Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Pavelec (* 1937)

• narozen 3. 1. 1937 v Opatově

• zažil konec války v Jihlavě

• po válce byl členem čtenářského klubu Rychlé šípy

• vyučen strojním mechanikem

• sloužil na vojně v Praze, Prešově a Prostějově

• pracoval ve firmě Jihlavan

Jihlava byla hodně německá, měli jsme časté neshody

Bohuslav Pavelec se narodil 3. ledna 1937 v Opatově na Moravě, vyrůstal ale v Jihlavě. Začátky války si pamatovat ještě nemohl, konec ale prožíval už jako osmiletý kluk. „Jihlava byla hodně německá, měli jsme často neshody, zvláště, když se blížila fronta,“ vypráví.

Jednu noc malého Bohuslava probudila velká rána, partyzáni totiž vyhodili do povětří most u Helenína, na okraji města, na trase Brno–Jihlava. Při útoku zemřelo přes šest desítek německých vojáků a další byli zraněni. „My jako kluci jsme byli zvědaví a hned druhý den jsme chtěli vědět, co se děje. Tím lesíčkem jsme se tam plížili. A hned: ‚Halt! Stůj!‘ Vzali jsme nohy na ramena a utekli jsme,“ popisuje dramatickou událost. Ze školy, do které chodil, se stala kasárna, a tak se děti musely učit v továrně. A v ulici, kde pamětník bydlel, se začaly na konci války stavět barikády. „Němci přivezli vězně a začali kopat příkopy. […] Zasadili tam takové stromy silné po obou stranách a mezi to vysypali štěrk, to byla taková obrana, tahle barikáda. No a my jako kluci, ženy nám vždycky namazaly krajíc chleba, nabalily nám to do papíru a měli jsme to odnést vězňům. […] Když se nedívali, tak jsme jim to pustili do příkopu, oni si to schovali hned,“ vypráví.

Na úplný konec války poslali rodiče pamětníka k příbuzným do Brtničky. Tam také zažil tragické bombardování sousední vesnice Opatov, při kterém zemřelo šest lidí.

Vynutili si jednu místnost a pili kořalku

Po odchodu německých vojáků přišla do Brtničky sovětská armáda. „Do našeho dvora u strejdy přijela dvě civilní auta a jedno vojenské auto, a tak si vynutili jednu místnost, pili kořalku. […] Rusi chodili po stodolách, vykrádali, vybírali vajíčka a chtěli to třeba usmažit. Strejda tam měl schovanou motorku, vyčmuchali ji a strejdovi to vzali,“ vzpomíná. Když se šel pamětník podívat k hlavní silnici, jak pokračuje fronta, vzpomínal, že všude viděl jen koně a bryčky, žádné motorové vozidlo. „Nějaký Rusák mi hodil harmoniku, tak jsem měl takovou trofej.“ Když válka skončila, vrátil se Bohuslav Pavelec do Jihlavy, kde pak zažíval odsun Němců. „Byl to takový smutný pohled, když odešli, tak naši lidi všude rabovali,“ podotýká.

Po válce se staly velmi populární příběhy Rychlých šípů, kterým propadl i malý Bohuslav a společně s kamarády založili čtenářský klub Rychlých šípů. „Měli jsme vedoucího, který nás v ulici zformoval, že se můžeme stát členy. A tak jsme měli přihlášený náš klub v Praze, jmenovali jsme se Vlci Vysočiny. Pan vedoucí nám složil takový pokřik, který znám dodneška: ‚Vlci z Vysočiny, hoši z divočiny neznají žádné bázně. Naše slovo vždy vážné. Naše heslo – zdraví, síla, láska k vlasti, čest a víra.‘ To byl náš pokřik. Ženské nám vyšily vlajku s vlkem, s tou hlavou, a chodili jsme do Malého Beranova, tam jsme tábořili. A lovili jsme takzvané bobříky.“

Potom přišla sprcha, nástup na vojenskou službu

V roce 1952 začal pamětník chodit na učiliště v Třebíči, kde se vyučil strojním mechanikem, po vyučení vychodil průmyslovku. „Ale lajdal jsem a neudělal jsem ji. Jako kluci jsme se chtěli trochu pobavit, tak jsme začali trampovat,“ říká. Další roky jezdil s kamarády na motorkách, třeba i na Slovensko do Tater. Vždycky byl také aktivní sportovec, věnoval se atletice a hrál závodně volejbal. „Potom přišla taková sprcha a nástup na vojenskou službu.“

Bohuslav Pavelec narukoval jako letecký mechanik v pražských Kbelích, později musel odejít do školy do Prešova a následně do Prostějova. Po návratu z vojny pracoval v kovárnách, poté přešel do Jihlavanu, kde byl až do důchodu.

Pamětníkova první žena byla původem z Rakouska, kde žili její rodiče, ji ale vychovala teta v Československu. „Když se někam jelo, tak ona měla občanku takovou tu zelenou, cizí státní příslušník. Tak vždycky na hranicích s tím byly problémy, protože si ji vždycky zavolali, proč jede v autobuse s českými dělníky někam na výlet, jeli jsme třeba do Maďarska a tak. Tak s tím měla trošku problémy, s tou příslušností,“ říká. Společně měli dceru a syna. V roce 2022 žil Bohuslav Pavelec v Bítovčicích u Jihlavy.