Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Pardubová (* 1928  †︎ 2024)

• narozena 2. prosince 1928 v Praze

• tety Marie a Františka sloužily v rodině T. G. Masaryka

• v roce 1938 se setkala s Charlottou Masarykovou

• zažila boje Pražského povstání a osvobození Prahy

• pracovala jako učitelka

• zemřela 1. září roku 2024

Hana Pardubová zažila dobu první republiky, druhou světovou válku i komunismus. Většinu života prožila ve Vsetíně, odkud pocházela tatínkova rodina. Jeho dvě sestry, tety Hany Pardubové, ještě před válkou sloužily u rodiny Masarykovy a pamětnice má na tuto dobu řadu památek, včetně dopisů od samotné tehdy budoucí paní prezidentové, Charlotty Masarykové. 

Rodinné zázemí

Hana Pardubová, za svobodna Jarošková, se narodila 2. prosince 1928 v Praze. Otec Jaroslav Jarošek pracoval u Ústřední pojišťovny na Smíchově. Pocházel z devíti dětí z chudé valašské rodiny. Matka se narodila do železničářské rodiny a vyučila se švadlenou. Byla milovnicí sportu a jazyků. Po svatbě v roce 1922 se stala ženou v domácnosti a starala se o Hanu a jejího staršího bratra Herberta, který měl shodné jméno s Masarykovým synem a byl později za války totálně nasazen. Maminka trpěla srdeční vadou, zemřela v roce 1940 v pouhých 38 letech. Otec se po dvou letech znovu oženil s Annou Kurkovou, učitelkou z Loun.

Jaroslav Jarošek byl evangelík, do kostela však chodil zřídka. Rodina maminky byla původně katolická. Když v roce 1920 vznikla Církev československá husitská, přihlásila se k ní. Po sňatku přestoupila na evangelickou víru. Náboženství v rodině Jaroškových však nehrálo velkou roli: „Nepamatuju si, že by nás nutili se před spaním modlit. Modlili jsme se, jen když přišel Mikuláš, a to abychom dostali dárky,“ vzpomíná Hana Pardubová.

Tety ve službě u Masaryků

Otcova rodina žila na Vsetínsku desetiletí, i když se dvě jeho sestry, Marie a Františka, shodou náhod a okolností před první světovou válkou dostaly do služby u rodiny profesora a pozdějšího prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v Praze. Marie u Masaryků sloužila v bytech na adresách Thunovská 16, Valdštejnská 8 a U Bruské brány 237. Zde pracovala až do roku 1913. „Během první světové války paní Masaryková nemohla žádné služebnictvo mít vzhledem k nedostatku finančních prostředků. Taktéž nechtěla nikoho kompromitovat s ohledem na časté výslechy.“ Osobní styky však neutichly. Františka se s paní Masarykovou ještě několikrát setkala a navštívila ji i ve Veleslavíně, v penzionu, kde žila do své smrti.

Hana se ve věku deseti let osobně setkala s Alicí Masarykovou, jež vlastnila dům v obci Bystrička u Turčianského Sv. Martina na Slovensku. Na návštěvu šla spolu s tetou Františkou. „Vzpomínám si, že mne paní Elis provedla po zahradě, utrhla levanduli a říkala, abych si ji dala do prádla, aby vonělo. Já ji však dala do obálky, kam jsem napsala: ‚Levandule od paní Masarykové. Nesahat!‘ Obálku jsem založila a měla ji jako poklad.“

Františka doma často o Masarykově rodině vyprávěla. Hovořila o ní vždy s velkou úctou a paní Masarykovou považovala za opravdovou dámu. „Nikdy nikoho nepomlouvala, všem přála jen to dobré, snažila se každému pomoci a vyhovět. Svůj nešťastný osud si nezasloužila, přišla o svého milovaného syna Herberta [zemřel na skvrnitý tyfus v roce 1915] a za války byla ve velmi tísnivé situaci, kdy její dcera byla zavřená a hrozilo jí, že bude popravena. Syn Jan byl voják a mohl padnout. Čtvrté dítě Olga byla s Tomášem Masarykem v zahraničí a neměla o nich žádné zprávy. Dokonce ani nechtěla mít zprávy, jelikož byla neustále vyslýchána rakouskými úřady.“

