Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Petr Pavlík (* 1945)

• narozen 31. ledna 1945 v Praze

• 1957–1962 otec František Pavlík z politických důvodů ve vězení

• maturoval na SVVŠ

• 1963–1967 pracoval jako kopáč, pomocný dělník, prodavač zeleniny, závozník, stáčeč v pivovaru

• 1967–1973 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze

• 70. a 80. léta měl zákaz oficiálně vystavovat, se spolužáky z AVU organizoval nezávislé výtvarné a společenské aktivity

• 90. léta pokračoval v kritické činnosti a aktivitách se svým jednobuněčným dvojčetem dr. Pavlem Petříkem z Curychu a vystavoval samostatně i skupinově – např. Řezno, New York, Klatovy, Martin, Praha, Zlín, Lucemburk, Brno, Roudnice

• 2000 Poutnice – výstava celoživotní tvorby v Mánesu, vyšla i monografie, výstava NG v pražském Veletržním paláci, výstava v Novoměstské radnici Praha 2

• 8. září 2014 udělen titul Čestný občan Prahy 2

Vysočina jako fenomén

Oba rodiče Petra Pavlíka měli své kořeny na Vysočině, v kraji krásném, drsném a chudém. Po mamince získal Petr hloubavější stránku své povahy, po otci extrovertnější.
V nesnadných podmínkách Vysočiny bylo nutno spoléhat se do značné míry na sebe a snažit se o něco víc než tam, kde půda byla úrodná. 

Vysočina má dodnes pověst chudého bramborářského kraje, kde jsou ovšem kostely stále plné. „(Věřící – pozn. ed.) příbuzenstvo z Vysočiny bylo jaksi etičtější. V tomto (křesťanském – pozn. ed.) duchu jsme byli i vychováváni. Byl to jeden z pevnejch bodů.“ Na dohled od tatínkovy rodné vísky Bratroňov byla Haškova Lipnice, další z určujících bodů, a o několik kilometrů dál ležely Okrouhlice Jana Zrzavého. Osobnost budoucího malíře a autora vtipných textů a happeningů se měla kde utvářet. „Otec měl úplně stejný nos jako Zrzavý.“

Josef Pavlík, děda z otcovy strany

Petrův otec se narodil do rodiny chudého domkáře. Jeho tatínek Josef byl za první světové války legionářem. Byl až do smrti invalida, největší sedlák ve vesnici mu bryčkou přejel nohu, a aby se nemusel s Josefem Pavlíkem finančně vyrovnat, raději vyhodil daleko větší peníze za drahé advokáty. „Dodnes dědu vidím, jak brousí kosu.“ Měl v sobě rodovou neústupnost a vytrvalost: když se syn František nedostal na hospodářskou školu v Humpolci, dědu legionáře ta nespravedlnost tak rozzuřila, že se sebral a jel do Prahy za prezidentem Masarykem. Ten ho přijal a „díky přímluvě tatíčka“ se František, Petrův otec, na školu dostal. Posléze se stal adjunktem na velké statku a po svatbě s Marií Flekalovou „ze mlejna“ od Ledče nad Sázavou z rodné Vysočiny odešli do Prahy.

Vinohradská třída 

Otec byl šikovný, podnikavý a brzy si otevřel obchod s ovocem, zeleninou a běžnými potravinami na Vinohradské třídě, v proslulém Maceškově paláci. Dodnes si starší generace pamatují, že se tam říkalo „U Pavlíků“. Během války se Pavlíkům narodili dva synové František a Petr a po dvou letech dcera Marie.

50. léta

František Pavlík si v obchodě zdatně vedl, ale únor 1948 učinil konec. Obchod byl zabaven. „Otec byl svobodomyslný, všichni ho varovali, nakonec ho zavřeli jako kverulanta, že neudržel jazyk za zuby. Nejprve dostal tři roky, a protože prohlásil, že ho zavřeli idioti, přidali mu další dva.“ Pro matku to musela být těžká doba, ale děti se jí snažily pomáhat. „Byly jsme hodné děti. Bylo to smutný.“ Petrovi bylo tehdy 12 nebo 13 let a podle pozdějšího úsudku odborníků psychoterapeutů se u něj v té době vývoj k dospělosti zastavil. Nedospěl. Chyběl mu mužský model. Zůstal dítětem, hravým dítětem. „Dětství se změnilo, když vzali otci krám a zavřeli ho. Vytěsnil jsem to. Zpětně jsem na to zapomněl.“ Ač se tvrdí, že každý muž svým způsobem dítětem zůstává, u Petra se hravost přetavila v celoživotní radost z hrabalovského pábení. A působení jednoho z jeho duchovních otců – Jaroslava Haška – je víc než patrné. Když později nastaly trochu lepší časy, otec se stal vedoucím prodejny přebytků JZD v Maiselově ulici, které mohly prodávat to, co nespotřebovaly. Pochvaloval si, že „malej šuplíček je přece jen lepší než velkej krumpáč“.

