Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Šimon Pánek (* 1967)

• narozen 27. prosince 1967 v Praze

• otec politický vězeň 50. let, matka kunsthistorička, rozvedli se v době normalizace

• v dětství a dospívání záliby: turistika, biologie, příroda

• nedokončil studium Přírodovědecké fakulty UK, obor biologie

• v roce 1988 organizoval sbírku pro Arménii zasaženou zemětřesením

• roku 1989 spoluzaložil studentské hnutí STUHA

• v listopadu 1989 zvolen do předsednictva koordinačního studentského centra

• člen Občanského fóra a vyslanec zvláštního týmu Václava Havla, který jednal o vytvoření nové demokratické vlády.

• za OF v roce 1990 kooptován do Federálního shromáždění, odmítl

• mandátu se vzdal i poté, co byl řádně zvolen v červnu 1990

• po revoluci 1989 pracoval v soukromé informační agentuře Epicentrum, spoluzaložil Nadaci Lidových novin - pozdější nadaci Člověk v tísni

• působil v Kanceláři prezidenta republiky a věnoval se filmové produkci

• účastnil se humanitárních misí do Náhorního Karabachu (1990), Bosny (1992), Afghánistánu (2001), Iráku (2003), na Haiti (2010)

• v roce 2022 byl ředitelem společnosti Člověk v tísni

„U nás doma se nikdy nemluvilo o penězích, o majetku, o tom něco mít. Ale o tom něco prožít, něco umět, s někým se vidět. Rodiče nás vedli velmi hodnotově - že je důležité dělat správné věci, o věcech přemýšlet, vzdělávat se. To mě formovalo,“ ohlíží se Šimon Pánek za svým dětstvím. 

Narodil se 27. prosince 1967 v Praze. Jeho otec Bohumil Pánek byl jako mladík v první polovině padesátých let vězněn v uranových dolech na Jáchymovsku. V roce 1953 odtamtud uprchl, ale znovu ho chytili a nakonec se dostal domů až na amnestii roku 1960. „O věznění doma nikdy nemluvil. Musela to být strašlivá zkušenost, která ho odsunula do vlastního vnitřního světa. Byl to nicméně nesmírně vyrovnaný člověk, který na mě působil jako velká jistota,“ říká Šimon Pánek o svém otci, který v šedesátých letech pracoval jako skladový dělník a později učitel cizích jazyků. Matka se zabývala kunsthistorií a díky ní se u nich doma scházeli výtvarníci pohybující se na pomezí oficiální a zakázané kultury. 

V době, kdy Šimon začal navštěvovat základní školu, se jeho rodiče rozvedli. Nové obzory mu otevřel matčin nový partner Jiří Tichý, signatář Charty 77. „Byl laskavý a velmi otevřený, co se týče informací - například mi ukazoval časopisy z roku 1968. Samozřejmě jsem věděl o tom, že doma přepisuje na stroji časopis Informace o Chartě 77, to nešlo utajit.“ 

Euforický zážitek svobody na demonstraci

Rodina Šimona Pánka nicméně nebyla naplno součástí disentu, prožíval spíše běžné dětství jako chlapec se zájmem o přírodu a táboření. Od devíti let chodil do pionýrského oddílu navazujícího na skautský program. Jako čtrnáctiletý v roce 1982 se s ním zúčastnil první velké výpravy do rumunského pohoří Muntii Rodnei, která se stala první z dlouhé řady jeho výprav do divoké přírody východní Evropy a Asie. Později, už jako devatenáctiletý, se s vedením oddílu nepohodl a s několika dalšími založili vlastní oddíl Dobromysl, který už byl nezávislý na režimních strukturách. 

Zájem o přírodu motivoval také jeho další studium: po maturitě nastoupil na přírodovědeckou fakultu. „Jezdili jsme na Balkán, do Sovětského svazu, na Kavkaz, na Sibiř, ke Kaspickému moři. Velmi silná výprava byla do Tuvi na Sibiři v roce 1989, kde jsme dva týdny kráčeli po horských hřebenech v hustém porostu mladých stromků, mezi nimiž jsou napadané vzrostlé stromy, s bagáží na měsíc v batohu na zádech. Bylo to neuvěřitelně vyčerpávající, fyzicky i mentálně.“ Na druhou stranu se v Sovětském svazu té doby setkával s intelektuálně svobodnější atmosférou než u nás. 