S Masarykem se nejdříve seznámila starší sestra Marie, která byla služkou u doktora Krajcze ve Valašském Meziříčí. Masaryk zde často pobýval, když dělal volební kampaň a přednášel. Mimo jiné na Valašsku přednášel i o alkoholismu. „Tady byl alkoholismus velmi rozšířený a ničil místní obyvatelstvo. Lidi vyšli z fabriky a první, co bylo, že šli do kořalny a propili výplatu nebo její velkou část. Ženské stály před fabrikou nebo před tou kořalnou a prosily, aby jim chlapi něco z těch peněz dali, aby měly pro děti na chleba. A když ho koupily, tak ho nakrojily, aby ho ten manžel nemohl prodat a koupit si za to kořalku.“

Někdy před rokem 1905 bydlel Masaryk u Krajczů. Měl zde k dispozici železnou postel, která se na kolečkách dovezla do ordinace, tam spal a ráno musel brzy vstávat, jelikož ordinovat se začínalo v sedm hodin, a to už musela být postel pryč. „Jednou se sestra dozvěděla, že má Masaryk 7. března narozeniny a v noci mu upekla bábovku jako dárek k narozeninám. Masaryk si toho velmi považoval, že si všimla, a když se jednalo o nové služebné u Masaryků, navrhl, že by služebná mohla být z této rodiny. Paní Masaryková se sama byla několikrát v rodině podívat. Viděla, že je to zbožná evangelická rodina a v domácnosti panuje pořádek. Což byl jeden z důvodů, proč se rozhodla pro moji tetu Marii. Nakonec to ale nedopadlo, jelikož Marie dostala úporný kašel [po sedmi letech ve službě]. Tehdy byla stále možnost, že se jedná o tuberkulózu, a tak jí paní Masaryková hledala jiné místo, kde by byla na čerstvém vzduchu a kde by se uzdravila.“ Nakonec se však tuberkulóza nepotvrdila. Františka, o kterou se paní Masaryková zajímala, byla v té době příliš mladá a do služby k Masarykům šla až od roku 1911.

Paní Masaryková se často zajímala i o osudy příbuzných služebnictva, například o bratrance Hany Pardubové Miloška, který se stal sirotkem. Snažila se mu to vynahradit a posílala mu dárky. „Ona se vždy snažila pomoci celé rodině. Nejmladší otcův bratr, strýc Václav, byl asi osmiletý nebo devítiletý, dostal hrozný zánět středního ucha a hrozilo, že na to zemře. Můj otec ho dovezl do Prahy a paní Masaryková mu tam zařídila pobyt v nějaké nemocnici, kde mu nějaký lékař trepanoval lebku, aby ten hnis mohl ven, a tak se strýc vyléčil. Ale byl tou nemocí velmi vysílený. A tak paní Masaryková uspořádala sbírku mezi svými známými, aby ten chlapec mohl jet do ozdravovny v jugoslávské Crikvenici.“

Často též známým dávala různé dárky – Františce například darovala zlatou jehlici s perlou, kterou si přivezla z Terstu. Ani Masaryk nedělal rozdíly mezi paní domu a služebnictvem. Z Vídně přivezl každé ženě v domácnosti stejnou voňavku. Vždy ráno četl noviny Čas a Právo lidu. Masaryk býval veselý, a když měl radost, přecházel z pokoje do pokoje, mnul si ruce a prozpěvoval si nějakou slováckou píseň. Paní Masaryková se starala i o volný čas služebných. „Dbala na to, aby třeba teta Františka šla do divadla, aby viděla něco z kultury, aby chodila do Sokola. Dokonce jí dávala i peníze na tramvaj.“

Běžný život u Masaryků

Hana Pardubová vypráví, že u Masaryků byly často návštěvy. Například doktor Krajcz, Edvard Beneš, básník Machar, malíř Schwaiger, dr. Herben či skupina okolo časopisu Čas, do kterého Masaryk přispíval. Převážně však Masaryka navštěvovali studenti, a to hlavně ti nemajetní. Jídlo bylo spíše skromné a pila se jen voda. „Masaryk sám přestal pít alkohol vůbec a veškeré zásoby vína, které měl spíše pro hosty, rozdal. Na stole byla vždy jen karafa s vodou, jinak se tam ale pila černá káva. Každý měl svůj hrneček, nebyl to ucelený servis. I teta Františka byla vyzvána, aby si nějaký opatřila. Ona si sehnala takový zdobený, celý zlatý, protože jí bylo dvacet a potrpěla si na parádu. Pak se tomu smála, jak chtěla mít ten hrneček ze všech nejkrásnější.“ Na co si potrpěl Masaryk, byla knihovna. „Teta Františka byla velmi pečlivá, a tak ji Masaryk využíval v knihovně, kde utírala prach, jelikož věděl, že mu ty knihy nepřehodí.“ U Masaryků byla taktéž vždy po ruce i Bible.

