Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Pavlíčková (* 1941)

• narodila se 25. ledna 1941 v Praze

• vystudovala hračkářství na Průmyslové škole bytové tvorby na Žižkově

• v roce 1960 nastoupila do podniku Igra

• navrhla řadu úspěšných hraček, mechanických her a panenek

• v 70. letech se stala autorkou výtvarného ztvárnění Igráčka

• absolvovala pracovní cesty na veletrhy hraček do Západního Německa

• v roce 1987 opustila Igru a pracovala na volné noze

• politicky se neangažovala, nevstoupila do komunistické strany

• byla dvakrát vdaná, s prvním manželem Milanem Krejchou vychovali dvě děti

• roku 2025, v době natáčení, žila v Praze

Marie Pavlíčková ovlivňovala dětství celých generací, přesto její jméno zůstávalo v ústraní. Jako talentovaná designérka v družstvu Igra vytvořila desítky hraček, od panenek a mechanických her až po vyšívací sady. Když se v 70. letech objevil na trhu její panáček Igráček, stal se okamžitě hitem. Přišla ale i s nápadem plastové abecedy, z níž se nakonec vyráběla jen „céčka“ a stala se mezi dětmi kuriozním sběratelským fenoménem v 80. letech. Ve svém vyprávění lehce poodkrývá zákulisí tehdejší výroby hraček.

Nic jsme neměli a o nic jsme nepřišli

Marie Pavlíčková se narodila 25. ledna 1941 v Praze, v období, kdy druhá světová válka vrcholila. Její otec Josef Přibyl pracoval jako inženýr a stavební projektant, matka se starala o domácnost. Marie Pavlíčková měla staršího bratra Josefa a o patnáct let mladší sestru Jitku. První roky dětství strávila rodina na Vidouli v malém bytě 1+1. Teprve v roce 1952, kdy se otec zapojil do stavebního programu dvouletky, mohli postavit dům na Malvazinkách. Měla vřelé a stabilní rodinné zázemí. Tatínek trval na tom, že maminka zůstane v domácnosti a Marie Pavlíčková tedy nikdy nezažila, že by musela mít vlastní klíče od bytu – matka byla vždy doma.

Do školy nastoupila v roce 1947, ještě v předúnorové době. Navštěvovala tehdy moderní školu Edvarda Beneše na Kavalírce. Když se rodina přestěhovala, pokračovala ve školní docházce na základní škole na Santošce. „To byl pro mě docela šok, jako bych se ocitla v jiném světě. Ve třídě byly ještě kamna a věšáky u lavic, všechno takové staré. Ale zvykla jsem si,“ vzpomíná.

Politické změny po roce 1948 nevnímala nijak výrazně. Rodina nevlastnila žádný majetek, a tak se jich kolektivizace a znárodňování osobně nedotkly. Otec pracoval na významných infrastrukturních projektech, jako byly mosty, silnice, Slapská a později Orlická přehrada. Většinu času trávil na stavbách a domů se vracel jen na víkendy. „Navštěvovali jsme ho během prázdnin – například na Slapech jsme si pronajali chatu, kde jsme strávili celé léto, a na to moc ráda vzpomínám,“ vypráví.

Na Pionýr zapomeň!

Od dětství měla jasno v jedné věci – milovala kreslení. Balicí papír, který se doma našel, byl její hlavní materiál. Každý obrázek pečlivě ukazovala matce, která ji vždy podporovala. Ve škole ráda vytvářela plakáty – ať už na První máj nebo „reklamní“ nápisy. „Bylo mi to jedno, kreslila jsem cokoli,“ říká.

Když se ve třídě zakládala pionýrská organizace, doma tuto novinku nadšeně oznámila, se zlou se ale potázala. „Otec řekl, abych na to zapomněla a dál už to nekomentoval,“ vzpomíná. Jako jedna z mála spolužáků tedy nenosila pionýrský šátek. To ji sice nijak zvlášť netrápilo, ale bylo zřejmé, že její rodina se na tehdejší režim dívá jinak než ostatní. Otec pravidelně poslouchal zakázané zahraniční vysílání, například Svobodnou Evropu, což jednou bratr nechtěně prořekl ve škole. Paradoxně sám s radostí vystupoval v agitačních střediscích, kde recitoval básně, protože měl rád pozornost a za odměnu dostával dort. Matka ho na tato vystoupení musela doprovázet.

