Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Pavlištík (* 1963)

• narodil se 7. března 1963 v Kelči

• jeho dědeček František Pavlištík byl obětí kolektivizace

• samizdatová spojka mezi Moravou a Prahou

• v roce 1986 podepsal Chartu 77

• po celou dobu normalizace šikanovaný Státní bezpečností

„Fízlové mi několikrát rozbili držku, tak jsem si řekl, že už tady na to seru,“ říká v jednom z rozhovorů básník Pavel Zajíček, vzpomínaje na akci Asanace, jež měla v době normalizace ze země vyštvat především chartisty a lidi, kteří se vzepřeli komunistickému režimu. Milana Pavlištíka (* 1963) také zbili několikrát. Jednou rukou jej neustále vyhazovali z práce a druhou se jej snažili zavřít za příživnictví. Jeho sestra nesměla studovat a jeho matka, původně úřednice, zametala ve fabrice podlahy. To všechno jen kvůli tomu, že chtěl svobodně žít.

Poslední kůň

Zlovůli komunistického režimu poznal Milan už jako malý kluk. Jeho dědeček František dlouho odolával tlakům, ať svoje hospodářství vydá do jednotného zemědělského družstva. Ironickou shodou okolností se to odehrálo v moravské vesnici Kelč, která se stala předlohou pro trezorový film Vojtěcha Jasného – Všichni dobří rodáci, který právě o kolektivizaci zemědělství přináší krasosmutné svědectví doby, kdy mnoho lidí přišlo o dekády budované majetky a hospodářství. „Tak přišli i k dědovi. Stál tam s bičem v ruce, a nezmohl nic. Vzali mu posledního koně a tím ho zabili. Ztratil chuť žít. Ještě rok ležel, nechtěl jíst a potom umřel,“ vzpomíná Milan Pavlištík.

Jeho rodiče kladný vztah k socialistickému zřízení logicky neměli a sám Milan také ne. Již někdy na základní škole se v něm probudila láska k alternativní kultuře: „Někdy v osmé třídě jsem začal poslouchat Plastiky [The Plastic People of the Universe] a také jsem se přátelil se staršími kluky. V Ostravě jsem se vyučil jako silnoproudař, bylo tam několik parádních hospod, kde se máničky scházely. A v šestnácti letech jsem s jedním kámošem odjel poprvé do Prahy.“

Máničky

Praha, kolébka československého undergroundu, mladíka přijala mateřsky. Máničky, jak se tehdy říkalo vlasatým klukům, kteří tím, že nechodili k holiči, dávali najevo odpor vůči establishmentu, se vždy poznaly na první pohled. Panovala pospolitost a vzájemná podpora. „Kamkoli jsi přijel, stačilo se zeptat, kde je tady hospoda, kam chodí vlasatci. A mezi nimi se tě vždycky někdo ujal, když jsi neměl prachy na pivo nebo kde přespat,“ říká Milan Pavlištík, který se v Praze brzy rozkoukal a navázal tu i některá celoživotní přátelství.

Protože měl, coby zaměstnanec Československých státních drah, tzv. režijku, tedy neomezenou jízdenku na veškeré vlakové spoje, začal Milan Pavlištík pracovat pro disent. Z Prahy na Moravu přivážel tiskové materiály k okopírování a namnožení. V Polici, nedaleko Valašského Meziříčí, se pak všechno tisklo, vázalo a pamětník s těmi materiály (především Infochy) zase odjížděl do Prahy. Jednou jedinkrát se s kamarádem dostal k převratné digitální kopírce – podařilo se jim ofotit všech šest set stran indexové knihy Jitro kouzelníků. „Ta mašina, na které jsme to udělali, byla přísně hlídaná. Vždy musel někdo odpovědný podepsat, kolik papírů se použilo. My jsme to množili a teď najednou vidíme, že jde někdo do budovy. Schoval jsem se za skříň a kamarád tam zůstal. Dovnitř vešla jeho šéfka, kovaná komunistka, okopírovat pro svého syna disertační práci. Nevšimla si, kolik listů předtím ubylo, a na konci to celé podepsala,“ usmívá se pamětník.

Kvůli tomu, že byl důležitou spojkou mezi Moravou a Prahou, jej starší kamarádi přesvědčili, ať nepodepisuje Chartu 77 – v momentě, kdy by k tomu došlo, začne jej sledovat Státní bezpečnost a z konspirace samizdatu nebude nic. Milan Pavlištík ji proto podepsal v roce 1986, kdy již nepracoval u drah, ale ve valašskomeziříčské Tesle.

