Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Patočka (* 1947)

• narozen 6. září 1947 v Praze

• v roce 1968 nastoupil do televize jako asistent střihu

• v 70. letech vystudoval FAMU

• jeho strýcem byl filozof a mluvčí Charty 77 Jan Patočka

• jako střihač spolupracoval s mnoha českými herci a režiséry

• v roce 1992 spoluzaložil soukromou střižnu

Cesta k práci střihače

Zdeněk Patočka se narodil 6. září 1947 v Praze a vyrůstal v bytě na Vinohradech. „Táta [Cyril Patočka] byl stavař […], nakonec byl ke konci kariéry děkanem Stavební fakulty ČVUT. Máma [Zdenka Patočková] byla dětská lékařka.“ Protože byli oba rodiče hodně pracovně vytížení, vychovávala Zdeňka a jeho dva bratry spíše babička. Po střední škole se počítalo, že Zdeněk půjde na vysokou školu a sice na strojní fakultu, kam se nemusely dělat přijímačky. „Musím přiznat, že jsem nevydržel víc než dva semestry.“

Zdeněk pak chodil na různé brigády, až se nechal zaměstnat na Barrandově. „Všimli si mě v trikovým oddělení a stal jsem se manipulantem. Trikový oddělení mělo tu výhodu, že v sobě mělo všechny filmový techniky, kopírky, vyvolávací automat, triková kamera. Naučil jsem se je všechny ovládat, to mi pak pomohlo v kariéře střihače.“ Jednou mu totiž zavolal známý, že v novinách Večerní Praha je vypsaný konkurz na asistenty filmového střihu do televize. „Udělal jsem ho a v dubnu 68 nastoupil.“

Studium FAMU

Zdeněk moc rád vzpomíná na prostředí, které se svými kolegy vytvářeli, a to i přesto, že sestříhat film je velmi pracné a časově náročné. „Velkou roli v tom hrálo, že si mě všimnul Karel Pech, to byl herec Národního divadla. V 70. letech dělal zvláštní programy, který byly dětinský a byly strašně populární, a umanul si, že mu to budu stříhat. A tím jsem se dostal do povědomí.“ V roce 1971 začal Zdeněk externě studovat na FAMU, což znamená, že - dle svých slov - v podstatě jen chodil skládat zkoušky. Není bez zajímavosti, že někteří jeho pedagogové byli zároveň jeho spolupracovníky v televizi. V roce 1976 studium úspěšně dokončil.

Díky FAMU také chodíval do Klimentské ulice, kde se promítaly zahraniční filmy. „Filmy, který sem dovážely třeba ambasády, nebo z festivalů. To byla práce našeho rektora Brousila, který to sháněl. Viděli jsme všechny novinky, bylo to strašně záslužné.“

Strýc Jan Patočka

Zdeňkův strýc, bratr jeho otce, byl filozof a mluvčí Charty 77 Jan Patočka. „Můj táta měl tři bratry, Honzu, Frantu a Rudolfa. Nejmladší byl táta. Rudolf zahynul během druhý světový války, toho jsem nepoznal. Tyhle tři lidi byli strašně chytrý a pracovitý, pracovali hrozně intenzivně. Takže když jsme se rodiny těch tří bratří potkaly, tak to byla výjimka a svátek.“ Na strýce Honzu si pamatuje, že měl moc rád štrůdl své maminky, politické debaty příliš nevnímal, byl v té době ještě malý. Ale vzpomíná, že strýc mluvil hodně rozvážně a pomalu. Jeho smrt nesli v rodině samozřejmě špatně a Zdeněk si dodnes vyčítá, že nebyl na jeho pohřbu, na který mu rodiče zakázali jít.

Že by měl Zdeněk později problémy kvůli svému jménu, nevnímal. „Nijak jsem se nesetkal s nějakou perzekucí nebo s nějakým protivenstvím, ale taky se mě nikdo netroufnul lákat, abych vstoupil do strany.“ Oba jeho rodiče ale členy strany byli, vstoupili do ní už po druhé světové válce a Zdeněk si myslí, že obzvlášť otec tím později velmi trpěl. „Stal se děkanem stavební fakulty a musel se podílet na věcech, který ho strašně trápily.“

Tvorba

Zdeněk dále pracoval jako střihač a v roce 1988 přešel do Filmového studia Barrandov. V době sametové revoluce byl zrovna pracovně v Německu, kde natáčel dokumentární sérii o betonu. V roce 1992, po propuštění pracovníků z Barrandova, založil Zdeněk společně s kamarádem Janem Mattlachem na Karlově náměstí první soukromou střižnu. „Začali jsme nakupovat věci, že si uděláme svojí střižnu, kvůli Nesmrtelné tetě jsem koupil střihací stůl.“ Střižna dnes funguje dál, ale Zdeněk se ze svého podílu nechal už vyplatit.

Za svou kariéru spolupracoval například s Věrou Chytilovou, Janem Špátou, Jiřím Menzelem, Karlem Smyczkem, Vítem Olmerem, Olgou Sommerovou nebo Helenou Třeštíkovou. Stříhal například filmy Pražákům, těm je tu hej, Nesmrtelná teta, Lotrando a Zubejda nebo Anděl Páně. Své sedavé zaměstnání se snažil kompenzovat sportem, jezdil hodně na kole, dříve také s kamarádem z práce absolvoval několik triatlonových závodů nebo hrával basketbal. Rád také cestoval, třeba do Nepálu, Jižní Ameriky, Indie nebo na Kamčatku. Dnešní mladé generaci Zdeněk Patočka radí: „Buďte přirození, buďte vnímaví a nepodléhejte blbcům.“