Na hračkářství brali jen sedm uchazečů

Talent pro kreslení zřejmě zdědila po dědečkovi, který byl amatérský malíř krajinář. Když se dověděla o existenci školy, ve které by si mohla dál kreslit a dokonce navrhovat panenky, věděla že nic jiného dělat nechce. Na střední Průmyslovou školu bytové tvorby v Praze na Žižkově nastoupila v roce 1955 a dostala se na ni bez problémů. „Měli jsme nakreslit štokrdle postaveného vzhůru nohama, barevného kohouta kokrhajícího na plotě a něco vymodelovat. Tak jsem to udělala a vzali mě,“ říká.

Umělecké školy byly tehdy prestižní a dostat se na ně nebylo snadné. Škola nabízela několik oborů – od aranžérství po grafiku. Ona se dostala na hračkářství. „Tam byla největší konkurence – přijímali jen sedm studentů z celé republiky,“ vzpomíná. Dokonce ji vzali i přesto, že nebyla v Pionýru, což bylo pro maturitní obory obvykle žádoucí. „Pak jsme nebyli ani v Československém svazu mládeže (ČSM), ale v maturitním ročníku přišla třídní učitelka a oznámila nám, že nás všechny musí do ČSM zapsat, jinak neodmaturujeme,“ vzpomíná Marie Pavlíčková. Šlo o formalitu, zápis proběhl, ale v reálném životě to nic neznamenalo.

Školu ukončila s výbornými výsledky a navzdory přání profesora Viktora Fixla, který ji podporoval, se rozhodla na vysoké škole nepokračovat. „Nabízeli mi přijetí bez přijímacích zkoušek, ale já nechtěla. Chtěla jsem se učit praxí, chtěla jsem tvořit a být přímo u realizace,“ vzpomíná. Ač svého profesora zklamala, nakonec jí pomohl získat práci v podniku Igra, kam nastoupila v roce 1960.

Igra vznikla po znárodnění soukromých firem

Družstvo Igra bylo produktem komunistického znárodňování. „Původně samostatné řemeslné dílny, kde se vyráběly hračky, byly spojeny do jednoho družstva. Malí soukromí podnikatelé přišli o své firmy, ale často v nich pokračovali jako zaměstnanci. Tak tomu bylo například i v případě pana Mokrého, který vyráběl mrkací panenky – po znárodnění už firmu neřídil, ale dál měl na starosti výrobu,“ vypráví.

Igra se postupně rozrostla v podnik s přibližně 800 zaměstnanci a výrobními pobočkami rozmístěnými po celé republice. Marie Pavlíčková vyjmenovává, že v Senohrabech sídlila jedna z dílen ve vile, která byla po válce zabavena původním majitelům, v Mnichovicích byla lisovna, kde se vyráběl legendární Igráček a další plastové hračky, v Nuslích se zaměřovali na výrobu plechových hraček, zatímco na Letné a v dalších částech Prahy se nacházely další provozy. Celé družstvo řídilo vedení v Melantrichově ulici. Marie Pavlíčková během svého působení v Igře prošla několika pracovišti. První roky byla v dílně pod Bertramkou, kde se lisovaly plechové součástky. „Když jsem začínala, v kanceláři jsme u prkna seděli tři lidé – já, jeden kolega a nad námi technický vedoucí,“ říká.

Designérka hraček měla průměrný plat

Zatímco návrhářství hraček může působit jako prestižní obor, finanční realita byla jiná. Platy v Igře se pohybovaly na průměrné úrovni a žádné zvláštní výhody s touto profesí nesouvisely. „Brali mě tam spíš jako ‚naši Manku‘ a můj nejvyšší plat činil 1 250 korun hrubého,“ doplňuje. Mnohem více si vydělala občasným navrhováním pro jiné podniky, což ale nebylo možné dělat oficiálně. „Potíž byla, že když jsme navrhovali pro jiné podniky, dělalo se to v pracovní době,“ říká.