Následky

Začala léta šikany. Jako chartista se okamžitě dostal do hledáčku Státní bezpečnosti, která se mu snažila všelijak znepříjemnit život. Výslechy, zatýkání, kdy si jej mohli na služebně ponechat až osmačtyřicet hodin, potom jej pustit a znovu na dva dny zatknout. Chtěli ho dostat do kriminálu. Když nastoupil v Tesle, již jako disidenta jej přeřadili na oddělení černobílých televizí, které bylo známé tím, že zde pracují samí kriminálníci a pochybní živlové. Na oddělení pracoval i drobný postarší pán, který, zatímco obsluhoval mašinu, držel v ruce rozečtenou knihu. „Byl to Josef Žanta. Na černobílé obrazovky se dostal tak, že předtím ještě s dvěma komunisty vymyslel zlepšovák a oni jej z toho vyšoupli tak, že jej obvinili z toho, že fotí porno. To nebyla pravda, fotil akty,“ upřesňuje Milan Pavlištík, který se v roce 1987 stal Žantovým průvodcem na cestě k podpisu Charty 77 (Josef Žanta to ve svém příběhu líčí tak, že jej k Chartě 77 přivedl syn Aleš).

Státní bezpečnost se nejprve pokoušela Milana Pavlištíka zlomit tak, že jej po šestnáctihodinné šichtě zatkli a propustili jej až před další dlouhou směnou: „To jim nevyšlo, a tak na mě zkusili navléknout majetkovou škodu, za to bych dostal osm měsíců. Ale chtěli to udělat tak, abych dostal obvinění z poškození socialistického plánu, za to už bylo osmnáct měsíců kriminálu. Nic z toho jim nikdy nevyšlo.“ Pamětník nakonec z Tesly odešel. Našel si místo jako údržbář bazénu. Když nastoupil, stála před kanceláří jeho šéfa šedá volha: „Šéf vyšel ven, ti dva estébáci se tam u stolu smáli u kafíčka a já jsem nenastoupil.“ To se opakovalo pravidelně. Nejprve jej do práce přijali, a když měl nastoupit, přijela šedá volha. Rok byl nezaměstnaný a do kriminálu se nedostal jen díky tomu, že pracoval všude možně jako brigádník a mohl to doložit. Nakonec jej zaměstnali jako lesního dělníka – pod Pražským podnikem. Estébáci o tom první tři měsíce nevěděli, Milan to svěřil jen dvěma nejbližším přátelům. Když jej nemohli nikde sehnat, dostal obsílku: „Dostavte se na služebnu ve Vsetíně.“ Tehdy ale narazili. Pražský podnik se Milana Pavlištíka zastal s tím, že pracuje dobře a nejsou s ním žádné problémy. Tam v lese, ve valašských kopcích, jej pak také zastihla sametová revoluce.

Tanec obušků v parku

S tzv. druhou kulturou, do níž Milan Pavlištík patřil, se neoddělitelně pojí pořádání ilegálních koncertů, happeningů či výstav anebo rovnou všeho dohromady. Většina těchto akcí se uskutečnila za dodatečné „spolupráce“ státní moci – koncerty byly i se svými pořadateli a účastníky často rozprášeny. „U nás okolo Valmezu se toho pořádalo hodně. Třeba Na Lhotách, kde zahrál Ota Vaverka a The Šmidliband. To se ale nelíbilo starostovi, který zavolal policii: ,Rozejděte se, jste na ilegální akci!‘ A jak na nás čekali v zatáčce za rohem, my jsme jim lesem zmizeli a pak se zase dali dohromady ve Valašském Meziříčí. Nebo akce v Bezděchově, tam bylo hodně policejních aut a díky místnímu udavači pak pražští Hally Belly napsali song Bezděchovský předseda,“ vzpomíná Milan Pavlištík.

Většinou měl na podobných akcích štěstí, ale jednoho dne skutečně narazila kosa na kámen. Žabčice jsou malá obec v okrese Brno-venkov v Jihomoravském kraji. Policejní brutalita během zásahu při rozehnání plánovaného festivalu si nezadala se zvůlí policejních složek v Rudolfově v roce 1974, o němž v rozhovoru po Paměť národa vypráví malíř a disident Pavel Alexandr Taťoun. S tím rozdílem, že kapely v Rudolfově stihly alespoň odehrát několik písní. Festival v Žabčicích byl oficiálně zrušen jen několik hodin před svým vypuknutím: „Když měly být Žabčice, fízlové nás ani nenechali vystoupit z vlaku. Jeli jsme tedy dál, na Střelák do Brna, a tam byl masakr.“ Máničky tehdy místo do Žabčic dojely do Brna, kde se rozprostřely mezi parky a restaurační zařízení. Nejvíce jich našlo azyl v hospodě Na Střelnici – a tam je právě policisté přišli hledat. „Létaly obušky. Spousta kluků ležela na zemi. Snažili se nás nacpat do přistavených avií a v té naší kamarád zjistil, že jdou otevřít boční dveře. A jak nás cpali dovnitř, my jsme těma dveřma zase zdrhali ven. Potom jsme se rozprchli a už to bylo v pohodě,“ vypravuje Milan Pavlištík. Mnoho z jeho soukmenovců ale takové štěstí nemělo. Pořadatel akce Vladimír Šmerda v rozhovoru pro server iDnes.cz uvádí: „Brutálně je seřezali, několik z nich pozatýkali. Ačkoli je nejznámějším zátahem ten při koncertu Plastiků, tenhle se může směle řadit hned za něj.“

