Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Pavlů (* 1939)

• narodil se 14. října 1939 ve Světlé pod Ještědem

• člen sokolské rodiny

• pamětník konce druhé světové války na Liberecku

• v září 1945 začal navštěvovat základní školu

• rodiče odmítli vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD)

• v roce 1953 začal studovat na střední průmyslové škole v Liberci

• od roku 1958 pracoval ve vojenském Automobilním opravárenském závodu v Českém Dubu

• v roce 1961 nastoupil základní vojenskou službu

• v roce 1968 se podílel na organizaci akce Dva tisíce slov

• 21. srpna 1968 schovával zbraně ve vojenském Automobilním opravárenském závodu

• v roce 1977 se jej snažila získat ke spolupráci Vojenská kontrarozvědka

• v roce 1978 nastoupil na těžbu uranu ve Stráži pod Ralskem

• v roce 1997 odešel do důchodu

• v době natáčení (2023) žil ve Světlé pod Ještědem-Hodkách

Odpor rodičů ke vstupu do jednotného zemědělského družstva a členství v Sokole byly hlavní důvody, proč měl Milan Pavlů potíže s přijetím na střední školu i do zaměstnání. Jeho už tak špatný kádrový posudek se ještě zhoršil v roce 1968, kdy v podniku organizoval podpisovou akci Dva tisíce slov a v den invaze vojsk Varšavské smlouvy schoval zbraně ze zvláštního oddělení ve vojenském Automobilním opravárenském závodu v Českém Dubu, kde pracoval.

“Jako technici jsme pravidelně dohlíželi na vrátné a bezpečnost celé fabriky, to bylo smluvně dané. Zrovna 21. srpna [1968] jsem měl službu na vrátnici a najednou přišel rozkaz, že máme uklidit zbraně, zamčené na zvláštním oddělení. Bylo tam několik kulometů, pušky a samopaly. Byl jsem tam sám, proto jsem poprosil kamaráda, aby mi pomohl. Na bráně jsem vyzvedl klíče a všechny zbraně jsme uložili do kanálu, kde bylo sucho, a nikomu jsme to neřekli,” popisuje 21. srpen 1968 pamětník.

“Získali jsme pod prodemokratickou petici Dva tisíce slov podpisy skoro celé fabriky. Nakonec to ale odnesli všichni, včetně mě. Po roce 1968 jsem nesměl dostat odměnu, ani přidáno, neexistovalo. V práci s námi dělali pohovory, a dokonce nás dvakrát odvezli do Prahy na Ministerstvo národní obrany. Poprvé abychom odsouhlasili, že vstup Rusáků byl nutný. Podruhé se ptali na vnitřní poměry a hlavně na to, jak jsme získali podpisy od lidí. Nezdálo se jim, že jsme to vyhlásili a hned byla fronta na podpis,” popisuje pamětník.

Chtěl jsem mít od těch hajzlů pokoj

Následovaly čistky, několik výslechů a dvě pamětníkovy cesty na k výslechu na Ministerstvo národní obrany. Potíže však neskončily ani poté. Komunistická moc totiž uměla mistrně využít špatného kádrového posudku a Vojenská kontrarozvědka se snažila Milana Pavlů získat ke spolupráci. V letech 1977 až 1982 ho vedla jako svého agenta. Chtěla po něm, aby podával zprávy o svých spolupracovnících, kteří udržovali kontakty s lidmi v západní Evropě, především pak o jedné kolegyni. Ze spisu Vojenské kontrarozvědky vyplývá, že spolupráci sice neodmítl, ale svým kolegům ani ostatním lidem ze svého okolí nijak neuškodil. Ve spisu rovněž stojí, že někdo pamětníka udal za slova, že by bylo lepší, kdyby Československo okupovali místo Rusů Němci. 

