„Tu noc sebrali hrozně moc otcových přátel, hlavně právníků, a nevědělo se ani, kam je odvezli. Mně byly necelé čtyři roky. Přesně, já jsem ležela v dětském pokojíčku, dříve to byl pokojík pro služku, nevešlo se tam víc než postel. Já jsem tam ležela, najednou se otevřely dveře, přišel tatínek a probudil mě a za ním stáli dva páni v kožených kabátech. Slyšela jsem nářek maminky. Táta mi řekl: ,Já teď musím odejít, nevím, na jak dlouho, buď hodná a poslouchej maminku, všechno dobře dopadne, hlavně poslouchej maminku.‘ Já jsem říkala: ,Kam jdeš, tatínku?‘ - ,Já ještě nevím.‘ Postavila jsem se v postýlce a chtěla jsem se mu pověsit kolem krku, ale ten chlap přišel, strhnul mi ruce a hodil mě zpátky na postel. Na to v životě nezapomenu, jak mě od toho voňavého teplého táty rve. Tak ho odvedli a půl roku jsme o něm vůbec nevěděli.“
„Po půl roce přišel mamince do kastlíku takový zmuchlaný papírek, kde bylo napsáno: ,Pán v kožené bundě byl převezen z Příbrami do Jáchymova.‘ Bylo to na zmuchlaném papírku divným písmem. Pak se za tím šlo, až se skutečně maminka dopídila, že je otec v Jáchymově v dolech a měli jsme i návštěvu, takže jsme za ním jeli. Ukázalo se, že jak ho převáželi, tak šel na malou stranu vedle šoféra, který je vezl, a on ho poprosil, aby to dal mamince vědět.“
„To byla pro celou rodinu strašná rána. Poprvé jsem vnímala, co to je totalita, kdy opravdu mohli udělat cokoli. Moje maminka šla po ulici, měla rukavice a klobouk, byla zima, byla hezky oblečená, protože z dřívějška měla hezké věci i kabelky. Proti ní šla paní, která jí ten klobouk strhla, začala po něm dupat a řekla: ,A ty rukavice sundáš, soudružko, taky.‘ To byla paní, která v ulici, kde jsme bydleli, byla předsedkyní takzvaného uličního výboru.“
„Ale vrátím se k té době, kdy jsem pracovala ve strojovně. Byla jsem tam nejen jediná žena, ale samozřejmě jediné dítě. Ta práce byla strašně těžká, tam byly stroje, které vyrábějí led. Jsou umístěné dole pod plochou, kde jsou černé chodby. Já jsem je musela promazávat, lézt po žebříku a dotahovat nějaké šrouby. Na tuhle těžkou, špinavou a nepříjemnou práci tam byli zaměstnaní také mongoloidi, nemocní lidé s Downovým syndromem, invalidi. Já jsem se jich ve čtrnácti šíleně bála. Byli málem dvakrát tak velcí, o té nemoci jsem samozřejmě jako dítě nic nevěděla, oni vydávali takové zvuky a kývali se, třeba mi chtěli něco říci. Já jsem se tak příšerně celé dva roky bála, myslím, že mě to mohlo i poznamenat. Měla jsem hrůzu jako o život. Tam bylo šero, špatný vzduch, pohybovali se tam ti obři, kteří toho moc nenadělali. Já jsem jim měla navíc říkat, co mají dělat. Bylo to hrozné.“
Nevím, jak dlouho budu pryč. Hlavně buď hodná a poslouchej maminku
MUDr. Anna Pánková
zdroj: dobová archiv pamětnice, současná foto A. Jelínková
zdroj: dobová archiv pamětnice, současná foto A. Jelínková
Stáhnout obrázek
MUDr. Anna Pánková, rozená Jírová, se narodila v lednu 1945 v Praze ve smíšené česko-židovské rodině. Otec pocházel ze židovské nenábožensky založené rodiny usazené na Slovensku, matka byla Češka. Sňatek otce za války ochránil před transportem do koncentračních táborů, manželé ale nesměli žít ve společné domácnosti. Po válce otec pracoval jako právník na ministerstvu průmyslu, matka - výtvarnice zůstala v domácnosti. V roce 1949 otce Anny zatkli a společně s několika přáteli podobného smýšlení skončili v táboře nucených prací. To obnášelo dva roky dřiny v dolech na Příbramsku a v Jáchymově. Otcovo uvěznění naprosto změnilo sociální status rodiny - matka byla těžko zaměstnatelná, otec po propuštění pracoval v podřadných profesích a živil rodinu překlady. Anna, ač žákyně se vzorným prospěchem, nedostala od uličního výboru doporučení ke studiu na střední škole a ve čtrnácti letech musela nastoupit do výroby. Pracovala ve strojovně zimního stadionu na Štvanici. Po dvou letech dostala povolení studovat večerní školu pro pracující a později byla přijata z dělnické profese ke studiu lékařské fakulty. V srpnu 1968, kdy byla studijně v Londýně, zvažovala emigraci, k níž byla nabádána svými rodiči. Lékařskému povolání se věnovala celý svůj profesní život. Paní Anna Pánková žije střídavě ve Františkových Lázních a v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
