Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Pavelka (* 1916)

• narozen v roce 1916 ve Vídni

• otec Artur Pavelka byl senátorem v Národním shromáždění za Československou stranu lidovou

• 17. listopadu 1939 pamětník zatčen v Sušilově koleji v Brně

• více než rok vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen

• po válce získal titul doktora práv na Masarykově univerzitě

• v roce 1948 odmítl vstoupit do komunistické strany

• mohl vykonávat jen dělnické profese

• odmítl podepsat souhlas s vpádem vojsk Varšavské smlouvy

• po roce 1989 předsedou Okresního výboru Československého a později Českého svazu bojovníků za svobodu a členem jeho ústředního výboru

• v současnosti žije v Olomouci

JUDr. František Pavelka se narodil v roce 1916 ve Vídni. V posledním ročníku Právnické fakulty v Brně byl po studentských demonstracích zaměřených proti okupaci nacistickým Německem zatčen a spolu s několika sty studentů odvezen do koncentračního tábora Sachsenhausen. Tam bez jakéhokoliv obvinění strávil v hrozných podmínkách více než jeden rok. Po únoru 1948 zase odmítl vstoupit do komunistické strany a až do důchodu byl zaměstnán na pozicích, které zdaleka neodpovídaly jeho kvalifikaci.

Otec byl senátorem za stranu lidovou

František Pavelka se narodil ve Vídni, protože jeho otec Artur byl v tomto městě inspektorem na ředitelství státních drah a měl na starosti trať Vídeň – Krakov – Varšava. František ale většinu dětství prožil v Olomouci, kam se rodina přestěhovala krátce po vzniku Československa. Na maminku Irenu si pamětník již nevzpomíná, protože zemřela, když mu byly čtyři roky. Otec s ní měl šest dětí, o které by se sám jen těžko dokázal postarat. Za krátký čas se proto znovu oženil. Právě k této události patří první vzpomínky Františka Pavelky. „Byla to velká svatba a uzavíral ji tehdejší olomoucký arcibiskup Cyril Stojan. Já jsem měl pět roků, ale trochu si na to pamatuji.“

Otec byl členem a funkcionářem Československé strany lidové a byl také předsedou odborových svazů lidoveckých železničářů. V parlamentních volbách v roce 1925 byl zvolen senátorem do Národního shromáždění, ve kterém setrval až do roku 1935. Byl silně věřícím a k víře vychovával všech svých deset dětí. „My jsme byli vždycky věřící. Já jsem se o to opíral celý život. I když jsem byl v koncentráku, tak jsem byl odevzdán v božích rukách.“

Studentské demonstrace a uzavření vysokých škol

V roce 1936 František Pavelka maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Rozhodl se, že bude dál studovat Právnickou fakultu v Brně a následně na ni nastoupil. Na konci září 1938 ale bylo v Mnichově zástupci čtyř velmocí rozhodnuto o záboru našeho pohraničí nacistickým Německem. Následující rok 15. března byl bez většího zájmu zahraničí obsazen i zbytek republiky. Dne 28. října 1939, v den výročí vzniku Československa, proběhly v Praze demonstrace proti okupaci, při kterých byl vážně zraněn student medicíny Jan Opletal. Ten svým zraněním podlehl a jeho pohřeb, kterého se zúčastnily tisíce studentů, přerostl v další demonstrace. Následně byly 17. listopadu uzavřeny všechny české vysoké školy, které byly obsazeny gestapem a více než 1200 jejich studentů bylo odvezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Devět jich bylo popraveno a v roce 1941 byl v Londýně pro připomenutí těchto událostí vyhlášen 17. listopad jako Mezinárodní den studentstva.