Práce návrhářky se obvykle odvíjela od konkrétních zadání. Navrhovala auta či mechanické hry, například stolní fotbal a hokej, vše od začátku, od plechových figurek až po hrací plochu. „Nejtěžší bylo, když jsem dostala jen neurčité zadání – ‚udělej něco‘,“ vzpomíná. Znamenalo to vymyslet celý koncept od nuly. Nejvíce zadání se týkalo panenek, jejichž návrhy zahrnovaly nejen nákresy, ale také výrobu forem. „Byly v různých velikostech, nejčastěji šest a půl, osm a půl nebo deset centimetrů a dávala jsem si záležet, aby byly hezčí a propracovanější než ty, které se vyráběly dosud,“ říká. Vývoj jedné panenky trval přibližně tři měsíce, během nichž se modelovalo, testovalo a ladily detaily. Při návrzích čerpala inspiraci z panenek, které sama sbírala. Mezi její poklady patřila například panenka Twiggy nebo originální Barbie, které si přivezla z Německa. V té době byly podobné hračky v Československu nedostupné a jejich výroba by ani neprošla. Chyběl nejen vhodný materiál, ale v socialistickém Československu byly vnímány jako výstřelky ze Západu.

Marie Pavlíčková vzpomíná, že když se pak nové hračky představovaly na podnikových schůzích, muži z vedení si její úspěch rádi přivlastňovali. „To mě vždycky pobavilo, jak se sami se chválili, když se mi nějaká hračka povedla,“ říká  s úsměvem.

Pracovní cesty na Západ byly pro mnohé nákupními výlety

Na invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 Marie Pavlíčková vzpomíná takto: „Když ráno 21. srpna matka přišla do kuchyně, řekla mi, že bude válka a poslala mě koupit brambory. Vypravila jsem se tedy do obchodu a domů jsem je vezla v dětském kočárku. Místo tramvají se po silnicích pohybovaly obrněné transportéry.“ Přesto necítila strach – nepřipouštěla si, že by se jí mohlo něco stát. Okupace odstartovala období tzv. normalizace, a i když nepatřila ke členům strany, musela v práci projít politickým pohovorem. Setkání s komisí se ukázalo jako pouhá formalita. „Když se mě ptali, co jsem dělala v době srpnových událostí, řekla jsem jen: ‚Šla jsem pro brambory.‘ Nikdo se už dál nevyptával,“ vzpomíná. Politika ji nikdy příliš nezajímala, a i když aktivně nepodporovala pražské jaro, věřila, že Dubčekova éra přinese větší svobodu.

Přestože se normalizační režim snažil udržet pevnou kontrolu nad tím, kdo smí cestovat na Západ, Marie Pavlíčková patřila mezi ty, kteří do kapitalistických zemí občas vyrazit mohli. Její profese jí otevřela dveře na mezinárodní výstavy hraček, především do německého Norimberku, kde se každoročně v únoru konal největší veletrh v oboru. „Nejezdila jsem ale pravidelně. Někdy mi povolení vycestovat dali, někdy ne. Asi abych si ‚moc nemyslela‘,“ říká.

Výstavy pro ni byly velkou inspirací, procházela haly od rána do večera a všechno chtěla vidět. „Například se mi líbily španělské a italské panenky, které byly propracované a elegantní. Německé mi ale připadaly moc robustní,“ dodává. Vzpomíná, že ne každý tam jel kvůli práci, pro mnohé to byl jen nákupní výlet. „Jednou jsem na výstavu doprovázela šéfovou, přesvědčenou komunistku z provozu v Senohrabech. Když se ocitla v Německu, byla jako v transu. Pobíhala po obchodech, nakupovala všechno, co viděla, a výstava hraček ji vlastně ani nezajímala. Bylo až ironické, jak člověk, který celý život věřil v nadřazenost socialistického zřízení, pak na Západě bezhlavě utrácel za věci, které v Československu nebyly k sehnání,“ popisuje.

Mým největším úspěchem se stal Igráček

Na přelomu 70. let se v Československu rodila hračka, která se měla stát legendou. Igráček, malý plastový panáček s pohyblivými končetinami, dodnes zůstává jedním z nejikoničtějších produktů českého hračkářského průmyslu. Marie Pavlíčková stála u jeho vzniku a zásadně ovlivnila jeho podobu. Počátek příběhu Igráčka se váže k setkání českého konstruktéra Jiřího Kaliny s německým designérem Hansem Beckem na veletrhu hraček v Norimberku. „Někde v hospodě se mu Beck svěřil s panáčkem Playmobilem, se kterým nebyl spokojený, a nabídl nápad Kalinovi. Nemyslel si, že by mohla mít hračka velký úspěch a že by ji od Československa někdo koupil,“ vypráví Marie Pavlíčková, které Jiří Kalina projekt svěřil.

