Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Stanislav Pavlík (* 1930)

Byl jsem povolán ke službě a víc nechci

  • narozen 29. října 1930 v Kolinci u Sušice

  • v září 1949 vstoupil do noviciátu dominikánského řádu

  • v rámci Akce K byl v dubnu 1950 internován v Broumově, později v Hájku u Prahy a Hradci Králové

  • vojenskou službu vykonával na Slovensku u Pomocných technických praporů

  • odešel z řádu, vystudoval střední průmyslovou školu a oženil se

  • v roce 1971 tajně vysvěcen na kněze Felixem Maria Davídkem

  • po roce 1989 odmítl přesvěcení

Stanislav Pavlík se narodil dne 29. října 1930 v městečku Kolinec, které leží mezi Klatovy a Sušicí. Poté, co zemřelo prvorozené dítě, se stal nejstarším ze tří sourozenců. V městečku se nacházela obecná i měšťanská škola, které navštěvoval. Jeho rodiče měli malé hospodářství, které však rodinu uživilo jen stěží. Všechny děti proto musely vypomáhat se zemědělskými pracemi. Stanislav po skončení měšťanské školy nastoupil do jednoročního učebního kursu, který však byl záhy rozpuštěn. Rodiče mu potom našli v Sušici zaměstnání, začal se učit na pekaře. Jednalo se o těžkou práci, kterou drobný slabý chlapec špatně zvládal. Navíc musel vstávat ve dvě hodiny v noci, protože ke konci války bylo v Sušici ubytováno mnoho německých dětí, pekárna nestíhala pokrýt poptávku po pečivu a pekla celé noci.

Dominikánský juvenát

Po skončení druhé světové války začal v roce 1945 studovat reálné gymnázium v Praze v Dušní ulici (dnes v budově sídlí obchodní akademie). Bydlel v tzv. juvenátě u kláštera dominikánů na Starém Městě. Jednalo se o internát pro gymnaziální studenty, kterým řeholníci poskytovali materiální i duchovní zázemí, věnoval se jim tzv. prefekt. Po maturitě hoši buď instituci opustili, nebo vstoupili do řádu.

Stanislav nastoupil rovnou do kvarty (čtvrtý ročník) gymnázia. Nedařilo se mu ale dohnat látku v latině a francouzštině, které se na měšťanské škole nevyučovaly. Proto vedení školy rozhodlo, že si kvartu zopakuje. V roce 1948, když byl v sextě, mu bývalý prefekt juvenátu - nyní novicmistr P. Jan Novobilský navrhl, jestli nechce vstoupit do dominikánského řádu hned a školu dokončit až jako řeholník po absolvování noviciátu, což je období, kdy mladý muž ještě není členem řeholního společenství, ale již nosí řádový hábit, žije s komunitou a pod vedením novicmistra hledá své povolání, má se definitivně rozhodnout, jestli toto je životní cesta, kterou se chce dát. Stanislav souhlasil a v září 1949 vstoupil do dominikánského noviciátu v Olomouci. Sešlo se zde sedm noviců - chlapci mladší než Stanislav, ale také o pět let starší Jordán Vinklárek.

Akce „K“

V klášteře se pamětníkovi líbilo, vyhovoval mu pevný řád řeholního života. Zvláště jej fascinovala chórová modlitba, kdy se bratři rozdělí do dvou sborů, které se střídají v recitování modlitby. Na jedné straně stáli novici a klerici, druhý sbor tvořili kněží z konventu - jejich učitelé.

Stanislavovu náboženskou formaci však přerušil násilný zásah zvenčí. V dubnu 1950 provedla Státní bezpečnost ve dvou fázích likvidaci mužských (později i ženských) klášterů. V nocích z 13. na 14. dubna a z 27. na 28. dubna 1950 estébáci obsadili všechny kláštery v Československu, budovy natrvalo zabrali a předali do užívání státní správě a řeholníky odvezli do internačních středisek, kde je drželi.1 Zátahu neušel ani dominikánský konvent v Olomouci:

