Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Paroubek (* 1952)

• narozen 21. srpna 1952 v Olomouci

• vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze

• v roce 1970 vstoupil do Československé strany socialistické

• pracoval ve vedoucí pozici v podniku Restaurace a jídelny

• po osmi letech přestoupil do podniku Prefa

• v roce 1989 se stal členem České strany sociálně demokratické

• v letech 2006 až 2013 byl poslancem Parlamentu ČR

• v letech 2005 až 2006 byl předsedou vlády ČR

• v letech 2011 až 2014 působil v politice za stranu Lev 21 – Národní socialisté

Od mládí ho zajímala politika. Protože mu nebyly sympatické komunistické myšlenky, věřil, že se jí bude moci věnovat v Československé straně socialistické. I ta však byla ovládána lidmi spjatými s komunistickým režimem a Státní bezpečností, což pamětník zpočátku netušil. Vystoupil z ní. Plně se politice začal věnovat až po roce 1989, kdy udělal kariéru v České straně sociálně demokratické.

Jiří Paroubek se narodil 21. srpna 1952 v Olomouci. Jeho matka byla zahradnice. Otec pracoval v pražském podniku Avia, původně se však živil výrobou kvalitních dámských kabelek. „Jenže po roce 1948 si už kabelky z hadí či krokodýlí kůže neměl kdo kupovat, tak otec šel do výroby,“ konstatuje. Rodiče si pamatuje jako velmi zaměstnané lidi. Svých prvních šest let života často trávil u prarodičů z matčiny strany, kteří žili v Olomouci. Jeho dědeček pracoval jako řidič pro tamního podnikatele a dostal od něj možnost bydlet ve služebním domku. Ten se nacházel v krásné zahradě, a tak tam měl pamětník pěkné dětství. Sbíral třesně, jablka, běhal s kamarády po lese, měl psa. „Rodiče byli v té době silně zapojeni do pracovního procesu. Byli z generace, která měla tu smůlu, že zažila válku. Po ní neměli nic. Když si chtěli vybavit byt a aspoň trochu slušně žít, museli tvrdě pracovat. Moc jsem si jich v dětství neužil. Ale aspoň jsem získal u prarodičů vztah k přírodě,“ vypráví.

Politika mě zajímala už ve dvanácti letech

Tvrdí, že se už mezi svým dvanáctým a třináctým rokem silně zajímal o politiku, přestože jeho rodiče se nikdy nijak veřejně neangažovali. Jejich názory byly spíše levicové, ale komunisté nebyli. 

„Poslouchal jsem Hlas Ameriky, vždy jsem se snažil udělat si vlastní názor. O politice jsme se bavili s otcem, který měl pozoruhodnou schopnost analyzovat věci, přestože politiku nikdy nedělal. Zajímavé byly i debaty s dědečkem, který byl do června roku 1948 v sociální demokracii,“ vzpomíná pamětník. Říká, že se v mládí učil jazyky a už jako kluk měl sen, že se jednou do politiky nějakým způsobem zapojí. 

Výrazným zlomem v jeho životě byl rok 1968. Začaly vycházet zajímavé knihy a dostával se k novým informacím: „Najednou jsem viděl, že by se politika mohla dělat otevřeně. Do té doby jsme jednou za rok viděli prezidenta a prvního tajemníka ústředního výboru KSČ mluvit na prvomájovém průvodu a byla to taková bezpohlavní vystoupení. Najednou to byla živá doba s vynikajícími řečníky.“

Dobře si pamatuje na 21. srpen 1968. Byl právě s matkou na chatě, otec odjel do Prahy, ale po pár dnech se vrátil a líčil jim, že je obsazena sovětskými vojáky. Na venkově, kde tehdy pobývali, vojska nebyla. Nefungovala televize, a tak se pamětník snažil informace získat poslechem rozhlasu. Nakonec se ze zvědavosti do Prahy vypravil. S kamarády chodil ulicemi a snažil se diskutovat se sovětskými vojáky. Z dnešního pohledu to považuje za zbytečné, ale tehdy si myslel, že mladým chlapcům ve vojenských uniformách vysvětlí, že v Praze nemají být.

Měl jsem idealistické pohnutky

V roce 1970 vstoupil do Československé strany socialistické. Šlo o jednu ze stran, která byla komunistickým režimem povolena. Byla součástí takzvané Národní fronty, tedy organizace zastřešující povolené politické strany. Tehdy netušil, že to znamená, že je vlastně v područí komunistů, že je jimi řízena a kontrolována. „Já jsem měl v roce 1970 idealistické pohnutky. V místních organizacích byla dobrá atmosféra, tam se diskutovalo svobodně. Samozřejmě tam asi byli lidé, kteří ty informace předávali dál. Společnost tehdy byla profízlovaná. Jen mně to tehdy jasné nebylo. Já myslel, že když si ve straně říkáme bratři a sestry, bude to fungovat úplně jinak,“ vysvětluje pamětník. S odstupem času sebe v té době vidí jako poněkud naivního mladíka, který věřil, že tato strana může hrát roli ve změně politického systému v zemi. Přestože doufal, že komunismus jednou padne, své názory nedával najevo a nikdy se nestýkal s disidenty. „Mé sympatie měl Dubček. O Václavu Havlovi jsem věděl, že žije, že napsal nějaké hry. Uznával jsem ho. Když jsem se dozvěděl, že ho tu a tam strčili do vězení, stoupnul u mě. Pokud jde o chartisty, ty jsem tehdy vnímal zkresleně. Viděl jsem je jako lidi, kteří neuspěli v mocenském zápase, jako bývalé komunisty,“ vysvětluje.

