Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. MUDr. Zlatko Pastor Ph.D. (* 1960)

• narozen 28. června 1960 v Benešově u Prahy

• gynekolog, porodník a sexuolog

• absolvent říčanského gymnázia

• pasažér autobusu uneseného 23. května 1978 bratranci Barešovými

• druhý ze studentů, kterého únosci vysadili, aby řekl pohraničníkům, že pokud neumožní autobusu průjezd na Západ, všechny studenty postřílí

• v letech 1979–1985 studoval na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy

• v roce 2023 žil nedaleko Ondřejova u Prahy

Třetí ročník říčanského gymnázia čekal dvoudenní výlet. Všichni se těšili. Nikdo z nich netušil, že namísto poznávání památek v německém Výmaru se ocitnou tváří v tvář únoscům s nabitými puškami. V květnu 1978 téměř plnoletý Zlatko Pastor nastoupil do autobusu se svými spolužáky a odjel do Karlových Varů. Navečer přijeli k vodní nádrži Jesenice, kde se měli ubytovat a další den odjet do Východního Německa. Učitelé odešli do ubytovny domluvit nocleh pro své studenty. Jen co se za nimi zavřely dveře, z lesa se vynořily tři postavy se zbraněmi v rukách.

Celou noc hučela letadla. Ráno mě vzbudila matka slovy, že je válka

Zlatko Pastor se narodil 28. června 1960 v Benešově u Prahy. Rodiče se ještě před jeho narozením rozvedli. Chvíli strávil na Moravě, brzy ovšem odešel s matkou do středních Čech. Malý Zlatko vyrůstal u svých prarodičů v Senohrabech, matka žila se svým novým partnerem v asi patnáct kilometrů vzdálených Říčanech. Se svým synem se vídala jen o víkendu. Zlatko Pastor pocházel z české rodiny. Jeho netradiční jméno, na které si jako chlapec musel dlouho zvykat a zažil si kvůli němu své, mělo odkazovat na jeho otce, který se jmenoval Radko.

Prožil spokojené dětství, základní školu navštěvoval v Senohrabech v idylickém prostředí místní jednotřídky. Když mu bylo osm let, prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy. V noci na 21. srpna 1968 s ním byla zrovna i matka. „Pamatuju si, že celou noc hučela letadla. Ráno mě pak vzbudila hysterická matka slovy, že je válka,“ popisuje a dodává: „S babičkou, která zažila hlad během druhé světové války, jsme stáli ve frontě na mouku.“ Prvotní šok opadl a československá společnost se začala smiřovat s novou realitou. Po ukončení základní školy v roce 1975 nastoupil Zlatko Pastor na gymnázium v Říčanech. I tam prožíval bezproblémová léta, ovšem jen do chvíle, než se svými spolužáky odjel na dvoudenní výlet do západních Čech a východoněmeckého Výmaru. „Byly jsme tam dvě sloučené třídy třetího ročníku gymnázia. Myslím, že ten první den jsme byli v Karlových Varech a pak jsme měli přespávat u Jesenické nádrže. A druhý den jsme měli jet do Německa, kde jsme se měli projít po Výmaru a zase se vrátit zpátky,“ popisuje, jak měl výlet původně probíhat.

Když na vás někdo míří kulovnicemi, není to zrovna příjemné

Cestu říčanským gymnazistům měli brzy překřížit bratranci Robert (*1956), Milan (*1957) a Václav (*1958) Barešovi. Jak ve své studii uvádí historik Ústavu pro studium totalitních režimů Martin Pulec[1], jenž se zabývá mimo jiné problematikou československého pohraničí během komunismu, tito muži pocházeli z prostředí takzvaných světských – tedy skupině, která organizuje poutě a cirkusy. Nikdo z bratranců neměl řádné vzdělání, nedokončili ani základní školu. Živili se drobnou kriminalitou, neměli stálou práci, zaměstnaní bývali v pomocných dělnických profesích. Podle Martina Pulce je nutné podotknout, že pro útěk z komunistického Československa se trojice nerozhodla z ideologických důvodů, ale hlavně kvůli lepším ekonomickým podmínkám a také proto, že se jeden z nich chtěl vyhnout pobytu za mřížemi, který mu v Československu hrozil. Nápad na útěk se zrodil v hlavách bratranců na začátku roku 1978, kdy se Milan Bareš vrátil z vězení, kde byl rok za drobnou majetkovou trestnou činnost. I po návratu pokračoval v trestné činnosti a vykradl několik obydlí. A právě za tato vloupání se měl 22. května 1978 do věznice na rok a půl vrátit.[2]