“Přijel za mnou důstojník kontrarozvědky, odvezl mě autem a začal mi vykládat, že o záležitosti nesmím nikde mluvit, protože mám tři děti a že musím podepsat mlčenlivost. Prostě mě chtěli dotáhnout. To trvalo asi 14 dní. Pak za mnou znovu přišel kvůli té paní. Říkal jsem mu, ať mě nechá být, že nic nevím. Tak jsem se rozčílil, že jsem šel a napsal jsem výpověď. Nevěděl jsem, kam půjdu, ale už jsem toho měl dost. Nakonec jsem šel dělat na uran a šel jsem z technického oddělení do dělnického. Nevadilo mi to, chtěl jsem mít od těch hajzlů pokoj. Na uranu nebyl žádný komunista, ani z těch vedoucích ne. Byli tam hlavně mladí lidé, reakcionáři,” vypráví.

Vypískali sovětskou vojenskou delegaci

S potížemi za protisovětské postoje v roce 1968 a 1969 se potýkali pamětníkovi kolegové z opravárenského podniku včetně jeho vedení. Podle zprávy Veřejné bezpečnosti ze září 1969 podporovali protisovětskou kampaň také vedoucí činitelé opravárenského podniku, kteří hned po okupaci například dovolili na několik dní vyvěsit černou vlajku. V podniku přetrvávala protisovětská nálada i v roce 1969. Když totiž v září navštívili závod dva sovětští důstojníci, všichni dělníci motorárny včetně mistra demonstrativně opustili pracoviště. V oddělení kompletace motorů sovětskou delegaci rovnou vypískali. 

Při dalším styku s příslušníky Vojenské kontrarozvědky se Milan Pavlů omezoval pouze na sdělování obecných informací, které neměly žádanou hodnotu. V roce 1982 proto Vojenská kontrarozvědka styky s pamětníkem ukončila.

V novém zaměstnání v uranových dolech se pak díky svým technickým dovednostem brzy vypracoval a z vrtů se později dostal na stavební úsek, kde zajišťoval opravu mechaniky. Později se přihlásil do technického rozvoje, kde dělali například odtrhovací zařízení, vozidla do dolů nebo zařízení na čerpání kalů. Na uranu setrval až do pádu komunistického režimu v roce 1989. Jak vzpomíná, ze sametové revoluce byli nadšení hlavně jeho rodiče, protože byli šťastní, že se toho dožili.

Ve Stráži pod Ralskem pracoval pamětník i nadále. Když v roce 1991 zrušili oddělení technického rozvoje, měl na starosti požární ochranu jejich patra a v roce 1997 odešel do důchodu. V roce 2023 žil stále ve svém rodném domě a i nadále byl velmi aktivní ve Sdružení rodáků v Českém Dubu, jako kronikář obce Světlá pod Ještědem, vzdělavatel Sokolské župy Ještědské či autor regionálních publikací.

Světlá pod Ještědem byla českou oázou

Milan Pavlů se narodil 14. října 1939 a spolu s rodiči a dvěma bratry žili na menším hospodářství ve Světlé pod Ještědem-Hodkách nedaleko Českého Dubu. Jak pamětník popisuje, byla Světlá pod Ještědem před záborem pohraničních území Německem převážně česká obec s dlouhou sokolskou tradicí. Místní jednota vznikla již v roce 1896 a pravidelně cvičit chodili skoro všichni sousedé.

Dobrá shoda panovala od dob první republiky i mezi českým a německým obyvatelstvem a tento vzácný stav vydržel i po připojení československého pohraničí k Německu v říjnu 1938.

„Měla to tu na starosti jedna Němka, její manžel byl Čech. Brala od nás mléko a znala se s mými rodiči. Díky ní zde nedošlo k žádnému zatčení, všechno srovnala. Věděla například, že posloucháme Londýn, a když nás jednou nějaký Němec udal, že posloucháme zahraniční rozhlas, tak přišla a varovala nás, ať si dáváme pozor,” popisuje situaci v obci pamětník.

Místní české děti měly také to štěstí, že mohly až do páté třídy navštěvovat českou školu. „Široko daleko bylo všechno poněmčené, ale tady byla česká škola. Světlá pod Ještědem a okolí byly českou oázou,” vzpomíná Milan Pavlů.

Němci sebrali sokolům sto tisíc

Vzhledem k dlouhé sokolské tradici však obec silně zasáhl zákaz činnosti organizace v dubnu 1941, který způsobilo obecné angažování se sokolů v domácím odboji.

