Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Německé policii bylo celkem jedno, kolik stanů odevzdáme. Chtěli naše vlajky
narozena 21. února 1917 v Domažlicích
maturita v roce 1936 na učitelském ústavu v Plzni
po maturitě se přidala ke skautům, následujícího roku první tábor (Fuksova Huť)
založila oddíl světlušek v Domažlicích, po zákazech a následných obnovách
třikrát obnovovala skauting jako vedoucí střediska
členkou Svojsíkova oddílu, držitelka několika skautských vyznamenání
zemřela 14. listopadu roku 2012
Jiřina Paroubková se narodila 21. 2. 1917 v Domažlicích. Maturovala v roce 1936 na učitelském ústavu v Plzni a poté se vrátila do Domažlic, kde se přidala ke skautům a hned v létě 1937 vyrazila na tábor na Fuksovu Huť.
Tábor se konal ve sklárně a brusírně skla a vedla ho Marie Smillerová. Prvními skautkami v Domažlicích vůbec byly vedoucí Anna Moosová (učitelka) a její zástupkyně Fanča Randová. Sám Svojsík do Domažlic a na Chodsko jezdil velmi rád a také tam uspořádal týdenní kurz pro učitele národní školy, na kterém přednášel o skautingu. Součástí byl i cvičný tábor.
V roce 1928 proběhly velkolepé oslavy 10 let ČSR. Domažličtí skauti se zapojili tak, že jednotlivé oddíly postupně zapalovaly ohně z Chodska až do Prahy. Po 15 letech se toto ohňové poselství opakovalo a přidaly se i další části Čech.
Jiřina Paroubková založila v Domažlicích na podzim roku 1937 šotky (světlušky). Ty přes rok plnily první a druhou hvězdu, učily se poznávat přírodu a podobně.
Na předválečných táborech neměli skauti vybavení, na které jsme dnes zvyklí, jako třeba spacáky nebo pláštěnky. Spali na povlacích vycpaných slámou. Hlídky na sebe místo pláštěnky dávaly kus staršího stanu, aby nezmokly.
Když bylo Chodsko zabráno Němci, sešli se domažličtí skauti a přísahali na dějiny a vlajku Československa, že budou bojovat proti nacismu, dokud nebude území vráceno a země osvobozena. Tím přešli do ilegality. Na vavřinecké pouti prodávali kromě klasických srdcí také chodské pečeti, což mělo mezi místními obrovský úspěch. Děvčata měla službu první pomoci.
Pro Jiřinu přišla v roce 1939 policie do školy a na služebně jí a dalším řekli, že do 24 hodin musí odevzdat všechen skautský majetek. Podařilo se jim ale odevzdat jen ty nejhorší věci a nové stany se schovaly k jednotlivým členům, kteří je měli po obnově zase vrátit. „Bylo jim jedno, kolik stanů nebo čeho odevzdáme. To řekli: ,Dejte to támhle do kouta.‘ Ale chtěli ty vlajky,” vzpomíná Jiřina Paroubková. Pro osm studentů gymnázia, vesměs skautů, si nacisté přišli přímo do školy a poslali je do koncentračního tábora.
Z Domažlic pochází také slavný skaut Jan Smudek, který bydlel o ulici dál než Paroubkovi. Po něm zuřivě pátrala policie, protože na Kladně zastřelil německého vojáka. Měli také echo, že má bednu s třaskavinou, aby vyhodil do povětří trať na Babylón a přerušily se tak dodávky zbraní a materiálu. Vystopovali ho tedy do Domažlic, kde zrovna na dvoře stavěl se staršími skauty loďku. Řekl jim, že má onu bednu na půdě, vyšel nahoru, jednoho z nich postřelil a utekl.
Gestapo ovšem zatklo jinou důležitou domažlickou postavu, Karla Kuneše staršího. Následující den měl jeho syn, Karel Kuneš mladší, domluvenou schůzku se svou družinou Kamzíků. Za Vavřincem nad Stráží potkali Smudka, zbědovaného a vyhladovělého. Smluvili si schůzku na místě zvaném Na Kočárku. Mezi třemi členy Kamzíků byl syn velitele domažlické policie. Ten už na smluvenou schůzku nedorazil. Karel Kuneš mladší se zbývajícími dvěma Kamzíky přinesli Smudkovi aktovku plnou jídla. „Představte si, že ta aktovka byla podepsaná úplně plným jménem a kde ten žák bydlel. Kdyby Smudka v té Praze byli chytli, víte, jak mohli ti kluci a jejich příbuzní trpět?“ vzpomíná Jiřina Paroubková na jejich tehdejší velkou nerozvážnost.
Ke konci války byli skauti napojeni na Londýn, na armádního generála Bočka. Byly plánovány shozy. Na výzvu v rozhlase měli skauti zapálit ohně v obvodu, kam by se shodily zbraně nebo kam by seskákali parašutisti. Nejprve se ale muselo domluvit, kam ty věci a lidi schovat. Zajišťovali tedy sklady potravin a další. Shozy nakonec nebyly – fronta postoupila až tam, už to nešlo. Jiřina s ostatními děvčaty pomáhala jako zdravotní sestra v nemocnici.
Obnova po válce proběhla okamžitě. Jiřina byla v té době už střediskovou vedoucí. Zároveň dál učila ve škole a začala se o ni zajímat KSČ. Práce s dětmi ji ovšem byla zakázána až v roce 1974, kdy odcházela do penze. Nesměla už pracovat ve škole, ačkoli ji ředitel požádal, aby ještě v penzi škole vypomohla. Slíbila tedy pomoc řediteli Jindřichova muzea J. Hánovi s inventurou obrazů. Školní inspektor jí však zakázal i tuto činnost.
V létě 1945 vznikla 1. chodská lesní škola (která byla pouze chlapecká). Jiřina přednášela na dívčí Západočeské lesní škole a poté, co si sama udělala lesní školu, se stala její vůdkyní.
Po roce 1948 začaly i domažlickým skautům opět těžké časy. Komunisté zabavovali majetek. „Tehdy jsme měli klubovnu v klášteře a klíč jsme dávali zezadu za obraz. Někdo to ale prozradil a oni tam vnikli. My jsme to ale čekali, a tak už tam nic cenného nebylo.“
Při druhé obnově Junáka v roce 1968 byla Jiřina opět vedoucí střediska. Máňa Smillerová přešla do KSČ a stala se vedoucí pionýrů na okrese. Jiřina nikdy nechtěla, aby se po zákazu skautingu oddíly dál potají scházely. Měla za to, že nemají právo nezletilé děti nutit do ilegality, že o tom musí rozhodovat jen rodiče.
V roce 1989 se dočkala třetí obnovy Junáka, stala se členkou Svojsíkova oddílu a získala několik skautských vyznamenání. V roce 1992 napsala brožuru k 80 letům domažlického skautingu.
Pro projekt Skautské století nahrála Hana Märzová, editovala Míša Čakrtová.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Skautské století (Michaela Čakrtová)