Dětství

„Těžko se tomu věří. Když náhodou jelo nějaký auto, tak jsme prostě přestali.“ Petr mluví o tom, jak jako kluci hráli v Mánesově ulici na Vinohradech fotbal. A dokonce prý přímo před domem, kde dnes bydlí. Petr vyrůstal v láskyplné a soudržné rodině spolu se sourozenci. „Byla příležitost k dětským hrám: Riegrovy sady, Čechovy sady, Grébovka. Mánesova ulice byla tenkrát úplně prázdná až na jediný zaparkovaný auto u Jiřáku.“

Prázdniny děti trávily střídavě u obou babiček na Vysočině. Pásly husy a krávy, pomáhaly při žních, chodily s babičkami do kostela. „Když jsem vyrostl, zapomněl jsem trošku na ty kostely. Na Boha už jsem tak dalece nemyslel.“

Zatímco Petrova první žena pocházela z velkého, bohatého statku na úrodném Lounsku a byla naprostý bezvěrec, jeho druhá žena Magda každou neděli a o svátcích hostila chartistu a katolického kněze Tomáše Vlasáka až do jeho smrti. Po léta vedli Tomáš a Petr plodné filozofické „dišputace“. Takto se Petr vrátil k víře svých předků a byl posléze biřmován kardinálem Vlkem ve svatovítské katedrále. K biřmování Petra připravoval páter Vladimír Málek, Vlkův sekretář, dnes sekretář vatikánského apoštolského nuncia a rodinný přítel. „Zpovídám se jen jemu.“ 

Občan druhé kategorie

Petr chtěl jít studovat na střední školu, ale z kádrových důvodů neměl velkou šanci. „Stal se ze mě občan druhé kategorie.“ Na střední školu na náměstí Míru se nedostal, měl se jít učit zámečníkem do ČKD. Díky protekci se nakonec dostal na tehdejší dvanáctiletku (SVVŠ) do Vysočan na náměstí Lidových milicí, dnes náměstí OSN. Ve škole nikdo nevěděl, že je Petrův otec ve vězení. „Jedinej, kdo to věděl, byl třídní profesor Vojtěch Bočinský, kterýžto byl sám původně knězem, (nedobrovolně – pozn. ed.) rekvalifikovaným na učitele latiny a dějepisu. A ten nade mnou celou školu držel ochrannou ruku.“ Ve třídě bylo 10 kluků, mezi nimi Vladimír Železný, pozdější majitel TV Nova, řečený Vova. Kluci založili třídní orchestr, osm z nich hrálo na nějaký hudební nástroj, Petr na trubku. O Vovovi pamětník říká: „Už tehdy byl osobnost.“ Když přišel za Petrem s návrhem „úžasně vyváženého obchodu“, Petr souhlasil. „Ty se chceš stát malířem, že jo? Tak spolu uděláme dohodu: Až se staneš malířem, dáš mi obraz. Je-li to kopyto platí to!“ Když o desítky let později vydával první porevoluční primátor Prahy Jaroslav Kořán ve svém nakladatelství Gallery k Petrově velké retrospektivní výstavě v Mánesu monografii a sháněl sponzory, připomenul Petr Vovovi onu starou „vyváženou dohodu“. Vova si z ateliéru odnesl svůj obraz a jeho TV Nova Petrovi na oplátku sponzorovala monografii.

Mezi maturitou a Akademií

S výtvarkou začal Petr později, v malířských kurzech ÚKDŽ u Jana Čecha (kde taky sám později vyučoval). Na Akademii se nedostal, čekala ho série nejrůznějších manuálních zaměstnání. Byl například kopáčem – brigádníkem na melioracích v partě, kde pracoval i jeho otec, když se vrátil z vězení, ale taky další „kriminálníci, se kterýma otec seděl – krejčí ze Žižkova, učitel…“, potom závozníkem v Národní galerii – „abych se dostal blíž k obrazům“.