“Němci zakázali cvičit a pořádat zábavy, poslední byla silvestrovská zábava v roce 1941. To byli přítomni i němečtí vojáci, kterým se to strašně líbilo. Sokolský archiv se schoval u starosty na půdě a finanční prostředky ve výši 100 tisíc Němci ukradli. Prostě si dělali, co chtěli,” líčí tehdejší praxi Milan Pavlů.

Záchrana Karoliny Světlé stála českého kováře čtyři husy

V tomtéž roce postihlo obec další neštěstí. Při zabavování zvonů a soch na roztavení měl tento osud potkat i bronzový pomník Karoliny Světlé, na kterém si místní velmi zakládali. Obyvatelé se nejprve rozhodli sochu ukrýt na faře v seně, nakonec ji ale stejně museli vydat.

„Jeden kovář měl ale spojení s Němcem, který pracoval v kovošrotu, a když tam sochu přivezli, uložili ji úplně dozadu a přikryli ji plechy. Každý rok na Vánoce pak musel dát ten český kovář Němci husu, aby socha zůstala až vzadu,” pokračuje pamětník.

Němci měli na korbách kulomety a já se strašně bál

Podobně jako jiné české obce pocítila i Světlá pod Ještědem blížící se konec války a s ním související přesuny německých vojsk. Na tuto událost zůstala Milanu Pavlů velmi živá vzpomínka.

„Němci projížděli obcí a na korbách měli kulomety. Se dvěma kamarády jsme byli schovaní za rohem, jenom jsme vykukovali a báli jsme se. Bylo mi tehdy šest let, kamarádům bylo pět a tři roky. Když dnes vidím na fotkách nebo ve filmu německé vojáky, jak jedou na náklaďácích, tak se mi vždy obnoví vzpomínka, jak jsme se báli. To se nezapomíná.”

Sokolové odzbrojili německou posádku hlídající Ještěd

V okamžiku, kdy došlo 7. května 1945 k podpisu německé kapitulace, se do posledních bojových akcí před příchodem sovětské armády rozhodli zapojit i místní sokolové. Ti měli k dispozici asi 20 pušek a 1 000 nábojů od domácího odbojového hnutí z Turnova, které pak byly uloženy ve stodole rodiny Pavlů na žebřiňáku.

“Muži šli do ještědských lesů, aby je vyčistili od Němců, jenže na Ještědu byla ještě německá posádka. Starosta Sokola a člen výboru šli napřed, protože Němci tam měli strojní pušku a byli vybavení. Dělali, že jdou jen na pivo, byli dost výřeční, rozdávali cigarety a mezitím zajali toho, co hlídal kulomet a zajistili ostatní zbraně, které měli Němci uložené na chodbě. Tím dostali Ještěd pod svoji moc. O dva dny později byl osvobozený Liberec,” popisuje konec války Milan Pavlů.

Z lesů vyháněli zbídačené německé vojáky

Poté, co sovětská armáda 9. května přibyla do bývalého hlavního města sudetoněmecké župy, postupovala dále na Turnov za německou armádou. Jednu noc měli rudoarmějci strávit i ve Světlé pod Ještědem. „Byli v každém baráku, i u nás. Ukradli nám takové pěkné jízdní kolo, některým sousedům zmizely hodinky, ale jinak se chovali dobře,” pokračuje pamětník.

V následujících dnech se sokolové podíleli také na hledání zbylých německých vojáků. “Vyháněli z lesů otrhané a zbídačené německé vojáky, kteří se zde ukrývali. Většinou to byli zběhové, kteří už nechtěli válčit a byli rádi, že se můžou dostat do zajetí a dostanou najíst. Byli to ubožáci,” dodává Milan Pavlů.

Většinu ostatního německého obyvatelstva pak čekalo vysídlení za hranice obnoveného státu. Němci z okolí se shromažďovali nejprve na hřišti ve Světlé pod Ještědem – Doleních Pasekách, odkud je odváděli na shromaždiště do Křižan či do Liberce a odváželi do Německa.

