto, už jsme vstávali a oblíkali se, že nás povezou na Sibiř. Měli jsme ale štěstí, že nás neodvezli. Strýc tam onemocněl tuberkulózou, s tetou měli tři děti, všechny je odvezli, celou rodinu."
Sběrač: "Přežili?"
E. P.: "Strýc onemocněl tou tuberkulózou, prý na to bylo nejlepší kozí mlíko. Aby si ale mohl koupit kozu, musel mít povolení od vlády. Neměl ale peníze. Tak jsme sbírali peníze, ale když jsme je poslali, už mezitím zemřel. Jejich nejstarší syn se dostal do československý armády a chodil za generálem Píkou, který mu pomohl dostat zbytek rodiny, maminku, setru i bratra ze Sibiře zpátky na Volyň."
"Pamatuju si ten první válečný den, řekli nám, že budeme bojovat. Před námi byla vysoká zalesněná skála, a tam byli Němci. Měli nás jako na dlani. Generál Kratochvíl odmítal jít na Duklu, protože věděl, že tam padne hodně lidí. Ale Stalin poručil. Chtěl, aby padlo hodně volyňských Čechů, protože se bál protisovětský propagandy. Když byl ten nástup, vojáci padali jak... Bylo to strašný. Na to nikdy nezapomenu, co tam padlo mladých lidí. Já měla štěstí, nic se mi nestalo. Zrovna jsme měli jíst, ale už jsme se k tomu nedostali... Když jsme přijeli na Duklu, šli jsme v blátě pršelo, vedle nás padaly miny. Vůbec jsem se nebála. Nevím proč, dneska bych se možná bála, ale tenkrát? Nechci se vytahovat. Třeba jsem si jednou lehla po noční službě do takového menšího bunkru. Spala jsem a ve spaní slyším burácení – to je asi bouřka. Byl zrovna nástup, země se úplně vařila. Přišla za mnou dívka, která se strašně bála, jestli slyším střílení. Ale já ji vyhodila, ať mě nechá spát: ‚Co je mi do střílení.‘"
"Potom přišli Němci. Moc se nebojovalo. Mnoho ruských vojáků se vzdávalo do zajetí. Mysleli si, že když se nechají zajmout, budou žít jako normální lidi, v Rusku tak nežili. Ale Němci zajatce zaměstnali v blízké pískovně a nedávali jim vůbec jíst. Umřeli tam všichni hlady. Občas jsme se s lidmi složili a dali jim kotel polívky, ale to jsme nemohli dělat pořád. Skoro všichni umřeli hlady. Tím si taky Němec zavinil, že prohrál válku."
"Vedle nás bydleli Židi a měli dvě dcery a syna. Jedna dcera byla vdaná a měla malou holčičku. Žid přišel za tatínkem a prosil ho, abychom k sobě holčičku vzali, že nám dá zlata, kolik budeme chtít. Ale tatínek se bál, protože Ukrajinci by to prozradili, a to bysme šli všichni do koncentráku. To jsme neudělali, to bylo strašně nebezpečný. Němci s Židy taky dělali to, že slíbili synům od židovských rodin, že když jim pomohou nastrkat vlastní rodinu do tý díry, aby je postříleli, že zůstanou naživu. Udělali z nich takovou milici a oni jim uvěřili a pomáhali. Nakonec je ale Němci taky postříleli, a to jsme jim přáli za to, co dělali. Vedle nás byla pískovna. Dopoledne vykopali velkou jámu. To už jsme věděli, že se bude něco dít. Přes naši zahradu vždycky vedli pár lidí. Stál tam Němec, k díře vždycky přišel ten dotyčnej, oni do něj střelili, on padl a přišel další a zase... To bylo strašný."
"Když přecházely armády, jednou u nás zůstalo německé velitelství. Ale Němci se k nám chovali docela solidně. Nic si vůči nám nedovolili. To ruský vojáci spíš. Můj pokoj obsadil ruský velitel pluku. Spala jsem pak s rodiči. Jednou jsem stála s maminkou v kuchyni u kamen, přijde pro mě jeho pobočník: ‚Velitel pluku vás prosí, abyste přišla.‘ Stál ve dveřích a ptá se: ‚Koho tady máte ráda?‘ Říkám: ‚Ja vas vsjech ljublju, kak luděj.‘ Omluvil se a propustil mě. Divila jsem se proč. Potom večer vojáci přišli a přivedli jednu vojandu. Chtěl se pomilovat. Myslel si, že já budu poddajná, ale že jsem ho takhle hezky odbila, musela mu bejt po vůli ta vojačka."
Emilie Pecová se narodila 21. března 1922 na Volyni, kde rodina vlastnila statek u města Luck. Základní vzdělání získala v místní české škole. Na střední školu už se nedostala, vyučila se švadlenou. V roce 1939 po ruské okupaci byla rodina strýce deportována na Sibiř. Po nacistické okupaci Volyně v roce 1941 se Pecová stala očitým svědkem vyvražďování místních Židů v nedalekém pískovém lomu. Aby se po osvobození Volyně Rudou armádou vyhnula pracovnímu nasazení v Donbasu, přihlásila se v roce 1944 do Svobodovy armády. První den přímo na frontě zažila u Dukly. Jako radiotelegrafistka se pohybovala především v týlu. S armádou došla přes Slovensko až do Prahy. Po odchodu do civilu se E. Pecová přestěhovala do Chomutova, kde krátce hospodařila na statku po Němcích. V roce 1948 se odstěhovala do Mariánských Lázní. Odtud dojížděla do Plzně, kde studovala na porodní asistentku. Po studiích nastoupila do nemocnice v Mariánských Lázních. Emilie Pecová zemřela 9. července roku 2010.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