František Pavelka byl v této době ubytován na Sušilově koleji v Brně, kterou obsadily jednotky SS. Takto na to vzpomíná: „Já jsem v té době byl v Brně na Sušilových kolejích a to bylo právě 17. listopadu o půlnoci. Najednou byla naše světnice ozářena reflektory. Bylo vidět, že jsme obklíčeni a že se něco děje. Do budovy vniklo gestapo a začali celou tu naši ubytovnu prohlížet. Hledali zbraně. Ovšem zbraně jsme žádné neměli, ale sem tam nějakej ten leták a tak. Večer jsme se potom sešli v jídelně. Tam nás shromáždili a už ten gestapák měl připravených těch padesát jmen a přečetl nás jednotlivě a my jsme po jmenování museli vystoupit. Směli jsme si vzít kufřík, ručník a pyžamo a šli jsme dolů, tam byly připravený nákladní auta. Nasedli jsme a odvezli nás na hlavní nádraží v Brně.“

Pamětník byl zatčen, ačkoli se podle svého tvrzení nezapojil do žádného odboje. V Sušilově koleji bylo zatčeno 50 studentů podle předem připraveného seznamu, ve kterém bylo také jméno František Pavelka. Ti však byli na kolejích dva a gestapák si pamětníka vybral víceméně náhodou. Všichni studenti pak byli naloženi do předem připravených vagonů. Nikdo z nich nevěděl, kam míří a co je v nejbližší době čeká. František Pavelka vzpomíná na příjezd do Prahy, kde byli do vlaku naloženi pražští studenti. „Ti, co byli u toho okýnka, zjistili, že jedeme na Třebovou a že jedeme do Prahy. Počítali jsme s tím, že když se nic nestane, tak nás v Praze pustí a pojedeme domů. Jenže jsme přijeli do Prahy a zastavili jsme v Ruzyni a tam, to už jsem se trochu díval přes okýnko, tam to byla úplná hrůza. Byli tam pražští studenti. Ti byli poválení. A v Ruzyni na tom letišti bylo nějaký mokro, bahno. Někteří byli zkrvavení, někteří jenom v pyžamu, někteří byli bosky a podobně. Přidali nám tam další vagony a ty Pražáky nám tam naložili. Takže jsme měli vlak komplet. Teď když se dal vlak do pohybu, tak jsme věděli, že jedeme do Německa.“

V koncentračním táboře Sachsenhausen

Vlak se studenty zastavil až ve městě Oranienburg, které leží jen 25 kilometrů severně od Berlína. V jeho blízkosti se nacházel koncentrační tábor Sachsenhausen, který byl zřízen již v roce 1936 jako první v nacistickém Německu a přezdívalo se mu „jatka Berlína“. První vězni většinou z řad německých komunistů do tohoto prostoru přicházeli v době, kdy se v Berlíně konaly letní olympijské hry. Na podzim roku 1939 tam byli přivezeni vysokoškolští studenti z Čech a Moravy. V tu dobu se v něm nacházelo 12 tisíc vězňů, ačkoli byl stavěn jen na 10 tisíc. Počet zadržených se ale stále zvyšoval a v únoru 1945 tam bylo dokonce 70 tisíc vězňů. František Pavelka má dodnes v živé paměti příchod do tohoto koncentračního tábora: „Za celou tu dobu jsme nedostali nic k jídlu. Byli jsme hladoví jak psi. Tak jsme ze soboty na neděli zastavili v Oranienburgu. Tam byl rozkaz: ,Alles raus!‘ Všechno vystoupit! A seřadili nás do desetistupů. Byli jsme obklíčení a hlídaní. Měli tam psy a zbraně. Seřadili nás do desetistupu a dali jsme se na pochod do takovýho tmavýho lesa, a tak jsme mysleli, že nás tam postřílí a že bude konec. Měli jsme malou dušičku. Ale nakonec po takový půlhodince, když jsme šli, tak jsme se najednou ocitli u takové vysoké zdi a u té zdi byla brána a nad tou bránou byl nápis: Arbeit macht frei. Tak jsme věděli, že to pravděpodobně bude nějakej koncentrák. Vešli jsme dovnitř přes tu bránu na takový prostor. Když už jsme tam byli, tak třikrát denně se tam sčítávali všichni vězni. Na takovej plac, velkej prostor, nás postavili a tam jsme od té půlnoci až do rána stáli. Ráno jsme potom byli vyzváni a šli jsme na jeden takovej dřevěnej blok. Tam jsme vcházeli dveřma a museli jsme odevzdat kufr, peníze, odevzdali jsme hodinky. A pokud někdo měl prsteny a podobně, musel to sundat. Pak nás ostříhali do hola, pak nás vysvlíkli a osprchovali a potom jsme vyfasovali trestanecký mundúr. To byly všelijaké staré uniformy od oficírů. Moc se to neměřilo. Každej říkal: ,To si potom vzájemně vyměníte, jak vám to bude pasovat.‘ Každej byl nějak oblečenej. Až jsme byli pohromadě, to nás bylo asi sto padesát, tak nás odvezli na jeden takovej dřevěnej blok.“

