Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Pauerová (* 1976)

• narozena 10. června 1976 v Sarajevu

• od května roku 1992 Sarajevo obléháno srbskými jednotkami

• tři roky žila ve válečných podmínkách obleženého města

• v roce 1995 vycestovala za příbuznými do Německa

• roku 1997 se díky stipendiu dostala do Prahy

• vystudovala Fakultu humanitních studií UK a FAMU

• v Praze se vdala a založila rodinu

• v době natáčení v roce 2024 působila jako režisérka a dramaturgyně dokumentárních filmů a cyklů

Život v obléhaném Sarajevu byl pro tehdy dospívající Ivanu Milosević, narozenou 10. června 1976, a ostatní jeho obyvatele nesmírně těžký. Její otec Miloš působil jako stavební inženýr a hráč na kontrabas a matka Miriana Alfir byla zaměstnaná jako chemička ve výzkumném ústavu. Hned po vypuknutí války však byly budovy, kde rodiče pracovali, při náletech zničeny. Do té doby žila spokojeným životem ve velkém domě po dědečkovi a hrála si s kamarády, ať už byli z jakýchkoliv etnických nebo náboženských skupin a připadalo jí to naprosto samozřejmé.

Dospívání v uzavřeném každodenně bombardovaném a ostřelovaném městě, barikády, nedostatek jídla, vody a elektřiny zásadně ovlivnilo život celé její generace. Hodně času strávila se svými kamarády ve sklepě jejich domu, kde pro ně její otec vybudoval hudební zkušebnu Prostorii, aby je uchránil před nebezpečím venku. V osmnácti letech, krátce před koncem konfliktu, nakonec odjela s kamarádkou autobusem tunelem pod letištěm do Mnichova za příbuznými a odtud se dostala na studia do Prahy.

Nad městem se objevila letadla a v ulicích barikády

„Když jsem dokončila druhý stupeň základní školy, tak v Jugoslávii začala válka,“ vzpomíná. Válečný konflikt v Bosně a Hercegovině souvisí s rozpadem bývalé Jugoslávie, který začal vyhlášením nezávislosti Slovinska a Chorvatska v červnu 1991 a Republiky srbské v lednu 1992. Zatímco konflikt mezi Slovinskem a Jugoslávskou lidovou armádou (JNA), která hájila zájmy Srbska, trval krátce a jen s malým počtem obětí, konflikt mezi Chorvatskem a JNA vyústil v krvavou válku. Válku v Bosně a Hercegovině pak spustil útok srbských sil krátce po referendu o nezávislosti, které se konalo 29. února a 1. března 1992. V dubnu 1992 Srbové obklíčili Sarajevo. Město zůstalo uzavřené 44 měsíců. Problémy v Bosně a Hercegovině plynuly především z toho, že zde žilo několik etnických skupin, které mezi sebou bojovaly o moc. Během války probíhaly etnické čistky a masakry civilistů. Válka skončila tak zvanou Daytonskou dohodou z 14. prosince 1995. Na ukončení konfliktu se podílelo mezinárodní společenství, které na situaci v Bosně a Hercegovině dohlíží dodnes.

Dne 1. května 1992 nad městem přelétly první bombardovací letouny a začaly boje v ulicích. Bratři, kteří byli v té době již plnoletí, uprchli do Německa, aby nemuseli narukovat. „Odpovědět na otázku, proč v Jugoslávii válka vznikla, je velmi náročné. Nicméně celkově začala, protože se k moci dostali politici, kteří chtěli znepřátelit lidi jiných národů a náboženství. Využili toho,“ říká. Ve městě se začaly stavět barikády. „Z dětského pohledu to bylo takové dobrodružné. Nechápali jsme, proč najednou chodíme míň do školy a máme víc volna. Rodiče začínali být nervózní.“

O příčinách války dále říká: „Asi jsme rozděleni na dva tábory. Jedni jsme ti naivní romantici, ke kterým patřím i já a celá moje bublina a moje rodina. Nikdo jsme si ani ve škole nevšímali, že bychom se nějak dělili. Ale vedle nás žila a soužila druhá půlka lidí, kteří si byli velmi vědomi toho, kdo jsou. Najednou spousta z těchto dětí nepřišla do školy. Byla nás asi půlka, kteří jsme vůbec netušili, o co se jedná a co bude. A ta druhá půlka věděla, nebo aspoň jejich rodiče věděli, a ti do školy nepřišli.“ Jako jednu z dalších příčin pak vidí i nesnášenlivost vůči jiným etnikům a náboženstvím.

