Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podporučík Ivan Pap (* 1922  †︎ 2010)

• Zakarpatský Ukrajinec (Rusín)

• část války prožil v maďarské armádě, později přestoupil do 1. čs. armádního sboru

• během války působil převážně v kuchyni

• po válce krátce kuchařem, později pracoval ve sklárně

• odmítl nabízený vstup do KSČ

• zemřel 12. ledna 2010

„Bez Boha ani do poroha.“ (Bez Boha ani přes práh) 

Dětství a rodina:

Ivan Pap se narodil 9. června 1922 v obci Klačanovo (okres Mukačevo/Zakarpatská Ukrajina) jako nejstarší ze čtyř dětí manželů Papových, Eliáše a Marie, rozené Žerebakové. Ivan měl sestru Marii a dva bratry, Vasila a Evžena. Oba bratři se oženili a žili nedaleko Moskvy v obci Kalinino. Starší Vasil pracoval v továrně. Nejmladší z rodiny, Evžen, byl zaměstnán jako dispečer v automobilovém závodě. Sestra Marie se provdala do Berehova a zastávala kancelářskou práci. Otec za války pracoval pro maďarskou armádu jako tlumočník, později pak v truhlárně.

Rané dětství Ivan prožil u dědečka, otce své matky, Jana Ivana Žerebaka v obci Ivanovice. Ivanovice sousedily s  bydlištěm rodičů – obcí Klačanovo. V šesti letech, roku 1928, se Ivan společně s rodiči přestěhoval do Boutradí. Otec zde dostal československou vládou přidělen pozemek o rozloze třináct hektarů, který až do roku 1938 spolu obhospodařovali.  Tato půda byla původně majetkem maďarských baronů. Ivan zde s otcem pěstoval různé obiloviny, fazole, řepu a vše ostatní, čemu se dařilo. Pochopitelně měli i zvířectvo, o které musel, nehledě na svůj věk, rovněž pečovat. Jak sám říká, jedinou vzpomínkou na dětství je práce, práce, práce, ke které ho rodiče vedli.

Vzdělání:

Ivan nejprve navštěvoval základní školu v Boutradí, kde vychodil šest tříd, poté měšťanku v Berehově a následně gymnázium tamtéž. Gymnázium, vzhledem k politické situaci v té době, nedokončil. Absolvoval pouze jeden ročník. Občas také docházel na maďarské předvojenské cvičení zvané Levente, určené chlapcům ve věku dvanáct až osmnáct let (1939).

Později, také v roce 1939, ještě studoval na ukrajinském gymnáziu v Praze, kde neuspěl a byl přeřazen na studia do polského Krakova. V Krakově byl zhruba měsíc.

Ukrajinská organizace:

Vzhledem k nesnášenlivosti Maďarů a vyvíjející se politické situaci se Ivan Pap rozhodl, stejně jako v té době spousta jiných mladých lidí, pro život na Slovensku. Nejprve strávil nějakou dobu v Michalovcích a poté odjel spolu s dalšími do Bratislavy. Odtud ho úřady předaly ukrajinské nacionalistické organizaci do Vídně (Rakousko).

Ve Vídni musel projít spolu s ostatními, kteří sem byli posláni, třídenní dezinfekční kúrou. Mnozí totiž byli nemocní. Někteří měli například svrab. Všichni museli vydržet celé tři dny nazí jen s ručníkem. Po dezinfekci se tři týdny rekreovali u řeky (léto 1939). Po ukončení rekreace se Ivan opět stěhoval. Dobrovolníci byli zmiňovanou organizací převezeni na studia. Nejprve do Prahy, poté do Krakova. Organizace chtěla takto připravit Ivana a ostatní studenty na jakousi plánovanou milici, která by působila na Ukrajině. Tento plán ovšem nevyšel. Ivanovi se na studiích příliš nedařilo, a tak byl poslán na práci do Německa.

Německo:

Do Německa byl Ivan Pap nedobrovolně poslán po studiích v Praze a Krakově. Byl ubytován společně s ostatními v lágru v Braunschweigu (Hannover). Strávil zde celkem tři a půl roku. První půlrok byl nejtěžší. Pracoval jako dělník na stavbě továrny, kde se většina těžkých prací, jako například přemisťování kolejnic, pražců nebo kamení, prováděla ručně. Ivan Pap vzpomíná na neskutečně těžkou práci, kdy v deseti lidech museli přenášet koleje.

„Deset chlapů jednu kolej. To, byste nevěřil. Kdybychom byli všichni stejně vysoký, tak by to šlo. Ale jeden byl malý, druhý vyšší. A ti vyšší trpěli nejvíc.“

Po zdejší půlroční dřině potkal Ivan své krajany ze Zakarpatské Ukrajiny a ti mu nabídli práci v kuchyni. Nejprve myl nádobí. Později se naučil i vařit. Po třech letech, když už nemohl vydržet věčné nálety, při kterých nebyli nijak chráněni, odjel domů na dovolenou a už se nevrátil.

„To byly strašný noci, když padaly bomby, vše bouchalo, střílelo. (…) Byli jsme v dřevěných barákách, kde nebyla žádná ochrana, při náletech se půda třásla jak při zemětřesení.“

V maďarské armádě:

V roce 1943, na podzim, byl Ivan Pap povolán maďarskou armádou do služby do Volové v Karpatech jako aktivní voják.  Později byl odvezen do Chustu, kde prodělával velmi náročný výcvik jako horský myslivec.

