Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Paumer (* 1931  †︎ 2010)

• narodil se 7. dubna 1931 v Kolíně, dětství prožil v Poděbradech

• ve 40. letech seznámení s bratry Mašíny

• po únoru 1948 člen jejich odpojové skupiny

• účast na akcích skupiny v roli řidiče

• od r. 1952 vojenská služba

• 1953 - útěk s Mašíny, Janatou a Švédou přes hranice

• dramatická cesta východním Německem

• po 29 dnech přichod do americké zóny v Berlíně

• 5 let v armádě USA

• řada povolání, majitel taxislužby

• 2001 - návrat do vlasti

• osvětová činnost

• 2008 - obdržel plaketu předsedy vlády ČR

• zemřel 22. července 2010

Milan Paumer

„V prostřeleném břichu mi šplouchalo a ani nohy mě už neposlouchaly. Ale světla v dálce již patřila Berlínu.“

• narodil se 7. dubna 1931 v Kolíně, dětství prožil v Poděbradech
• ve 40. letech seznámení s bratry Mašíny
• po únoru 1948 člen jejich odbojové skupiny
• účast na akcích skupiny v roli řidiče
• od r. 1952 vojenská služba
• roku 1953 útěk s Mašíny, Janatou a Švédou přes hranice
• dramatická cesta východním Německem
• po 29 dnech příchod do americké zóny v Berlíně
• pět let v armádě USA
• řada povolání, majitel taxislužby
• v roce 2001 návrat do vlasti
• osvětová činnost
• v roce 2008 obdržel plaketu předsedy vlády ČR
• zemřel 22. července 2010

Dětství v Poděbradech

Milan Paumer se narodil 7. dubna 1931 v Kolíně, dětství prožil v Poděbradech v sokolské rodině. Měl ještě o 8 let mladšího bratra. Do historie vstoupil jako člen poúnorové odbojové skupiny bratří Mašínů. S bratry se seznámil po přistěhování Mašínových do Poděbrad ještě jako školák; poté, co zjistil, kdo byl jejich otec, si rodiny začal velice vážit.

Mašínovy poznal vlastně jako poslíček – jeho otec, ředitel hospodářského družstva, ho k nim poslal s pytlíkem brambor. „Brambory, to byla (za války) důležitá komodita.“ Stýkali se po cestách do školy, s přibývajícím věkem se stále častěji bavili o politice. Z otce po únoru „komunisti udělali ,pojízdného pokladníka‘ – pracoval třeba na váze u cukrovaru, a takovýhle práce měl“. Převrat zasáhl i další členy rodiny – děda Milana Paumera byl vyhnán ze svého koloniálu a hospody. „Dědu to tak rozčílilo, že dostal srdeční záchvat a umřel z toho.“

Skupina bratří Mašínů

„V době, kdy my jsme se rozhodli k odboji, bylo již přes osmdesát politických vražd. Mezi nimi generál Píka, Milada Horáková, veteráni ze západní fronty... To byl důvod, proč jsme se rozhodli dát dohromady skupinu a začít se o něco starat.“ Skupinu vedl Ctirad Mašín, dále do ní patřil Václav Švéda, Vladimír Hradec, Zbyněk Janata a pár kamarádů okolo. Zásadou skupiny bylo, že mohl-li Ctirad něco udělat sám nebo pouze s někým, ostatní do toho ani nezasvěcoval – kdo nic neví, nic nepoví.

První akce

První akcí (spíše klukovskou) bylo vystoupení proti komunistické mládeži na prvního máje. Ta se pohybovala po městě na kolech – rozházeli tedy napínáčky na silnici, čímž překazili pohyb opentlených cyklistů. „No a to víte, s jídlem roste chuť. Rozhodli jsme se opatřit si zbraně.“ Brzy ukradli samopaly z muzea, které však byly bez uzávěrů, a tedy nepoužitelné. Uvažovali o krádeži ve Svazarmu, tam však byly jen lehké zbraně, volba nakonec padla na samopaly, které nově fasovala armáda a policie. „Tehdy jsme stále mysleli, že bude povstání. Pražské povstání bylo ještě živé a my jsme počítali, že se přes rozhlas dozvíme, co se děje.“ Zbraní se však po válce všude válelo dost. „A tenkrát policajti, těm to vůbec nevadilo, o to se nikdo nestaral.“

Přepadení policejních stanic v Chlumci a Čelákovicích

Volba padla na policejní stanice v Chlumci a Čelákovicích, Paumer řídil auto. Při akci si připsali první oběti – v Chlumci se Ctiradovi nepodařilo omráčit policistu Oldřicha Kašíka, ten se pokusil bránit pistolí a Josef ho zastřelil. Předtím ukradli taxík, taxikáře nechali bez úhony v lese. Pro příště se mladí odbojáři rozhodli, že policisté musí být likvidováni rovnou. „Byl to šok, doufal jsem, že se to nestane, ale nedoved jsem si zdůvodnit, jak bychom mohli nechat toho chlapa živýho (a vystavit se tak riziku prozrazení).“