Stravování, jak již bylo zmíněno, bylo skromné. „Masaryk nemusel mít rýži. Ale jinak jedl všechno a nevybíral si. Měl rád všední jídla, jako např. jídla z bramborového těsta. Nemusel mít nějaké drahé maso. Ze všeho nejraději měl však jablka v županu z tvarohového těsta, které se dělalo z mouky, másla a tvarohu ve stejném poměru s trochou soli.“

Hana Pardubová vzpomíná i na událost, která se její tetě stala ve Valašském Meziříčí, kde Masarykovi trávili dovolenou. „Ráno bytná přinesla pravou kávu a smetanu pro panstvo, a mléko a náhražku kávy pro služky. Paní Masaryková se šíleně rozčílila a vše slila dohromady, a tak že to bude, protože to nejde, aby služky měly něco jiného než páni. Též služky seděly vždy u jednoho stolu s pány, což bylo kritizováno ze strany pražských paniček.“

Masarykovy děti

Masarykovy dcery se velmi lišily. „Starší Elis [Alice] byla nesmírně pečlivá a pořádná. Vše muselo být srovnáno na milimetr. Olga byla velkorysejší. Té nevadilo, když měla sem tam něco ne příliš uklizeného, a když přijímala přátele, tak to přikryla dečkou a bylo. Ale obě byly milé a hodné. Elis si ještě po smrti svého bratra Jana s mojí tetou několik měsíců psala. Pak ale emigrovala za svou sestrou a již se sem nevrátila.“

Masarykova dcera Olga byla poměrně ukvapená, alespoň co se sňatku týče. Svatbu svým rodičům oznámila 14 dní před obřadem a paní Masaryková si uvědomila, že nemá výbavu. Najala tedy kočár a sháněla výbavu po celé Praze. Ovšem za několik neděl po svatbě se Olga vrátila domů, se svým mužem se již nikdy nesetkala a rozvedla se s ním. Později se vdala do Švýcarska a měla dvě děti. Starší Elis se nikdy nevdala. Stala se první předsedkyní Červeného kříže v Československu. Zakládala různé rodinné školy a spolky pro rodinu. Herbert byl malíř. „Měl velmi hluboko do kapsy, a když mu paní Masaryková chtěla pomoci, koupila si některý z jeho obrazů. Co se Jana týče, ten byl v Americe, když tam teta byla. Ale když se vrátil, tak bylo hned veselo. Nezkazil žádnou zábavu. Hodně hrál na klavír a jeho oblíbená píseň byla Červený sarafán.“ Oba manželé Masarykovi byli vlídní a ani Františka, ani Marie nikdy nevyprávěly o žádné hádce. Masaryk sám měl velmi rád děti. „A to vím z vyprávění od Elis, že když byly malé, tak jim klidně dělal pejska nebo koníčka. Ne tak jako tehdejší důstojní otcové, že si dětí nevšimli, dokud nebyly dospělé. On si dětí vážil, ale jak říkám, byl přísný otec.“

Konec služby u Masaryků

Františka pracovala u Masaryků dva roky. Poté se musela i kvůli nemoci v rodině vrátit domů. Pak pro Charlottu nastalo těžké období. Odjezd Masaryka, Olgy, Herbertova smrt, zatčení Alice kvůli členství v protirakouském spolku MAFIE, nedostatek financí, ustavičné výslechy a deprese. Františka ani Marie se nikdy o depresích nezmiňovaly. Hovořily jen o srdečních slabostech. Marie ještě jednou navštívila Tomáše Masaryka, již jako prezidenta, na zámku v Lánech 7. března 1926.

Němčinu nás měly naučit německé služky

Pamětnice začala chodit do školy v Klimentské ulici v roce 1935. Vzpomínala na krásnou školu, kde v lavici seděli tři až čtyři žáci, a když prostřední chtěl z lavice vyjít, musel jít ten krajní ven. V roce 1938 se ve třídě vystřídalo osm učitelů, kteří přišli z pohraničí. „Co tak mohli naučit?“ dodala Hana Pardubová.

