Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Rodiče nám útěk do Německa nikdy nevyčítali
narodila se 29. března 1951 v Pardubicích
otec František Hovora byl protinacistický odbojář, spolupracovník Silver A
otec válku přežil v úkrytu
po absolvování gymnázia Lenka nemohla studovat medicínu
vystudovala produkci na FAMU
kvůli bytové krizi se vrátila do Pardubic
v roce 1980 společně s manželem a dcerou emigrovali přes Jugoslávii do Spolkové republiky Německo
v roce 2014 se natrvalo vrátili do Pardubic
Lenka Pěchová se narodila manželům Hovorovým pár let po válce a dětství prožila v domku v Pardubičkách, na kterém dodnes visí pamětní deska připomínající, že zde žila Božena Hovorová, popravená za heydrichiády. Od ledna 1942 se zde ukrýval radiotelegrafista Silver A Jiří Potůček a to pro majitele domu znamenalo po atentátu na Heydricha jistou smrt. Tehdy sedmadvacetiletý otec Lenky, František Hovora, zatčení unikl, gestapo ale odhalilo ostatní obyvatele domu. Popravilo je na pardubickém Zámečku ve stejný den, kdy četník Půlpán na druhé straně Pardubic zastřelil Jiřího Potůčka.
Lenka Pěchová, rozená Hovorová, se narodila 29. března 1951 v Pardubicích jako druhá dcera manželům Hovorovým. Díky otcovu napojení na odboj se válečná témata u Hovorových probírala velmi často. Například během návštěv manželů Krupkových, kteří za nimi do Pardubiček pravidelně přijížděli, nebo během návštěv Hovorových u Míčů ve vsi Brambory, jimž František Hovora vděčil za záchranu života. Rolníci Míčovi ho tři roky ukrývali, od 22. června 1942, kdy František Hovora utekl během heydrichiády před gestapem z Pardubic, až do května 1945. Nevlastní maminku, která Františka od útlého dětství vychovávala, gestapo popravilo.
Do domu Hovorových se po heydrichiádě nastěhoval německý důstojník. „Když se táta v květnu 1945 vrátil, našel dům doslova vybydlený, co šlo odnést, to tam nebylo,“ vzpomíná na otcovo vyprávění paní Lenka. Jedna osobní památka ale Františkovi Hovorovi zbyla. Když utíkal v době největšího zatýkání, 22. června 1945, z Pardubic, stihl si do malého kufru vzít jen album fotografií a látku koupenou na nový oblek. František byl nadšený sportovec, a tak dotyčné album bylo plné vzpomínek na výlety a sokolské slety. Kufr nechal v úschovně na vlakovém nádraží, lístek zahodil a odjel na statek rodiny Míčových.
Po válce se pro zavazadlo vrátil. „V úschovně si na ten kufr vzpomněli. Když si pro něj tenkrát nikdo nepřišel, tak ho zaměstnanci otevřeli, a když viděli album fotografií, došlo jim, že si ho tam chtěl někdo schovat na delší čas, a tak kufr s albem i látkou strčili pod regál. Takže to bylo jediné, co mu zůstalo, sokolské album, které pro něho bylo tak důležité. A to mám dodnes i já,“ objasňuje Lenka Pěchová.
Jako náhradu za zničený majetek ve válce získal František Hovora do správy prodejnu v Karlových Varech. „Táta na to vzpomínal jako na krušné časy, kdy prostě nebylo co prodávat,“ vzpomíná Lenka Pěchová. „A oni mu to po roce 1948 stejně vzali, a tak se vrátil do Pardubic.“
Po komunistickém puči František Hovora vážně uvažoval o emigraci, ale byl už ženatý a jeho žena Irena Šindelářová nechtěla opustit stárnoucí rodiče. Našel si práci na stavbě opatovické elektrárny, ale ozvalo se jeho podlomené zdraví z války a lékaři mu diagnostikovali tuberkulózu. Po roce léčení odešel do Tesly, kde v oddělení zásobování pracoval až do důchodu.