Pálili jsme kusy nábytku

„Jednoho dne jsme se probudili do města, které se uzavřelo. Najednou se objevily barikády. Stupňovalo se to, až nám vypnuli vodu, plyn a elektřinu,“ vzpomíná. Život v obléhaném městě byl velmi náročný. Jídlo se dalo sehnat jen na tržnici, kde stálo mnohem víc peněz. Lidé začali pěstovat více zeleniny, aby nemuseli být tolik závislí na obchodech. Do města sice přicházela humanitární pomoc zprostředkovávaná jednotkami UNPROFOR, ale jídla na příděl nebyl dostatek. Získávali ho také v podobě vakuovaných balíčků, které shazovala nákladní letadla. Často nepoznali, co v nich je a co ze stravy amerických vojáků jedí, ale byli za ně velmi vděční.

První zima v obléhaném městě byla velmi krutá a bez funkčního plynu se dalo jen složitě zajistit teplo k přežití. Miloševićovým se podařilo sehnat kamna a museli pokácet stromy ze zahrady, aby měli dřevo na zátop. „Pak jsme pálili kusy nábytku a věci ze sklepa, aby bylo čím topit. Využili jsme všechno možné a těšili jsme se, kdy konečně přijde jaro.“

Z dětského pohledu to bylo dobrodružné

Město také čelilo ostřelování z okolních kopců. „Lidi v Sarajevu byli najednou obklíčení a ti, co byli na kopcích, patřili k srbské armádě.“ Ostřelovači pálili přímo do městských ulic, aby ztížili pohyb lidí.

Vliv válečného konfliktu na svůj život popisuje pamětnice následovně: „Myslím si, že to hodně změnilo ze základu, kdo jsme jako celá jedna generace, kde jsme a jakým způsobem uvažujeme o životě.“ Válka ovlivnila i její studia. „Nejdřív zřídili provizorní třídu ve sklepě. To bylo ve všech školách. Když to začalo být víc nebezpečné, tak nám udělali individuální plán, abychom plnili úkoly,“ vypráví. Pokud se zdála situace ve městě bezpečná, chodili studenti do školy a scházeli se s učiteli. „Válka je komplikovaná a udržet si v ní nějaký normální život je taky komplikované,“ říká.

Legendární Prostorie

Mnoho jejích kamarádů a kamarádek byli muslimové a muslimky. Mezi nimi i známá režisérka hraných filmů Aida Begić, se kterou trávila většinu času. Shodují se, že zpětně „o tom“ neumí mluvit.  Slíbily si ale, že jednou spolu natočí film. „O tom“ znamená o Prostorii. Otec vybudoval ve sklepě jejich domu legendární hudební zkušebnu, která byla známá po celé čtvrti. Zařídil ji proto, aby dospívající ochránil před nebezpečím venku, kde denně na město padaly až tři tisíce dělostřeleckých granátů.

„Chodili jsme tam všechna ta léta. Trávili jsme v Prostorii hodně času. Měli jsme tam gauč, křesla, nějaké hudební nástroje, bicí, kytary, klávesy a podobně. Odehrávaly se tam naše lásky, vznikaly naše projekty. Jako Roberto Benigni v La vita è bella jsme dělali, že válka není. „Myslím si, že spousta z nás se vyhnula zranění nebo nezahynula díky tomu, že existovala Prostorie… Pro tu dobu se stala generačním nástrojem, jak přežít.“

Sarajevo se podle Ivany Pauerové Miloševićové stalo symbolem kultury. Do Sarajeva tajně přicházeli umělci, kteří pro obyvatele pořádali představení a koncerty, jako například Bono Vox, což lidem psychicky a morálně pomáhalo a dávalo jim pocit, že nejsou sami.

