Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dana Paulová (* 1950)

• narozena v roce 1950 v Praze

• dědeček Antonín Šesták, ruský legionář a účastník odboje, vězněn za druhé světové války

• otec Antonín Hašek byl vyhozen z ministerstva zahraničí

• v roce 1951 se rodina musela vystěhovat z Prahy do Hleďsebi

• pamětnici vychovávala babička Aurélie Šestáková, zvaná Rela

• v letech 1965–1969 pamětnice vystudovala na Střední škole společného stravování v Praze

• během studia absolvovala zahraniční praxe

• v roce 1969 odmítla nabízenou možnost emigrace do Itálie

• v letech 1990–1996 s mužem Romanem Paulů provozovali restauraci Adria v Praze

Hleďsebe

Hleďsebe (gramaticky patří do ženského rodu) je malá středočeská vesnice poblíž Mělníka. Na zdejším statku už v 19. století hospodařila rodina Šestákova a její potomci tu žijí dodnes. Šestákovi byli „stateční lidé, staří, usedlí evangelíci“, jak v jednom svém dopise Rele Šestákové pozitivně konstatuje její přítelkyně Alice Masaryková. Statek v Hleďsebi má v příběhu Dany Paulové svoji úlohu a představuje pravé hodnoty domova – bezpečí a jistotu.

Její babičce se říkalo Rela. Narodila se roku 1893 na Moravě, v Náměšti nad Oslavou, jako Aurélie Kotíková, ale dětství strávila ve Velké Bíteši u rodičů své matky. V roce 1914 začala pracovat jako úřednice Živnostenské banky v Brně a jako jedenadvacetileté dívce se jí do ruky dostal leták údajně podepsaný carem Mikulášem II. Text vyzýval slovanské národy, aby nebojovaly proti svým slovanským bratrům. Tyto ruské protiválečné letáky a manifesty (akce je známá jako tzv. letáková aféra) se hojně opisovaly a šířily mezi studenty a mladými lidmi obecně a rakouská vláda je v prvním roce první světové války vnímala jako snahu o podlomení morálky v armádě. Rela leták s nadšením opsala a předala svému strýci ve Velké Bíteši. Ten ho poslal řetězovým způsobem dál, až se leták dostal do rukou rakouské policie. „Policie vyslýchala všechny velmi tvrdě. Sliby, samotkou a výhrůžkami donutili všechny promluvit, až se ten řetěz zastavil u mojí babičky, která při výslechu oznámila, že leták dostala od raněného vojáka v lazaretu, který se vrátil z ruské fronty. Policie jí nevěřila a soudce naléhal, aby řekla, jaká byla barva poličky a jakou měl tornu. Chtěli vědět detaily. Babička si psala ve svých vzpomínkách, že se snažila hodně zapojit fantazii, ale policie poznala, že nemluví pravdu, takže řetěz se u ní zastavil a nikdo další nebyl uvězněn. Ale babička, když byla souzena, dostala trest smrti provazem.“

V rakouském vězení s Alicí Masarykovou

Rela byla zatčena 15. ledna 1915. Protirakouské cítění v Čechách a na Moravě bylo silné, v záležitosti tzv. ruských letáků bylo zatčeno 96 lidí. Muži byli vězněni v Brně na Špilberku, ženy v brněnské věznici na Cejlu. Relu posléze převezli do Vídně. Soud se konal 11. května 1915 a ona byla umístěna do hromadné cely číslo 207 v zemské vídeňské věznici Landesgerichte. Půl roku nato se ke stávajícím čtrnácti vězeňkyním připojila další – dr. Alice Masaryková, dcera profesora T. G. Masaryka, zatčená 28. října 1915. „Rela tedy byla v cele s doktorkou Alicí Masarykovou, což bylo pro babičku něco úžasného, protože Alice, která byla starší, ale ne o moc než babička, byla osoba velmi vzdělaná. Zajímala se o historii, filozofii a kulturu a všechny svoje vědomosti se snažila babičce předat, takže babička neměla moc času přemýšlet nad svým osudem, ale všechny večery a volné chvíle vlastně trávily spolu v diskusích a při tom učení.“

