Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Pavelková (* 1930)

• narozena jako Hana Mandysová 19. května 1930 v Řepích

• otec František Mandys za války spolupracoval s odbojovou organizací Obrana národa

• 24. června 1942 byl otec zatčen

• 30. června 1942 František Mandys popraven na kobyliské střelnici

• rodina žila ve velké chudobě

• Hana Pavelková dokončila pouze základní vzdělání

• roku 1947 se provdala, narodili se jí dva synové

• pracovala jako uklízečka a prodavačka

Hana Pavelková v dětství netušila, že osud jejího otce Františka Mandyse byl za protektorátu svázán s odbojovou skupinou Obrana národa. 

Narodila se 19. května 1930 v Řepích, které tehdy byly samostanou vesnicí kousek za Prahou. Její rodina žila v bídě, jakou si v té době pár kilometrů od Prahy těžko dokážeme představit. Bydleli v jediné pronajaté sklepní místnosti na statku. Z devíti sourozenců jich většina zemřela již v kojeneckém věku, včetně Hanina bratra-dvojčete. Kromě Hany přežily jen dvě starší sestry. 

Tatínek pracoval jako zámečník v dílně, kterou si postavil na Bílé Hoře. Když neměl práci, chodil kopat písek do pískovny. Maminka Anastázie, za svobodna Zvěřinová, pracovala u sedláka “za půl litru mlíka,” popisuje Hana Pavelková, která jí často pomáhala: společně vybíraly brambory nebo cukrovou řepu. “Z řepy jsme vařily sirup, který jsem si mazala na chleba,” dodává. Jindy chodila do Prahy prát prádlo do židovských rodin. I u toho jí Hana často asistovala: “Pralo se kartáčem na valše, vodu jsme museli nosit od pumpy přes ulici. Kotel byl tak vysoký, že jsem si musela vzít židli, abych do něj dosáhla,” vzpomíná. 

V dobách nouze měla rodina jen jedinou starost - jak se dosyta najíst. “Měli jsme pejska, Rikinu. Ta Židovka, u které maminka prala, mu nosila brambory se salámem. Maminka říkala, že měla takový hlad, že by mu to hned vzala. Ale ta Židovka tam stála a čekala, dokud to pejsek všechno nesežral,” vzpomíná Hana Pavelková na paradoxní situaci. Ona sama se často chodila najíst k prasatům do sedlákova chlívku: “Mně to nevadilo, mně to chutnalo,” krčí rameny. Jindy malá Hana doma vypila hrnek sádla a když to její maminka zjistila, zoufale se rozplakala. 

 

Bělohorská “cukrárna” na výbušniny

Její otec František Mandys se své rodině nesvěřil, že v období protektorátu začal spolupracovat s odbojovou skupinou Obrana národa. Byl ve spojení s bělohorským klempířem Josefem Líkařem a jeho švagrem, rotmistrem Václavem Řehákem, kteří vyráběli výbušniny pro sabotážní akce takzvaných Tří králů. Jejich vyhlášená “cukrárna” produkovala nálože, připomínající brikety, které se obalovaly v mouru. Výbušnina poté byla umístěna mezi ostatní brikety v cílovém objektu, například na ministerstvu letectví v Berlíně. František Mandys měl svou dílničku hned naproti Líkařovu domku. 

Co přesně její otec v dílně dělal, Hana Pavelková netuší: věděla jen, že její tatínek rozebírá pušky. Jednou ho při tom přistihla jejich domácí, která se přátelila s Němkou ze sousedství. Domnívá se, že snad právě tyto dvě ženy možná otce udaly. Každopádně otec své zatčení předvídal, sousedi Líkař a Řehák byli zatčeni dříve než on a František Mandys se své ženě svěřil: “Jestli pro mě přijdou, budu poslední.” 

Gestapo pro něj přišlo do jeho dílny 24. června 1942. “Nesla jsem tatínkovi oběd na Bílou Horu. Potkala jsem ho už na chodníku. Měl na hlavě čepici masaryčku, vedli ho esesáci. Ani jsem se s ním nerozloučila. Bylo mi dvanáct let, nevěděla jsem, že už ho nikdy neuvidím,” říká se slzami v očích Hana Pavelková. 

