Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Pavlíček (* 1937)

• narozen 21. prosince 1937 v Šišmě

• otec Josef Pavlíček st. poskytl roku 1950 úkryt pronásledovaným členům protikomunistické odbojové skupiny Hory Hostýnské

• v roce 1951 otce zatkli a odsoudili na 15 let vězení, rodině komunisté zabavili majetek, uvězněna byla později i matka pamětníka

• Josef Pavlíček ml. se vyučil zámečníkem, pracoval pak na dráze a po většinu profesního života v přerovské Meoptě

• v 60. a 70. letech si mohl postupně dodělat středoškolské i vysokoškolské vzdělání

• po sametové revoluci otec rehabilitován a uznán účastníkem třetího odboje

• v roce 2023 žil pamětník v Přerově

V létě roku 1950 bylo Josefu Pavlíčkovi 12 let. Jeho rodiče soukromě hospodařili v malé obci Šišma. Doba, kdy jeho tatínek platil za respektovaného sedláka, k němuž si sousedé chodili mlátit obilí, už ale byla pryč. Místní soudruzi se politiku násilného združstevňování, nastolenou záhy po únoru 1948, rozhodli uplatňovat obzvláště tvrdě a rodina Pavlíčkových byla pod velkým tlakem. Jedné červencové noci u nich někdo zaklepal na okno, což neušlo pozornosti mladého Josefa. Rodiče ho jen odbyli pokynem, ať spí a o nic se nestará, a s neznámými hosty se pak celou noc za zavřenými dveřmi bavili v kuchyni. Ani v nejdivočejších snech ho tehdy nenapadlo, jaké bude mít nečekaná noční návštěva pro celou rodinu důsledky.

V domě spali rudoarmějci, na slámě němečtí zajatci

Josef Pavlíček se narodil 21. prosince 1937 v Šišmě. Otec Josef Pavlíček st. (*1902) převzal péči o rodinný statek a s více než 10 ha půdy patřil mezi největší sedláky v obci. Maminka Františka, roz. Horáková, pocházela ze sousedních Hradčan. Manželům Pavlíčkovým se postupně narodily čtyři děti – Štěpánka, Bohumila, Josef a Oldřiška. K rodině náležel i čeledín, který vypomáhal se sezónními pracemi.

Válečné události neměly na život v obci výraznější dopad. Josef Pavlíček zmiňuje pouze osud místního občana Vaculíka, který byl za podporu partyzánů zatčen gestapem a uvězněn, po válce se ale naštěstí vrátil domů. I pamětníkův otec prokázal v protektorátních časech odvahu, když občas přes hrozbu nejvyššího trestu neváhal zásobovat sousedy z načerno prováděných zabijaček.

Živější vzpomínky má Josef Pavlíček na závěrečnou fázi války a osvobození. Jako šestiletý chlapec pozoroval na obloze americké bombardéry, dokonce byl svědkem sestřelení jednoho z letadel u nedalekého Lipníka nad Bečvou. Je dost pravděpodobné, že se jednalo o bombardér B-24 Liberator, v jehož troskách zahynul v srpnu roku 1944 americký letec Martin Zebersky [1]. I přes Šišmu prošli v květnu 1945 vojáci Rudé armády. A nebyli sami. „Vzpomínám si, že Rusové měli s sebou asi čtyřicet německých zajatců a museli jsme je všechny ubytovat. Tak jim otec podestlal slámu a spali tam. Ti Rusové spali u nás doma,“ vzpomíná Josef Pavlíček. Dodává, že už tehdy vzbuzovali sovětští vojáci obavy kvůli zvěstem, které se o nich šířily: „Otec se bál, že nám seberou koně. K žádným incidentům ale naštěstí nedošlo.“ Proslýchalo se ovšem, že vojáci znásilnili ve vsi jistou dívku. Dodnes není jasné, zda to nebyla jen pouhá fáma.

Otec se stavěl proti JZD, tak ho na týden zavřeli

V roce 1945 vstoupil pamětníkův otec Josef Pavlíček do KSČ, zřejmě v dobré víře, že tak přispěje k budování nové, spravedlivější společnosti, aniž by tušil, že ve skutečnosti tato strana zanedlouho přistoupí k systematické likvidaci celého selského stavu, který reprezentoval. Ještě těsně po únorovém puči v roce 1948 přitom šéf KSČ Klement Gottwald veřejně prohlásil, že u nás se kolchozy zakládat nebudou a soukromí zemědělci se nemají čeho obávat. Josef Pavlíček patřil v Šišmě k několika málo větším sedlákům, z nichž většina odmítala vstoupit do zemědělského družstva. Komunističtí vládci obce v čele s Josefem Šípkem a Jaroslavem Zlámalem vyvíjeli na rolníky čím dál větší nátlak. Vše vyvrcholilo výstražným zatčením a uvězněním dvou z nich, včetně Josefa Pavlíčka. Jeho syn dnes vzpomíná: „Spolu s panem Douškem ho zavřeli na týden, že nechtěli do družstva. My jsme celou dobu nevěděli, kde je.“ Rodinu o tom, kde se otec nachází, informovala jeho nejstarší dcera Štěpánka, která v té době pracovala na ONV v Přerově. Po Pavlíčkově propuštění nátlak na vstup do JZD pokračoval a stupňoval se. A nad rodinou se pomalu, ale jistě stahovala mračna.