V den dvacátého výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, 21. srpna 1988, se Šimon Pánek poprvé zúčastnil demonstrace na Václavském náměstí: „Ten zážitek byl formativní,“ konstatuje. „Ty tři až pět tisíc lidí, shromážděných v horní části Václavského náměstí, se spontánně vydaly průvodem směrem dolů a dál na Staré Město. Lidé na nás volali z oken a tleskali. Ten pocit byl nesmírně euforický. Najednou jsem měl velmi silný pocit svobody, něčeho zcela nového. Nikdo nás nezastavil, teprve když jsme se přes Staré Město dostali k Vltavě, k Národnímu divadlu a po Národní třídě jsme se vydali zpět k Václaváku, na Jungmannově náměstí jsme narazili na první řadu policistů.“ 

Na studentskou demonstraci se bude hůř útočit 

Na další demonstrace se Šimon Pánek vracel už cíleně, přestože v brzký rozpad komunismu v té době nedoufal: „Nebyli jsme schopni nahlédnout, že komunismus se rozpadá, přestože se ukazovala jeho prázdnota. Režimu nevěřili už ani sami komunisté. Přesto jsme v té době stále ještě měli pocit, že daná situace je zakonzervovaná na léta dopředu.“ 

V době Palachova týdne na začátku roku 1989 se začal scházet s dalšími studenty, mimo jiné i Martinem Klímou z matematicko-fyzikální fakulty, kteří si uvědomovali, že studenti se demonstrací často neúčastní, protože o nich nevědí. Začala vznikat myšlenka na založení nezávislé studentské organizace, která později dostala název STUHA. Kromě Šimona Pánka a Martina Klímy byli u zrodu například Marek a Martin Bendovi nebo Jiří Dienstbier mladší. 

„Na podzim 1989 někdo přišel s nápadem udělat studentskou demonstraci,“ vzpomíná Šimon Pánek. Studenti se rozhodli cíleně využít data 17. listopadu 1989, k němuž se komunistický režim hlásil, propagoval jej jako Mezinárodní den studentstva. „Říkali jsme si, že komunistům se na to bude hůř útočit, když to bude studentská demonstrace v toto symbolické datum,“ vysvětluje Šimon Pánek. 

Asi dva týdny před stanoveným datem oslovil členy Stuhy zástupce městské vysokoškolské rady SSM s kontroverzní nabídkou: když nechá Stuha na demonstraci na Albertově vystoupit představitele SSM, oni zařídí, že demonstrace bude povolená. „V rámci Stuhy došlo ke konfliktu mezi idealisty a pragmatiky. Idealisté říkali: ,S ďáblem nic! Nelze se s ním domlouvat.’ Ale pragmatici nakonec převážili, došlo k jakési dohodě a demonstrace na 17. listopadu skutečně byla povolena. A to byl game changer.“ 

Povolená demonstrace přilákala daleko více účastníků, z toho prostého důvodu, že bylo možné ji propagovat pomocí plakátů (kdežto o dřívějších demonstracích se lidé dozvídali jen opatrnou ústní šeptandou). Mnoho studentů navíc dokázalo odložit obavy, že účastí na demonstraci riskují vyhození ze školy. U zbytku veřejnosti podle Šimona Pánka naopak sehrál důležitou roli fakt, že demonstrace byla studentská. Policejní jednotky tentokrát nezasahovaly proti anonymním disidentům či podezřelým „živlům“, ale proti běžným mladým lidem, jejichž rodiče žili po celém Československu. Falešná zpráva o smrti studenta Martina Šmída nebyla podle Šimona Pánka až tak důležitá. Masakr na Národní třídě by stejně zapůsobil i bez ní, i když smrt mladého člověka jistě zapůsobila jako emoční katalyzátor. 

Sovětská ambasáda slíbila: krveprolití nebude

Šimon Pánek osobně se demonstrace na Národní třídě neúčastnil, byl v té době na brigádě na Šumavě. Když se z vysílání Hlasu Ameriky dozvěděl o dění v Praze, snažil se co nejrychleji vrátit. Už o víkendu se účastnil živelného setkání budoucích studentských vůdců na kolejích Větrník, kde byl také Martin Mejstřík, Monika Pajerová, Martin Klíma či bratři Bendovi.

Na jednotlivých fakultách současně začaly vznikat stávkové výbory. Jejich zástupci se scházeli zprvu v divadle DISK, vzápětí vzniklo studentské koordinační stávkové centrum na katedře režie DAMU v Řetězové ulici. Zde Šimon Pánek s dalšími členy vedení žili několik týdnů: „Spalo se na kobercích ve spacácích. V malé posluchárně sedělo kolem stolů deset až dvacet lidí u telefonů. Tam se přijímaly telefonáty, dopisy, telegramy, finanční podpora. Chodili tam zahraniční novináři a organizovaly se výjezdy mimo Prahu. Bylo tam neprůhledno přes kouř. Kouřilo se pořád, i když jsme dodržovali úmluvu, že studentská stávka bude bez alkoholu. Později jsem se dozvěděl, že když jsem přijel zpátky na fakultu přírodovědy, uklízeli přede mnou lahve od alkoholu, protože tam se to tak důsledně nedodržovalo,“ vzpomíná Šimon Pánek. 