Po určitém čase jsme otupěli

Uzavřít se jen v Prostorii ale nebylo možné, a i přes všechno nebezpečí museli lidé vycházet ven. Asi po půl roce obléhání začali kromě chození pro vodu a přibližně dvakrát týdně do školy, navštěvovat i jiná místa. „Všichni jsme tak nějak otupěli. Začali jsme mít pocit, že tam, kam chodíme, je to bezpečné, ale dál už ne. Každý z nás to tak měl,“ vzpomíná. Stejný iracionální pocit měla, když chodila na Marindvor navštěvovat babičku, přestože musela projít velmi nebezpečnou, z mezinárodního tisku známou legendární „alejí ostřelovačů“, kde téměř celou dobu války na civilisty denně útočil ostřelovač. Z dnešního pohledu jí to připadá jako bláznovství: „Ale když jste v dané situaci, tak si řeknete: ‚Tady to je v pohodě, dneska je to dobrý.‘“ Vědomě riskovali a zkoušeli, jak se dostat tam, kam chtěli: „Rychle utíkat, jít za přítmí, být oblečený do nevýrazných barev, najít jinou cestu.“

Obléhání Sarajeva trvalo bezmála čtyři roky. Situace se v průběhu války stále měnila. Někdy to vypadalo, že se daří vyjednat mírovou dohodu, ale záhy boje opět vygradovaly. O situaci informovala televize Srna, podporovaná srbskou vládou, která z pohledu obyvatel Sarajeva byla médiem jejich okupantů, ale i místní bosenská televize. „Byla to určitá schizofrenie. Totální defragmentace informací, vlastně podobně jako dnes,“ říká.

Tunel fungoval jako spojení s okolním světem

Když bylo Ivaně asi sedmnáct let, začala přemýšlet, jak naloží se svým životem dál. Svět se rozpadl, a tak přišla na to, že chce mít něco v ruce. Jednou ráno, když se probudila, si řekla, že se stane zubním technikem. Přihlásila se na stomatologickou fakultu a začala tam pomáhat. Současně se přihlásila na střední školu, kde si ze stomatologie doplnila předměty, které potřebovala. Když jí bylo osmnáct let, tak se domluvili s rodiči, že bude pro ni nejlepší, když se pokusí Sarajevo opustit. Nebylo to vůbec jednoduché, protože k výjezdu mimo město člověk potřeboval mít tři různá povolení. „Navzdory mnoha peripetiím a komplikacím rodiče získali papíry, abych mohla odjet za bratrem mého táty do Německa do Mnichova,“ říká. Bylo to největší rozhodnutí jejího života.

Nebylo lehké jmenovat se Milošević

V roce 1995 odjela spolu s kamarádkou autobusem ze Sarajeva. Její rodina zůstala ve městě. „V okamžiku, když odjedete ve válečném stavu od své nemovitosti, tak máte devadesátiprocentní šanci, že o ni přijdete. To jsme okolo nás viděli za války mnohokrát.“

Autobus obě dívky zavezl k tunelu, který byl vybudován kvůli zásobování a také se jím prchalo z města. „Ten tunel byl po několik měsíců jediným spojením s okolním světem,“ říká. Tunel byl prokopaný pod letištěm, které spravovalo OSN, takže zde bylo relativně bezpečno. Pak se znovu nasedlo do autobusu a ten jel k chorvatskému Splitu. Nějakou dobu zůstaly obě dívky u rodiny v Dalmácii a pak pokračovaly dál do Německa za strýcem. Určitý čas pak žila v Mnichově. Velmi složité pro ni v té době bylo nést stejné příjmení, jako Slobodan Milošević, srbský prezident, který byl zodpovědný za rozpoutání války. „To je skoro jako kdybyste se jmenovala Hitler… Konotace příjmení Milošević je strašidelná,“ svěřuje se. I v Čechách se setkávala s tím, že její příjmení je „divné“. „Jediná cesta z toho všeho je humor,“ dodává.

