Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Parlesák (* 1936)

• narodil se 23. března 1936

• jeho vesnici osvobodila na konci druhé světové války americká armáda

• otec pracoval jako polesný u hraběte Schöbronna, komunisté jej sesadili z vedoucí pozice v Lesprojektu, když odmítl vstoupit do KSČ

• bratr Pavel emigroval po roce 1948 do Brazílie

• pamětník zažil hromadné protesty v Plzni proti měnové reformě

• absolvoval Fakultu elektrotechnickou na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni, poté pracoval v ČKD Polovodiče

• koncem roku 1967 jej povolali do tankové brigády na ochranu prezidenta Novotného

• s rodinou emigroval do Rakouska v srpnu 1969

• usadili se v bavorském Erlangenu, kde pracoval jako elektroinženýr pro Siemens

• po roce 1989 žil střídavě v Německu a v Česku

• v roce 2022 se zapojil do pomoci ukrajinským uprchlíkům jako nejstarší dobrovolník

Josef Parlesák snil o emigraci a cestách po světě už během svých vysokoškolských studií. Uvolněná šedesátá léta zpočátku utišila jeho nutkání z Československa uprchnout, ale okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 opět všechno změnila. O rok později už s rodinou odjížděl jedním z posledních možných spojů do Vídně, aby nemusel žít v zemi okupované sovětskou armádou.

„Zpočátku jsme bydleli ve velkém bytě s více emigranty. Na zdi tam visela obrovská mapa světa a každý si vyhlédl místo, kam chce odejít,“ vzpomíná Josef Parlesák. Mnozí odešli do Jižní Ameriky či Austrálie, stejně jako pamětníkův bratr, už v roce 1948.

Parlesákovi se však usadili v bavorském Erlangenu, kde inženýr z Československa získal práci ve firmě Siemens. Později si dokonce pořídili chatu v horách na hranicích s Československem a jezdili tam o víkendech sledovat seriály jako Okres na severu nebo Inženýrská odysea. Rodná země i s příbuzenstvem emigrantům ležela jen několik desítek kilometrů za okny, přesto do ní bylo stále daleko.

Hraběnce jsme líbali ruku

Josef Parlesák se narodil 23. března 1936 a odmala vyrůstal v Dolní Lukavici na Plzeňsku. Rodina žila blízko přírody v hájovně se spoustou domácího zvířectva. Otec totiž pracoval jako lesmistr pro hraběte Schönbronna.

„Hrabě jednou za čas přijížděl na kontrolu, hraběnce jsme museli políbit ruku. Schönbronn byl Rakušan, ale sídlil v Praze a nebyl spřažený s nacistickým režimem. Za války se ale stejně lesy plundrovaly, protože Německo nemělo dostatek surovin. Navíc se do lesa nesmělo kvůli partyzánům,“ popisuje pamětník.

Kromě toho, že musel otec kontrolovat vstup do lesa a odrazovat sousedy od tajného sběru dřeva na otop, válka po většinu času výrazněji do života západočeské vsi nezasahovala. To se ale změnilo až na samotný závěr, kdy Spojenci zesilovali nálety na průmyslové závody v Plzni i sousedním Bavorsku.

„Jednou se Američani spletli a místo Plzně bombardovali nedaleké Dobřany. Jedno letadlo sestřelili do lesa a táta pak přinesl domů kousek plechu, na kterém byla ještě krev pilotů. Školu jsme kvůli náletům měli jen občas, seděli jsme na výuce v sálu místní hospody a najednou spadla nedaleko bomba, tak jsme se rozutekli.“

Američani zůstali přes léto

Bombardování představovalo nebezpečí i pro civilisty, ale současně ohlašovalo konec druhé světové války a brzký příchod spojeneckých vojsk. Zatímco většinu Československa osvobozovaly jednotky Rudé armády, na západě Čech tomu bylo jinak.

„Čekali jsme, jak duněly tanky, na státní silnici Praha – Plzeň, a když přijeli Američani, všichni se seběhli. Táta vyráběl rybízové víno a házel jim ho na korby. Vojáci u nás přenocovali, máma uměla jako jediná ve vesnici anglicky a všechno zprostředkovávala. Američani chtěli čerstvá vejce a med, náš táta a ostatní chlapi zase americké cigarety,“ líčí Josef Parlesák.