Na Akademii

Po čtyřech letech se na Akademii dostal. Rok byl v atelieru prof. Františka Jiroudka, o kterém jeho spolužák a kamarád malíř Ivan Bukovský pro Paměť národa prohlásil: „Od profesora Jiroudka vycházeli samí Jiroudkové.“

Petr si to nenechal líbit: „Kromě mě, ovšem,“ a přešel do ateliéru monumentální malby a plastiky prof. Arnošta Paderlíka, který spolupracoval se studenty architektury. A na tři roky přestal malovat. S malbou opět začal až v posledním ročníku.

Srpen 1968

Dne 21. srpna 1968 prodával Petr se svým kamarádem Jiřím Ostermannem na Prokopském náměstí na Žižkově ve stánku ovoce a zeleninu. Hned ráno se u jejich stánku vytvořila půlkilometrová fronta a během půl hodiny bylo všechno vyprodáno. Lidé kupovali hlavně to, co se dalo dlouhodobě uskladnit – brambory, cibuli a mrkev. Jiří, recitátor beatnické poezie, byl zakladatelem poetické vinárny Viola.

„A na podzim jsem si tak nějak řek, že bych si moh zaletět do Londýna, abych se trošku rozmyslel, jestli vlastně nezůstanu venku. Tam jsem nakonec zjistil to, co jsem věděl stejně, ale jen jsem se v tom potřeboval utvrdit, že jsem vlastně nepřesaditelnej. Jednak jsem už byl na Akademii v prvním ročníku a potom jsem si uvědomil, že jsem takový patriot Prahy a střední Evropy, že vlastně bych tam zahynul. Že bych to prostě nezvlád bez svých Vinohradů.“

Normalizace

Pokud výtvarníci neemigrovali, měli tři možnosti: Spolupracovat s režimem, oficiálně vystavovat a užívat si výhod schválených umělců. Anebo přestat malovat, sochařit atd. a věnovat se zástupným aktivitám. Třetí možnost byla postavit se situaci, nespolupracovat, ale pokoušet se režim pomocí různých, i drobných aktivit, provokovat.

„Mě a mý kamarády a kolegy do Svazu nevzali a mohli jsme být akorát registrováni, ovšem s tím, že jsme museli jako výtvarníci vykazovat samozřejmě nějaký výdělky. A protože v tý době jsem vlastně žádný peníze neměl, respektive jsem si nevydělával, podporovali mě rodiče, musím říct, takže jsem musel platit fiktivní daně za vymyšlenej zisk. Jinak bych byl příživník, parazit a prostě bylo by to trestný.“ Petr s kolegy a kamarády z Akademie – například s Jiřím Sozanským, Ivanem Bukovským, Jiřím Načeradským, Ivanem Ouhelem, Kurtem Gebauerem, Jiřím Sopkem, Jiřím Beránkem – organizoval různé nezávislé výtvarné aktivity. Spoluzaložili Volné seskupení 12/15 Pozdě ale přece!, přátelili se s dr. Jaromírem Zeminou a tehdejším ředitelem NG Jiřím Kotalíkem, který byl jejich sympatizantem. „Kotalík byl jediným protihráčem všemocnýho Svazu a ležel jim v žaludku.“

Velkou událostí 80. let se stala výstava v pražských Kolodějích. Byla to první výstava volného seskupení 12/15 a máme k dispozici fotografii, která zachycuje vzájemné obdarovávání skupiny Tvrdohlavých a sdružení 12/15 v silně neformálním prostředí a veselé atmosféře. „Necítili jsme se vlastně vodřízlí. Měli jsme zajímavý kontakty.“ Skupina udržovala cenné profesní a přátelské kontakty nejen s vrstevníky, ale i se staršími, váženými kolegy a teoretiky, jako byli například Šimotová, Malich, Boštík, Kolíbal a Nepraš. Kromě Jiřího Kotalíka to byl především Jindřich Chalupecký, se kterým se pravidelně scházeli v Petrově ateliéru ve Vršovicích. Existovaly i jiné možnosti, jak vystavovat, nejen ty oficiální, jež jim byly zapovězené. Například Akademie věd po léta zaštiťovala cyklus výstav na chodbách svých ústavů: „Dobře se zachovali vědci, respektive vědecký instituce, jako třeba Makromolekulární ústav na Petřinách anebo Mikrobiologickej ústav v Krči, kde se konaly výstavy na chodbách. Ale i tam docházelo ke konfliktům. Kupříkladu když jsme nainstalovali výstavu generační v Mikrobiologickým ústavu v Krči, tak se tam našel nějakej příčinlivej udavač, který poukázal na obraz Michaela Rittsteina, který se jmenoval Nechci v kleci. Zavolal, ohlásil to na Svaz. Během tý instalace přijela jedna šestsettřináctka ze Svazu, z vedení Svazu, a druhá byla s neblaze proslulým Müllerem, šéfem kultury na ÚV. Když to prošli, tak nás internovali, nás zavřeli (bylo nás tam asi patnáct vystavujících) do jedný místnosti. No, naštěstí jsme stihli zavolat Kotalíkovi, kterejžto sedl do třetí šestsettřináctky, a během hodiny přijel a nakonec teda nás zachránil. Věřím, že jinak by nás zavřeli. Výstava sice byla stejně zavřená po dvou třech dnech, ale aspoň se uskutečnila.“