„Když jsem panáčka viděla, hned jsem si říkala, že něco podobného jsme mohli udělat i sami. Autíčka potřebovala figurky, se kterými by si děti mohly hrát. Nechtěla jsem ale kopírovat originální návrh. Upravila jsem proto proporce postavičky. Původní panáček měl tenké nohy a ruce, já mu ale vytvořila širší rukávy a nohavice, zvětšila hlavu, což mu dodalo odlišný a přívětivější vzhled,“ vzpomíná. Vytvořila celou sérii postav – od hasiče po lékařku s injekční stříkačkou – a ukázala, že koncept má široké využití. Panáček Igráček se po svém uvedení na trh stal hitem. Jeho výroba probíhala pod hlavičkou Igry a figurky rychle zaplnily pulty československých obchodů. Díky systému centrálního plánování byla distribuce zajištěna a o odbyt nebyla nouze. Přesto měla Igra omezené výrobní kapacity a poptávka stále převyšovala nabídku.

Přes výrazný úspěch se Marie Pavlíčková tehdy velkého uznání nedočkala. Vzpomíná, že za sérii měla obdržet honorář 50 000 korun, což byla v té době nemalá částka, ale zdaleka ji neinkasovala celou. „Peníze byly přerozděleny mezi vedení, nástrojárnu a další složky podniku. Po zdanění mi zůstalo 7 000 korun. Upřímně – tehdy jsem ani nechtěla budit pozornost účetních vysokým honorářem, a proto jsem i souhlasila s tím, že jako spoluautor bude uveden Jiří Kalina, přestože na návrhu nepracoval,“ říká. Po roce 1989, kdy se rozpadl systém centrálně řízené distribuce, ztratila Igra stabilní odbyt a bez zkušeností s přímým obchodováním začala slábnout i její pozice na trhu. V roce 2010 značku oživil podnikatel Miroslav Kotík, který navázal na původní tradici, a Igráčka znovu uvedl na trh s novým designem. Dodnes zůstává nejznámějším produktem, který Marie Pavlíčková vytvořila.

Céčka se stala hitem omylem

Málokdo ví, kde se v 80. letech vzala „céčka“, tedy plastové spojovací prvky, které začaly děti spontánně sbírat. Inspiraci pro tento výrobek přivezla Marie Pavlíčková z Norimberku, kde viděla dekorativní skleněné komponenty, které se spojovaly a tvořily se z nich dekorativní závěsy do dveří. „Původně jsem měla v plánu vytvořit celou abecedu, aby si děti mohly písmena spojovat do slov. Do výroby se ale dostalo jen písmeno C, později i S a byla po tom taková poptávka, že na další písmena už ani nedošlo. Plastová céčka se také vyráběla pod hlavičkou Igry a brzy se stala nedostatkovým zbožím, což zvyšovalo jejich hodnotu. Děti céčka nejen sbíraly, ale také různě směňovaly. Úspěch céček měl i svou odvrácenou stránku. Výroba se postupně rozrostla mimo oficiální kanály a některé série byly lisovány neoficiálně – docházelo k nočním směnám, neohlášené produkci a pašování.

Na volné noze jsem po revoluci i naletěla

V roce 1987 odešla pamětnice na volnou nohu, neboť do vedení Igry přišel nový vedoucí, s nímž si nerozuměla. „Neměl o návrhářství žádné ponětí a neustále mi mluvil do práce. Neměl ani vkus – například si dělal doma koberečky z chemlonu s kýčovitými motivy... zkrátka to s ním nešlo,“ říká.

Věnovala se zakázkové tvorbě a fakturovala jako výtvarnice. Po roce 1989 se situace změnila. Sice byla stále na volné noze, ale nepovažovala se za podnikatelku v dnešním slova smyslu. Práce měla relativně dostatek, ale ne vždy se setkala s férovým jednáním. „Stalo se mi například, že jsem pracovala půl roku na vývoji hraček, a i když byly prototypy průběžně schvalovány, nakonec je firma nerealizovala a nezaplatila,“ vzpomíná.

I když už je v důchodu, činorodost ji neopustila a stále doma tvoří pro radost svých blízkých a vnuků. „Celý život jsem si vlastně hrála a dělám to dodnes,“ uzavírá. Byla dvakrát vdaná, poprvé za Milana Krejchu, s nímž má dvě děti, podruhé se provdala v roce 1985 za Josefa Pavlíčka, který působil jako předseda Igry. V roce 2025 žila v Praze.