Po neúspěchu v Chlumci opravdu rovnou preventivně zabili policistu, který se stal svědkem jejich čelákovické akce: k policejní stanici dorazili v unesené sanitce (saniťáky spoutali v lese), odemkl jim rovněž unesený policista, četař Jaroslav Honzátko. Dobyli se do zamčené skříně, sebrali zbraně, „pak se Radek vrátil, šmiknul mu hrdlo a odjeli jsme“. Akce se účastnil Janata, Ctirad Mašín a Paumer. Záškodnickým metodám boje včetně např. svazování u stromu se Ctirad Mašín přiučil předtím na školeních o způsobech partyzánského boje pořádaných komunistickou mládeží.

Loupež ve voze s výplatami

V roce 1952, po zatčení Ctirada Mašína (4 měsíce byl ve vazbě i Josef Mašín), se ve skupině objevil Václav Švéda. Přátelé se snažili získat peníze potřebné pro vysvobození Ctirada, Janata navrhl přepadnout vůz s výplatami do továrny, kde pracoval: šlo o 900 000 korun.

Přepadení předcházely tři nepovedené pokusy, na něž si Milan Paumer vždy bral dovolenou – kolegové už se začali zajímat, proč si ji vždy v pátek bere, takže přepadení se nakonec zúčastnil jen Švéda s Josefem Mašínem. „Byla tam nějaká šarvátka, ten pokladník byl šéfem milice. Rozhodl se, že pojede pro peníze se šoférem a ochrankou. Ještě se stavili pro jednu ženskou z kuchyně. Švéda s Pepou je zastavili, převlečený do milicionářské uniformy, a řekli jim, aby vylezli z auta, že ho musí prohlídnout, protože musí kontrolovat všechny vozy jedoucí do fabriky. Ten pokladník ale nechtěl vylézt. Začal se vyptávat, kluci ho chtěli vytáhnout, ale on vyskočil sám, oběh auto a stál za autem u příkopu, otočil se, vytáh bouchačku a namířil ji na Pepu. Byl asi rozhodnutej vystřelit, protože když Pepa po něm skočil, spadli do příkopu a bouchačka bouchla. Naneštěstí ta bouchačka byla namířena na něj...“ 

Podle Milana Paumera tedy v případě smrti Josefa Rošického šlo o nešťastnou náhodu. Tuto epizodu znal pan Paumer z vyprávění a svědectví. „Kluci poté skočili do auta a s penězma odjeli až do Olomouce.“ Koupili za ně dva motocykly, poněvadž dosud se museli spoléhat na vlak. Údaj, že z těchto peněz koupili také postel pro Švédovy, je podle pana Paumera nepravdivý (Švédovým přitom komunisté při vyhánění z majetku v Lošanech v roce 1951 nevydali ani oblečení pro děti, rodina tak přišla o veškerý majetek).

Rozhodnutí k odchodu

V říjnu 1952 se Milan Paumer dostal jako absolvent průmyslovky v rámci vojenské služby do důstojnického školení směřujícího k mechanizaci armády, v době útěku tedy ještě vykonával základní vojenskou službu. „Byl jsem tedy zběhem a čekala by mě oprátka.“

Skupina nyní měla peníze, zbraně, Ctirad byl propuštěn a kuly se různé plány: Odejít za hranice? Spáchat atentát na Gottwalda? Přepadnout policejní autobus? Významný hlas měl v té době i strýc bratrů Mašínů Ctibor Novák, který spřádal plány zvláště se starším se Ctiradem. Bez Paumera, dlícího v Martině na vojně, se nakonec rozhodli k odchodu – půda pod nohama hořela čím dál více, policie pátrala po lupičích z vozu s výplatami. Milana Paumera navštívil na Slovensku Josef Mašín, domluvili se, že mu dají vědět telegramem, že „svatba se bude konat“.

Plánům Mašínů Milan Paumer naprosto důvěřoval. Při úklidu u velitele našel bloček s propustkami, „tak jsem jednu vzal a vyplnil, podepsal mi to jeden Slovák, velice šikovnej kluk“. V Poděbradech na něj čekal Josef, ostatní již mířili na Horu Svaté Kateřiny. Odchod urychlila i hrozba základní vojenské služby (u PTP) nad bratry Mašíny.