„Museli jsme umět do kopce útokem, z kopce, dobře se maskovat, schovávat, aby nás nepřítel nestřelil.“

V armádě při cvičení „zimní náročnosti“, které trvalo několik hodin a probíhalo v hlubokém sněhu, nachladl. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu byl převelen na pomocné práce do kuchyně. Zhruba po deseti dnech se jeho stav vůbec nelepšil a bolesti byly již k nevydržení, a tak byl Ivan opět vyšetřen. Zjistilo se, že má zánět ledvin. V tu dobu se Rusové nebezpečně blížili k Maďarsku, a tak byli vojáci z pohraničí, stejně jako Ivan Pap, neustále stěhováni. Ivana převezli do rumunského města Satu Mare, kde strávil několik málo týdnů a opět byl převezen, tentokrát do Debrecína. Zde se setkal s Němci, kteří se tu také léčili, a jak sám říká, „našpekoval“ jim zde svůj pohled na válku, která je podle něj nesmyslná.

„Jen se zabíjí, ničí se města – a komu to prospěje!?“

Nakonec byl Ivan Pap propuštěn domů na doléčení. Doma dlouho nepobyl, jelikož blížící se sovětská armáda dorazila a Ivan byl zadržen jako maďarský zajatec.

„Vzali mě jako maďarského zajatce, i když jsem proti nim, Sovětům, nikdy nebojoval.“

Rusové chtěli tyto zajatce využít na práci v Ukrajině, která byla Němci neskutečně zdevastována. V zajetí zůstal zhruba měsíc – v horském městečku Svalava na Zakarpatské Ukrajině. Zde využil momentální situace a přihlásil se do 1. čs. armádního sboru.

V československé armádě:

V zajetí (prosinec 1944) se Ivan doslechl, že místem jeho pobytu bude projíždět československá armáda. Neváhal a s velkým nadšením se dobrovolně přihlásil.

„Tak chlapci, všichni mimo Maďarů a Němců můžete jít s námi.“

Tuto větu si Ivan vyslechl na louce, kde stál v nástupu před Svobodovým armádním sborem. Ivan Pap si spolu s ostatními vyslechl své povinnosti atd...

„Upozornili nás, že to, co děláme, děláme dobrovolně a z dobré vůle. Tak jsme se přihlásili dobrovolně, i když jsme věděli všichni, že jdeme na smrt. Protože boj proti Němcům nebyl nikdy lehký.“ 

Úkolem armády bylo osvobodit Československo. Po absolvování lékařské prohlídky byl Ivan Pap přidělen ke kuchyni. Sám se hlásil jako kuchař. Zásoboval vojáky jídlem vždy ráno a večer pomocí koňského povozu. Přes den se bojovalo.

Stravu tvořily ruské polotovary, které se následně upravovaly, a další jídlo, jako například fazole a hrách, které se podařilo vojákům vyžebrat. Mezi hlavní potraviny patřil černý ruský chléb, který byl ovšem pečen s pískem a dalšími nečistotami. Vzhledem k tomu, že byl na frontě stálý hlad, nikdo si na stravu nestěžoval.

„Jedl jste, protože hlad byl veliký. A mladý kluci, ti mají hlad.“

Ivan spolu s armádou postupoval přes Slovensko dál na západ. Ve dne v noci se bojovalo.

„Němci se strašně bránili. Měli prostě příkazy od Hitlera, a ten byl pro ně bůh.“

Ivan Pap se s armádou protlačil přes Slovensko až na Moravu, kde byli velice srdečně přivítáni. Nic podobného předtím nikdy nezažil.

 „Byli jsme vítáni, jako bychom patřili přímo Moravanům. To jste neviděl to štěstí, tuvlasteneckou radost. Tekly nám z toho slzy.“

Během služby u armády se Ivanovi dařilo vyhýbat se nějakému většímu zranění. Pouze jednou byl lehce zasažen střepinou granátu. Jinak měl vždy štěstí. Například při pochodu k Trenčínu se těsně vyhnul nášlapné mině.

„Běžím, doháním svoji četu a najednou jsem se v běhu zastavil. Kdybych byl došlápl, tak jsme byli všichni zlikvidovaní.“ 

Podruhé s obrovským štěstím unikl smrti, když ohnutý nad zákopem poslouchal rádio. A v tom momentě přes něj přelétla mina. Díky tomu, že byl na svahu, se od něj mina odkutálela a Ivan přežil.

„Kdybych byl stál přímo, tak jsem to dostal do hlavy.“

U Kyjova Ivana Papa a jeho armádu zastihl mír.

Po válce:

V roce 1946 v Kroměříži Ivan Pap demobilizoval. V té době také žádal o tzv. paragraf 255, bohužel bezúspěšně, ačkoliv se domnívá, že na něj měl právo. Vrátil se ke kuchařině, do hostince ke kamarádovi do Strakonic. Práce s kamarádem mu však nevyhovovala. Po čase se v Duchcově (1947) seznámil se svou budoucí manželkou (Alžběta, roz. Wustlová, po otci Němka) a oženil se. Spolu zplodili dva syny a dceru. Po zbytek života pracoval ve sklárně v Duchcově.

1948:

„Mně to bylo protivné, samozřejmě, protože jsme si říkali: ‚Tak jako náš suverénní stát má být nějakým pacholkem Rusů?‘“

1968:

Nesouhlasil s okupací a na protest šel spolu s ostatními nespokojenci o půlnoci čtyři kilometry pěšky. Později dostal od komunistů nabídku ke studiu a vstupu do strany. Vše odmítl a do strany nikdy nevstoupil.

Současnost:

Ivan Pap žije v Teplicích se svou manželkou. Každý den se modlí a děkuje Bohu za svou záchranu.