„Potom přišla noc - Akce K. Do kláštera vtrhli (estébáci - pozn. ed.), že si máme sbalit nejnutnější věci a že nás odvezou někam, kde budeme moci pokračovat v řeholním životě. Kam, to jsme nevěděli. Bylo to pod policejním dohledem. Já jsem byl takový nevzdělaný človíček, který dohromady žádné studium neměl, ale dostal jsem tam Nový zákon, který přeložil dominikán páter Škrabal. Náhodou jsem si otevřel (evangelium podle) Lukáše 12:11: ‚Když vás povedou do synagog a před úřady a soudy, nedělejte si starosti, jak a čím se budete hájit nebo co řeknete.‛ Lukáš 12:12: ‚Vždyť Duch svatý vás v té hodině naučí, co je třeba říci.‛ A tento citát mě vlastně provází celý život, proto ho připomínám.“

Stanislava s ostatními spolubratry odvezli do centralizačního střediska v Broumově, kde se setkali s pražskými dominikány, které internovali již v první vlně o týden dříve. Broumov je veliká pevnost, kde komunistická moc držela nejprve kněze a řeholníky, poté řádové sestry. Dominikánští novicové měli zpočátku výhodu, že byli ubytováni společně se svým novicmistrem, který jim poskytoval duchovní útěchu a nadále je zasvěcoval do spirituality řádu. V červenci 1950 ale komunisté přestěhovali nejmladší muže do Hájku u Prahy, kde zůstali asi měsíc. Nyní se pamětník ocitl mezi cizími lidmi, kromě jednoho kolegy novice nikoho neznal, byli zde sdruženi chlapci z různých řeholních společností.

Černí baroni

V září 1950 nový československý ministr národní obrany Alexej Čepička vydal rozkazy, jimiž zřídil tzv. Pomocné technické prapory (PTP), do kterých měly být zařazeny politicky nespolehlivé osoby.2 Mezi první odvedence do těchto nebojových útvarů patřili mladí řeholníci. Většinou je poslali k útvaru v Komárnu.

Do armády se chodilo v 21 letech a pamětníkovi v té době nebylo ani 20 let, proto ho odvezli nejprve do Hradce Králové, kde byl odveden. Jako ostatní byl přiřazen do „farářské roty“ k 54. lehkému PTP v Komárně. Tam prodělal čtrnáctidenní základní výcvik a poté odjel do Sliače u Zvolena. Malé obce Sliač, Rybáre a Hájniky tvořily jeden celek. Pétépáci zde budovali vojenské letiště a důstojnické ubytovny. Zpočátku přežívali ve velmi provizorních podmínkách. Bydleli ve vyklizeném kině. Potom si v Hájnikách za kasárnami vybudovali svépomocí jednoduché ubikace.

„Stavěla se tam trafačka, poměrně dost dlouhá trasa na dovážení materiálu. Dostal jsem dva zedníky a já jsem jim sám přidával. Stavěli do patra a já jim zespoda podával cihly nahoru. Kolečko jsem měl bytelný, že jsem tam dal až sedmdesát cihel. Vyvážil jsem si to tak, abych to vytlačil. Oni potřebovali všude soutěž a teď já tady dělal takové výkony. Tak mě navrhli, že mě povýší na svobodníka. To u farářských rot a u pétépáků nikdo nebyl. Bylo tam i trochu nebezpečí, aby mě (ostatní) nepodezírali, že spolupracuji. Ale asi jsem byl tak jednoduchý, že je to nenapadlo. Pro mě bylo to ocenění komické. Komárno mělo několik praporů. Farářské roty byly dvě, jednu odstěhovali do Podbořan a druhou nechali na Slovensku. Já zůstal na Slovensku celou dobu. Pak nás zavezli do Komárna. Před tribunou jsme si měli jít pro odměnu. Já jsem neuměl ani pořaďák. Přežil jsem to. Odměna byl třeba budík, který by se mi líbil, ale nedostal jsem ho. Já jsem dostal šachy, které jsem nehrál a které mám dodneška.“

Jeho povýšení mělo ale tu výhodu, že se stal velitelem „cimry“, nikdo jiný už na světnici nehlídal a vojáci v ní měli relativní volnost. Vstávali ráno ještě před budíčkem a kněz dominikán, který také bydlel na světnici, sloužil liturgii. Z ní mohli čerpat duchovní energii. I když o víkendu měli většinou politická školení a vojenská cvičení, velitelé jim dovolili chodit v neděli v Hájnikách do kostela. V tzv. farářské rotě byla polovina kleriků a polovina kněží. Aby mohl každý kněz sám sloužit mši svatou, vyrobili provizorní vojenské oltáře: kolem zdi kostelíka položili fošny a na nich kněží jeden vedle druhého sloužili své mše. Nejprve se konala u hlavního oltáře slavnostní zpívaná mše a pak byla ještě tichá bohoslužba. Protože byl Stanislav tzv. frajtrem a protože se instruktorům nechtělo ráno vstávat, pověřili ho úkolem a on ráno vodil celou rotu do kostela. V Banské Bystrici pracoval na stavbě dominikán otec Gabriel, míchal maltu pro ostatní zedníky. Při práci pobýval v budce, aby mohl pracovat v létě i v zimě. Lavice, na níž seděl, měla dvojité dno. Ukrýval v ní mešní náčiní. Kdo chtěl, mohl u něj přijímat svátosti.