Asi dva měsíce po její emigraci se konečně rozběhl mírový proces. Za dobu obléhání zemřelo v Sarajevu okolo 11 000 lidí. „Každému v Sarajevu zemřel někdo blízký. Válka si vyžádala několik milionů uprchlíků. To jsem i já. Někteří se vrátili, někteří už ne. Já jsem z těch, co už se nevrátili, stejně jako dvě třetiny naší rodiny.“

Nepotřebuju nikam patřit

Z Mnichova se Ivana přihlásila na několik vysokých škol. „Pak jsem shodou okolností skončila v Praze, protože jsem dostala stipendium, které bylo napojené na Prahu, na studium ve střední Evropě.“ V Praze kontaktovala poradnu pro uprchlíky, kterou založila psycholožka a disidentka Dana Němcová spolu s překladatelkou Annou Grušovou. „Dana Němcová mi pomohla zařídit si dokumenty. A paní Grušová a Jan Sokol nás vzali s jednou kamarádkou na fakultu humanitních studií. Povolili nám pohovor a přijímací zkoušky v angličtině.“

V době příjezdu do Prahy v roce 1997 neuměla ani slovo česky, dnes mluví naprosto bez problémů a v podstatě bez přízvuku. Vystudovala bakalářský obor na Fakultě humanitních studií UK a následně nastoupila na FAMU. V rámci natáčení svého absolventského dokumentárního filmu Nikdy nebylo líp (2006) projížděla celou Bosnou a Hercegovinou, hovořila s lidmi všech tří národností a náboženství a hledala smysl toho, co se stalo. Ve filmu dochází ke zjištění, že tomu proč to bylo, jak to bylo a k čemu to bylo, vůbec nerozumí. Její snímek získal ocenění nejlepší film FAMUFESTU.

Její hlavní identitou je, že je „holka, žena, ze Sarajeva“. „Pak se k tomu přidala Praha, ale nelpím na tom,“ vysvětluje. Už jako dospívající si uvědomovala nesmyslnost národnostního a náboženského rozdělování společnosti, které považuje za příčinu bosenské války. Nemá potřebu někam patřit, vytvářet si vazby a vymezovat se. Nevidí v tom smysl, spíše naopak příčinu války. I svoje děti vede k tomu, aby byly spíše občany světa.

Jizvy je nejsnazší zakrýt

V roce 2002 zemřeli v Sarajevu její rodiče. „Řekla bych, že na následky toho všeho stresu. Poznamenalo to celou jednu generaci,“ dodává. Ivana Pauerová Miloševićová má stále v bývalé Jugoslávii velkou část rodiny, takže do svého rodiště často jezdí. „Nejsnazší je zakrýt ty opravdové jizvy, které jsou hluboké, tím, že se namalujete a dobře obléknete. Sarajevo se dobře obléklo, namalovalo a vypadá skvěle,“ říká. Válka skončila před 25 lety, což je stále krátká doba. „Je to živá tkáň a bude trvat ještě dlouho, než se to dorovná.“

Pochopitelně sleduje, jak se situace v Bosně vyvíjí. „Když situaci v politice Bosny v poslední době srovnám s Českou republikou, tak to není zas takový rozdíl. Takže, když mi teď někdo řekne, že něco je ‚Balkán‘, tak už se mě to vůbec nedotýká, protože se to s Českou republikou dost srovnalo. Bylo dlouhé období, kdy jsem byla hrozně pyšná, že jsem v České republice, teď už tolik nejsem,“ glosuje. Všímá si, že v Česku i v Bosně jsou stále u moci populisté. Situaci v rodné zemi ale navíc komplikují náboženské rozdíly. Bosna a Hercegovina je dodnes rozdělený stát a lidé spolu nevycházejí. „Tady v Česku je dobré, že je tu tolik ateistů. Někdy by člověk chtěl, aby byli lidi spirituálnější, ale zas je to pořád lepší oproti tomu, co je v Bosně a v Chorvatsku,“ říká.

Sarajevo je v jiné situaci než zbytek Bosny, protože je to hlavní město a mění se tím pádem rychleji. Vliv na něj mají podle ní i lidé, kteří ho stejně jako ona sice opustili, ale nakonec se do něj na rozdíl od ní vrátili. Pro Ivanu Pauerovou Miloševićovou je Sarajevo stále velmi specifickým městem, jehož unikátní kulturu nezničila ani dlouhá a brutální válka. „Cizinci ho vnímají hlavně skrze válku, ale taky je to město, které mělo smysl pro humor,“ říká na závěr.