Jan Pečený

„Důležitá věc se stala v tom smyslu, že po poslední obnově Junáka došlo k požadavku, abychom dostáli podmínkám mezinárodního skautského hnutí… Přišel požadavek, abychom upravili svůj slib, aby v něm byl vyjádřen také první skautský princip. Jak známo, světové skautské hnutí se zakládá na třech základních principech – služba k Bohu, služba k bližnímu, služba nebo odpovědnost sám k sobě. Je povinnost, aby všechny členské organizace skautské, členové mezinárodního sdružení WOSM a WAGGGS, aby ve svém slibu tu povinnost k Bohu měli nějak zakotvenou. Nastala situace problematická… I historicky, od vzniku, až po ten rok 1989 v našem slibu žádná zmínka o Bohu nebyla. My jsme sice byli zakládajícími členy, tehdy to ale ,prošlo‘. Když mělo dojít k obnově členství, už byl požadavek, že s tím něco musíme dělat. V našem hnutí se to řešilo na začátku devadesátých let, bylo to dost kontroverzní téma, řada bratří a sester, zvláště starších, kteří pamatovali předválečný, poválečný skauting, skauting ze šedesátých let, řekla: ,Ne, tohle je náš tradiční slib, tato formule, my od toho neodstoupíme.‘ Nakonec došlo až na 5. sněmu, v roce 1992, za přítomnosti představitele světové skautské organizace, až tam došlo ke kompromisu, který dlouho před tím Duchovní rada Junáka připravovala. Totiž – jak to udělat, aby ve slibu byla vyjádřena povinnost k duchovním hodnotám, a přitom 90 % členů organizace byla indiferentních?“

„Já si vzpomínám, já jsem 21. srpna měl odjet na chmel. Udělal jsem přijímačky na střední školu elektrotechnickou a první ročníky jezdívaly pravidelně na chmelové brigády. A já jsem měl 21. odjet někam na Žatecko. No a já jsem se ráno vzbudil, doma byla taková zvláštní atmosféra, bylo puštěné rádio, z něho hráli hymnu. A slyšel jsem: ,Cizí vojska vstoupila na území.‘ Myslel jsem si, ovlivněn propagandou, že nás napadli Němci. Žili jsme v atmosféře, kdy nám vymývali mozky, a když jsem to v první chvíli slyšel, myslel jsem, že je válka. Až později, po několika minutách se to vyjasnilo... Znamenalo to jednak, že jsem na ten chmel už neodjel, a co se týče skautingu, samozřejmě bylo velké očekávání, co bude nebo nebude. Ukázalo se, že organizace může ještě fungovat, ale šrouby se utahovaly, utahovaly a situace byla čím dál tím komplikovanější…“

„Možná by ještě měla zaznít jedna vzpomínka, ta se netýká přímo našeho oddílu, ale už jsem zmiňoval bratra Jana Remišera – Lona, 1. vůdce LŠ, jejímž vůdcem jsem se měl tu čest stát i já na několik let. On, myslím v tom roce 1970, jednak měl na tom střediskovém výletě krásnou ukončující řeč, protože se už vědělo, že to dál nepůjde. Ale slyšel jsem ho jednou vykládat, jak to bylo, když byli souzeni. On byl samozřejmě odsouzen za tu činnost s mládeží v Junáku. Bylo jich víc. Když bylo soudní přelíčení, soudce jim kladl různé otázky a padla také otázka na vedle sedícího bratra. Bratr Lon si začal brnkat prsty na kolena. Tady bylo v praxi vidět, k čemu je dobrá Morseova abeceda. Bratr Lon tomu bratrovi signalizoval M-L-C - mlč. To si pamatuju, na to nezapomenu. Moc mě to oslovilo, byli to ti stateční, kteří i v těchto podmínkách neztratili hlavu a využívali toho, co se naučili. A mělo to veliký význam.“