Stanislav byl zařazen k tzv. lehkému pomocnému technickému praporu, který působil ve stavebnictví. Řeholníci pracovali většinou jako zedníci, postupně stavěli v Hájnikách, Banské Bystrici. Vojenská služba se pamětníkovi protáhla na tři roky, v druhém roce si udělal zednický kurz. Po vojně společně s kolegy pracoval v Praze. Potom se přihlásil na střední průmyslovou školu do Mělníka. Nastoupil do druhého ročníku, školu dokončil a také se zde oženil.

Po maturitě dostal umístěnku do Berouna, ale podařilo se mu ji změnit a odešel do Kladna. Zde pracoval nejprve u Konstruktivy, pak šel k tzv. bílým zedníkům k vysokým pecím, dále do projekce na OSP a do OKD. V Kladně se mu narodily dvě děti.

Vysvěcení na řeckokatolického kněze

Dominikán otec Gabriel, který byl vysvěcen ještě před uzavřením klášterů, zprostředkoval Stanislavovi spojení na podzemní církev, na skupinu Východní Čechy. Toto seskupení se scházelo v Orlických horách, kam se každý měsíc dojíždělo na víkend. Hlavním organizátorem této odnože skryté církve byl Felix Maria Davídek3, rozporuplná osobnost, brněnský diecezní kněz, který strávil 14 let v komunistickém vězení. Po propuštění založil společenství zvané Koinotés, jehož účelem bylo zprostředkovat tajné studium teologie a připravovat budoucí kněze, které Davídek a další tajně vysvěcený biskup Jan Blaha4 světili. Davídek se snažil i o obnovu řeckokatolické církve, která byla v Československu zrušena, proto světil na kněze i ženaté muže, které navíc Státní bezpečnost nepodezírala z kněžského působení. Na jeho činnost pohlíží katolická církev velmi kriticky a jeho působení je problematické, protože v 70. letech začal světit na kněžky i ženy, což je v rozporu s církevní naukou. Tento krok vedl také k rozkolu ve společenství Koinotés.5

Felix Davídek vysvětil jako řeckokatolického kněze i pamětníka: 

„Koncem roku 1970 jsme měli exercicie a přípravu na svěcení, byli jsme tam asi čtyři. Dostal jsem zadání a musel jsem si něco nastudovat. Vysvětili mne na jáhna a kněžské svěcení jsem měl stanovené na 2. ledna 1971 v Brně. Na Nový rok jsem odjížděl ráno v 5 hodin do Rychnova nad Kněžnou. Tam byl také biskup, ale já jsem o něm nevěděl, že byl vysvěcený. Ten, kdo to vedl, držel nad tím ruku a byl někomu známý, se jmenoval Felix Davídek. (...) Felix se snažil podchytit ty, co studovali teologii, i když byli ženatí. Do Orlických hor přijel asi dvakrát, jinak tam jezdil jiný biskup - taky Brňák. V Rychnově jsem přespal a pak jsme jeli do Hradce Králové, kde jsme vzali Josefa Nováka. Spolu jsme jeli do Brna. Tam jsme byli u Felixe Davídka vysvěceni. On si bral vždy dva, aby měl každý svědka. Nešlo to jinak, tedy aby měl každý alespoň osobní svědectví.“