Posádka americké armády se v okolí Dolní Lukavice usadila na několik měsíců. S místními vycházeli dobře, až po čase někteří lidé ze vsi začali krást z amerických skladů potraviny. Stalo se tak, že si lukavický truhlář spletl americkou konzervu s výbušninou, která ho následně připravila o prsty na ruce.

Američtí vojáci také navazovali sexuální kontakty s odsunovanými Němkami, za což potkala některé z nich degradace a museli seškrabávat ze svých helem označení. Ve vsi setrvávali přes léto, až do září 1945, kdy kapitulovalo i Japonsko a druhá světová válka skončila.

Strýce zavřeli, bratr emigroval

S koncem války ztratil pamětníkův otec zaměstnavatele, lesy hraběte Schönbronna, které spravoval, přešly do rukou státu. Josef Parlesák starší si tak zřídil vlastní kancelář pro plánování lesního hospodářství. Ale nevydržela mu dlouho.

V roce 1948 převzali moc v Československu komunisti a kancelář otci zestátnili. Přesto dál dělal vedoucího projekční skupiny v Lesprojektu. Když však odmítl vstoupit do komunistické strany, o místo přišel a pracoval na nižších úřednických pozicích. Pamětníkova rodina smýšlela protikomunisticky, což se odrazilo i na tom, že starší bratr Pavel v roce 1948 emigroval. Nechtěl žít v republice, v níž KSČ uchvátila 25. února moc.

„Vedla ho k tomu asi i touha po dobrodružství, doma vůbec nic neřekl. Pracoval v lesích u hranic, dohodl se s kamarády, šli z Modravy přes Březník na hraniční horu Luzný. Tenkrát ještě nestály ostnaté dráty, a tak to nebylo riskantní. Nakonec se dostal do Brazílie a žil v Sao Paulu,“ vypráví Josef Parlesák.

O emigraci se pokoušel také pamětníkův strýc z matčiny strany Bohdan Milec. Snažil se zkontaktovat svého již uprchlého synovce, byl ve styku s převaděči a americkými agenty, na což ale komunistická policie přišla. Strýce odsoudili za velezradu a uvěznili na osm let, aniž by rodině zpočátku řekli, kde se nachází. Věznili jej na Mírově, kde tou dobou seděl také budoucí komunistický generální tajemník a prezident Gustáv Husák.

Dělníci vyrazili vrata a vyšli do ulic

Josef Parlesák se s rodiči po válce přestěhoval do Plzně. Hlásil se na gymnázium, ačkoliv z tehdejšího kádrového hlediska měl špatně rozdané karty. Žáků ovšem byl nedostatek, a tak ho spolu s dalšími dětmi z „politicky nespolehlivých“ rodin umístili na gymnázium v Rokycanech.

Krátce před maturitou komunisti zavedli v roce 1953 měnovou reformu, která mnoho lidí v Československu připravila o úspory a odsoudila k chudobě. To spustilo vlnu občanských nepokojů a jedny z největších protestů se odehrály právě v Plzni.

„Dělníci vyvrátili vrata od Škodovky a vyrazili do ulic, přidalo se k nim obyvatelstvo. Vtrhli na radnici, vyházeli papíry. Poslali tam spoustu vojáků Pohraniční stráže, která zasahovala a tvrdě trestala protestující. Například rodina mého kamaráda Hegnera se musela vystěhovat z města, protože někdo jeho otce udal, že stál u sochy Masaryka. Tam tenkrát stačilo se postavit, aby byl člověk likvidován.“

Josef Parlesák po maturitě nastoupil na Fakultu elektrotechniky na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni. Během studií v druhé polovině padesátých let vnímal, že se politické ani ekonomické poměry v Československu stále nezlepšují, a začal také přemýšlet o emigraci. Po promoci v roce 1959 proto vzal místo v pražském podniku ČKD Polovodiče a od přesunu do hlavního města si sliboval i lepší možnost dostat se dál do světa.

Vzali nás z práce rovnou do náklaďáků

Šedesátá léta ale přinesla mnohé změny, v osobní i společenské rovině. Krátce po nástupu do nové práce se pamětník seznámil se svojí manželkou Jiřinou Štollovou, která pracovala v architektonickém ateliéru. Zajímala se také více o literaturu a poezii, její otec Karel Štoll působil jako fotograf Národního divadla. Vzali se v roce 1961 a záhy se jim narodil první syn Alexandr.