Dalšímu pobytu za mřížemi se chtěl vyhnout, a tak přišel s nápadem emigrovat. Oba bratranci se k němu přidali. „Roberta a Václava Bareše zlákala vidina ekonomicky lepšího života. Oba měli představu, že po získání německého občanství se budou do Československa vracet. Během týdne od 15. května 1978 útěk naplánovali. Dohodli se, že si opatří střelné zbraně, odjedou do západního pohraničí, se zbraněmi v rukou se zmocní autobusu s cestujícími, vezmou je jako rukojmí a pod pohrůžkou násilí si pak vynutí cestu do západního Německa,“ popisuje Martin Pulec. [3] Brzy ráno 23. května Barešovi odjeli ze svých domovů. U Řevničova na Rakovnicku narazili na prázdnou usedlost – hájenku, do níž se vloupali a odnesli si tři pušky a 380 nábojů. Poté odjeli směrem na Karlovy Vary a v podvečer už byli v Chebu, kde začali hledat vhodný autobus. Zaparkovali u chatové osady u nedaleké Jesenické přehrady. Po chvíli nedaleko nich zastavil autobus, který vezl studenty říčanského gymnázia na školní výlet. Do akce se nemohli pustit hned, neměli připravené zbraně, a tak autobus sledovali. [4]

Když u ubytovny učitelé vystoupili, využili Barešovi své příležitosti. „My jsme zůstali v autobuse a čekali jsme. Z lesa se vynořily tři takový postavy s puškama a zamířily k autobusu. Byly to takový divný osoby, někdo tam říkal, že jdou myslivci, takže to byla taková jako relativně legrační záležitost,“ popisuje první okamžiky celé události a dodává: „Ale legrace nás přešla, když ten jeden vstoupil do autobusu a vystřelil z jedné z těch zbraní do vzduchu.“ Všechno se událo rychle. Studenti si ani nestačili uvědomit, co se děje a autobus se rozjel. Bez učitelů, s únosci. „Oni si sedli naproti nám a nařídili, že první polovina autobusu se odsune do zadních řad, což vyvolalo trošku mírnou paniku a zmatek, protože ten autobus byl plný. Bylo nás skoro čtyřicet, tím pádem se ty sedačky musely obsadit dvojnásobně,“ vzpomíná Zlatko Pastor a pokračuje: „Já jsem seděl uprostřed autobusu, tím pádem jsem se ocitnul v první řadě, což bylo trošku nepříjemný, protože oni ty zbraně namířili na nás. Když na vás někdo míří třemi kulovnicemi, není to zrovna příjemné.“

Řev, chaos a zmatení důstojníci

Zlatko Pastor strávil v autobuse podle svých slov asi hodinu. Mezi studenty sice panovala napjatá nálada, ale nikdo nepanikařil. Únosci na něj prý působili primitivním dojmem. Po nějaké době únosci řidiči řekli, ať vůz zastaví a nařídili studentovi Lubomíru Krátkému, který seděl vedle Zlatka Pastora, aby šel na nejbližší stanici Veřejné bezpečnosti (VB). Příslušníkům VB měl sdělit, že jejich autobus unesli a pokud mu Pohraniční stráž (PS) neumožní průjezd na Západ, všechny v autobuse postřílí. Po krátké době vysadili i Zlatko Pastora. „Tam byla nějaká hlídka Pohraniční stráže, byli tam dva záklaďáci se samopalama a nějaký lampasák. A oni [únosci], když je viděli, tak zastavili a přikázali mi, abych vyřídil totéž, co měl vyřídit ten kamarád. Takže ten autobus přibrzdil někde poblíž té hlídky, vystrčili mě ven, abych jim tohle řekl a autobus pokračoval,“ popisuje. Zlatko Pastor sdělil vojákům to, co mu Barešovi nařídili. Vzpomíná, že v tu chvíli započal chaos. Vojáci prý jednali velmi neprofesionálně, nikdo nevěděl, co má dělat. Zlatko Pastora dovedli do jakési blízké kukaně a protože už bylo pozdě večer a byla zima, půjčili mu vojenský kabát. Ačkoliv vojáci působili, že neví, co dělají, k němu osobně se chovali slušně.

Nedlouho poté, co Zlatko Pastor vystoupil, hlídka vystřelením světlice a dávkou ze samopalu signalizovala poplach. V tuto chvíli se situace vyhrotila. Jak píše Martin Pulec, bratranci několikrát vystřelili z oken autobusu. Na to jeden z pohraničníků odpověděl střelou přímo na autobus. Projektil prorazil chladič a zároveň lehce poranil nohu jedné studentky. Únosci ji později propustili k ošetření. Pohraniční stráž únoscům oznámila, že průjezd autobusu musí domluvit s ministerstvem vnitra. Na místo přiletěl vrtulníkem generál František Šádek, tehdejší velitel Pohraniční stráže. Přinesl zprávu, že úřady na podmínky Barešů přistoupí, ale všechny studenty musejí propustit před hlavní budovou celnice. Barešovi svoji část dohody nakonec splnili a rukojmí kromě řidiče Jana Nováka propustili u celnice. To bylo kolem půl třetí ráno. Autobus se mířil k hranici do pasti pohraniční stráže. Vojáci totiž připravili obrněný transportér, který vjel před autobus, zatarasil mu cestu a pohraničníci, kteří se skrývali nedaleko, zahájili střelbu. Na autobus vystříleli více než tisíc nábojů. Řidič Jan Novák a únosce Milan Bareš akci nepřežili. Robert a Václav Barešovi byli zraněni.[5]

