František Pavlík

„Nemůžu říct, že by mezi námi a pionýry byly nějaké rozbroje. Komu to nejvíc vadilo, to byli ti staří kovaní straníci, kteří chodili na kontroly, jestli neděláme něco protistátního. Protože děckám, těm to bylo v podstatě jedno. My jsme jim v roce ’68 nabídli spolupráci, ale nešlo to, protože to byly dvě rozdílné ideologie. To byl západ a východ. Navíc to vedení Pionýra bylo pod politickým vlivem, takže byli tlačeni, aby to dělali tak, jak to chce stranické vedení.“

„Bylo jich spoustu, ale ten nejkrásnější byl v roce 1969 na Podkopné Lhotě. Tehdy jsme měli jako středisko zimní vycházku. Bylo to 22. února na Den sesterství a děvčata tam skládala slib. Představ si to jako 15 metrů velký, holý palouk, uprostřed bylo udělané ohniště, postavil se táborový oheň. Byl večer, ticho. Přítomní potichu nastoupili a děvčata, která skládala slib, přicházela zavátou lesní stezkou. Tehdy jsem dělal střediskového vedoucího a oni skládali slib do mých rukou.“

„Po roce 1968 na nás začal tlak na přechod od skauta pod Pionýra. Chodili k nám do baráku a přemlouvali. My jsme tenkrát svolali radu a řešili jsme se, jestli přejdem, nebo nepřejdem. Nakonec jsme se domluvili, že děcka neopustíme. Tehdy i bratr Plajner napsal, abychom je neopouštěli. Vymohli jsme si, že zůstaneme, ale budeme se jmenovat tábornický oddíl. Ze začátku nám to povolili, ale postupně se jim to přestalo líbit a hledali tam skautské prvky. Nesměli jsme používat lilku, ani skautské šátky. Ale vyplatilo se to, protože těm děckám zůstal v povědomí skauting jako takový a byly pak základem pro obnovu v roce 1989.“