“Myslím, že odsun byl příliš tvrdý trest. Naši se stýkali s německou rodinou z Lotyšska, kterou na hospodářství dosadili Němci. Když museli do odsunu, tak přišli k nám, jestli by si rodiče nechtěli jejich statek převzít. Naši ale odmítli, měli svých starostí dost,” vzpomíná pamětník na odchod německého obyvatelstva.

V Sokole cvičila celá naše rodina, maminka byla na sletu

Konec druhé světové války však připravil místním i radostnější chvíle. Hned 11. května se konala velká slavnost, při které došlo ke znovuosazení sochy Karoliny Světlé zpět do pomníku. Od září, kdy Milan Pavlů nastoupil do první třídy, se také již opět standardně cvičilo v Sokole.

„V Sokole se angažovala celá naše rodina. Maminka dokonce cvičila na všesokolském sletu v roce 1948, ale my se jít podívat nemohli, sehnat lístky bylo nedosažitelné. Celkově panovalo při budování Sokola po válce velké nadšení a Sokolská župa Ještědská měla v roce 1946 přes 90 jednot. Jeden čas jich bylo v okrese Liberec i 120.“

Rodiče drtily dodávky, výkup produktů byl za halíře

Poválečné nadšení však brzy vystřídalo zlé vystřízlivění, když v únoru 1948 převzali moc komunisté. Drobní rolníci museli pod tlakem vstupovat do jednotných zemědělských družstev (JZD), v opačném případě je drtily neúnosné povinné dodávky. Stejně na tom byla i rodina Pavlů.

“Byl tu jeden velký komunista, který všechno ovládl a chtěl tu dokonce založit JZD. V roce 1951 to nabízel i otci, ale ten se velmi rozčílil a ihned s ním skončil hovor. Kvůli neochotě vstoupit do JZD rodičům vyměřili obrovské dodávky. Maminka měla třeba 40 slepic, ale přihlášených měla jen 30, aby dokázala pokrýt dodávky. Výkup byl ale za halíře. Dodávat za mizerný peníz jsme museli i brambory, aby je pak lidem prodali desetkrát dráž,” popisuje realitu padesátých let pamětník.

Zcela pod vliv komunistické moci se dostal i Sokol, nově patřící do socialistické tělovýchovy. Rodina Pavlů však chodila cvičit i nadále. „Do Sokola jsme chodili pořád, tady se na to nehledělo. Cvičili jsme stejným způsobem, jak jsme byli zvyklí,” uzavírá Milan Pavlů.

Špatný kádrový posudek přepsali před mýma očima

Neochota rodičů vstoupit do JZD se nicméně promítla do budoucího profesního života pamětníka. Když chtěl jít v roce 1952 studovat pedagogickou školu, samozřejmě to nešlo. V roce 1953 se mu nakonec i přes špatný kádrový posudek podařilo dostat na střední průmyslovou školu do Liberce, protože měl samé jedničky. Problémy však nastaly i později, kdy se v roce 1958 ucházel o zaměstnání v Automobilním opravárenském závodu Český Dub.

„Nechtěli mě přijmout, protože mi z obce napsali takový posudek, že mě nemohli vzít. Měli na nás vztek, že jsme jednak sokolové, a také že rodiče odmítli vstup do JZD. Nastoupit jsem mohl až na přímý zásah ředitele Autoparku, který donutil kádrovacího pracovníka přepsat posudek před mýma očima,” vzpomíná na své potíže s hledáním zaměstnání pamětník.

Měli jsme být obrana při stavbě Berlínské zdi

Jako zaměstnanec vojenského závodu se Milan Pavlů zpočátku podílel na vývoji vojenského džípu GAZ, což byl také důvod pro odklad jeho základní vojenské služby, kterou opožděně nastoupil až v roce 1961. Sloužil u protivzdušné obrany na Moravě v Záříčí u Chropyně, kde obsluhoval radiolokátory pro oblast Slovenska a Rakouska.

„Když se v roce 1961 stavěla Berlínská zeď, tak nás vyvezli až za Aš jako obranu. Jelo s námi auto, které nám mělo dodávat elektriku, jenže to se rozbilo. Tak jsme tam byli na nic, a když jsme snědli všechny zásoby, jeli jsme zpátky. To byla celá výprava,“ směje se Milan Pavlů.