Pomáhala jí a povzbuzovala ji po celou dobu – čili od prosince 1915 do července 1916, kdy Alice byla na přímluvu amerických členek Červeného kříže (a vlivem svého otce s kontakty v zahraničí) z vězení propuštěna. Rela zůstala ve vězení celkem dva a půl roku. Z Vídně byla převezena v srpnu 1916 do ženské věznice v Řepích u Prahy. Když vojenský soud zamítl její žádost o milost, obrátila se na císaře Františka Josefa, který jí trest snížil na osm a půl roku těžkého žaláře, a nakonec se v rámci amnestie císaře Karla dostala na svobodu. Po celou dobu věznění ji Alice Masaryková povzbuzovala – posílala jí dopisy, ve kterých ji utěšovala, ale i vzdělávala. Tyto dopisy vyšly po válce v roce 1920 pod názvem Dopisy do vězení díky vydavatelství Československého červeného kříže. Je zajímavé, že v jiné cele stejné vídeňské věznice byla držena i Hana Benešová. Všechny tři se scházely u stejné práce, šily pokrývky pro lazaret, a jejich přátelství pokračovalo po celou dobu jejich života.

Legionář Antonín Šesták

Rela se se svým budoucím mužem seznámila v práci. Oba byli bankovními úředníky v Živnostenské bance, sdíleli nadšení pro nezávislost na Rakousku-Uhersku a myšlenku slovanské vzájemnosti. Antonín narukoval do armády roku 1915, o rok později padl do zajetí a v červenci 1917 je doloženo, že byl zařazen ke 3. střeleckému pluku československých legií v Rusku. Po celý život byl věrný myšlenkám legií, obklopoval se přáteli – ruskými legionáři – vzpomínal na Sibiř a zpíval ruské písničky. Po válce se po šestileté odmlce s Relou opět šťastně sešli. Rela svolila a přestoupila před svatbou z katolické do českobratrské církve evangelické a v roce 1922 se vzali. Jako vdaná žena, která se hodlá věnovat rodině, přestala pracovat (po válce se stala osobní sekretářkou Alice Masarykové), ale na Hrad byla zvána i nadále a kontakty s rodinou Masarykových udržovala po celé meziválečné období. Alice, jakožto blízká přítelkyně, jí svědčila i na svatbě.

Útočiště na venkově

Rodina Šestákova bydlela v Praze-Košířích a vedla čilý společenský a kulturní život. Narodily se jim dvě děti, syn Miroslav a dcera Zdena, Danina matka. Na víkendy a prázdniny rodina jezdila na statek Antonínovy maminky do Hleďsebe a nikdo netušil, co všechno je čeká.

Na počátku války se dědeček pamětnice Antonín Šesták zapojil do odboje. Za pomoc významným osobám při útěku do zahraničí (tak znělo obvinění – pomohl např. brigádnímu generálovi Bruno Sklenovskému uprchnout do Anglie) byl nacisty odsouzen na čtyři roky. Prošel Terezínem, následně byl vězněn v Landsbergu, Mnichově, v táboře ve Zwickau a Flossenbürgu. Byly na něm konány lékařské pokusy a po návratu se musel delší dobu léčit. Za protektorátu, ještě v roce 1941, stačila matka pamětnice odmaturovat. Následně byla totálně nasazena a pracovala v knihovně. Tlak na zbytek rodiny ze strany gestapa se stupňoval: prohlídky bytu a výslechy se každou noc opakovaly. Rela nebyla schopna stres a strach déle snášet a rozhodla se odejít z Prahy do Hleďsebe. Danina matka požádala o přeložení do zemědělství jako dělnice, bylo jí vyhověno a rodina doufala, že odstěhováním se do ústraní bude ochráněna. Mezitím jejich statek zabrali Besarábci, etničtí Němci z dnešního Rumunska, ale Šestákovi měli opět štěstí: matka pamětnice dostala práci u místního statkáře – souseda – včetně ubytování pro celou rodinu. Tam přežili zbytek válečných let a po válce se všichni znovu sešli.