Ze základní vojenské služby si pamatuje úsměvnou historku. Jeho nadřízený, proviantní důstojník, se jednoho dne vrátil ze schůze a řekl, že odhlasovali Chartu. „No to jsem se smál, samozřejmě šlo o Antichartu, ne Chartu,“ vzpomíná Jiří Paroubek.

Přišel za mnou estébák

Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a nastoupil do podniku Restaurace a jídelny Praha 1. To byla velká organizace, která za socialismu zastřešovala restaurace, vinárny a hotelové provozovny. Pracoval v sekretariátu ředitele, pak byl přeložen do úseku plánování a financování. Práce ho bavila. Měl na starost plány, rozpočty a byl součástí vedení obrovského podniku, pod který spadalo sto šedesát restaurací a patnáct hotelů. Ale začal pociťovat, že pokud nebude členem KSČ, nikdy se nedostane na nejvyšší pozici. „Snažil jsem se dělat svou práci poctivě a co nejlépe. Měl jsem výborné výsledky. Ale měl jsem také kádrový strop. Pro každého ředitele jsem byl vítaný náměstek, ale nikdo se mnou nepočítal jako s ředitelem. Několikrát za mnou byli s tím, že bych měl vstoupit do KSČ, ale já jsem pokaždé řekl, že děkuju, ale nemám zájem,“ vysvětluje pamětník. 

V roce 1978 jej kontaktovala Státní bezpečnost. „Přišel za mnou nějaký estébák. Byl velice korektní, milý. Ukázal mně placku. No tak mně se podlomila kolena, samozřejmě,“ říká. Svěřil se s tím starší kolegyni, o které věděl, že vše, co se dozvěděla, hned roznesla po podniku. Chtěl, aby se to touto cestou dozvěděl ředitel. Dotyčná informaci skutečně rozšířila a poradila mu, jak se k estébákům chovat. „Řekla, že když nechci spolupracovat, ať jim tvrdím, že se na to nehodím. Abych jim neříkal: Vy hajzlové, co si to myslíte, že já jsem nějaký bonzák? K tomu názoru jsem došel také. Tak jsem mu nakonec řekl, že se na spolupráci nehodím, že na to nemám povahu, a podobně. Dvakrát jsme se sešli. Jednou zaplatil on, jednou já, abychom si byli kvit. Možná, že si vykázal i tu moji útratu,“ vypráví pamětník. 

Stále něco chybělo

V podniku Restaurace a jídelny pracoval osm let. Poté Jiří Paroubek přešel do podniku Prefa, kde se vyráběly stavební díly pro stavbu panelových sídlišť. Zažil tam dobu, kdy se stále něco shánělo a řešily se výpadky ve výrobě: „V tomto oboru jsem poznal zmatenost socialistického hospodářství. Každý den něco chybělo, jednou cement, jednou stavební výztuž či něco dalšího. Pode mě spadala také skládka hotových výrobků. Plány výstavby se neustále měnily. My jsme měli zadánu výrobu stavebních dílců, panelů, ale najednou se plány výstavby změnily a byly třeba jiné panely. Ty, které se vyrobily, nám zůstávaly na té skládce. Pak se prodávaly třeba do jednotných zemědělských družstev a stavěly se z nich stěny či ploty. Prodávaly se za korunové položky, abychom se jich zbavili. To bylo ohromné plýtvání materiálem a také lidskou prací.“

V podstatě byl však v té době spokojený. Měl na tehdejší poměry velmi dobrý plat. Jako šéf velkého plánovacího útvaru začínal s dvěma tisíci devíti sty korunami měsíčně a končil s pěti tisíci. „V Prefě jsem pak bral ročně devadesát tisíc hrubého a to bylo pro kluka, kterému bylo tehdy čtyřiatřicet, velmi příjemné. Manželka byla doma se synem a v pohodě jsme žili z mého platu,“ vzpomíná. 