V tomto období Josef Parlesák na emigraci přestal myslet, protože ve společnosti konečně došlo k uvolnění. Do Československa pronikala kultura ze Západu, domácí kultura se stávala svobodnější. Uvolnil se režim na hranicích, a tak mohl například pamětník jezdit na služební cesty do Rakouska. Pravidelně také četl Literární noviny, kde spisovatelé jako Ludvík Vaculík nebo Václav Havel vybízeli režim ke zrušení cenzury.

Uvnitř KSČ posilovalo reformní křídlo, které prosazovalo ekonomické i politické změny. Prezidentem a generálním tajemníkem stále zůstával Antonín Novotný. Patřil ke konzervativní skupině, jež však ztrácela v rámci komunistické strany sílu.

„Začátkem prosince 1967 si parta kolem Novotného chtěla vynutit svoji pozici silou a povolali v Praze do pohotovosti tankovou brigádu. Vzali nás namátkou z práce rovnou do náklaďáků, odvezli nás někam k Mělníku a dali nám mundúry. Drželi nás tam asi deset dní, nevěděli jsme vůbec, co bude. Nebylo nám jasné, jaké jsou problémy ve straně,“ popisuje Josef Parlesák.

Přátelé si to rozmysleli

K žádné demonstraci síly ale nedošlo, ve straně převládli reformisté v čele s Alexandrem Dubčekem. Tento úspěch, který měl Československo nasměrovat k dalším demokratizačním procesům, ale netrval dlouho. Dvacátého prvního srpna 1968 do země vtrhla, částečně i na pozvání konzervativních komunistů, vojska Varšavské smlouvy a dosavadní vývoj obrátila zpět k tvrdšímu režimu.

Josef Parlesák tak znovu začal přemýšlet, že opustí zemi. Emigraci plánovali s dalšími dvěma kolegy z práce a jejich rodinami, kteří si to však na poslední chvíli rozmysleli. Pamětník zůstal o svém plánu přesvědčen a rozhodl se ho uskutečnit ještě před prvním výročím okupace. Správně tušil, že hranice na Západ se brzy neprodyšně uzavřou.

„Ztichl jsem a nikomu jsem nic neřekl. Šel jsem si k holiči nechat oholit vousy, které jsem nosil na protest proti okupaci. Dvě hodiny nato jsme sedli do rychlíku směr Vídeň, tenkrát šlo ještě odjet na pozvání. Seděli jsme odděleně, abychom jako rodina s kufry nebudili pozornost. Vedle mě cestoval mladík a neustále se ptal, jestli už jsme v Rakousku. Když jsme překročili hranici, úplně se mu změnil výraz ve tváři. Taky utíkal,“ vzpomíná Josef Parlesák.

Každý si na mapě vyhlédl místo

Do Vídně nepřijeli Parlesákovi zcela „na blind“, pamětník zde díky dřívějším pracovním cestám už měl kontakty. I tak ale bylo pro něj náročné sehnat dlouhodobou stálou práci, o což se pokoušel jak v Rakousku, tak ve Švýcarsku.

„Mezitím jsme bydleli ve velkém bytě v domě rozbombardovaném ještě od války, žilo nás tam více, emigranti se střídali. Na zdi visela obrovská mapa světa a každý emigrant si vyhlédl místo, kam chce odejít. Odcházeli do Jižní Ameriky, do Austrálie, ale moc štěstí jim to většinou nepřineslo. Nechtěli jsme zmizet daleko od příbuzných, dali jsme na radu ostatních a zůstali v Evropě, která je stejnou kulturní oblastí.“

V těžkých začátcích pomáhala rodině s náklady na bydlení v emigračním bytě americká organizace pomoci pro uprchlíky. Práci se Josefu Parlesákovi nakonec podařilo nalézt u velké německé firmy Siemens, a tak se jeho místem na mapě československých emigrantů stal bavorský Erlangen.

V okolí Erlangenu a Norimberku žilo hodně emigrantů z Československa, což souviselo i s tím, že Siemens mnohé z nich zaměstnával. Místní lidé podle pamětníka emigranty přijali a většina z nich se dobře začlenila do společnosti, nalezli dobrou práci a někteří udělali velkou kariéru. To se povedlo i Josefu Parlesákovi.