Studenti byli zařazeni do čtyř bloků o tři sta lidech. František Pavelka byl v bloku číslo 51. Vzpomíná, že asi za čtrnáct dní po příjezdu bylo k překvapení všech několik studentů propuštěno. „Byl tam nějakej bíle oblečenej doktor a přišel a říkal: ,Kdo z vás je nemocnej a necítí se, ať se přihlásí.‘ Měli jsme strach. Neschopen práce, že nás odbouchnou nebo co. Nikdo se nepřihlásil, nikdo. Tak on šel a říká: ,Vy český svině, vy jste všichni zdraví? Tak já vás teď prohlídnu.‘ Teď šel a vybíral. Říkal: ,Já jich musím mít pětadvacet.‘ No a vybral pětadvacet lidí z toho našeho množství. A k našemu velikému překvapení těch pětadvacet lidí jelo druhý den domů. Ti byli propuštěni. On je uznal jako nemocný a jeli domů. Tak jsme si říkali: To jsme zase něco propásli.“

K propouštění části studentů pak prý docházelo pravidelně, a to na Vánoce a 20. dubna na narozeniny Adolfa Hitlera. Právě do jednapadesátých narozenin Hitlera nebyli studenti zařazováni na práci. Po tomto datu ale již nastupovali všichni. Pamětník se naštěstí včas vyléčil z nemoci, kvůli které měl po celém těle bolavé vředy a nebyl by ani schopen pracovat. „Ti kluci, co byli medici, tak ti mně to řezali žiletkou a vymačkávali. Ještě doktor Strejček na mě po válce vzpomínal: ,My jsme se za tebe modlili. Už jsme nevěřili, že se z toho dostaneš‘.‘“ František Pavelka se vyléčil a nastoupil na práce v táboře. První, na kterou vzpomíná, byla v Klingeru. „Ze začátku nás vyhnali ven a to jsme dostali lopaty a byla jedna kupa hlíny a kus dál asi padesát metrů nějakej rybník nebo co to bylo. A my jsme museli házet hlínu jeden druhýmu a zasypávat ten rybník. Teda to byla práce. Když byla někde větší hromada, tak už tam přišel dozorce, zkopal, zliskal a podobně.“

Asi za dva dny po této zkušenosti přišla výzva z řídící kanceláře, že je potřeba instalatéra. Pamětník se přihlásil i přesto, že s tímto povoláním neměl žádné zkušenosti. Práci zvládl a zanedlouho se opět hlásil jako odborník na inventury. Spolu s dvěma pomocníky udělal inventuru inspekční budovy, a protože se mu přitom podařilo ušetřit nějaký materiál pro správce, ten mu zařídil místo pomocníka topiče v inspekční budově. „Tam byl šéfem topičů bývalý předseda komunistické strany Dortmundu. Ten byl zavřený od třiatřicátýho roku a dělal tam toho topiče. Albert Reifrank. Já jsem se s ním spřátelil a potom jsem tam vozil brikety, uhlí a tak. Pomáhal jsem mu s tím topením. Tak to bylo bezvadný, tam jsem byl spokojenej.“