Během prvního týdne od 20. listopadu 1989 se do koordinačního centra donesly zprávy o podezřelých pohybech policejních aut a jednotek Lidových milicí, které prý byly sváženy do Prahy ze vzdálenějších koutů republiky. Tyto informace studenti dostávali zejména od pražských taxikářů, kteří fungovali jako jakási informační síť. „Zejména úterý 21. listopadu bylo tenzní, plné stresu. Já jsem takový typ, že když se něco začne dít, už nepřemýšlím o rizicích. Ale někteří lidé to prožívali hůř. K našemu pocitu jistoty nepřispívalo ani to, že budova v Řetězové byla v rekonstrukci a kolem domu stálo lešení. V jednu chvíli jsme se kolektivně ocitli na hranici paniky. Řešilo se, jestli budovu neopustit. V té chvíli si vzal slovo Martin Klíma a pronesl projev: ,Svolali jsme demonstraci na Albertov, vystoupili jsme tam, vyhlásili jsme stávku. Všichni jsme známí na svých fakultách. Pokud se něco stane, stejně si pro nás zítra nebo pozítří přijdou. Opouštět toto místo nemá smysl.’ Tím uklidnil atmosféru ve stávkovém centru,“ popisuje Šimon Pánek dramatické chvíle obav. Studenti podle jeho slov sepsali „prohlášení ke všem vládám světa a OSN“, v němž informovali o nenásilných demonstracích, a doručili toto prohlášení na americkou a sovětskou ambasádu. Ze sovětského velvyslanectví dostali po několika hodinách vzkaz: „Nebojte se, krveprolití nebude.“

První dny po 17. listopadu Šimon Pánek zároveň popisuje jako „informační válku“, kdy média byla ještě pod kontrolou KSČ a necenzurované informace přicházely pouze přes zahraniční rozhlas a osobní kontakt. „Během těch prvních dnů jsme pochopili, že je potřeba vyjíždět z Prahy, do okresů, městeček a mluvit s tamními lidmi,“ říká Šimon Pánek. Srovnává tuto strategii studentů s opačnou taktikou studentské okupační stávky na podzim roku 1968: „Studenti se tehdy zabarikádovali na fakultách, nešli ven a doufali, že to nějak zafunguje. To byla taktická chyba. Zůstali tam zabarikádovaní tak dlouho, až si pro ně policie přišla.“

Komunisté na poslední chvíli svolili k vyjednávání

Za zlomový okamžik listopadových událostí Šimon Pánek považuje pátek 24. listopadu 1989, kdy rezignovalo celé vedení ÚV KSČ v čele s Milošem Jakešem. „Měl jsem pocit, že to vzdávají. Ten pátek byl určitě euforizující. Navíc následovaly obrovské demonstrace na Letné v sobotu a v neděli, a v pondělí byla generální stávka.“ 

Komunisté se nejprve pokusili nabídnout vládu jen s „kosmetickou“ úpravou, v poměru patnácti komunistů vůči pěti nestraníkům. „Občanské fórum mělo pocit, že to je velký pokrok. Ale dynamika ulice by v té době už takovou kosmetickou změnu nepřijala. Studenti se usnesli, že budou stávkovat, dokud nebude zrušen ústavní článek o vedoucí úloze KSČ a nebude úplně nová vláda,“ vysvětluje Šimon Pánek. 

On sám se stal zástupcem studentů v týmu, který u kulatého stolu vyjednával složení nové vlády. „Že jsem tam byl, bylo dílem náhody. Václav Havel měl asi pocit, že dokážu dobře formulovat. Ale klidně tam mohl být někdo jiný,“ konstatuje skromně Šimon Pánek. Zažil bizarní setkání s dočasným tajemníkem ÚV KSČ Zdeňkem Urbánkem i finální jednání s Mariánem Čalfou, kterého považuje za mimořádně dobrého vyjednavače. Když mu představitelé Občanského fóra vyslovili na počátku jednání nedůvěru, nenechal se tím rozhodit. „Čalfa si to vyposlechl a řekl: ,No dobře, a teď pojďme jednat.’ Úplně to po něm steklo a zachoval klid profesionálního hráče. Pochopil, že komunismus se rozpadá a že je lepší se s protivníkem domluvit, než setrvávat na svých pozicích. Když s protivníkem sedíte kolem stolu, pijete čaj a kultivovaně diskutujete, těžko s ním můžete vyrazit dveře. Najednou je to partner v jednání, ne nepřítel v konfliktu,“ popisuje Šimon Pánek změnu situace. KSČ tím podle něj i do budoucna získala jistý kredit: zachovala se konstruktivně a kultivovaně předala moc. „Určitě tím přispěli k tomu, že ke komunistické elitě se později přistupovalo velkoryse a v rukavičkách,“ konstatuje. 