Kvůli spolupráci se západním odbojem musel v polovině padesátých let chodit na výslechy k StB. „O tátovi se vědělo, že je silný antikomunista, tak to měl vždycky trochu těžší. Jako v Sokole, kde se ještě po válce angažoval, tak po příchodu komunistů skončil,“ vysvětluje Lenka Pěchová. František Hovora se sportu věnoval dál, ale už jen s rodinou a přáteli.
„Celý život nám bylo vtloukáno do hlavy, že jestli se chceme někam dostat, že se musíme učit, že v kádrových posudcích nikdy nebudeme mít žádné plus,“ vzpomíná na dětství Lenka Pěchová. Výborný školní prospěch Lence stejně nepomohl. Zatímco její starší sestra začala v polovině uvolněných šedesátých let studovat medicínu, Lenka maturovala až v roce 1969. Pouliční výbor KSČ ji ke studiu nedoporučil s odůvodněním, že jedna dcera z rodiny Hovorových už studuje, a to že stačí. Lenka byla velmi zklamaná a odešla do Prahy.
„Jednadvacátého srpna 1968 jsme se se sestrou vzbudily a to už rodiče seděli u rádia,“ vzpomíná na invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Maminka lamentovala, že bude válka, že Rusáci u nás zůstanou, že už nikdy neodejdou. Zlobily jsme se na ni. Nechtěly jsme to slyšet. Seděly jsme u rádia a brečely.“ Euforie šedesátých let skončila a nastalo deprimující období normalizace.
Po maturitě a třech letech v Praze se Lenka rozhodla k dalšímu studiu, kdy už nepotřebovala souhlas uličního výboru KSČ z Pardubiček, a začala studovat produkci na FAMU.
V sedmdesátých letech Prahu sužovala bytová krize. I z toho důvodu šla Lenka studovat denní studium, aby dostala koleje a měla kde bydlet. Po studiích získala místo v hudebním vysílání Československé televize, ale opět nastal problém. Dojíždět z Pardubic při zaměstnání bez pevné pracovní doby byl velký problém, a tak se vrátila do rodného města. „Sehnala jsem skvělé místo v kulturním domě na Dukle, ale po čtrnácti dnech jsem se dozvěděla, že budu muset do KSČ. Tak jsem ještě večer napsala výpověď. Ale v té době nemohl člověk zůstat bez práce, to by byl považován za příživníka, tak jsem sháněla práci a našla místo účetní u Restaurací a jídelen Pardubice, tak jsem chodila po restauracích a dělala inventury,“ vzpomíná na návrat do Pardubic paní Lenka. Vdala se za lékaře Pavla Pěcha a v roce 1979 se jim narodila dcera Tereza.
Život v normalizačním Československu pro mladou rodinu Pěchových nepřinášel žádnou perspektivu, proto se v roce 1980 manželé rozhodli pro emigraci. Útěk naplánovali na léto během dovolené v Jugoslávii. Lenčini rodiče o jejich úmyslech nevěděli a na dovolenou do Jugoslávie jeli v dřívějším termínu. Netušili, že jim do víka kufru Lenka zašila svoje a manželovy dokumenty včetně vysokoškolských diplomů. „Když nás pak uviděli v Jugoslávii i s dcerou, hned jim to došlo a to jsem viděla tatínka poprvé brečet. Byli jsme tam pak spolu ještě týden, což byl hrozný čas, protože jsme nevěděli, kam půjdeme a jestli se vůbec ještě někdy uvidíme.“
Manžel Lenky uměl poměrně dobře německy, rozhodli se proto pro emigraci do Německa. „Sběrné tábory v Německu byly tou dobou zaplaveny uprchlíky z Afghánistánu, protože bylo krátce po vstupu sovětských vojsk do této země. Sociální úřad nám proto vydal doklad, že budou hradit naše ubytování, ale musíme si ho sami nalézt. V Mnichově to nebylo lehké, ale měli jsme štěstí a jeden penzion jsme našli a půl roku tam bydleli,“ říká Lenka Pěchová. V březnu 1981 získali azyl a Pavel Pěch si mohl hledat práci. První místo dostal v bavorské nemocnici ve Schweinfurtu, kde se manželům narodilo druhé dítě, syn Tomáš. Po necelém roce se rodina stěhovala ke Stuttgartu a v roce 1984 do Geislingenu poblíž Ulmu, kde zůstali třicet let.