Napříč východním Německem

Po překonání hranic se Milan Paumer převlékl do civilního oblečení. Zamířili na sever, přesvědčeni, že tím směrem musí narazit na německé hlavní město. Snažili se opatřit si peníze, Václav Švéda se pokusil v nádražní restauraci v Riese prodat hodinky všech pěti kamarádů a koupit jízdenky do Berlína. Pokladní to však bylo podezřelé, za obnos prodala jen jízdenky do Uckra a skupinu otrhaných běženců ohlásila policii. Ta na ně v Uckru již čekala.

Janata s Paumerem se při příchodu do nádraží zdrželi, Mašínové se Švédou už stáli v rohu a „vojáci na ně řvali: ,Hände hoch!‘“. Uprchlíkům se podařilo prostřílet ven, po útěku však padl do rukou německé policie Janata, který přeslechl volání druhů a pokračoval v podstatě omylem dále sám.

Dalším krizovým okamžikem byla ztráta Švédy. „Najednou slyšíme hukot aut a z těch nákladních aut seskákali policajti a štěkali psi. My tam ležíme v té škarpě a oni začali střílet. To bylo zajímavý, oni pořád stříleli. Najednou na mě skočil pes, začal mě očuchávat kolem krku a uší, kňoural – krve by se ve mně nedořezal, bál jsem se, že mě kousne, ale nic. Pak zase začali střílet, a Radek povidá: ,Vašek to dostal.‘“ Švéda utržil ránu do levé ruky a rychle ztrácel krev. Z bezprostředního nebezpečí ještě raněného odtáhli, ale Václav Švéda už nebyl dalšího pochodu schopen. Podle původní domluvy, podle níž raněný, jemuž může pomoci již jenom doktor, musí být ponechán svému osudu, ho nechali na místě.

Dostali se na planinu plnou hromad větví po kácení. Chtěli si odpočinout a trochu se vyspat. Pod jednou z nich si vyhrabali úkryt. „To nám trvalo dost dlouho, než jsme tam udělali ďolík dost velkej, abychom se tam vešli. Tak jsme tam leželi tři dni.“ Po třech dnech přijeli vojáci, ale bez psů, ozvalo se například: „Čechu, pojď ven, dostaneš facka!“ Vojákům se nechtělo hromady rozhrabávat, dohadovali se, jestli do nich nezačnou střílet. Jeden z vojáků se pak po hromadě prošel – „Alles in Ordnung!“

Při jednom nocování v seníku je v seně našla selka, která si tam ráno přišla pro seno. „Stáhla seno, a tak jsme se tam na sebe dívali. ,Oh, mein Gott, mein Gott!‘ vykřikla. Tak jsme běželi za ní, kluci šli dovnitř, nějak se s ní domluvili, dostali jsme chleba se sádlem a dali nám ještě s sebou.“ I tam však prý přicházela policie každý den, takže uprchlíci museli pokračovat dále. „To nám potvrdilo, že ne všichni Němci jsou špatný. Oni byli vlastně ve stejný situaci jako Československo.“ Po cestě se stravovali hlavně zeleninou z polí, jablky, hruškami... 

Vztahy ve skupině popisuje pan Paumer jako „celkem dobrý, nelezli jsme si na nervy, komunikovali jsme“. Jasná představa byla: živé nás nedostanou. Malou část cesty absolvovali (již jen ve třech) na „bramborovém vlaku“ – od Němců se cestou dozvěděli, že vlaky s brambory míří do Berlína. Vlak ale brzy nacouval do lihovaru, odkud uprchlíci rychle utekli.

Dalších několik dní pochodovali podél trati a čekali, nechytí-li vlak přímo do hlavního města (mířili do americké zóny). Nedaleko německé metropole je po chybě Milana Paumera odhalila německá hlídka. Se Ctiradem muže přemohli a chtěli mu dát nadýchat chloroformu, policistovi se však podařilo ve rvačce vystřelit a trefil Milana Paumera do boku. „Co se stalo s policajtem, nikdo neví, asi utek.“

Pamětník se však cítil celkem dobře, byl schopen běžet, „bylo to, jako by mě někdo praštil klackem přes břicho, brnělo to“. Krátce poté se jim podařilo skočit na nárazníky posledního vagonu kolemjedoucího vlaku. „Tak si řikáme, konečně jsme chytli vlak do Berlína. Chyba lávky. Vlak zastavuje a Pepa říká: ,To nástupiště je plný policajtů.‘ Tak jsme seskočili, jdeme, a před náma byly ubikace dřevěný. To byli Rusáci. Seděli tam, hráli na harmoniku. Tak jsme to prošli, ale v břichu mně šplouchalo a nohy mě taky moc neposlouchaly. V dálce už jsme ale viděli světla a říkali jsme si, že už to bude Berlín.“