Rodina Šestákova byla plna nadějí. Předpokládali, že se poměry vrátí do doby před válkou. Zpočátku se tak i zdálo – kontakty a přátelství s rodinami Masarykových a Benešových byly znovu navázány. Danina matka Zdena hovořila čtyřmi jazyky a díky tomu později získala dobré místo v agentuře Pragokoncert: mohla pracovně cestovat po západní Evropě. Seznámila se se svým budoucím mužem Antonínem Haškem, který byl zaměstnán na ministerstvu zahraničí, a roku 1946 se v Praze vzali. Jedním z hostů na svatbě byl i Jan Masaryk. S ním Zdena ještě jako svobodná občas jezdila na výlety a chodila do vinárny. „Uměl žít a uměl se bavit.“ Za rok po svatbě se narodil syn Ivan.

Další únik na venkov po únoru 1948

Okamžitě po smrti Jana Masaryka proběhly na ministerstvu zahraničí čistky mezi členy KSČ i nestraníky. Otec pamětnice byl vyhozen a hrozilo mu, že bude muset pracovat v zemědělství. Po nějaké době se mu však podařilo získat místo v podniku Kovoslužba, a dokonce vyučoval na podnikovém učilišti. Konečně měl klid a cítil se „uklizen stranou“, ale nikdy se nezbavil prožitých traumat. Dana se narodila roku 1950. V té době už Šestákovi i Haškovi bydleli opět v Hleďsebi. Babičce Rele bylo důrazně panující vyšší mocí naznačeno, že její pobyt v Praze není žádoucí. Stěhování na statek bylo pro ni velice těžké. V obci byl pouze jeden obchod, vodu si brali ze studny, která v zimě zamrzala, a svítilo se petrolejkou. Kulturní vyžití veškeré žádné.

„V sobotu, vlastně až večer, sem za námi jezdili moji rodiče a musím říct, že sem jezdili i někteří babiččini známí z Prahy nebo my jsme občas jezdili do Prahy, kam nás pozvala na návštěvu paní Benešová do svého bytu na Loretánském náměstí. Můj bratr si dodnes pamatuje na detaily těch návštěv, které pro něj znamenaly hrozně moc. Nakonec v padesátém čtvrtém roce dědeček zemřel, zemřela i prababička o rok dřív, a my jsme tady zůstaly s babičkou samy.“ Matka musela jít do práce a o Danu se starali prarodiče. Rodiče ji viděli pouze jeden den v týdnu. Na návštěvu z Prahy si troufli přijet jen ti stateční z přátel.

Dana vzpomíná na dětství s velkou láskou: „Občas přijela nějaká návštěva, aby babičku potěšila, i někteří ruští legionáři si mě třeba brali vlakem do divadýlka ve Mšeně nebo se mnou jezdili na výstavy, aby si babička mohla taky trošku odpočinout.“ Děda s ní jezdil do sousední vesnice na saních přes zamrzlý rybník, říkal, že jsou v tajze, měl samovar a učil ji pít čaj z podšálku, aby se dřív ochladil, s babičkou jí zpívali.“ Alice Masaryková brzy po únorovém převratu emigrovala do Chicaga. Na svoji přítelkyni Relu nezapomněla, odkázala jí granátovou brož, která se k ní skutečně časem dostala.

Ve statku zřídili porodnici vepřů

Krásný a rozlehlý statek byl trnem v oku hleďsebským komunistům a vedení jednotného zemědělského družstva (JZD). „Místní komunista potřeboval pro svoji dceru, která se vdala, byt. Takže zabrali půlku obytné části domu, přepažili zahradu, vystavěli zeď mezi dvěma pokoji, a když by nějaká návštěva k nám chtěla přijít, musela jít vlastně přes ten ‚jejich‘ dvůr, takže potom už většinou nikdo neměl odvahu sem jít, a já se ani nedivím. Aby toho nebylo málo, tak jednotné zemědělské družstvo potřebovalo porodnici pro prasata, takže druhou část domu, kde byly zemědělské budovy, ale byly to sýpky a mlat, předělalo na porodnici prasat. Vybudovalo tady žumpu a hnojiště, přepažilo dvůr, takže opravdu jsme měly s babičkou jenom dvě místnosti. Pole a lesy tedy byly nás všech, že jo.“ Dědeček Antonín v roce 1954 zemřel, o rok dříve i jeho maminka, prababička Šestáková. Babička pobyt v Hleďsebi padesátých let snášela těžce. Pokoušela se zapojit do venkovského života, ale byla křehká a nemohla vykonávat fyzickou práci. Kontakty ve vesnici měla minimální, s místními si neměla moc co říct, i když, jak říkala, to byli „hodní lidé“. Měla v místě jedinou spřízněnou duši, Marušku Ramešovou, se kterou se přátelila už před válkou.

