„Nemůžu říct, že by mezi námi a pionýry byly nějaké rozbroje. Komu to nejvíc vadilo, to byli ti staří kovaní straníci, kteří chodili na kontroly, jestli neděláme něco protistátního. Protože děckám, těm to bylo v podstatě jedno. My jsme jim v roce ’68 nabídli spolupráci, ale nešlo to, protože to byly dvě rozdílné ideologie. To byl západ a východ. Navíc to vedení Pionýra bylo pod politickým vlivem, takže byli tlačeni, aby to dělali tak, jak to chce stranické vedení.“
„Bylo jich spoustu, ale ten nejkrásnější byl v roce 1969 na Podkopné Lhotě. Tehdy jsme měli jako středisko zimní vycházku. Bylo to 22. února na Den sesterství a děvčata tam skládala slib. Představ si to jako 15 metrů velký, holý palouk, uprostřed bylo udělané ohniště, postavil se táborový oheň. Byl večer, ticho. Přítomní potichu nastoupili a děvčata, která skládala slib, přicházela zavátou lesní stezkou. Tehdy jsem dělal střediskového vedoucího a oni skládali slib do mých rukou.“
„Po roce 1968 na nás začal tlak na přechod od skauta pod Pionýra. Chodili k nám do baráku a přemlouvali. My jsme tenkrát svolali radu a řešili jsme se, jestli přejdem, nebo nepřejdem. Nakonec jsme se domluvili, že děcka neopustíme. Tehdy i bratr Plajner napsal, abychom je neopouštěli. Vymohli jsme si, že zůstaneme, ale budeme se jmenovat tábornický oddíl. Ze začátku nám to povolili, ale postupně se jim to přestalo líbit a hledali tam skautské prvky. Nesměli jsme používat lilku, ani skautské šátky. Ale vyplatilo se to, protože těm děckám zůstal v povědomí skauting jako takový a byly pak základem pro obnovu v roce 1989.“
„Abysme se dostali na tábor, tak jsme tam museli objednat železniční vagon. Na něj jsme naložili veškerý materiál, a současně jsme ten nákladní vagon použili k přepravě. To byla pro děcka senzace – jet v noci ve vagoně, přespat si tam – a ráno jsme byli v Budišově nad Budišovkou. Je fakt, že jsme to museli hlídat, protože byly otevřené dveře. A znáš děcka, ty by všechny chtěly sedět na rampě. Tak oni nás přistavili za osobní vlak do Přerova, z Přerova nás přepnuli na Ostravu a ráno jsme tam byli.“
František „Steve“ Pavlík se narodil 16. ledna 1925 a svůj život prožil v Napajedlech na Moravě. V roce 1940 vstoupil na krátko do místního skautského oddílu, ale ještě téhož roku byl skauting u nás zakázán. Přesto kluci za války pokračovali pod hlavičkou klubu Mladého hlasatele alespoň částečně v oddílové činnosti a hledali další skuliny v tehdejších nařízeních, jak mohly probíhat alespoň schůzky a další akce. V roce 1945 stál František Pavlík u obnovy napajedelského skautingu a chopil se funkce vůdce oddílu. Po únorovém převratu ale došlo k dalšímu zákazu. Pavlík byl aktivní při všech ostatních obnoveních skautingu. V roce 1968 přišlo uvolnění a krátká, tříletá obnova Junáka, podruhé působil při definitivní obnově v roce 1989. Pan Pavlík se vždy obětavě snažil zajistit skautskou výchovu dětí a bez něj by měl dnešní napajedelský skauting jinou podobu. Steve byl členem Svojsíkova oddílu, čestné jednotky oldskautů a také je nositelem několika skautských vyznamenání. Zemřel 13. září 2016.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