Pamětník zahájil školní docházku ještě během války na obecné škole v Šišmě. Poté pokračoval v Dřevohosticích, odkud přestoupil na měšťanskou školu na Palackého ulici v Přerově. Na posledně jmenované škole zažil změnu poměrů po únoru 1948, která se odrazila nejen v osnovách, ale i v chování samotných kantorů: „Měli jsme třeba třídního učitele, který pořád říkal jenom: ‚O tomhle a tomhle se nebavme.‘ Měli strach.“ Po ukončení měšťanské školy se původně chtěl vyučit automechanikem v Hranicích, údajně kvůli naplněným kapacitám ho však odmítli přijmout. Nejstarší sestra Štěpánka mu nakonec sehnala místo na učilišti podniku Škoda Plzeň, kde se učil zámečníkem. To pochopitelně obnášelo nutnost stěhovat se na internát.

Za pomoc odboji zaplatila celá rodina

V červenci roku 1950 zaklepali na okno Pavlíčkových dva muži a žádali o nocleh. Jednalo se Metoděje Čecha a Sigmunda Bakalu, pronásledované členy protikomunistické odbojové skupiny Hory Hostýnské. Tato skupina vznikla již na jaře 1948 v Rajnochovicích s cílem bojovat proti nové totalitě všemi prostředky. Členové se zpočátku rekrutovali z řad bývalých partyzánů, kteří měli zkušenosti s bojem proti německým okupantům, a členská základna se rychle rozrůstala. Zanedlouho se skupina dostala do hledáčku Státní bezpečnosti, která postupně zatýkala jednoho jejího člena za druhým. Zlomovým okamžikem byl v prosinci roku 1949 zátah v sousední obci Hradčany, při němž byla zatčena značná část odbojářů, kteří se zde ukrývali u několika rodin. O této události hovořil pro Paměť národa jiný pamětník Pavel Matějíček.

Od hradčanských událostí se zbývající členové skupiny uchýlili do života v ilegalitě. Sigmund Bakala pocházel z obce Lipová a byl synovcem Josefa Pavlíčka. Ten se rozhodl oběma mužům po seznámení s jejich činností a aktuální situací pomoci a poskytnout jim přístřeší, přestože tím nesmírně riskoval. Dvojice mladíků se ovšem nehodlala jen nečinně skrývat, chtěli dál bojovat proti nenáviděnému režimu. Rozhodli se tedy přepadnout v Šišmě předsedu místního JZD Josefa Šípka a důrazně mu „domluvit“. Podle protokolu z následného procesu s Josefem Pavlíčkem a spol. oba muži Šípka přepadli v noci v jeho domě, kde mu vyhrožovali fyzickou likvidací, pokud neupustí od teroru vůči sedlákům, a ostříhali mu hlavu dohola (viz dodatečné materiály). Po tomto činu se přemístili a postupně se ukrývali u dalších Bakalových příbuzných (Pavlíčkových sourozenců) v okolních obcích. Se zajištěním zbývajících členů skupiny na útěku se ale blížil i jejich konec. Kvůli zradě jistého kamnáře Špičky z Přerova, který jim zpočátku pomáhal, byli zatčeni v Kladníkách, kde se ukrývali u rodiny dalšího z Pavlíčkových sourozenců.

Režim samozřejmě pamatoval na všechny, kteří neváhali pronásledovaným bojovníkům za svobodu poskytnout pomoc a podporu. Pro Josefa Pavlíčka si bezpečnostní složky přijely v únoru 1951. „Obklíčili celou obec, policajti, milicionáři. Vtrhli k nám na dvůr a ptali se, kde jsme je tu schovávali,“ líčí dramatické chvíle pamětník. Jeho otec byl převezen do vazby nejprve v Olomouci a poté do nechvalně známé věznice v Uherském Hradišti. Hlavní proces se skupinou Hory Hostýnské proběhl v červnu 1951 v tehdejším Gottwaldově. Sigmund Bakala byl jeden ze čtyř mužů, kteří byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Josef Pavlíček byl následně souzen v jednom z vedlejších procesů s podporovateli skupiny, který se konal o měsíc později v Uherském Hradišti. Rozsudek byl nemilosrdný – 15 let vězení a propadnutí veškerého majetku. Spolu s Josefem Pavlíčkem se na lavici obžalovaných ocitli jeho švagři a ve vězení skončil i jeho bratr z Býškovic. Krutá pomsta režimu za podporu odboje nemilosrdně dopadla na celou širší rodinu.