Po sametové revoluci

Felix Davídek se pádu komunismu nedožil, ale jeho následovníci se museli po sametové revoluci potýkat s problémy ohledně legitimity svých kněžských svěcení i nedůvěrou a bezradností ze strany představitelů katolické církve. Biskupství se nejdříve snažilo zjistit, jaký je stav ohledně tajně vysvěcených kněží. Stanislava si nejprve pozval biskup Antonín Liška, s nímž se znali ze slovenského PTP. „Vyslýchal mne, co a jak, sepsal to se mnou a ptal se, jestli chci kopii. Nechal jsem mu i kopii, říkal jsem si, k čemu to já budu potřebovat. (Kněžská) služba se mi zdála tak prostá. Pak jsem byl předvolaný k arcibiskupovi Miloslavu Vlkovi a tam jsem měl pocit, že jsem udělal nějakou chybu, že něco není v pořádku. Během pohovoru mne třikrát zval do kaple, že mě přesvětí na jáhna. Já jsem říkal: ‚A co dál?‛ A on říkal: ‚Dál nic.‛ Tak jsem řekl, že to necháme. A tak jsme to nechali.“ 

Uběhlo několik let a řeckokatolíci pod vedením současného apoštolského exarchy Ladislava Hučka přezkoušeli tajně vysvěcené kněze, zjišťovali, co ví a neví. Chtěli je přesvětit – reordinovat, zpochybnili platnost jejich svěcení. Když měl kardinál Vlk končit ve funkci, chtěl konečně dořešit situaci s tajně vysvěcenými knězi. Znovu si je pozval a navrhoval jim přesvěcení. „Jeden se nechal přesvětit. I mně nabízeli, že by mne přesvětili na kněze. Východní biskup by mě pak předal západnímu arcibiskupovi pod pravomoc. Já jsem mu řekl, že kanonický věk již mám za sebou, bylo mi již více jak 75 let. K nemocným chodím a chodit budu, protože to mi nelze ani zakázat. (…) Já jsem tu byl ke službě, co já mám chtít více, bohatě mně Hospodin otvírá cestu.“

Stanislav Pavlík se dále věnoval pomoci nemocným, působil v Metě, kde pomáhal vozíčkářům. I v současnosti je aktivní v římskokatolické farnosti v Kladně, působí jako akolyta, což je laik, který má zvláštní pověření a vypomáhá při liturgii.

  1. Vlastní provedení akce „K“. Totalita [online]. 1999 [cit. 2016-03-17]. Dostupné z: http://totalita.cz/cirkev/cir_05.php
  2. Pomocné technické prapory (PTP). Političtí vězni [online]. 2016 [cit. 2016-03-17]. Dostupné z: http://www.politictivezni.cz/pomocne-technicke-prapory.html; BÍLEK, Jiří. Pomocné technické prapory. 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2002.
  3. Felix Maria Davídek * 12. 1.1921 Chrlice (čtvrť Brna), + 16. 8.1988 Brno. 29. 7. 1945 vysvěcen na kněze. V roce 1950 byl zatčen pro protistátní činnost. Odsouzen na 24 let, propuštěn v roce 1964. Vysvěcen tajně na biskupa 29. 10. 1967 biskupem Janem Blahou. Davídek tajně vysvětil dalších 15 biskupů a 70 kněží, mezi nimi 3 ženy. Jedna z nich byla spolupracovnice tajného biskupa Felixe Maria Davídka Ludmila Javorová (* 1932 Brno), kterou 28. 12. 1970 vysvětil na jáhenku i na římskokatolickou kněžku. Později ji jmenoval svou generální vikářkou. V roce 1996 jí byl církevně zakázán výkon kněžských činností, protože její svěcení bylo neplatné. Do roku 2012 vyučovala náboženství ve farnosti Brno-Židenice.
  4. Jan Blaha, Ing. * 12. 3.1938 Brno, + 13. 12. 2012 Brno. Vystudoval chemickou univerzitu v Pardubicích. Vysvěcen tajně na kněze 12. 7. 1967 v Augsburgu arcibiskupem Josefem Stipflem, tajně na biskupa 28. 10. 1967 americko – slovenským biskupem Petrem Dubovským. 29. 10. 1967 vysvětil Jan Blaha na biskupa Felixe Maria Davídka. Po sametové revoluci působil v královéhradecké diecézi jako kněz. Papež bl. Jan Pavel II. mu nabídl službu pomocného biskupa litoměřického, ale on ji nepřijal. Od roku 1999 působil jako kaplan v Brně, kde zemřel a byl pohřben.
  5. Viz BÁRTA MRÁČKOVÁ, Barbora. Geniální i rozporuplný Felix Maria Davídek. In: Christnet [online]. 2016 [cit. 2016-03-17]. Dostupné z: http://www.christnet.cz/clanky/5655/genialni_i_rozporuplny_felix_maria_davidek.url

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Ilona Kaftanová)