Po revoluci

Petr se rozhodl s malováním na čas skončit a věnovat se kritické činnosti. Byl znepokojen vývojem na české výtvarné scéně – místo ideologické sorely, socialistického realismu, zaujala ideologie kaprely, kapitalistického realismu. Zkrátka, tvůrčího lidského ducha nelze spoutat žádnou ideologií. Cítil zvětšující se důraz na trh, peníze, banky, změnu atmosféry a hodnot, které sebou kapitalismus přinášel. 

Aby na provokování a píchání do vosího hnízda nebyl sám, přizval své fiktivní jednobuněčné dvojče – dr. Pavla Petříka z Curychu. Z Curychu proto, že „tam působil Vladimír Iljič a zrodilo se tam dada“. První esej, kterou dr. Petřík v časopise Ateliér otiskl, se zalíbila rektoru AVU Milanu Knížákovi natolik, že pozval na sympozium AVU nejen Pavlíka, ale přes redakci časopisu Ateliér i dr. Petříka. Pavlík, v přestrojení za dona Quijota na koni a Sancho Panzu na poníku předjel před Akademii, don Quijote předal text přednášky dr. Petříka pro Milana Knížáka a sám přednesl v aule svůj elaborát s názvem „Tendence z kredence“. Kritika Knížáka a spol. byla mimo jiné zaměřena na nepochopitelný výběr prací českých umělců v nové instalaci sbírky moderního českého malířství ve Veletržním paláci, za kterou nesli svoji odpovědnost i pedagogové AVU, teoretici Jana a Jiří Ševčíkovi. Své místo tu totiž dostali studenti nebo čerství absolventi Akademie, na skutečné velikány se nedostalo. „Byla to privatizace Veletržního paláce Knížákem.“

Happening pokračoval: V oblíbené vinohradské hospodě U Růžového sadu se konala oslava 50. narozenin dvojčat Pavlíka a Petříka. Dr. Petřík v zrzavých vlasech a se změněnou image, oblečen do dvouřadového obleku, s prsteny a dřevěným kufříkem, pozdravil překvapené přátele svého pražského bratra, a na důkaz, že je skutečně dr. Petříkem z Curychu, nechal kolovat švýcarské hodinky a pravou švýcarskou čokoládu. Pavlík v tomto čase slavil s přáteli svého bratra v curyšském hotelu Ritz. Linie humoru se viditelně táhne od Haška přes Hrabala k Cimrmanovi. Na oslavě byla také první Petrova žena Marie Říhová, které je věnovaná knižní kolekce článků, esejů, rozhovorů, povídek, pověstí atd. obou bratrů Umění a život v Čechách aneb umění žít v Čechách. Byla úspěšnou dramaturgyní v rozhlase, získala řadu cen, včetně hlavní mezinárodní ceny OIRT. Kromě 50 rozhlasových her napsala i 8 původních her pro televizi, za tu poslední, o korupci, dostala rok před revolucí Bílou vránu Mladého světa. V roce 2000 zemřela na rakovinu a posléze ve svých Kristových letech odešel i jediný Petrův syn Gabriel.

Dnes

Dnes Petr kromě malování a vystavovaní stále píše a kriticky komentuje to, co vidí kolem sebe. Vrací se ke svým raným textům, konfrontuje je se současnou realitou, je kritický, ironický a vtipný jako vždy. Jak sám říká, svoji donquijotsky vážnou, ale i humornou halapartnu zřejmě zdědil po předcích z Vysočiny.