Dalším důvodem, proč se k potrestání komunistických špiček přistupovalo nedůsledně, podle něj byla i určitá ješitnost vítězů sametové revoluce: „Nejsme jako oni, máme čisté ruce. Nebudeme se s nimi špinit.“ 

Užíval jsem si možností svobody 

V červnových volbách roku 1990 Šimon Pánek kandidoval na kandidátce Občanského fóra v Ostravě. Do parlamentu ale ve skutečnosti nechtěl, netoužil po kariéře v politice, a tak se nechal napsat na nevolitelné třinácté místo kandidátky. Nepočítal ovšem s tím, že preferenční hlasy ho jako v té době již mediálně známého studentského vůdce vynesou až na druhé místo, hned za lídra kandidátky Václava Klause. Svého poslaneckého mandátu se vzápětí vzdal, protože si chtěl především užít svobodu a nové možnosti. Zahrál si jednu z hlavních rolí ve filmu Ireny Pavláskové Corpus Delicti, spolu s Jaromírem Štětinou se účastnil sjezdu sibiřské řeky Nižna Tunguska. Na několik měsíců odcestoval do Indie a Nepálu, kde propadl okouzlení místními rukodělnými výrobky, zejména textilem a stříbrnými šperky. „Moc mě bavilo je tam nakupovat, hovořit s těmi lidmi, smlouvat o ceně, porozumět jejich řemeslu,“ vypráví. Rozhodl se začít je dovážet do Čech. Tak se zrodila dodnes známá značka Sanu Babu, kterou vlastnil spolu se svou tehdejší partnerkou a kamarádem. „Bavilo mě to organizovat. Logistika a organizace, pro to jsem asi měl talent. Ale strašně mě nebavilo to tady prodávat,“ vysvětluje, proč se svého podílu v Sanu Babu posléze zbavil. 

První humanitární pomoc, v níž se angažoval, směřovala již v prosinci 1989 do Rumunska, další pak roku 1990 uprchlíkům z Náhorního Karabachu. „Nevěděl jsem ještě, že budu budovat nevládní organizaci, nevěděl jsem ani, co je to občanská společnost. Ale měli jsme pocit, že s příchodem svobody přestává fungovat ta klec, ve které jsme byli zavřeni. A spolu s tím přichází spoluzodpovědnost za to, co se děje mimo tu klec,“ vysvětluje své pohnutky. Osobností, která ho zpočátku inspirovala, byl Jaromír Štětina, který jako novinář sledoval rozpad SSSR a následná národnostní pnutí v nástupnických státech. 

„Komunisté národnostní rozpory násilím potlačovali, tvrdili, že v komunismu nic takového není důležité. Jenže pod pokličkou ten konflikt stále doutnal. A když se po roce 1989 poklička papiňáku nadzdvihla, konflikty explodovaly,“ vysvětluje Šimon Pánek. Národnostní konflikty podle něj navíc nevzplály samy od sebe, byly rozdmýchávány postkomunistickými politiky, kteří v nich ucítili příležitost. 

Tak tomu podle něj bylo zejména ve válce v bývalé Jugoslávii. „Rozpoutat válku na etnickém principu je poměrně snadné, ale zastavit ji, najít řešení, je nadlidský úkol,“ konstatuje. Vznikající organizace, kterou začal budovat, využila velké ochoty našich občanů spontánně pomáhat, přestože tato tradice byla za komunistů zprofanována formálními příspěvky na Fond solidarity. 

Uprostřed ostřelovaného Sarajeva

Vznikající organizace se nejprve propojila s redakcí Lidových novin. „Když lidé viděli v televizi hořící Sarajevo, ptali se, jak tam tu humanitární pomoc dostaneme? Odpovídali jsme jim, že my, tedy já, Šimon Pánek, a Jaromír Štětina sedneme do náklaďáku a dovezeme pomoc až na místo,“ popisuje začátky organizace Člověk v tísni (která tehdy ještě působila pod názvem Nadace Lidových novin). Zakladatelé byli od začátku orientováni na to, aby zjišťovali skutečné potřeby obyvatel v místech, kam přijíždějí pomáhat. Do obleženého Sarajeva vozili například nutričně kvalitní výživu pro těhotné a kojící matky, léky a další životně důležité potřeby. Mnohokrát zažili, že když nákladní automobil projížděl s vypnutými světly v úseku před Mostarem v kaňonu řeky Neretvy, kulky ostřelovačů škrtaly o asfalt silnice před nimi a odskakovaly od nich gejzíry jisker. 

Humanitární činnost se zprvu propojovala s činností válečných reportérů, později ovšem tuto linku opustili: „Humanitární organizace, na rozdíl od novinářů, kladou otázku bezpečnosti velmi vysoko. Zatímco novinářům jde o skvělé záběry a dramatické okamžiky, humanitárním pracovníkům jde o to, aby se nikomu nic nestalo. Neženou se tedy do první linie,“ vysvětluje Šimon Pánek. „Ale zpočátku jsme si tu zodpovědnost neuvědomovali. V těch prvních dvou letech jsme byli napůl novináři, napůl humanitární pracovníci. Tam jsme vozili pomoc, zpátky svědectví. To už je dnes těžko představitelné,“ konstatuje Šimon Pánek. 