V rukou Američanů

Paumer navrhnul, že si odpočine, ať Josef (Ctirad zůstal na podvozku vlaku, z nějž Paumer s Josefem seskočili, a dorazil na něm až do Berlína) pokračuje dál – ten mu však rázně vysvětlil, že v tom případě může počítat s kulkou. Po příchodu do Berlína asi půl hodiny před půlnocí se dovlekli k nedalekému plotu – šlo o plot americké okupační zóny. „Sjeli jsme do příkopu, podlezli jsme plot a rozhodovali jsme se, co budem dělat. Rozhodli jsme se hledat policejní stanici.“ Tam v půl jedné odevzdali pistole, ošetřili Milana Paumera a ten omdlel. „Probudil jsem se až za tři dni v nemocnici.“

V Berlíně Američané uprchlíky důkladně vyslýchali. „Jenom na téma vojny jsem byl vyslýchanej asi tři dni. To byl chlap, kterej uměl celkem dobře česky. To byli většinou dvou- nebo tříjazyčný agenti.“ O útěku skupiny Mašínů již Američané věděli. Ctirad s Josefem se ještě pokusili uspořádat akci na osvobození Janaty se Švédou, po neúspěchu se ještě v Německu přihlásili do americké armády. Odmítli návrh stát se agenty chodci: „Chceme se naučit pořádně vojenské řemeslo, abychom tam (do vlasti) mohli jít, jakmile bude nějakej konflikt.“ Dostali se do jakési „cizinecké legie“, poté k „zeleným baretům“: „Tam byl (zastoupen) celej východní blok.“

Milan Paumer se v Berlíně zdržel v nemocnici. „Potom mě naložili do Dakoty. Doktor, co mi vytáh kulku, letěl se mnou. Z Berlína do Frankfurtu. Tam byla hromada kluků z východního Německa, Rusáků zběhlých z okupační armády, pohraničníci, kteří zahodili pušky a šli.“ Tam se po doléčení setkal s Mašíny a pokračovali do USA.

Život v USA

V Americe se setkali s dobrým přijetím a zájmem o líčení poměrů v komunistickém bloku: „Oni si mysleli, že jsme utekli, protože jsme tady umírali hlady. Když jsme řekli, že důvod, proč jsme odešli, byl, že tady není demokracie, tak jsme narazili na správnou strunu. Jídla bylo dost.“

V americké armádě (special forces) sloužil Milan Paumer 5 let. Byl vycvičen jako parašutista, seznámen se sovětskými zbraněmi, prodělal kurz přežití na pustém ostrově i v horách – ale také lyžařský výcvik. „To byla taková dovolená, jídla dost, můžete jezdit po sjezdovce, dokavaď se vám neklepou nohy.... Po roce 1956 už jsme věděli, že žádný konflikt nebude.“

Strávil 19 měsíců v Koreji u minometu, ale šlo již o klidnější období konfliktu. Byl svědkem počátků elektrifikace Koreje, „Soul, to byla jedna velká vesnice, tam bylo asi pět pětiposchoďovejch baráků; tam byly nějaký ministerstva nebo co.“

Pan Paumer předpokládal, že dopisy od něj by domů nedorazily, proto korespondoval přes tetu provdanou do USA, která jeho psaní posílala poděbradskému faráři. Po čase i tuto cestu strážci pořádku v Československu objevili. Po listopadové revoluci našel v archivech příkaz, aby veškerá jeho korespondence byla zadržována. Styk tak ustal, což si později obě strany (tj. Milan s bratrem) vytkly. Rodiče již nikdy neviděl (otec zemřel v roce 1955, matka v roce 1989). Paumerova rodina nebyla za jeho útěk tvrději postižena, pouze Milanův bratr byl často vyhazován z práce proto, že má bratra v USA.

Po propuštění z armády začínal jako správce bazénů v motelu a recepční. S bratry Mašíny zpočátku žili pohromadě. Se Ctiradem také zkoušeli lovit nutrie na kůže – sbírku asi 2000 kůží připravenou k prodeji jim však rozmetal hurikán. Usadil se v Miami na Floridě, technické vzdělání uplatnil v podniku na repasování leteckých motorů. Pracoval i jako taxíkář, později si založil malou taxislužbu.

Návrat do vlasti

V roce 2001 se natrvalo vrátil do České republiky, mj. i proto, že nemá rodinu, která by jej v cizině držela. Pořádal přednášky zejména pro mládež, stal se čestným členem Klubu politických vězňů a skautského oddílu – 53. střediska bratří Mašínů. Vstoupil rovněž do Konzervativní strany. „Nemyslím si však, že toto je stát, který by se mohl chlubit nějakou demokracií. S tou demokracií je to tu velmi špatný.“

Milan Paumer zemřel 22. července 2010.