Tři roky hrály roli

Od první do třetí třídy chodila Dana do dva kilometry vzdálené vedlejší vesnice. Každé ráno v sedm hodin vyšla sama do Lhotky, pak čekala do osmi hodin, než pan učitel zatopil v kamnech – ve třídě byla strašná zima – a než se všechny děti sešly. Byla to jednotřídka a všichni se učili společně. Do čtvrté třídy začala chodit v Praze, do školy na Uhelném trhu. Babička onemocněla rakovinou, a tak malá Dana následovala rodiče do hlavního města. Babička Rela od roku 1960 celý rok ležela v nemocnici a kromě rodiny za ní přicházela na pravidelné návštěvy i Hana Benešová, z čehož měla velkou radost. Zemřela 9. dubna 1961.

Danin bratr Ivan, který v té době končil základní školu, neměl z politických důvodů možnost jít studovat dál. Školou mu bylo doporučováno, aby si vybral mezi popelářem a zedníkem, a pouze protekcí a rodinnými kontakty se podařilo, že byl přijat do učení na chladírenského mechanika. Pamětnice, která se narodila o tři roky později, měla už jiné možnosti. „Tři roky hrály roli.“ Dostala se na Střední školu společného stravování v Praze. Součástí výuky byla praxe v zahraničí, a jelikož Dana si jako cizí jazyk vybrala němčinu, v průběhu studia pracovala v Německé demokratické republice (NDR), ale také v Itálii a v západním Německu (NSR). „Pochopila jsem, že se musí pracovat.“ Toto zásadní poznání, v tehdejší socialistické společnosti nevídané, ji formovalo po celý profesní život.

Zůstala doma

Po sovětské okupaci roku 1968 se teta a strýc s dětmi rozhodli pro emigraci do Itálie a chtěli vzít pamětnici s sebou. Byla v tu dobu na praxi v Mnichově, ale vzkázala jim, že se vrátí. Nechtěla odjet, protože měla silný citový vztah k otci. „Emigrací příbuzných se nám změnil život.“ Rodina byla zvyklá držet pohromadě, jezdit společně na prázdniny, slavit svátky a scházet se. Mamince pamětnice zakázali veškeré pracovní cesty na Západ, teď měla mít na starost pouze soubory sovětské. Příbuzní v Itálii zvážili dopad svého rozhodnutí a rozhodli se, že se „vykoupí“. Zaplatili státu za studium na vysokých školách a rodina směla jezdit na návštěvu do staré vlasti. Dana dostávala jednou za rok devizový příslib, své tři děti nechala doma a směla jezdit do Itálie. „Rodina zase fungovala společně. To bylo důležité.“

Kytice od zachráněných demonstrantů

„V listopadu 1989 pustil manžel do bytu demonstranty, kteří utíkali před pendreky policie. Ne že bych se nebála, když policajti kopali do dveří. Za týden potom přišli dva mladí lidé s kyticí a poděkováním. To bylo na tom to nejhezčí.“

V devadesátých letech pracovití a podnikaví manželé Paulovi vlastnili a provozovali restauraci v Paláci Adria na Národní třídě v Praze. Po šesti letech velkého pracovního nasazení pamětnice vážně onemocněla, rozhodla se vrátit do Hleďsebe a „nemoc přešla“. Statek, dnes zvelebený a s láskou opečovávaný, je stále místem, kde se rodina schází. Soudržnost překračuje generace. „Já doufám, že nic zlého už nás nepotká a že jak vlastně mě ta výchova mojí babičky provází celý život, i když, jak jsem řekla, někdy to bylo na škodu, protože babička byla velmi poctivá a zásadová žena a v době komunismu se to moc nenosilo, ale já si myslím, že aspoň se můžu ohlédnout za svým životem a je v pořádku.“