Aby si manžel Lenky Pěchové mohl otevřít soukromou praxi, musel mít německé občanství. Před tím si ale museli zrušit občanství české. „My jsme ale byli v Československu odsouzeni za nedovolené opuštění republiky a unesení dcery, manžel na dva a půl roku a já na dva roky, takže moji rodiče museli požádat prezidenta Husáka o milost. Ten nám ji udělil, ale vyměřili nám částky, kolik musíme zaplatit za školné, co jsme tady odchodili ve školách, a museli jsme zaplatit i za dceru, která tady byla rok a půl, a dokonce i za syna, který se narodil už v Německu.“
Rodiče za dcerou do Německa pravidelně jezdili, československé úřady je jako penzisty pouštěly. V druhé polovině osmdesátých let přijížděli i sourozenci obou manželů Pěchových, ale po každém návratu je čekal výslech na StB. V létě 1989 se odvážili k cestě do Československa i Pěchovi. „Jako cizinci jsme se museli hlásit na cizinecké policii a to už bylo cítit, že se něco děje, podle toho, jak s námi mluvili. A také manželovi kamarádi, když jsme se s nimi sešli, všichni už se úplně tetelili, že se ledy hýbou, že bude líp,“ vzpomíná na svoji první cestu z emigrace Lenka Pěchová. Sametovou revoluci v listopadu 1989 sledovali s nadšením. „Tak jako celá Evropa,“ dodává pamětnice.
Přestože tatínek Lenky, František Hovora, ztratil za války část rodiny i přátel, na Němce nezanevřel. S vývojem událostí v Československu nesouhlasil a emigraci své dcery schvaloval. Lenka uchovává dopis bez podpisu, který tatínek v polovině osmdesátých let dostal. „Píše se v něm, jak mohl on, účastník odboje, připustit, že jeho dcera emigrovala k nepřátelům. A že jednou jeho německá vnoučata budou zabíjet české děti,“ popisuje Lenka Pěchová. „Táta v sobě ale žádnou nevraživost neměl.“
Maminka zemřela v roce 2005 a tatínek František Hovora zůstal v domku v Pardubičkách sám. Dcery za ním pravidelně jezdily. „Sestra žila v Poděbradech, tak to neměla tak daleko, ale my jsme jezdili co dvě neděle šest set kilometrů tam a zpátky. Vždycky ve čtvrtek večer a v neděli zpět, po čtyři roky. Bylo to těžké období, ale náš táta si nikdy nestěžoval. A my to dělali rádi, protože si to zasloužil,“ vzpomíná na poslední léta s tatínkem Lenka Pěchová.
Když tatínek František Hovora v roce 2011 zemřel, dům dcery prodaly. Nový majitel ho přestavěl, ale památeční desku, která připomíná jednu z obětí heydrichiády, ponechal. Lenka s manželem se o rodinnou historii spojenou s obdobím po atentátu na Heydricha zajímají, ve zděděném albu jsou fotografie i těch, kteří tragické období nepřežili. „Vždycky si s manželem říkáme, jakou tenkrát museli mít lidé odvahu, aby pomohli druhým, i když jim za to hrozila smrt. A taky jestli bychom my sami našli dost síly a odvahy. Doufám, že ano,“ uzavírá vyprávění paní Lenka.
Manželé Pěchovi se v roce 2014, tedy více než 30 let po emigraci, vrátili do Pardubic, jejich děti zůstaly v cizině. „My jsme nikdy nepřestali býti Čechy a nevidíme rozdíl mezi životem v Německu a v Čechách. Tak jsme se vrátili domů,“ uzavírá pamětnice.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Šárka Kuchtová)