František Pavelka má ale z koncentračního tábora hlavně mnoho špatných vzpomínek. Mluví o obrovském hladu, o šikaně dozorců, o nekonečných apelech, o zimě v ubikacích, o vraždách a popravách. Jedním ze zastřelených, na kterého vzpomíná, byl polský student, který se prý jako jediný v době pamětníkova pobytu v koncentračním táboře pokusil o útěk. „Ráno chyběl, na to se hned přišlo. Vzali psy a hledali. Nakonec ho našli na nějakém stromě a tam ho zastřelili. Potom ho tam vystavili u té brány a všichni vězni se museli přijít na to podívat, že byl zastřelenej a že tam leží. To byl jedinej za celou tu dobu, co z toho lágru utekl, jinak nikdo.“

Další jeho vzpomínky z koncentračního tábora se týkají sovětských zajatců, kteří po napadení Sovětského svazu Německem putovali do Sachsenhausenu ve velkých počtech. „Nejstrašnější doba byla, když potom začala ta válka s Ruskem. V té době oni ve dne přiváželi zajaté Rusáky do toho tábora. Ten náš koncentrační tábor, to byly jatka Berlína. Oni je tam dováželi, ty Rusáky, a přes den bylo slyšet, jak tam někdo předříkával modlitby, a v noci je stříleli, zabíjeli. Šli na popravu a tam je stříleli do týlu a přes den to potom pálili. Takže my jsme se tam dostali do takové strašné situace. Bylo tam smradu a všeho možného. Tak tehdy nám povolili, že kdo má nějaký hudební nástroj, že může hrát. Samozřejmě jsme žádný hudební nástroj neměli. Oni ale jak z té fronty přicházeli, tak ztráceli rukavice, čepice a podobně a rozšiřoval se tam skvrnitý tyfus. Teď se to rozšířilo v Oranienburgu, ale začalo to i v našem táboře, takže byla vyhlášena karanténa. Právě to šlo přes ty Vánoce. Myslím, že na ty Vánoce mělo být propuštěno těch dvě stě dalších studentů. To bylo na Hitlerovy narozeniny a na ty Vánoce pustili dvě stě studentů. Bylo to normální. Teďka ale Vánoce byly v karanténě. Až přišel leden. To bylo dvacátého třetího ledna, karanténa skončila a já jsem byl přečtenej mezi těma dvěma sty propuštěnými.“

Oženil se na příkaz gestapa, ale dnes je s manželkou již sedmdesát let

Jak se již pamětník zmínil, byl propuštěn 23. ledna 1941. Každý týden se potom musel hlásit v Olomouci na gestapu. Vzpomíná, že tam jednoho dne dostal příkaz, že se má oženit. Vzhledem k tomu, že František Pavelka měl již dlouholetou známost s Jiřinou Pernicovou, příkaz splnil a očividně nikdy nelitoval. „Tak tehdy mě propustili z toho koncentráku a vrátil jsem se domů. Tak samozřejmě jsem jel do Olomouce a musel jsem se každý týden v sobotu hlásit na gestapu. Bylo to od ledna až do března a tam se mě v březnu ptali: ,Máte nějakou známost?‘ Povídám: ,Mám.‘ – ,Od kdy?‘ Povídám: ,Už od studentských let.‘ –  ,Do týdne budete hlásit, že jste ženatej, abyste nemyslel na nějaké puče a zvraty a tak.‘ Povídám: ,Dobře, to není špatnej nápad.‘ Tak jsem šel a doma jsem říkal, že mám povinnost se oženit. Tak skutečně toho třicátého dubna jsem vstoupil do stavu manželského. To je právě těch sedmdesát let, co teď budeme slavit. Tak to bylo z nařízení tam toho lumpa.“ Gestapo ho potom už nechalo na pokoji. Pamětník si udělal zkoušky a až do konce války dělal výpravčího.

Nepodepsal rudou knížku a byl vyhozen ze zaměstnání

Hned po válce František Pavelka dostudoval Právnickou fakultu na Masarykově univerzitě v Brně a stal se bezpečnostním velitelem u ČSD pro celou Moravu. Bylo to velmi lukrativní místo, které mu zaručovalo budoucí kariéru. Jenomže přišel únor 1948 a k moci ve státě se dostali komunisté. Protože měl pamětník vysoké postavení, již krátce po únoru za ním přišli z komunistické strany, že pokud chce setrvat, musí vstoupit do strany. To ale jako věřící člověk odmítl. „Ráno jsem měl na stole přihlášku do KSČ. ,To musíte podepsat, máte odpovědnou vedoucí funkci. Musíte vstoupit do strany.‘ Povídám: ,To já nepodepíšu. Já mám křesťanský světový názor. V žádném případě nevstoupím.‘ –  ,To ale nemůžete tu funkci zastávat.‘ Povídám: ,Tak s tím se nedá nic dělat. Počítám s tím, že to tak bude.‘ Skutečně jsem nepodepsal. Oni mě degradovali a nakonec vyhodili a směl jsem dělat jen manuální práci.“