Hudebně undergroundové festivaly provázely Milana Pavlištíka i v dobách po sametové revoluci, kdy pro nestora a hybatele druhé kultury, Ivana Martina Jirouse, uspořádal hned tři. „Poprvé si to Magor strašně užil! Řádil jako zamlada. Podruhé už byl nemocný, protože nesměl pít, tak on tomu říkal, považoval to za nemoc. A ten třetí, to už bylo in memoriam,“ dodává Milan Pavlištík.

Návrat dobrých rodáků

Všichni dobří rodáci se k němu vrátili v jakési zvláštní, osudové smyčce. V roce 1986 si Milan ještě napůl s kamarádem Penálem za dvacet tisíc korun koupili videopřehrávač. Na něm pak pro kamarády promítali trezorové filmy, jež se tehdy sháněly pokoutně. Jednoho dne, byla neděle, ležel Milan Pavlištík doma v posteli. Někdo zazvonil: „Venku stály takové tetiny a strýcové, asi sedm lidí v černém, bábinky měly na hlavách šátky. Všichni přijeli z Kelče a dožadovali se filmu Všichni dobří rodáci. Tehdy, když se v roce 1969 na ten film chystali do kina, tak jej komunisté akorát stáhli, nesměl se promítat. Tak jsem je vzal dál a měl jsem ten film i s komentáři, co bylo jinak, co se shoduje se skutečností, a tak dále. Bylo to krásné.“

Dialog všem

Komunistický režim se pomalu chýlil ke konci. V květnu roku 1989 se Tomáš Hradílek s Josefem Žantou rozhodli, že během prvomájového průvodu rozvinou na mostě v Rožnově transparent s nápisem: „Charta 77 nabízí dialog všem.“ Josef Žanta měl transparent omotaný na těle a ukrytý pod kabátem. K určenému místu však nedošel. Hned za domovní brankou jej zastavili dva muži v civilu. Starý disident si okamžitě vypočetl, že to jsou tajní. S výmluvou, že ještě musí něco říct mamince, se vrátil domů, kde transparent zanechal. Stejně jej pak odvedli na výslech. Milan Pavlištík na něj již čekal na smluveném místě: „Na protějším chodníku stálo několik mých známých, to už bylo v době, kdy se mě báli a vyhýbali se mi, jak jen to šlo. Přišel za mnou jeden kluk a říká mi, že na náměstí je spousta chlapů, co mají vysílačky, a křičí do nich: ,Kapr je v síti.‘ Hned mi to došlo a řekl jsem mu, ať ode mě maže pryč. Sebrali mě a odvedli na služebnu. Ve vedlejší výslechové místnosti už seděl pan Žanta.“ Na policii se Milan Pavlištík dozvěděl, že jej někdo udal s tím, že společně s Josefem Žantou chystají teroristický útok.

Sametová revoluce na sebe nedala dlouho čekat. Když v Praze dne 17. listopadu 1989 vypukla, pobýval Milan Pavlištík v lese na svém pracovišti. Začal poslouchat Svobodnou Evropu, kde se postupně dozvídal veškeré podrobnosti. Pětadvacátého listopadu se z exilu vrátil vlasatý kluk s kytarou přes rameno – Jaroslav Hutka. „To pro mne bylo utvrzení v tom, že se režim už neobrátí. Tak jsem se vyrazil podívat do Rožnova, kde na náměstí probíhaly demonstrace a oslavy. Když jsem tam viděl s klíčema v ruce ty svoje dva estébáky opřené o výlohu a s nima i další lidi, co se mi během normalizace vyhýbali, otočil jsem se a šel pryč. Přesně kvůli těmto lidem jsem se nechtěl nijak angažovat. Nemám v lidi důvěru. Nejdříve se mi jako chartistovi ze strachu vyhýbali a po revoluci to pokračovalo, styděli se mi podívat do očí,“ uzavírá Milan Pavlištík, který v době natáčení rozhovoru žil v Rožnově pod Radhoštěm.