Vzpomíná, jak on sám se jednou vydal s kamerou natáčet na hřbitov, zřízený v Sarajevu nově na fotbalovém stadionu. „Původní hřbitovy byly na kraji města, často na kopcích nad Sarajevem, které byly ještě víc ostřelované, ještě víc rizikové než centrální město. Takže místní začali kopat hroby na fotbalovém hřišti, odstranili branky a ukládali tam mrtvé. Vydal jsem se tam natáčet. Když jsem na hřiště přicházel s kamerou, uslyšel jsem zvuk, který jsem do té doby neznal, ale okamžitě jsem pochopil, co to je: několik metrů od hlavy mi prosvištěla kulka. Ostřelovač mě uviděl, jak tam natáčím, a zamířil na mě. Novináři byli často na mušce paramilitárních jednotek Radovana Karadžiče, které obléhaly Sarajevo, protože ovlivňovali veřejné mínění v Evropě. Za první kulkou následovaly další, takže jsem skočil do jednoho čerstvě vykopaného hrobu. Kamera pořád snímala, později jsem v ní našel záběry bláta v hrobě. Tam jsem ležel a klepal jsem se. Po nějaké době jsem sebral odvahu, popadl kameru a odběhl do úkrytu.“ 

Šimon Pánek podle svých slov při své humanitární činnosti málokdy zažil konfrontační setkání s nepřátelsky naladěnými vojáky. „Většinou stačilo vysvětlit, kdo jsme, co děláme, ukázat jim seznamy humanitární pomoci, kterou převážíme, říci jim: ,Tak se podívejte do těch náklaďáků, prohlédněte si to.’ Stačilo se nebát. Je důležité, když z vás druhá strana cítí, že jste si svou věcí jisti, že neděláte nic špatného, že nemáte co skrývat. To mi vždycky fungovalo. Klid a sebejistota působí na každého.“ 

Po válce v Bosně se Člověk v tísni angažoval ve válečných konfliktech a živelních pohromách i v dalších částech světa, během povodní na Moravě roku 1997 začal pomáhat i v České republice. Šimon Pánek také zmiňuje založení filmového festivalu Jeden svět s tematikou lidských práv, na němž se podílel zejména jeho spolupracovník Igor Blaževič. 

Lidskoprávní aktivity Člověka v tísni

V druhé polovině devadesátých let začal Šimon Pánek na pozici ředitele Člověka v tísni pociťovat vyhoření. V roce 1997 proto funkci na čas opustil a do roku 1999 pracoval jako poradce - podle svých slov „zaměstnanec kanceláře“ - prezidenta Václava Havla. Po dvou letech se však vrátil k práci v Člověku v tísni, protože zjistil, že mu více vyhovuje svobodnější prostředí nevládní organizace. 

Člověk v tísni se v té době - vedle humanitární pomoci - stále více začal zabývat také podporou obhájců lidských práv, bloggerů, environmentálních organizací, organizací bojujících za práva menšin a uprchlíků. Velkou roli v tom sehráli Bělorus Vladislav Jandjuk a Kubánec Frank Calzon - oba oslovili Člověka v tísni s nabídkou, aby organizace pomáhala v jejich zemích a upozorňovala na bezpráví, která se tam dějí. „Tito dva lidé se stali katalyzátory našeho uvědomění, že pracujeme ve válkách, které vypukly po pádu komunismu v důsledku toho, jak komunismus nakládal s otevřenou debatou - ale přitom jsme zapomněli na tíseň nesvobody,“ vysvětluje Šimon Pánek. Díky nim se tak Člověk v tísni začal více angažovat v zemích, kde komunistické a podobné režimy dosud nepadly. Lidskoprávní program začal fungovat také ve Venezuele a Nikaragui, zemích pod autoritářskými vládami. Druhým těžištěm působení organizace se stal prostor postsovětských republik. 

„Náš pohled na lidská práva se rozšířil,“ konstatuje Šimon Pánek. „Už nejde jenom o práva politická. Posílila témata spojená s genderem, sexuálními menšinami, korupcí. V mnoha zemích jde o práva na využívání přírodních zdrojů, práva majetková, týkající se vlastnictví půdy. Developeři v těchto zemích často mimo jakoukoli demokratickou kontrolu decimují životní prostředí. I to je téma, které souvisí s lidskými právy.“ 

První úspěchy v Afghánistánu

Do Afghánistánu Šimon Pánek poprvé vstoupil v roce 2000. „Bylo to ve vysokých horách Pamíru. Hraniční přechod tam vede přes horskou říčku, všude okolo jsou horské vrcholy dosahující šesti sedmi tisíc metrů. Ta země mě okamžitě uchvátila svou syrovostí, bezprostředností místních lidí. Černý čaj, kousek chleba a hrst rozinek tam chutná jako královské jídlo. Málo míst na světě má tak zvláštní a přitom surovou energii,“ vypráví Šimon Pánek. 

O rok později, v září 2001, pobýval v západním Tibetu. O útoku na newyorské Světové obchodní centrum 11. září se dozvěděl až o několik dnů později, když dorazil do nejbližšího města. „Nebyl jsem zasažen tou první vlnou zděšení, paniky, možná i obavy z války. Měl jsem to přefiltrováno tou dobou, kdy jsem šlapal po Tibetu s batohem,“ říká Šimon Pánek. 

