Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Pecka (* 1927  †︎ 2024)

• narozen roku 1927 v Zadním Chlumu u Milevska

• rodina po staletí hospodařila na statku

• ovlivněn farářem Hejlem z nedalekých Lašovic

• v letech 1945-1951 základní vojenská služba

• v letech 1951-1966 rodina na statku úspěšně ukrývala Václava Jakeše před stíháním ze strany StB

• v roce 2010 se stal laureátem Ceny Paměti národa

• zemřel 16. ledna 2024

Jan Pecka se narodil v roce 1927 v obci Zadní Chlum u Milevska v tradiční zemědělské rodině. Na rodném statku hospodaří rod Pecků již po staletí. Obecnou školu Jan absolvoval v blízkých Lašovicích, kam rovněž docházel do kostela. Silně ho ovlivnil tamní farář Hejl, který prošel nacistickým i komunistickým žalářem. V letech 1949–1951 byl Jan Pecka na vojně v Domažlicích. „Když jsem se vrátil 21. října z vojny domů, bratr mi říká, že se tady schovává Václav Jakeš,“ vzpomíná.

Kdo byl Václav Jakeš? Mladý muž ze selské rodiny z nedalekých Branišovic. Po únoru 1948 byl ve spojení s protikomunistickými odbojáři z okolí Milevska a Sedlčan sdruženými v organizaci Černý lev 777, která měla za sebou útoky trhavinou na sekretariáty komunistické strany v Sedlčanech a v Milevsku i další akce. Václav Jakeš se pravděpodobně na těchto útocích přímo nepodílel, ocitl se ale (i kvůli zatčení bratra během neúspěšného přechodu hranic) v hledáčku Státní bezpečnosti. Roku 1951 se rozhodl pro přechod do ilegality „než to praskne“. Po neúspěšném zátahu StB u vísky Porešín mu přítel Kořánek našel v říjnu roku 1951 úkryt právě u rodiny Peckových.

Ačkoli Václava Jakeše blíže neznali, rozhodli se Peckovi poskytnout mu na nějakou dobu úkryt a stravu. Když v roce 1953 otec Jana Pecky zemřel, převzali péči o hospodářství a zodpovědnost za rodinu jeho synové s matkou. Naděje na brzké zhroucení komunistického režimu se nenaplnily, a tak v mikrosvětě uzavřeného statku Peckových Václav Jakeš nakonec zůstal neprozrazen téměř 16 let. Jan Pecka líčí okolnosti ukrývání Václava Jakeše následovně: „Byl většinou ve stodole v seně. Ale pak chodil i do domu, pletl košíky z vrbových proutků. Anebo třeba vykrajoval jablka. Pomáhal nám, když jsme skládali obilí do stodoly, pomáhal odhazovat snopy. Museli jsme samozřejmě hlídat, aby kolem nikdo nešel.“ Několikrát k prozrazení nebylo daleko, například když Peckovy znenadání navštívil soused: „Přišel sem večer a Jakeš tu zrovna byl ve světnici, předtím poslouchal rádio, neměli jsme zamčeno, tak soused přišel, bral za dveře, chvilku klepal, tak jsme mu otevřeli a Jakeš už neutekl, tak se schoval pod lavici a byl tam asi hodinu nebo dvě, dokud návštěva neodešla.“ Zatímco odbojáři z Černého lva byli roku 1954 pozatýkáni a odsouzeni k smrti, Václav Jakeš díky obětavosti Peckových na jejich statku přečkal období nejtvrdší komunistické represe a úřadům se přihlásil až v roce 1966.

Jan Pecka dodnes žije a hospodaří na rodném statku v Zadním Chlumu. Na dotaz, jak zpětně hodnotí činnost protikomunistických odbojářů z okolí Milevska a Sedlčan, dnes odpovídá: „Já myslím, že to nebyli teroristé. Ale byla to taková neuvážená věc. Protože tím ten režim neporazili! Mohli počítat s tím, že když se to vyzradí, že je to bude stát život. A ono je to taky stálo život! Já kdybych o tom tenkrát věděl, že to chtějí dělat, tak bych je varoval, ať to nedělají.“ Komunistický režim jako takový však vždy hodnotil a dodnes hodnotí velmi kriticky: „Když jsem chodil do školy, tak jsme se učili, že dobou temna bylo období rekatolizace po roce 1620. Ale když si vezmete, že lidé, kteří tu tehdy nechtěli žít, tak svobodně odcházeli i s povozama, brali si zem na památku a nikdo je nehonil! Mohli opustit království. Zato po roce 1948, když někdo utíkal a měl jenom aktovku, tak po něm stříleli jako po dobytku… Odsuzovalo se, co se dělo po Bílý hoře, ale co znamenal komunismus? Střílet lidi, zabíjet je jako dobytek, lidi neměli cenu ani jako zvíře…To je škoda o tom mluvit, to by jednoho ranila mrtvice, kdyby na to člověk myslel.“

Za neokázalou statečnost Jana Pecky a obětavost celé jeho rodiny udělilo sdružení Post Bellum v květnu 2010 tomuto skromnému sedlákovi z malé jihočeské vísky Cenu Paměti národa. „Cena je udílena lidem, kteří prokázali, že svoboda, čest a lidská důstojnost nejsou prázdná slova,“ uvádí organizátoři.