Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Parkán (* 1932)

• narozen 12. června 1932

• vyprávění o otci, protinacistickém odbojáři Janu Parkánovi

• otec vysvěcen na kněze v Církvi československé (husitské) – CČS(H) v červnu 1928

• duchovní CČS(H) v Humpolci a Kolíně

• dne 25. března 1943 zatčen za účast v protinacistickém odboji

• dne 9. listopadu 1944 odsouzen v Litoměřicích k trestu smrti

• popraven 16. dubna 1945

• držitel Československého válečného kříže 1939

Pavel Parkán se narodil 12. června 1932 v Jihlavě jako jediné dítě Jana a Marie Parkánových. Až do otcova zatčení vyrůstal v Kolíně, poté se o něj starali prarodiče v Humpolci. Základy do života získával kromě CČS(H) v Sokole a skautu. Základní vojenskou službu absolvoval u PTP. Celý život pracoval v různých manuálních a dělnických profesích.

Jeho otec Jan Parkán přišel na svět 8. prosince 1905 ve Dvorcích u Jihlavy, jeho tatínek byl železničář. Maminka jako zbožná katolička si přála, aby syn po absolvování jihlavského gymnázia odešel do semináře a stal se knězem. Syn však pomýšlel spíše na učitelskou dráhu. Osudové setkání s československým farářem Pavlem Sochrem ho ale nakonec nasměrovalo přece jen na kněžskou dráhu, ačkoli si místo církve římskokatolické za svou duchovní rodinu vybral Církev československou (husitskou) – CČS(H).

Farář Sochr na své první setkání s dvacetiletým mladíkem po letech vzpomínal s úsměvem: „Potkal jsem ho na silnici od Jihlavy s housličkami pod paží, neboť po skončení maturity zdokonaloval svůj houslový ‚kumšt‘, aby mohl nastoupit jako učitel na obecné škole.“ Jan Parkán tedy nakonec od svého původního záměru upustil a rozhodl se pro katechetskou službu v CČS(H). Na několika školách humpoleckého okresu začal coby učitel československého náboženství působit od září 1926. Vědom si potřeby dalšího vzdělávání, pustil se zároveň do studia na Husově evangelické fakultě bohoslovecké (1926–1931, pak studia přerušil).

S jeho příchodem nastalo radostné oživení nejen na školách, ale i v humpolecké náboženské obci, která byla administrována z Německého Brodu. Dne 29. června 1928 byl Jan Parkán v Praze druhým patriarchou CČS(H) dr. Gustavem A. Procházkou vysvěcen na kněze a 1. září 1928 byl ustanoven prvním farářem v Humpolci. Prožil zde čtyři a půl roku služby, během níž si od věřících vysloužil přezdívku „zálesácký farář“, proto, jak stále putoval po odlehlých místech humpolecké náboženské obce. Patřil i k pravidelným dopisovatelům Věstníku náboženských obcí Církve československé na Českomoravské vrchovině. V Humpolci také poznal svoji ženu Marii, se kterou uzavřel 15. srpna 1931 sňatek, v červnu 1932 se pak manželům Parkánovým narodil syn Pavel. 

V lednu 1933 Jan Parkán odešel jako pomocný duchovní a katecheta na exponované místo do Kolína. Bydlel zde i s rodinou na nové faře v Husově sboru, tam byl také 25. března 1943 říšskou policií zatčen. Jeho uvěznění předcházela spolupráce s kolínským učitelem Václavem Kvardou, se nímž koncipoval a rozšiřoval ilegální letáky, vytištěné v Bayerově tiskárně v Kolíně. Stejně jako většina členů skupiny „Zemanovci“ – onoho 25. března 1943 bylo společně s Janem Parkánem zatčeno dalších sedm členů této skupiny, kteří se scházeli v hostinci U Zemanů – byl pravidelným posluchačem zahraničního rozhlasu, jehož zprávy dále šířil během svých veřejných vystoupení. Těch si začalo všímat gestapo. Posledním impulzem k jeho zatčení se stal projev 21. března 1943 nad hrobem zemřelého školníka-legionáře. Vyšetřovací vazbu prodělal společně s kolínskými přáteli v Kutné Hoře, kde ho naposledy navštívil i jedenáctiletý syn Pavel: „Otec měl při návštěvě zlomenou klíční kost, říkal nám s mámou, že spadl ze schodů. Nepoznával jsem ho, byl šedivej, zarostlej, bez brýlí, které mu sebrali. No, nebyl na něj hezký pohled. Mohl mě vzít na chvíli do náruče a dostal jsem pusu,“ vzpomínal syn při našem rozhovoru.