Po vstupu Spojených států do Afghánistánu velmi rychle došlo k pádu Tálibánu. Vznikl tak prostor pro práci humanitárních organizací. „Situace tam byla velice drakonická. Kromě toho, že místní farmáře decimovalo sucho a Tálibán, byli také velice demotivovaní. Úspěšní farmáři mohli s jistotou očekávat, že jim Tálibán sebere úrodu. Úspěšní obchodníci přestali obchodovat. Země zchudla i tím, že němělo smysl se o nic snažit - chovat dobytek, nabízet služby, otevřít čajovnu. Bylo nebezpečné o cokoli se snažit, protože když jste měli víc než minimum, hrozilo nejen, že vám to zkonfiskují, ale také, že vás zabijí. To byl další dopad vlády Tálibánu, kromě toho, jak tmářsky se choval k ženám a ke vzdělání, dovedl zemi na pokraj ekonomicky-sociálního krachu,“ líčí Šimon Pánek situaci před vstupem Člověka v tísni. 

Když jeho organizace přijela do Afghánistánu, hledala nejen zázemí, vlastní kancelář a zaměstnance z řad místních lidí, ale také vlastní pole působnosti. Kolem města Mazár-e Šaríf byly obrovské tábory uprchlíků, kteří přestali hospodařit na venkově a opustili zchudlé vesnice. Zaměstnanci Člověka v tísni mezi ně chodili a ptali se místních na jejich potřeby. „Nejdříve mluvili o to, že potřebují víc jídla, víc stanů, víc dek. Ale nakonec při jednom sezení mi jejich stařešina řekl: ‚My se potřebujeme vrátit do svých vesnic. Potřebujeme znovu začít žít svůj život.‘“ 

Tak vznikl nápad, že Člověk v tísni bude organizovat návraty uprchlíků do podhorských vesnic. Vesničané dostávali při návratu balíky, v nichž našli nejzákladnější potřeby na to, aby znovu mohli začít hospodařit: plachty na provizorní zastřešení domu, vybavení domácnosti, jídlo, osivo, nářadí. 

Obyvatelstvo Afghánistánu bylo vůči humanitárním pracovníkům zprvu naladěno velmi vstřícně. „Prapor na našem autě byl naší ochranou, tak to ze začátku fungovalo. Dnes naopak v Afghánistánu všichni jezdí v co největším utajení, nikdo neví, kdo je kdo a co se může stát,“ říká Šimon Pánek v létě 2021, těsně poté, co se z Afghánistánu stáhli zahraniční vojáci. Mírumilovně probíhala i vyjednávání s ozbrojenci z Tálibánu: „Vyjednávání s někým, kdo má přes rameno kalašnikov, člověk začne třeba tím, že mu nabídne cigaretu a pozdraví ho ve správném jazyce. V Afghánistánu se musíte chovat uctivě, ale přitom sebevědomě,“ vysvětluje Šimon Pánek. Na nejvyšší úrovni podle něj nedocházelo k tomu, že by velitelé rozkrádali humanitární pomoc. „Spíše se nám dělo, že ex post jsme zjistili, že od příjemců naší pomoci se očekávalo, že veliteli z ní odevzdají desátek. To se řeší velmi těžko. Oni tím platí za svou ochranu, odvádějí něco jako daň.“

První úspěchy v Afghánistánu se nicméně dostavily velmi rychle. Neosetá pole, zdevastované zeleninové zahrady a domy se slepými okny, mezi nimiž pobíhaly bosé špinavé děti, se velmi rychle zkultivovaly. Pole a zahrady se znovu zazelenaly, na pastvinách se znovu objevil pasoucí se dobytek. „Ten první posun byl velmi výrazný, samozřejmě i proto, že předtím byl Afghánistán jednou z nejchudších zemí na světě,“ konstatuje Šimon Pánek. 

Tálibán se vrací k moci

V následujících letech ale znovu došlo k pozvolnému vzestupu Tálibánu a jeho návratu k moci. „Jeho návrat není otázkou posledního roku či dvou,“ vysvětluje Šimon Pánek. „Osobnosti spojené s Tálibánem se jako silné figury a kmenové autority objevovaly posledních deset dvanáct let. Postupně šířily svůj vliv. Ne nutně vlivem ozbrojených jednotek, často spíš ideově.“ 

Značnou roli v tom sehrála přítomnost amerických vojáků, která podle Šimona Pánka nebyla příliš citlivě řízená a k místním lidem se chovala se směsí strachu a arogance. On osobně je velkým odpůrcem toho, aby armáda poskytovala zároveň humanitární a rozvojovou pomoc prostřednictvím takzvaných PRT, provinčních rekonstrukčních týmů. V očích místních obyvatel je pak totiž obtížnější odlišit ty, kteří v jejich zemi pomáhají, a ty, kteří bojují: „Když se míchá aspekt pomoci a aspekt bojový, pro nás to znamená porušení principu ochrany humanitárních organizací. Oslabuje se nepsaný princip ochrany lidí, kteří nemají s armádami nic společného. Kvůli tomu jsou daleko častějším terčem vražd a únosů. Počet pracovníků, kteří přišli o život, se zvýšil o stovky procent.“