Následovala domovní prohlídka v jejich sklepním bytě v Řepích: “Maminka jenom schovala šicí stroj, bála se, aby jí ho nevzali. Ale chovali se k nám docela slušně. Nechápali, jak můžeme žít v takové díře. Jeden z těch gestapáků se tam rozhlédl a řekl jenom - Schweinerei (chlívek, pozn. red.).” 

Její otec byl popraven o šest dní později, 30. června, na střelnici v Kobylisích společně s Václavem Řehákem, Josefem Líkařem, podplukovníkem Josefem Mašínem a dalšími asi sedmdesáti lidmi. Hanina maminka tvrdila, že v okamžiku jeho smrti doma poskočily kovové necky…

 

Na konci války létaly šrapnely

Po otcově smrti rodina upadla do ještě větší bídy. Do otcovy dílny načas nastoupil německý správce, později se ji maminka snažila vést sama, ale odbornou zámečnickou práci nezvládala. 

Jednou v neděli maminka nečekaně předložila svým dcerám k obědu pečené maso na česneku. Pochutnaly si - a poté jim matka prozradila, že právě snědly jejich psa, Rikinu… 

Přece jen se však dočkaly konce války: “Běhali jsme po dvoře, šrapnely nám lítaly nad hlavou a maminka křičela: pojďte domů, vždyť vás někdo zastřelí,” vzpomíná Hana Pavelková na boje, které probíhaly nedaleko řepského statku. Brzy nato dorazili na statek Vlasovci. “To byli hodní kluci, schovali se ve vedlejší sklepní cimře a dali nám hodně jídla,” popisuje. 

Poněkud zamlžená a ne zcela spolehlivá je její vzpomínka na následné setkání s ruskými vojáky, které se podle jejích slov odehrálo už v novém bytě, který jim přidělili na Bílé Hoře: “Jeden z těch Rusů pořád chtěl maminku, museli jsme ji zamknout v pokoji a chránit ji. Potom jsem viděla, jak ho jeho velitel v přízemí zastřelil,” říká. (Tuto situaci paní Pavelková původně situovala do srpna 1968, což je ale téměř vyloučeno, pozn. red.) 

 Drastický osud postihl onu Němku ze sousedství, která se podle Hany Pavelkové mohla podílet na udání jejího otce gestapu: čeští sousedé ji na Bílé Hoře nutili chodit bosýma nohama po prknu, do něhož byly zatlučené hřebíky hroty vzhůru. Žena prý nicméně přežila a její synové dodnes žijí v Německu. 

 

Proč do toho odboje lezl?

Krátce po válce Hana Pavelková ukončila měšťanku a začala prodávat v místním pekařství. V roce 1947 se jako sedmnáctiletá vdala. “Vy se musíte vdávat?” ptal se jí prý soudce vzhledem k jejímu nízkému věku. 

Komunistický převrat v únoru 1948 se jí nijak nedotkl, politika ji nezajímala, navíc v té době měla hodně práce s rozrůstající se rodinou: první syn se narodil v roce 1948, druhý hned následující rok. “Manžel byl celý týden pryč, jako montér jezdil za prací po celém světě. Děti jsem vychovávala skoro sama,” říká. 

Začala pracovat ve výzkumném ústavu v Ruzyni, nejprve jako uklízečka, později v tamější kantýně. “Sousedka mě přemlouvala, abych se dala ke komunistům,” vypráví. “Já říkám - hele, nezlob se, já nikam nejdu. Nic podepisovat nebudu. Manžel u komunistů byl, ale mě politika nijak nelákala.” 

Později v 60. letech začala pracovat ve spotřebním družstvu Včela, nejprve prodávala zeleninu, později maso. “Zákaznice chodily raději ke mně než k té druhé prodavačce, říkaly, že sekám pěkné kotlety,” vzpomíná. 

Ani rok 1989 se jejího života nijak výrazněji nedotkl. “Jak říkám, politika mě nezajímala a nerozumím tomu ani dneska. Dneska je úplně jiný svět. Jen mě rozčiluje, že jsou lidé na sebe zlí, že kradou a vraždí,” říká. 

Její rodina se podle jejích slov nedočkala ocenění a odškodnění za tatínkovu odbojovou činnost. “Tak proč do toho odboje lezl?” rozkřikl se prý na její sestru činovník národního výrobu, když přišla žádat o odškodné. 

Jméno Františka Mandyse je dnes uvedeno na pomníku popravených na kobyliské střelnici, na bělohorském pomníku Josefa Líkaře a Václava Řeháka však jeho jméno chybí.