Dne 12. června 1943 byl Jan Parkán společně s ostatními „Zemanovci“ převezen do Malé pevnosti v Terezíně. Koncem září 1943 byl z policejní věznice pražského gestapa transportován do pražské pankrácké věznice. Po předvolání k vyšetřujícímu soudci, kde byl seznámen s obsahem svého vyšetřovacího protokolu, byl vrácen do Malé pevnosti a 13. prosince 1943 nastoupil s dalšími spoluvězni cestu do káznice v Gollnově u Štětína. Sem dorazili přes Saskou Kamenici krátce před Vánocemi 1943. V samovazbě zde pracoval na opravách německých uniforem. Víme, že v Gollnově byli vězněni i další dva duchovní CČS(H) – prof. Alois Tuháček a František Valeš –, ale nemáme zprávy o tom, že by se setkali. Prostřednictvím evangelického pastora se Janu Parkánovi zde dostala do rukou Bible, z domova získal fotografie manželky a syna. Zároveň se poprvé mohl seznámit s obžalobou: „Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava vzbudily pozornost v určitých kruzích českého obyvatelstva snahy, které směřovaly k odtržení Protektorátu a Sudetského území od Říše a znovuzřízení samostatného českého státu. Úsilí bylo podporováno od nepřátel z ciziny. Tyto cíle sledovala široce rozvětvená propaganda, jejíž materiál vznikal hlavně z nepřátelských zpráv. Jejich cílem je mezi Čechy vzbudit a upevnit vůli k odporu a tím připravit půdu pro násilnou změnu státního zřízení. V Kolíně hostinec Bohumila Zemana byl střediskem Německu nepřátelské propagandy. Tam se scházeli šovinističtí Čechové. Tyto kruhy dospěly k přesvědčení, že Německo prohraje válku.“

Po mnohaměsíčním věznění v samovazbě byl Jan Parkán převezen do Litoměřic k soudu. Doufal, že se zde opět setká s manželkou, ta však do Litoměřic kvůli přerušenému spojení nestačila přijet. Dne 9. listopadu 1944 si vyslechl rozsudek: „Pro rozšiřování nepřátelské propagandy, pro účast na hnutí odporu, pro účast na velezrádné činnosti a pro přípravu násilného převratu se odsuzuje k trestu smrti.“Po vynesení rozsudku byl ještě v soudní síni s dalšími třemi na smrt odsouzenými „Zemanovci“ spoután železy. K výkonu rozsudku byl odvezen do Drážďan, kde čekal na výsledek žádosti o milost. Naposledy ho zde navštívila manželka Marie, která společně s představiteli CČS(H) podnikala kroky na jeho záchranu.

Rodina i církev se pokoušely dosáhnout omilostnění trestu. Jihlavský farář CČS(H) Jaroslav Vyskočil, který se s rodinou léta přátelil, nabídl manželce Marii pomoc. „Zajel jsem s manželkou a sestrou br. Parkána na Ústřední radu v Praze, jednali jsme s bratrem ředitelem Františkem Pokorným. Výsledkem byl osobní dopis br. biskupa Ferdinanda Stibora říšskému biskupu Ludwigu Müllerovi v Berlíně, v němž jej biskup Stibor prosil jménem svým i rodiny Parkánovy o přímluvu. Před Vánoci (1944) psal mi br. ředitel František Plechatý, že Janu Parkánovi byla milost udělena. Spěchal jsem do Dvorců, abych Parkánovým dal nejkrásnější vánoční dar – zprávu, že syn bude žít,“ vzpomíná na sled událostí v kolínské farní kronice duchovní Jaroslav Vyskočil.

V té době nebylo už nic známo o místě pobytu uvězněného Jana Parkána. Po těžkém bombardování Drážďan v únoru 1945 byli vězni přesunuti do Míšně. Jednomu ze spoluvězňů, který se s Janem Parkánem znal ještě z Kolína, utkvěly v paměti vzpomínky na farářovy modlitby ve vězeňské kapli: „Z vyhublé tváře bratra Jana zářilo odevzdání se do vůle Boží, ale i odpuštění, nejvíce však neochvějná víra, že všechno, co se protiví Boží lásce a Boží spravedlnosti, bude časem odváto a smeteno.“

Asi po čtrnácti dnech následoval další transport do Lipska. Na jeho poslední dny vzpomíná očitý svědek, kolínský profesor Jan Luňáček: „S Parkánem jsem mluvíval o jeho rodině. S láskou mi ukazoval fotografie své choti a chlapce a těšil se na shledání. Duševně se držel velmi dobře a statečně, tělesně jeho zdraví bylo podlomeno.“ Rovněž Lipsko bylo v tomto čase silně bombardováno, částečně poškozena byla i věznice. Krátce před osvobozením města, 16. dubna 1945, byl Jan Parkán společně s desítkami spoluvězňů zastřelen. Zpráva o omilostnění trestu k adresátovi nedorazila. Vstříc svému Pánu odešel v devětatřiceti letech. Svůj životní odkaz zanechal v dopise na rozloučenou: „Víru jsem dosud neztratil, a proto se s Vámi dosud neloučím, neboť věřím v pomoc Boží a ve spravedlnost. Buďte silní a stateční, modlete se a věřte! Bůh je všemohoucí a cesty jeho jsou nevyzpytatelné. Já jsem zcela klidný a vyrovnán. Věřím, že má vina není tak veliká, abych byl tolik trestán. Jedná se více o Vás, než o mne.“ Z 36 zatčených „Zemanovců“ zemřelo nebo bylo popraveno 15. Další dva skonali krátce po osvobození. 

Z pověření prezidenta republiky byl Jan Parkán po válce vyznamenán in memoriam Československým válečným křížem 1939. Dne 12. října 1947 mu byla na tolerančním kostele v Humpolci odhalena pamětní deska. Stejné pocty se mu dostalo 2. května 1965, kdy byla pamětní deska s jeho jménem instalována rovněž v Husově sboru v Kolíně.