Vyslýchali mě, jako bych byl aktér únosu

Asi ve tři hodiny ráno odvezli všechny studenty do kasáren v Chebu. „Tam jsme šli k výslechu, Státní bezpečnost nás vyslýchala. Já jsem šel jako první a ten estébák na mě vyrukoval poměrně agresivně, jako bych byl aktér toho únosu, který ho inicioval. Nebylo to ale nikterak brutální. On po několika minutách zjistil, že jsem opravdu jen student, kterej je z toho vykulenej. Pak se zklidnil a nechal si odvyprávět teda ten můj příběh, jak to vlastně bylo,“ vzpomíná na svůj první a poslední výslech Zlatko Pastor. Studentům estébáci důkladně nařídili, ať o akci s nikým nemluví. Po výsleších se gymnazisté vrátili do ubytovny, kde měli původně přenocovat. Studenti plní toho, co zrovna prožili, se o celé události se zaujetím nahlas bavili. Zlatko Pastor vzpomíná, že s nimi v ubytovně zůstal také jeden příslušník Veřejné bezpečnosti, který je neustále okřikoval, ať už se o tom nebaví, že už je celá záležitost uzavřená.

Paradoxně se rodiče o únosu svých dětí dozvěděli až z jejich úst po návratu domů. Namísto vyprávění o krásách Výmarů se dočkali popisu jejich vlastního únosu. Režim nechtěl přiznat jakékoliv své pochybení (přeci jen zemřel nevinný člověk – řidič Jan Novák) a celou událost využil k propagandě. V tisku vycházely články s titulky jako: Teroristé zneškodněni, Rozhořčení nad teroristickým činem, Protesty pracujícího lidu proti terorismu, Terorismus nemá u nás naději. O tom, že řidič zemřel rukou pohraničníků, nepadlo ani slovo – Jan Novák byl označován za oběť únosců a bylo vyzdvihováno, že nikomu dalšímu se nic nestalo a životy dětí bezpečnostní složky zachránily. Komunistický režim chtěl za každou cenu zabránit přechodu hranic do jiného státu a kvůli tomu zemřel nevinný člověk. Pokud by bratrancům umožnili opustit Československo, s největší pravděpodobností by je stejně německé úřady vrátily jako stíhané kriminálníky. Jenže v tom případě by se podle komunistů stal z celé události precedens pro ostatní, kteří b se rozhodli z totalitní země odejít. Smýšlení komunistů dobře dokládají i slova Gustáva Husáka z počátku normalizace: „Hranice nejsou žádné korzo.“

„Dne 7. září 1978 odsoudil krajský soud v Plzni Roberta Bareše k trestu smrti a Václava Bareše k trestu odnětí svobody na 25 let. Za vinu jim kladl trestné činy obecného ohrožení, loupeže, pokusu zavlečení do ciziny, vydírání, pokusu o opuštění republiky a krádeže. Robert Bareš byl popraven 6. prosince 1979. Místo posledního odpočinku Milana Bareše, Roberta Bareše ani Jana Nováka se nepodařilo zjistit,“ popisuje ve své studii Martin Pulec.[6] V roce 1992 soud na žádost tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešové líčení obnovil. Soudce označil původní verdikty za nepřiměřené. Podle nového rozsudku měl Václav Bareš dostat trest 11,5 roku, po 14 letech byl tedy propuštěn. Robertu Barešovi změnil soud posmrtně trest na 14 a půl roku odnětí svobody.[7]

Zlatko Pastor se svými spolužáky dostal pozvání na ministerstvo školství, kde je ocenili, osobně jim poděkoval také generál Šádek a dostali od něj ocenění za ochranu socialistických hranic. Zúčastnili se i pohřbu řidiče Jana Nováka a Šádek jim přišel i na maturitní ples. Na ministerstvu jim mimoděk sdělili, že jim událost může zlepšit kádrový profil. Řada spolužáků tak podle slov Zlatka Pastora tuto skutečnost opravdu využila a do přihlášek na vysoké školy psali, že byli mezi těmi, které unesli bratranci Barešovi. Zlatko Pastor úspěšně dokončil gymnázium a nastoupil na 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy.  Fakulta všeobecného lékařství úspěšně dokončil v roce 1985, odsloužil si rok na základní vojenské službě jako lékař a začal pracovat v motolské nemocnici na gynekologicko-porodnickém oddělení. Vychoval jednoho syna. Působil jako gynekolog, porodník a sexuolog. V roce 2023 žil nedaleko Ondřejova u Prahy.

 

[1] Portréty usmrcených na státní hranici: Milan Bareš, Jan Novák. Online. PULEC, Martin. Ústav pro studium totalitních režimů. 2009–2015. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/uvod/dokumentace-usmrcenych-statni-hranice/usmrceni-statni-hranice-portrety/milan-bares-jan-novak/. [cit. 2024-01-04].

[2] Tamtéž

[3] Tamtéž

[4] Tamtéž

[5] Tamtéž

[6] Tamtéž

[7] Tamtéž