Šimon Pánek je prozatím (v létě 2021) velmi opatrný s odpověďmi na otázku, zda a jak bude Tálibán omezovat humanitární aktivity Člověka v tísni: „My víme, že naše aktivity byly Tálibánem vědomě tolerovány a teprve uvidíme, jak to bude vypadat do budoucna. Prozatím Tálibán říká, že pomoc vítá, a nestaví se proti ní.“ Současný Tálibán je podle něj méně tmářský než býval před čtvrt stoletím, tvrdí, že vítá rozvojovou pomoc a přitakává vzdělávání. „Ale co bude za půl roku, za rok, to teprve uvidíme,“ dodává Šimon Pánek. 

Doposud se jeho zaměstnanci cítili v zemi relativně v bezpečí, až na tragický incident v roce 2015, kdy během cíleného útoku zahynulo devět zaměstnanců Člověka v tísni z řad místních obyvatel. Podle Šimona Pánka šlo o vyřizování regionálních účtů, a nikoli o akci nařízenou vedením Tálibánu. 

Po americké invazi v Iráku

Na jaře 2003 se Šimon Pánek účastnil pomoci Člověka v tísni v Iráku, kam v té době vstoupila armáda USA. Ve srovnání s Afghánistánem v zemi vládla odlišná atmosféra: nebyl tam hlad, společnost byla vzdělanější a modernější. Člověk v tísni se zde zaměřil na postupné znovuotevírání místních škol, rozběhl i programy na podporu místních nevládních organizací. „Dávali jsme dohromady většinou mladé lidi ze vznikajících organizací s ustanovenou samosprávou a novináři. Předávali jsme jim vlastní zkušenost, jak jsme to ladili po pádu komunismu,“ říká Šimon Pánek. Aktivity Člověka v tísni ovšem rychle skončily, když na jihu došlo k radikalizaci šíitských milicí, které začaly kontrolovat veřejný prostor. 

Na tažení USA proti Iráku, které zahájil prezident George Bush jr., se dívá do jisté míry kriticky. „Možnost intervence proti Saddámu Husseinovi jsem schvaloval, ale postupem času jsem názor do určité míry změnil,“ konstatuje. Akce, která neměla podporu OSN, se podle něj stala neblahým precedentem, který umožnil, že později se takto začalo chovat i Rusko, například během války v Sýrii. 

Druhým problematickým momentem podle něj byla zoufalá nepřipravenost mírové části celé akce. Zatímco vojenské obsazení Iráku proběhlo hladce, následné budování země a její politické správy bylo značně nepromyšlené a vedlo to k vleklým konfliktům, posléze i k nárůstu vlivu Islámského státu. To vše podle něj způsobilo, že v současnosti (začátek 20. let 21. století) jsou podmínky pro působení humanitárních organizací výrazně obtížnější než před dvaceti lety. 

Haiti - dvě stě tisíc mrtvých a státní den smutku

„Začátek humanitární operace je náročná, ale strhující disciplína. Přijedete někam, kde vypukla válka, padl režim, došlo tam k přírodní katastrofě, a během pár dnů musíte vytvořit zázemí pro svůj tým, zajistit komunikační možnosti. Uschovat peníze přivezené v hotovosti, udělat průzkum situace, koordinovat činnost s ostatními organizacemi, získat mapy a najímat první zaměstnance,“ vypočítává Šimon Pánek. Pro něj osobně bylo jednou z posledních akcí Člověka v tísni, jíž se účastnil v prvním sledu, zemětřesení na Haiti roku 2010. Při příjezdu do země byl pro něj nejsilnější čichový vjem při příchodu do města Port-au-Prince, kde se v sutinách rozkládalo na dvě stě tisíc mrtvých těl. Katarze naopak přišla čtyřicátý den po zemětřesení, kdy země vyhlásila oficiální den smutku. „Pozůstalí po lidech, kteří zahynuli ve válkách, se často se smrtí svých blízkých nesmíří po celá léta i desetiletí. Kladou si otázku, proč zrovna oni? Naproti tomu u živelních katastrof přichází smíření rychleji, přirozeněji. Lidé to berou jako zásah shůry, kterému se nedalo zabránit,“ konstatuje Šimon Pánek. Tak tomu podle něj bylo právě i při zemětřesení na Haiti. 