K lepšímu postavení ve firmě mu paradoxně pomohla znalost ruštiny. „Přišel jsem do Německa s pocitem, že SSSR je zlý, a jedna z prvních věcí, co mi šéf říkal, že SSSR je velmi spolehlivý obchodní partner. Dělali jsme s nimi zakázky, byl to pro mě špatný pocit, ale člověk si zvykne. Někteří Sověti se chovali nepříjemně, jiní zase manželce například vozili knížky ruské poezie. Jednou se setkali i s mojí matkou, která je otevřeně odsuzovala za invazi, a oni to brali.“

Jezdili na chalupu sledovat československé seriály

Parlesákovým se v emigraci narodil druhý syn Patrik. Jeho křtiny se v roce 1974 staly ještě dojemnější, když dorazili z Mariánských Lázní i pamětníkovi rodiče, s nimiž se rodina setkala po dlouhých pěti letech. Od toho momentu už se mohli vídat častěji, ačkoliv vícekrát než jednou ročně zpoza železné opony vycestovat nemohli.

Josef Parlesák se také snažil navázat spojení se svým bratrem Pavlem. „V Brazílii onemocněl. Dělal jsem si naději, že bych mu mohl pomoct, letenky ale tenkrát byly nepředstavitelně drahé. Kontaktoval jsem taky Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, jestli je možnost návratu do ČSSR, ale s bratrem to šlo z kopce. Zemřel poměrně mladý,“ říká pamětník.

Po čase se finanční situace Parlesákových zlepšila, přestože manželce Jiřině se s prací tak dobře jako pamětníkovi nevedlo. V západním Německu ale žili na úrovni střední třídy a rozhodli se na splátky zakoupit chatu v horách poblíž československých hranic.

„Po práci jsme vzali tlusté kabáty, jeli sto dvacet kilometrů na chatu do hor a sledovali Okres na severu a všechny seriály Jaroslava Dietla,“ popisuje pamětník, jakým způsobem udržovali kontakt s domovinou, která ležela jen pár kilometrů za jejich chalupou, ale kam se stále nemohli vrátit. V Československu mezitím komunistická justice odsoudila Parlesákovy za emigraci na Západ ke dvěma letům vězení, což se dělo v případě emigrantů běžně.  

Sametová revoluce ho překvapila

Koncem osmdesátých let se ale čas komunistického režimu v celé východní Evropě nachýlil. Cesta skrz železnou oponu už byla prostupnější, díky čemuž se Josef Parlesák v lednu 1989 mohl účastnit jedné z protirežimních demonstrací během Palachova týdne. On sám však tehdy v pád komunismu ještě nevěřil.

„Když přišel 17. listopad, bylo to trochu překvapení. Den předtím jsme měli sraz z vysoké školy v Plzni, nevěděli jsme, co se děje. Pak jsem se vracel do Erlangenu, měl jsem puštěné rádio, kde hlásili, že demonstruje sto tisíc lidí. Říkal jsem si, že to už je rozbuška,“ přiznává pamětník.

A brzy skutečně došlo v Československu k přechodu k demokratickému státnímu zřízení a ke svobodné společnosti. Parlesákovi v rodné zemi udržovali kontakty i během emigrace, a tak sem po pádu železné opony znovu nalezli cestu. Pamětník se například zapojil do Klubu českých turistů, spřátelil se s horolezci a vyráželi na výpravy do Alp.

Nadále až do důchodu pracoval Josef Parlesák pro Siemens. Díky služebním, ale i soukromým cestám za tu dobu procestoval více než sedmdesát zemí po celém světě. Po sametové revoluci žil střídavě v Česku i Německu a považoval se za Čecha s německým občanstvím a také za Evropana.

Když v roce 2022 ruská vojenská agrese vůči Ukrajině spustila uprchlickou vlnu, Josef Parlesák se zapojil do pomoci ukrajinským běžencům jako vůbec nejstarší dobrovolník. „Rusům jsem něco dlužný za rok 1968. Vzpomněl jsem si taky, jak nám ve Vídni pomáhal americký úředník. Emigraci jsem zažil a vím, že to je velká zátěž, i když jsme to neměli tak dramatické a neprchali jsme před válkou jako dnes Ukrajinci,“ hodnotí situaci pamětník.