Nejprve skončil v Moravských železárnách. Z nich kvůli špatnému zdravotnímu stavu odešel a nastoupil u údržby tratí na dráze. „Kluci mě tam měli strašně rádi. Já jsem jim chodil pro cigarety a pro pivo. Radil jsem jim všelijaký takový, co měli společenský problémy.“ Opět však kvůli špatnému zdravotnímu stavu musel odejít a získal místo výpravčího v Nové Ulici v Olomouci. Podal tam zlepšovací návrh na obsluhu teplárny, který měl podle jeho slov velkou finanční hodnotu pro ČSD. Na ředitelství mu ale jako nestraníkovi odmítli vyplatit finanční odměnu a nabídli mu raději lepší místo. Dostal se tak do dozorčího provozu na hlavním nádraží v Olomouci.

V uvolněných letech Dubčekovy vlády byl zvolen předsedou závodního výboru. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy ale odmítl podepsat souhlas s tímto aktem agrese. Opět tak byl přemístěn na horší a vzdálenější místo. Napsal však na ředitelství, že zveřejní dokumenty o jejich chování v roce 1968, a rychle byl opět přeložen zpět do centra města, kde již zůstal až do důchodu.

Po pádu komunismu dělal několik let předsedu Okresního výboru Československého a později Českého svazu bojovníků za svobodu a byl i členem jeho ústředního výboru. Poté, co ze zdravotních důvodů odstoupil, byl zvolen jako jeho čestný předseda.

Dnes žije František Pavelka se svou ženou Jiřinou v Olomouci a toto jsou jeho slova na závěr: „Na závěr bych chtěl říct ještě jednu věc. Když ta komunistická diktatura v roce 1989 končila, tak my jsme pozbyli diktaturu a začali jsme žít v demokracii. Měli jsme demokracii, ale demokraticky žít jsme neuměli a neumíme. Celý národ si pletl demokracii s anarchií a myslel, že je všechno dovoleno. Teď začali vykrádat, co se dalo. Banky, obchody a podobně, ale nejen to, ale okrádali a okrádají i dnes občany, nás samotné. Nemáme jistotu ani ve dne, ani v noci, ani doma, ani na ulici. Ta situace je velmi vážná. On totiž Masaryk kdysi říkal: ,Šťastný může být jen ten národ, který dodržuje základní principy mravnosti.‘ A které to jsou? Ty jsou v desateru. Nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, cti otce svého i matku svou. Teď jsme u toho. Podívejte se na naši mládež. Víc než padesát procent rodin je rozvrácených, nežije ve spořádaném manželství. Děti žijí na ulici. Kouří, pijí, berou drogy. A to je budoucnost českého národa. Drazí přátelé: musíme si uvědomit, že jsme všichni synové a dcery českých otců a českých matek. Tvoříme českou rodinu. Musíme se mít vzájemně rádi. Vzájemně si pomáhat. A je potřeba, abychom budovali společný řád. Takový, kde je spravedlnost, poctivost, bezpečnost a kde všichni jeden druhému pomáhají. Jestliže se nám podaří mít spořádané rodiny a vychovávat děti a podobně, pak si vytvoříme takový národ, takový stát, ve kterém budeme šťastni nejenom my staří, ale především i naše děti. K tomu ať nám dopomáhá Bůh. Děkuji.“

Nepokořené mládí: Vyprávění českých studentů z koncentračního tábora Sachsenhausen. Praha: Naše vojsko, 1971.

Ulman, E., Národní památník Sachsenhausen,1970.