Že zavřeli i maminku, jsme mu raději neřekli

Odsouzení Josefa Pavlíčka v souvislosti se skupinou Hory Hostýnské poskytlo komunistickým mocipánům vítanou záminku k odstranění odbojného sedláka a zastrašení ostatních. Nyní nic nestálo v cestě jejich záměru združstevnit celou obec. Pavlíčkovy naštěstí nestihl osud jiných selských rodin, vystěhovaných v rámci tzv. akce Kulak [2] většinou do pohraničních oblastí, Františka Pavlíčková tak mohla se svými dětmi v obci zůstat. Žili ovšem s cejchem „nepřátel lidu“ a okolí jim to často dávalo najevo. Život jim velmi znepříjemňovala i skutečnost, že prostory jejich statku začalo po konfiskaci využívat JZD a nevítané návštěvy jeho zaměstnanců byly na denním pořádku. „Sousedi, kteří pracovali v družstvu, nám denně chodili na dvůr přes chodbu. Většinou se k nám chovali normálně, ale někteří si říkali: ‚Dobře jim tak!‘“ popisuje Josef Pavlíček situaci rodiny a vztahy se sousedy po otcově uvěznění. Na situaci pochopitelně doplatily i děti, kterým nebylo umožněno studovat – Josef a jeho mladší sestra Oldřiška. Již zmíněný předseda JZD Josef Šípek údajně na jejich konto prohlásil: „Takové děti nepotřebují vzdělání.“

Tím ale útrapy rodiny zdaleka neskončily. Nedlouho po uvěznění otce byla zatčena i pamětníkova maminka a starší sestra Bohumila, která v té době již byla vdaná a měla potomka. Soudruzi na obě ženy zřejmě nastražili léčku: „Máti se sestrou šly do lesa pro dřevo, hajný je ujistil, že si to můžou vzít. Pak je zatkli,“ vzpomíná Josef Pavlíček. Zatímco sestru nakonec propustili, jelikož na ni doma čekalo malé dítě, Františka Pavlíčková byla za rozkrádání socialistického majetku odsouzena k osmi měsícům vězení. Sourozenci tak zůstali sami. Otci, který si mezitím prošel různými věznicemi i uranovými lágry na Jáchymovsku, o tom raději během návštěv ani neřekli. „Nechtěli jsme mu přidělávat starosti.“

Sám pamětník se po vyučení v Plzni vrátil domů. Pracoval nejprve na dráze v Přerově a poté několik let opravoval ledničky v Olomouci. Ve druhé polovině 50. let absolvoval dvouletou vojenskou službu, kterou i navzdory skutečnosti, že byl synem kulaka a politického vězně, strávil u normálního útvaru, nikoli u tzv. technických praporů [3]. Po návratu z vojny nastoupil jako zámečník v přerovské Meoptě, kde pracoval až do odchodu do penze. Příznivější klima přelomu 60. a 70. let mu umožnilo dálkově dostudovat nejen střední průmyslovou školu v Přerově, ale posléze i Vysoké učení technické v Brně a ze zámečníka se v Meoptě postupně vypracoval na pozici vedoucího technologa. Pamětník byl dvakrát ženatý.

Josef Pavlíček st. byl propuštěn na amnestii v roce 1960, celkově tedy ve vězení strávil devět let, což se v kombinaci s věkem pochopitelně podepsalo na jeho zdraví. Zemřel v roce 1986, pádu komunismu se tedy nedožil. Po sametové revoluci byl rodině v restituci vrácen ukradený majetek a Josef Pavlíček byl in memoriam plně rehabilitován. V roce 2012 mu na žádost jeho potomků udělilo Ministerstvo obrany ČR Osvědčení o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Jeho syn, pamětník Josef Pavlíček ml., žil v době natáčení rozhovoru pro Paměť národa v Přerově.

 

[1] https://olomouc.rozhlas.cz/od-padu-bombarderu-nedaleko-lipniku-nad-becvou-uplynulo-75-let-jmeno-pilota-8046895

[2] Celostátní akce komunistického režimu, v jejímž rámci bylo v letech 1951–1953 vyhnáno ze svých domovů převážně do pohraničí na 30 000 selských rodin.

[3] Pracovní vojenské útvary, u nichž absolvovaly vojenskou službu politicky nespolehlivé osoby beze zbraně, nástupnické útvary předešlých pomocných technických praporů (1950–1954).