MgA. Pavel Pavlovský

„To jsem byl v Praze. A najednou přišli nějací pánové [a prý]: ‚Pojďte s námi.' Tak jsme šli do té Bartolomějské. Tak jsme tam seděli a povídali a povídali. [Ve stylu]: ‚Jak se máte, co děláte...' Kladli takové přiblblé otázky. ‚A co váš tatínek, strýček a všichni…' Seděl jsem tam asi dvě hodiny a vůbec z toho nevyplynulo, proč tam jsem. Ani po mně nic nechtěli. Ptali se v podstatě na blbiny. A pak nevím, co mě to napadlo, [když] se ptali na ty příbuzné, tak jsem říkal, že mám toho strýčka, to je Jiří Pavlovský, a pak mám ještě jednoho strýčka a ten je teď vyslancem ve Finsku. A oni řekli: ‚Ano?' A já: ‚Jistě.' A tak to všechno skončilo a já šel z té Bartolomějské pěšky domů. Monika [tehdy] bydlela v Dřevné ulici u Palackého mostu a v tom domě bylo finské vyslanectví. A já jsem šel a za mnou šel chlap. A viděl, že zacházím do domu toho finského vyslanectví. Já jsem je musel strašně zblbnout, když jsem jim řekl, že můj strýc je tam vyslancem a pak jsem [vlastně] šel na finskou ambasádu. On tam ale opravdu nějaký Pavlovský byl, ale to nebyla vůbec žádná přízeň! To byla shoda jmen. Vůbec nevím, co mě to napadlo, že si z nich udělám srandu, tak jsem to tam plácnul. A pak jsem to [ještě] utvrdil tím, že jsem nevěda vstoupil do domu, kde je finské vyslanectví.“

„Velitel toho prvního sledu se jmenoval generál Pavlovskij. A my jsme tam vzali radiovůz a já jsem [na]psal takové prohlášení. Byl tam jeden Rusín, absolvent [vysoké školy], který to simultánně tlumočil do ruštiny. A ta vysílačka byla tak strašně silná, že když tam ti Rusáci měli puštěné nějaké tranzistoráky, tak se jim to do toho vloudilo. Takže oni poslouchali to naše prohlášení, [kde] jsme je vyzývali, ať odejdou. Takže se tam najednou rozjeli – jezdili s obrněným auťákem a hledali, kde [je] "radiostancia" a honili nás po celém letišti. [A] to[hle] byla taková moje válka. Nenašli nás. My jsme potom ujeli z letiště pryč, takže jsme se možná vyhnuli velmi nepříjemné situaci, kdyby to do nás našili.“

„A jednoho krásného dne jsem zase spal doma. Najednou [zazvonil] telefon. A ten tchán, co dělal ve Škodovce, povídal: ‚Pavle, seber se a jeď honem do kasáren, jsou tady Rusáci.' On byl takový žertéř, tak jsem si říkal: ‚To je dobrý fór, takhle mě budí…' Nicméně jsem pustil rádio a tam už byly zprávy. Tak jsem si říkal: ‚Ježíšimarjá.' Tak jsem honem letěl na autobus. [Ten] jezdil až takhle úplně nahoru, to bylo hezké. [Na ceduli ale] bylo [napsané] tajemné jméno Bohuntie a i na jízdním řádu byla napsaná stanice Bohuntie – zničehonic tady v Čechách. Ale [jak se ukázalo, ten název] Bohuntie byl krycím názvem [pro] letiště. Takže když jsem byl voják, autobus zajížděl až do těch kasáren. Tak jsem tam přijel a tam byl velký pofírunk. To byly ohromné zážitky. Protože když to všechno vypuklo, tak [se] tam ti letci a [jejich velitelé] chovali velice statečně. Příkladně tam z ranvejí vytrhali všechno osvětlení, takže nešlo osvětlovat přistávací plochy. Všechno sabotovali. A ti Rusáci tam přistávali s těmi obrovskými Antonovy mezi dva nákladní auťáky. Ta rozsvítila světla a oni tam sedali s těmi obrovskými letadly. Naši piloti je nesnášeli, ale zase ocenili, že jsou to tedy machři, že s tím dokázali přistát. A to byl ten první sled. Ti nevěděli, kde jsou. Oni sem tenkrát jeli odněkud z Pobaltí, kde zřejmě také potlačovali nějaké nepokoje. Byli to otrhaní kluci, chudáci. Neměli zásobování, neměli nic. Prostě ošoupaní, divní, bezprizorní.“