Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Parkanová (* 1951)

• narozena 21. listopadu 1951 v Praze

• v letech 1967–1970 studovala na táborském gymnáziu

• v srpnu 1969 se účastnila protiokupačních demonstrací

• v letech 1970–1975 studovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy

• od ledna roku 1990 působila jako kooptovaná poslankyně

• členkou komise pro dohled nad odsunem sovětských vojsk

• v letech 1997–1998 ministryní spravedlnosti

• v letech 2007–2009 ministryní obrany

• roku 2024 žila v Sezimově Ústí

Jako téma maturitní práce z angličtiny si na počátku 70. let vybrala Severoatlantickou alianci. Proč právě tento motiv, netuší. Měla ovšem štěstí, že tehdejší socialistické vedení školy nevnímalo práci jako provokaci. Vlasta Parkanová v té době ještě netušila, že za téměř tři desetiletí bude jednou z těch, kteří přispějí značnou měrou ke vstupu České republiky do řad tohoto obranného společenství.

Máma pro mě udělala vše, co mohla

Vlasta Parkanová, rozená Trnovcová, se narodila 21. listopadu 1951 v Praze svobodné matce Vlastě Trnovcové. Nedlouho po příchodu na svět se s matkou odstěhovaly za jejími rodiči do Tábora. Vlasta Parkanová tak první roky svého života prožila ve společné domácnosti s matkou a prarodiči. Na svého biologického otce má z dětství pouze jednu vzpomínku, a to když za ním s matkou jely do Sokolova, kde pracoval. Později se rodiče sobě zcela vzdálili a otec o svou dceru už neprojevoval zájem. Trvalo mnoho let, než se s touto skutečností srovnala.

Možná i právě proto od raného věku prožívala pocit osamělosti a jinakosti, zkrátka jako by jí nikdo nerozuměl. „I v širší rodině jsem se cítila sama, zkrátka jiná,“ vysvětluje a pokračuje ve vyprávění: „K ukotvení mi ale pomáhala jednak muzika, a jednak Okresní knihovna Tábor, kde jsem byla naložená. To byl můj svět, který byl úžasný a strašně mě zformoval a pomohl mi. Ta touha po poznání a vymanění se z každodenního koloběhu, to bylo něco, co jsem neměla s kým sdílet. To by bývala asi chápala moje maminka, kdyby neměla tolik starostí, ale jinak v rodině nikdo takový nebyl.“

Ačkoli vyrůstala v neúplné rodině, matka i prarodiče jí byli velkou oporou a ve všem se jí snažili pomáhat. Vlasta Parkanová tak mohla vyrůstat v příjemném a podporujícím rodinném prostředí. Babička pracovala jako švadlena, dědeček působil na místní poště a maminka zastávala úřednickou pozici. Jelikož jejich hlavním cílem bylo, aby mohli své Vlastě dopřát vše, co potřebovala, neměli příliš času na to, aby se věnovali politickému dění. Nikdo z nich ale nebyl v komunistické straně. Čtyřčlenná rodina bydlela v malém suterénním bytě bez koupelny, peněz příliš neměli, Vlasta Parkanová ovšem nikdy nepociťovala nedostatek.

Matka vedla svou dceru k hudbě, a tak pamětnice hrála dlouhá léta na klavír, kytaru nebo klarinet. Hudba a čtení pro ni byly velkým koníčkem i formou vzdělání. Na základní škole snila o tom, že jednou se stane letuškou nebo tlumočnicí – zřejmě ji to táhlo tímto směrem i proto, že cestování a setkávání s cizinci bylo pro tehdejší obyvatele totalitního státu nepředstavitelné.

Demonstrovali jsme za Dubčeka. Ten už měl přitom podepsaný pendrekový zákon

Po ukončení základní školy v roce 1967 nastoupila na táborské gymnázium. Během studia ji zastihla událost, která ji silně ovlivnila. Ještě předtím, v červenci roku 1968, si ale podala přihlášku do Klubu angažovaných nestraníků (KAN). „Viděla jsem plakát někde ve výloze, nadchlo mě to, tak jsem jim poslala přihlášku,“ vysvětluje. Jak vzpomíná, věřila tehdy jako náctiletá reformnímu komunistickému hnutí a mezi tímto proudem a KAN neviděla nejspíš rozdíl. Zkrátka spatřila možnost, jak se zapojit do dění, a tak ji využila.