Demokracii lidé chtějí, jen tomu tak někdy neříkají

„Je otázka, jak moc máme obyvatelům jiných zemí nabízet své vlastní hodnoty. My jsme v tom byli vždycky docela opatrní,” konstatuje Šimon Pánek. Násilné prosazování demokratických principů ve společnosti podle něj nefunguje. Zdůrazňuje ale, že z rozhovorů s obyčejnými lidmi v jakékoli zemi světa nakonec vyplyne, že po benefitech demokracie touží skoro všichni, přestože demokracie jako abstraktní pojem pro ně často znamená „Ameriku“. „Když se zeptáte lidí, kteří jsou u moci v nedemokratických režimech, často připomínají historickou a kulturní odlišnost, která neumožňuje v jejich zemi zavést demokracii. Ale když se zeptáte lidí ,dole’, jestli by chtěli spolurozhodovat o tom, kde bude stát škola, jak se bude rozvádět voda, co se bude financovat ze státních peněz - řeknou vám, že to by samozřejmě chtěli. Základní slušné fungování společnosti chtějí skoro všichni. Nebezpečí je v tom, když se to prosazuje z pozice síly a moci, ať už vojenské, ekonomické nebo jiné.“

Na druhou stranu, i on sám se v cizích kulturách setkává s hodnotami, které ho inspirují: „V zemích, které nejsou tolik postaveny na výkonu, na sebe lidé mají více času. Jejich život je mnohem více postaven na prožitcích. Když se v Afghánistánu potkají dva chudí lidé na kraji silnice a začnou si povídat, rozdělají ohníček, udělají čaj, je z toho náhodného setkání tříhodinový rozhovor. Já bych si tohle ve svém životě nemohl dovolit,“ konstatuje. V našem způsobu života také podle něj chybí přirozené riziko: „Investujeme obrovské množství energie do toho, abychom vše zajistili, aby nás nic nepřekvapilo. Investujeme vlastně do toho, aby náš život byl co nejnudnější. Nečelíme skutečným výzvám. Na druhou stranu je náš život plný úzkosti z vysokých nároků, z nedostatků sociálního kontaktu. Ti lidé [v Afghánistánu] zažívají skutečná rizika častěji než my a jako společnost jsou odolnější. Mají větší schopnost prožitku a schopnost radovat se z mála. Obrovsky prožívají mezilidské vztahy. Zatímco západní demokracie, postavená na individuálních právech a individuálním úspěchu, preferuje hodnoty, které často směřují k osamělému životu.“ 

Začíná se formovat Společenstvo prstenu

V současnosti (leden 2022) podle Šimona Pánka svět prožívá jedno z nejsložitějších období od druhé světové války, kdy končí euroamerická dominance ve světě: „Jakkoli byla často nespravedlivá, stála na výdobytcích západní civilizace - svobodě a právech jednotlivce, demokratických principech, vnitřní zodpovědnosti.“ Nyní se podle něj svět stává multipolárním a přestává být předvídatelný. „Zejména chudší části světa se stávají kolbištěm silnějších států. Typická je Sýrie: za deset let války nebylo možné se v Radě bezpečnosti domluvit na bezletové zóně. Letadla tam deset let vraždí civilisty.“ 

Západ podle něj v současnosti „ztratil jistotu, že jeho hodnoty jsou ty nejlepší. Jako by najednou individuální svobody a práva, největší výdobytek demokracie, pro jistou část společnosti přestaly být důležité. Část lidí je ochotna přijmout raději jistotu pevné ruky. Na tom vyrůstají nejrůznější populisté. Nabízí iluzi, že nám vrátí zpátky svět, který tu byl před třiceti lety.“ Příčinou je podle něj mimo jiné příliš rychlý rozvoj informačních technologií, jenž způsobuje, že část lidí přestává rozumět světu okolo sebe a cítit se v něm komfortně. Mají pocit, že „čelo pelotonu“ se jim stále vzdaluje a pociťují velkou nejistotu. Na druhé straně hraje roli i zpohodlnění liberálních elit a absence skutečných výzev. „Část společnosti propadla dojmu, že hodnoty, které zvítězily před třiceti lety, jsou už navždy dané, že jsou neochvějnou jistotou. Teprve poslední dobou zjišťujeme, že za ně stále musíme bojovat.“ 

„Svět je v extrémně nebezpečné situaci a sám nevím, co nastane dál,“ říká Šimon Pánek. Zatím ale stále zůstává optimistou a uprchlické vlny proudící z východu na západ - nikoli naopak - podle něj dokazují, že lidé stále směřují za demokratickými hodnotami. Nacházíme se podle něj v období, kdy se - řečeno s příměrem z Tolkienova Pána prstenů - „začíná formovat Společenstvo prstenu a síla Saurona dominuje světu“. 

Šimon Pánek v lednu 2022 konstatuje imperiální ambice Putinova Ruska, které chce destabilizovat Evropskou unii. Věří však v budoucnost Západu, jehož ideje pořád mají obrovskou šanci ve světě v konkurenci jiných myšlenkových principů zvítězit. „Rozhodovat o svém životě, to chtějí lidé všude na světě.“ 

Mladým lidem, kteří nezažili totalitní režim, Šimon Pánek doporučuje především vzdělávat se, hledat vlastní kritický názor na svět a především nerezignovat. „Nerezignovat, nezabývat se jen sám sebou, o něco se dělit a nečekat zázraky. Pokračovat už jen proto, že věřím, že to je správné.“