Libor Pátý

„Setkal jsem se tam se zacházením, které pro mě bylo úděsné tím, že v podstatě mělo podobu koncentráku, jak jsme je znali z vyprávění těch, kdo prošli německými koncentráky. Kladl jsem si otázku, jak je možné, že se věznitel – Čech, Slovák, Maďar – takhle choval k Čechovi. Jak je možné takové ponižování a taková hrubost mezi příslušníky našeho státu. To bylo první zjištění. Druhé zjištění bylo, jak v armádě převládá tupost a bezmyšlenkovitost, a jak celá ta výchova, kterou voják prochází – nejenom pétépák – je nesena jediným cílem: cestou ponížení si vojáka podrobit, aby z něj byl tupý mechanismus, který se stává strojem, a nikoli bojovníkem, jímž by podle mého tehdejšího i dnešního soudu voják měl být. Voják by měl být bojovníkem proto, že jde za jistou ideou a hledá cesty k vítězství vlastním mozkem. Nic takového v té armádě nebylo. Když jsme nastoupili do Svaté Dobrotivé, předstoupil před nás nejvyšší šarže kapitán Ťoupalík a řekl nám: ,Kostičky z vás budou bílý, jediný, co z vás zbyde, budou výložky černé.‘“

„Já se samozřejmě domnívám, že v té době jsem již mohl být profesorem. Ale já jsem i takhle byl spokojen. A já tu chci říct v době, kdy se dnes hovoří o zúčtování s minulostí, o vyrovnání s minulostí, o pochopení celého stavu naší společnosti a vytvoření jakýchsi měřítek toho, kde společnost selhávala a kde neselhávala: dá se hovořit jedině o jednotlivcích. Osud každého jednotlivce a každého článku společnosti musí být posouzen jednotlivě. Mně by leckdo dnes mohl říct: Co ty jseš to za bojovníka proti komunismu, když tě komunisti jmenovali docentem? Já bych k tomu mohl podat toto vysvětlení a tím ukázat, jak by bylo ošidné si dát nějaká formální měřítka toho, kdo byl komunistou, kdo komunismus podporoval, a kdo bojoval proti němu.“

„Stalo se tam jednou za války, že nám [učitel] přehrával Sukův pochod V nový život – sokolský pochod, na který nastupovalo naše sokolstvo na sletu na Strahově a který byl odměněn jakousi mezinárodní cenou za nejlepší pochod. On to ve své důvěře v nás přehrál a stalo se, že známost o tomhle jeho činu – zřejmě na základě udání – se dostala do rukou inspektora Wernera. O inspektoru Wernerovi se toho dost ví – byl to obávaný inspektor, který objížděl gymnázia a který se pečlivě staral o to, aby mezi sebou poštval rodiče a učitele, aby vytvářel vzájemnou nedůvěru. Jeden z pokynů byl, že kdykoli nespokojený rodič požádá o to, aby žákovi byla zlepšena klasifikace, musí to být vždy prosazeno, aby se tím dávalo najevo, jak jsou Němci hodní a čeští učitelé nedůvěryhodní. Tak se jednou stalo, že přišel Werner, vyšetřoval, zda se toto stalo či nestalo. Samozřejmě to vyšetřil velmi rychle, protože rozdělil třídu na dva žáky, k nimž jsem patřil já, a ten zbytek a odděleně se zeptal těch a těch. Výsledkem bylo, že profesor Novák byl okamžitě suspendován a za týden se ocitl v koncentráku v Terezíně. Já se spolužákem Červenkou jsme pak ještě museli jet do Kolína na gestapo, kde nás znovu vyslýchali v této záležitosti, což bylo velmi nepříjemné, až nebezpečné. Vím, jak s námi moje maminka jela do Kolína, aby vytvářela jakousi záštitu, kdyby si nás chtěli Němci ponechat ve vězení.“

„To byl ten den, kdy proběhla ta Letná. Mnozí z nás už byli unaveni, takže naše řady prořídly. Z nás tam zbyli kromě Václava Havla a jeho paní ještě Honza Ruml a John Bok a já. My jsme bohužel seděli u takového předsednického stolu a proti nám, o několik stupňů níže, sedělo deset studentů. Nejdřív se ujal slova John Bok a ty studenty oslovil velmi drsně, asi v tom smyslu: ‚Co vy se stavíte proti nám, co si o sobě myslíte?‘ Víte, on měl v sobě trochu takový náboj člověka, kterému nebylo přáno vystudovat. A studenty si samozřejmě odradil. Václav Havel mu pak musel říct: ‚Johne, už dost, už raději dost!‘ A začal k nim hovořit sám, velmi smířlivě, ale bezúspěšně. Já jsem seděl vedle Havla a on mi povídá: ‚Pane docente, vy to se studenty umíte, pohovořte k nim vy.‘ A já jsem jim řekl tato slova: ‚Vážení kolegové, dnes není čas na to, abychom si objasňovali soulad vašich a našich postojů. K tomu musí dojít, ale dnes na to není čas. Dnes je potřeba udělat závěrečný akt našeho snažení, jímž je stávka. Bylo by moc zapotřebí, abyste se na něm podíleli vy, a kdyby vy jste se nepodíleli, byla by tím i ohrožena. Čili teď je možné jednat jen o jednom – máte důvěru k nám? Nemusí to být beze zbytku ke všemu, ale k tomu základnímu směřování – pojďte s námi do té stávky, je to otázka důvěry.‘ Skončil jsem. A teď si představte, co se stalo – a to je pro mě největším zážitkem života. Z těch deseti studentů vystoupil jeden, v kterém jsem poznal svého posluchače. On takhle přistoupil ke mně, otočil se k nim a říkal: ‚Já pana docenta znám, on mě učil a já k němu mám neomezenou důvěru. A myslím si, že když on má důvěru k Občanskému fóru, není důvod, abych já k němu neměl důvěru. A já vás tady všechny vyzývám k tomu, abychom vyjádřili důvěru k Občanskému fóru.“