Léto toho roku trávila na stáži v Mladé frontě v Praze, protože chtěla získat praxi před přihlášením k vysokoškolskému studiu. Invaze vojsk Varšavské smlouvy ji ale zastihla v Táboře. Matka jí tehdy hned v brzkých ranních hodinách zavolala z práce a informovala ji o tom, co se děje a že brzy do města dorazí vojáci. „Už jsme bydlely s maminkou samy na Hlavní třídě, dneska je tam Hotel Palcát. Čili jsem to měla přímo pod oknem. Takže tam jsme se srotili a čekali jsme, až přijedou. A potom jsme s partou takových bouřliváků, kluků, letěli za tanky a buď jsme po nich něco házeli, nebo jsme drželi za čtyři rohy československou vlajku. Vzpomínám si, že to bylo vražedné tempo, že jsem to pomalu nemohla uběhnout,“ popisuje, jak prožívala 21. srpen 1968. V dalších dnech v Táboře fotila dění v ulicích, a dokonce napsala článek do místního tisku s titulkem „Všechno má svůj konec“.

Život běžel dál a následující rok se Vlasta Parkanová zapojila i do demonstrací během prvního výročí okupace. Se svým spolužákem a jeho kamarádem se vypravila na Václavské náměstí do Prahy. „Já jsem byla tehdy po úrazu, měla jsem opravdu omezený pohyb levé nohy, protože ta noha byla pět měsíců v sádře a všechno tam odešlo. Byl to nerozum chodit na ty demonstrace v takovémhle stavu, protože jakmile by se něco semlelo, tak já jsem neměla šanci se rychle vzdálit,“ říká a dodává: „A taky se to jeden den semlelo. My jsme potřebovali utéct před vodními děly a metro samozřejmě tehdy nebylo vybudované, ale byl tam už ten podchod v Jindřišské ulici. Zásluhou tohohle kamaráda a ještě jednoho kluka jsem se zachránila před sebráním.“ Vzpomíná také na paradox tehdejší situace, kdy v ulicích skandovala hesla na oslavu Dubčeka, který přitom v té době již podepsal tzv. pendrekový zákon – tedy opatření, které udělovalo mimořádné pravomoci Sboru národní bezpečnosti a bylo reakcí právě na protiokupační demonstrace.

V roce 1970 maturovala na táborském gymnáziu. Tehdy si jako svou závěrečnou práci z anglického jazyka vybrala Severoatlantickou alianci. „Proč jsem si tohle téma vybrala, už nevím. Určitě to tehdy po invazi mohl někdo brát jako provokaci, ale prošlo mi to. Dostala jsem jedničku,“ vzpomíná. Vybavuje si také obraz toho, jak učitelé postupně po maturitě vyvolávali studenty a sdělovali jim, jestli jsou doporučeni ke studiu na vysoké škole. „Jedna holka měla samé jedničky a řekli jí, že není doporučena. Její otec totiž měl nějaký škraloup. A pak tu byl kluk, který měl čtyřky, a doporučení dostal,“ vzpomíná.

V letech 1970–1975 studovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Poté pracovala jako podniková právnička na různých místech.

Jen naiva si mohl myslet, že svoboda už bude navěky

Od ledna roku 1990 působila jako kooptovaná poslankyně. V prosinci roku 1991 se stala členkou Občanské demokratické aliance (ODA). Byla členkou komise pro dohled nad odsunem sovětských vojsk. Později se zaměřila na téma obrany. Byla členkou branného bezpečnostního výboru, předsedkyní parlamentní skupiny pro NATO a později, v roce 2007, v druhé Topolánkově vládě ministryní obrany. „Obrana mě zajímala víc než právo,“ říká. V letech 1997–1998 zastávala funkci ministryně spravedlnosti. Od roku 2001 byla členkou KDU-ČSL, roku 2009 pak vstoupila do TOP 09.

Velmi kladně hodnotí vstup České republiky do Severoatlantické aliance. Podle ní to garantovalo ukotvení v bouřlivé porevoluční době. Neochotu financování armády některých lidí vnímá jako sobecký přístup. Dnešní role armády je podle ní důležitější než kdy dřív a je třeba, aby si to lidé uvědomovali. Svoboda podle ní není samozřejmá – vzpomíná na období bezprostředně po sametové revoluci, kdy si „jen naiva mohl myslet, že svoboda už bude navěky“. V roce 2024 žila Vlasta Parkanová v Sezimově Ústí.