Rodiče pamětnice kladli velký důraz na znalost němčiny, považovali to za v té době zcela nezbytnou dovednost. „Maminka, abychom se naučili německy, tak najímala německou služku. Byly zprostředkovatelny práce, kolikrát jsem tam byla s ní. Šlo o to, jestli by nějaká služka chtěla do takové rodiny sloužit, protože ony taky měly své podmínky. Třeba ‚nebudu prát‘ nebo ‚budu mít tolik a tolik volna‘, ‚budu mít takový plat‘, tak maminka vybírala podle toho, jaký chtěla plat, kolik chtěla toho volna. Tak samozřejmě volno měla v sobotu a v neděli odpoledne a ještě třeba ve středu odpoledne. Co se týkalo prádla, tak to prala služka, nenajímala na to někoho jiného. My jsme měli nad sebou takovou terasu a tam byla pro nájemníky veliká a krásná prádelna, i když bez pračky, ty tenkrát ještě neexistovaly. Tak prostě podle toho vybírala. Nejdřív jsme měli Emilku, ta byla u nás tři roky velice spokojená. Jenomže mladá dcerka – vdala se a odešla od nás. Ta přišla a uměla jenom německy. Maminka si myslela, že nás naučí německy. Opak byl pravdou – my jsme ji naučili česky. Za tři roky uměla perfektně česky.“ Po Emilce přišla Gustl, kovaná nacistka. Byla velmi útočná, uznávala jedině nordickou rasu. Hana Pardubová měla černé vlasy a copy, a když ji Gustl měla učesat, dávala najevo svoji nechuť, že se jí černé vlasy oškliví.

Bombardování Prahy a Pražské povstání

Hana Pardubová zažila také bombardování Prahy, první bomby spojenců dopadly 14. února 1945 na Prahu omylem. Poplach tehdy nebyl vyhlášen, nikdo to nečekal. „Byla jsem doma, něco vařila. Bydleli jsme ve čtvrtém poschodí, šel plyn, i když byl v Praze zastavený, aby se šetřilo. Nám ten plamínek vždycky šel, na tom se dalo uvařit. Zvonila na mne přítelkyně Helena: ,Hano, ty nic nevíš! Praha je bombardovaná!‘ Já nic nevím, já jsem nic nezpozorovala. Viděla jsem kouř z mnoha míst Prahy. Telefonovali jsme na všechny strany, zda jsou tatínek a bratr v pořádku.“ Když pak byla Praha bombardována v březnu 1945, „byl to takový hluk, že to člověku připadalo, že to padá vedle něho,“ vzpomínala Hana Pardubová.

I období Pražského povstání má Hana Pardubová ve vzpomínkách. „Petrské nábřeží ovládali Němci a měli tam několik tanků. A domovník vyhlédl ze dveří. Ty byly skleněné a ještě měly takovou uměleckou mříž ze silného kovu. A jak Němci viděli, že se tam něco hýbe, tak vystřelili a zabili toho domovníka i jeho ženu. Stejně tak jedna uklízečka, co pracovala v prádelně, která byla pod úrovní země, ale měla okno nad chodníkem, aby tam šlo denní světlo. Ona si vylezla na židli, aby viděla, co se tam děje, a oni ji také zastřelili.“

Jaroškovi, kteří tehdy bydleli v budově nemocniční pojišťovny, se museli přesunout do suterénu budovy. Ve sklepních prostorech byla zřízena první pomoc a nemocniční pokoje. Němci tehdy totiž stříleli i na civilní obyvatelstvo. „U nás v nemocnici byli pacienti, kteří byli postříleni nebo zasaženi německými střelami, když šli Soukenickou ulicí nahoru, aby oslavili konec války. 5. května, když ještě konec války nebyl, tak Němci projeli kolem autem a kulometem vzali ten dav. Tak několik průstřelů plic tam bylo a právě ty zraněné přivezli k nám do toho sklepa do pojišťovny, kde bylo plno doktorů a sester a ti se o ně postarali.“

Hana Pardubová si také velice jasně vzpomíná na české protiněmecké akce: „Revoluční končí na náměstí Republiky a tam byl takový široký chodník, tam lidi pověsili nějakého Němce hlavou dolů a mlátili ho a chtěli ubít, protože byl Němec. Teď my jsme byli tak 200 metrů od něj, co jsme měli dělat? Nemohli jsme říct: ,Nechte toho!‘ To byla taková nálada protiněmecká, že byl člověk krvelačný.“

Po skončení bojů barikády rozebírali zajatí Němci. S Vlasovovou armádou se Hana Pardubová nesetkala, ti se prý snažili co nejdříve dostat do amerického zajetí.