Tvrdí, že nevnímal, že právě v oboru pohostinství, tedy v restauracích a vinárnách, se za socialismu dařilo takzvané šedé ekonomice. Tak se říkalo tehdejšímu nelegálnímu obchodování s nedostatkovým zbožím a s valutami. Právě v restauracích, vinárnách a hotelích s jejich zaměstnanci často spolupracovali veksláci, tedy lidé, kteří obchodovali s valutami, což komunistický režim zakazoval a postihoval. „Že takový systém funguje, jsem samozřejmě věděl. Kdo šel kolem tuzexu, nemohl veksláky přehlédnout. Já je vnímal jako parazity, které jsem naštěstí nikdy nepotřeboval. Tehdy jsem zakládal rodinu, a tak jsem peníze potřeboval na jiné věci než na luxusní ošacení, které bylo dostupné jen v tuzexu. Ale upřímně, kdybych marky nebo dolary potřeboval, tak bych si je asi dovedl opatřit od nějakého hospodského,“ říká pamětník.

Upevňoval jsem neupevnitelný režim

Přestože zastával dobré pracovní pozice, cítil, že větší šanci na uplatnění mají lidé, kteří jsou v KSČ. A zpětně si uvědomil, že zřejmě mnoho jeho kolegů spolupracovalo se Státní bezpečností. 

Tvrdí, že je rád, že ta doba pominula. Zároveň nemá pocit, že se tehdy měl vůči režimu nějak více vymezit a dávat svůj nesouhlas najevo. „Jeden můj známý, kterého jsem si vážil, tatínek mého kamaráda, mi tehdy vyprávěl, jak on škodí režimu. Byl ve vedoucí funkci v Domě potravin. Říkal, že si vždycky vezme služební auto, jede do lesa, tam se vyvalí nebo sbírá houby a plat mu běží. A tak škodí režimu. Já jsem takhle konstruktivně neuvažoval. Já jsem se snažil, aby můj pracovní výkon byl naprosto profesionální. Z tohoto hlediska jsem tedy upevňoval ten neupevnitelný režim, který nemohl dále fungovat. Když jsem později přišel do Restaurací a jídelen v Praze 5, podnik byl ve ztrátě šest milionů. Během dvou a půl roku se dostal do zisku. Když jsem odcházel, byl v zisku dva a půl milionu. Kdybych poctivě nepracoval a snažil se sabotovat, možná by mě zavřeli, podnik by byl dál ve ztrátě, lidé by nebrali prémie, a co by jim to pomohlo? Bouřit se tehdy bylo z mého hlediska nepraktické,“ vysvětluje své uvažování za socialismu.

V roce 1986 z Československé strany socialistické vystoupil. Jedním z důvodů bylo, že pochopil, že v ní má velký vliv Státní bezpečnost. Ostatně estébák, který se ho snažil dříve nalákat ke spolupráci, mu řekl, že Státní bezpečnost tu stranu vlastně ochraňuje. Tehdy ta slova nebral vážně. „Já to tušil, ale nevěděl jsem to s jistotou. V polovině osmdesátých let mně ale došlo, že nemá smysl být někde, kde jsou lidé, kteří si se mnou hrají jako kočka s myší,“ vysvětluje.

Ani tehdy nepřemýšlel nad tím, že by se vůči tehdejšímu režimu nějakým způsobem angažoval. Naopak. Rezignoval. Jedním z důvodů, proč zanevřel na politiku, bylo přesvědčení, že už k žádné změně nedojde a že komunismus nepadne. „Viděl jsem nástup mladých komunistických kádrů. Takových těch svazáků, kteří přicházeli do funkcí. Na Okresním výboru KSČ v Praze 5 to byl přímo hromadný příchod lidí, kteří nic neuměli, neměli praxi, ale měli velké tendence zasahovat do práce podniků. I když i mezi nimi byli ti, kteří to asi mysleli v dobrém,“ říká pamětník. Koncem osmdesátých let se tedy více věnoval rodině. Jeho rezignace byla tak velká, že se přestal učit cizí jazyky. Nevěřil už, že je někdy bude potřebovat.

Žít jsem začal po roce 1989

Pád komunismu v roce 1989 Jiří Paroubek označuje za otevření světa, za začátek skutečného života. Vstoupil do České strany sociálně demokratické a začal v ní dělat politickou kariéru. Ta vyvrcholila v letech 2005 a 2006, kdy byl předsedou vlády České republiky. Do roku 2013 byl poslancem parlamentu, v následujících letech z ČSSD odešel a založil novou politickou stranu Lev 21 – Národní socialisté. Ta však ve volbách neuspěla. 

Tvrdí, že nic by ve svém životě neudělal jinak. Ničeho nelituje: „Bral jsem to tak, že pokud jsem nechtěl skončit ve vězení, nemělo smysl se bouřit. Každá společnost má své výhody a nevýhody. Za starého režimu bylo vše v limitech, musel jsem si stále dávat pozor. Ale snažil jsem se dělat svou práci dobře a bral jsem to jako devizu, která zůstává v každém režimu. Dovedu pochopit, že nyní má velká část společnosti v novém režimu problémy. Je to prostě kapitalismus. Něco jiného než patriarchální stát, který se o člověka staral od narození až do smrti. Ale i to přinášelo pozitivní i negativní jevy. Já jsem rád, že je to pryč.“