Měli jsme radost z vítězství, jak jsme se ale mýlili!

Po válce Hana vystudovala gymnázium, které neslo jméno Charlotty Masarykové. Jako studentka gymnázia prožila také komunistický Vítězný únor 1948 na lyžařském kurzu v Krkonoších. Vzpomíná, jak kantoři byli celou situací zaskočeni, ale ony, rozjívené holky, si nedovedly vůbec představit, co hrozí. Když se vracely z kurzu zpět, přijely na tehdejší Wilsonovo nádraží. Domů šly pěšky a lyžemi na zádech občas hlasitě bouchly do nějaké dopravní cedule. Bratr je hned nabádal, ať dávají pozor, protože takový rámus by mohl být komunisty považován za záměrnou provokaci a vystoupení proti režimu.

Hana maturovala 2. června 1948 a poté studovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor dějepis a zeměpis, a jako přídavek občanskou výchovu pro druhý stupeň základních škol. „To byla politika, to mi hrozně vadilo, slyšet ty kecy, které tenkrát šířili lidé, kteří byli přesvědčenými komunisty, tak to teda bylo hrozně nepříjemné,“ vzpomíná Hana Pardubová. Když v Praze zavírali americkou informační agenturu, Američané rozdávali různé materiály, jako např. knihy či fotografie. Pamětnice si vystála frontu a vzala si několik fotografií New Yorku. Hned poté byla legitimována tajnou policií, ale po prokázání se indexem se zapsanou angličtinou byla propuštěna.

Na vstup do strany nemám čas, tancuju ve Valašském krúžku

Pedagogickou fakultu ukončila v roce 1951, studium bylo tehdy tříleté. Místo si mohla vybrat – nabízel se Gottwaldovský kraj (existoval v letech 1948–1960), anebo pohraničí. „Tam to však vypadalo jako na Divokém západě, střílelo se tam,“ dodává pamětnice. Haně Pardubové se podařilo dostat na Vsetínsko, kde měla zázemí tatínkovy rodiny a později i rodinu svého manžela. Ostatně Valašsko jí bylo moc blízké a zachránilo ji od vstupu do Komunistické strany Československa. Když ji regionální vedení komunistické strany vyzvalo ke vstupu do strany, pamětnice odpověděla: „Já na to nemám čas, já tancuju ve Valašském krúžku,“ a od té doby ji nikdo nikdy do komunistické strany již nezval.

Na Vsetínsku si také našla manžela, Jiřího Pardubu, se kterým měla dvě děti. Dcera Marta se narodila v roce 1953, syn Jiří o čtyři roky později. Jiří vystudoval průmyslovku a ve svých 27 letech emigroval přes Rakousko do Spojených států amerických, kde se usadil v Aspenu ve státu Colorado a živil se jako lyžařský instruktor a barman. Rodiče kvůli jeho emigraci museli odejít do předčasného důchodu, nechtěli je poté zaměstnat ani na příležitostnou výpomoc. Pardubovi se s Jiřím znovu setkali až na jaře roku 1989, kdy se do Spojených států vydali na dovolenou. Hana Pardubová tam tehdy při rozhovoru s českými emigranty částečně v legraci řekla, že „do dvou let to v Čechách praskne“ – pád komunistického režimu byl její touha prakticky od sovětské invaze. Netušila, že není daleko od pravdy.

Listopadový pád komunistického režimu už zažívali doma, v Čechách. Připadalo jí to neuvěřitelné, nemožné. Až v momentě generální stávky, 27. listopadu 1989, kdy se ke studentům připojila i širší veřejnost, Hana Pardubová uvěřila, že režim skutečně padne. Velkou radost jí pak udělal požadavek, aby se Václav Havel stal prvním prezidentem. „Byl to úžasný člověk, někdy se mýlil, ale kdo ne, není v lidských silách zamezit nepříjemným okolnostem,“ vzpomíná pamětnice.

Ani dnes (2022) se Hana Pardubová nepřestává zajímat o současné dění. Znepokojují ji především události na Ukrajině, považuje to za úžasné hrdinství ukrajinského lidu. „Nevím, zda by byl náš národ natolik schopen, aby ti lidé, kteří jsou v tom vojenském věku, aby šli a bojovali. Myslím si, že by asi byli spíše pro to poraženectví,“ uzavřela své vyprávění pamětnice.