Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mikuláš Pánek (* 1956)

• narozen 22. října 1956 v Olomouci

• v mládí se mimo jiné věnoval trampingu a hudbě

• zažil několik zásahů policejních složek na trampských výletech

• vystudoval divadelní fakultu Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU) v Brně

• vojenské službě se vyhnul fingováním psychické nemoci

• pět měsíců v psychiatrické léčebně v Kroměříži

• angažmá v HaDivadle v Prostějově, v Šumperku, ve Státním divadle Oldřicha Stibora v Olomouci (dnes Moravské divadlo)

• během sametové revoluce v roce 1989 se zapojil do divadelní stávky v Olomouci, moderoval diskuzní večery, organizoval demonstrace

• účastnil se ustavující schůze olomouckého Občanského fóra

• čtyři roky provozoval dabingové studio

• v době natáčení v roce 2022 se stále věnoval dabingu a bydlel v osadě Habartice na Šumpersku

Centrem revolučního dění v Olomouci se v listopadu 1989 stalo Státní divadlo Oldřicha Stibora (dnes Moravské divadlo). V jeho prostorách se pořádaly mítinky, založil se stávkový výbor a před budovou se pořádaly protirežimní demonstrace. „V té době jsem věděl, že není jiná možnost než do toho jít s plnou silou, otevřeným hledím, ať už to dopadne, jak to dopadne,“ vzpomíná na období plné euforie, ale i nejistoty Mikuláš Pánek, herec a jedna z vůdčích postav sametové revoluce v Olomouci.

Neměla na něj čas

Narodil se 22. října 1956 v Olomouci jako jediné dítě rodičům Miloslavovi a Věře. Oba rodiče hráli v divadle ve Varnsdorfu, kde také Mikuláš prožil první roky života. Svého otce ale téměř nepoznal, protože ten rodinu opustil jen několik měsíců po jeho narození. Těžce vytížená matka pak malého Mikuláše odkládala do týdenních jeslí. „Tam se dítě odložilo na celý týden a teprve na víkend šlo domů,“ dodává Mikuláš Pánek.

Matka pak ukončila angažmá ve Varnsdorfu a s Mikulášem a svým novým přítelem Jaromírem Milem se přestěhovala do Olomouce ke svým rodičům Svatoplukovi a Elfrídě Horským. Právě u nich pak Mikuláš strávil podstatnou část dětství. Do života rodiny tehdy zasáhla tragická událost. Krátce před narozením pamětníkovy sestry Jarmily Jaromír Mila v roce 1961 při práci na výškové budově nešťastnou náhodou zahynul.

Střet s režimem

V Olomouci matka opět hrála v divadle a poté učila na Lidové škole umění. K umění vedla i Mikuláše, který už od druhé třídy hrál na housle, později na kytaru a taky navštěvoval literárně dramatický obor vedený právě jeho matkou.

V době politického uvolnění během tzv. pražského jara Mikuláš docházel do 5. skautského oddílu Ostří hoši, ale nedlouho poté už v období normalizace podlehl trampingu a s přáteli se vydával na výlety po okolí. Vzpomíná, že jejich zjev a odlišný styl oblékání dráždil orgány státní moci. „Na vlastní oči jsem zažil jeden rozehnaný potlach, kdy najela posádka Veřejné bezpečnosti v autech, obklíčila nás v lese u ohně, prolustrovali a rozehnali, ale takových případů bylo spoustu,“ vzpomíná na zátah v roce 1973 v Hostýnských vrších.

Jako u mnohých mladých lidí jeho pohled na svět výrazně ovlivnila hudba. Vzpomíná, že ho silně zasáhly písně režimem zakázaného Karla Kryla, jenž s kamarády během vandrů hrával po hospodách. „Kupodivu přestože v těch hospodách seděli místní vesničané, kterým to třeba ne všechno muselo být po chuti, tak se nám nikdy nestalo, že by do hospody vtrhla nějaká hlídka Veřejné bezpečnosti a něco s námi řešila. To jsme měli asi štěstí,“ dodává.

Další potíže zažil během studií na gymnáziu. Od svých spolužáků se totiž lišil dlouhými vlasy a stylem oblékání. „Nosil jsem purpurové manšestrové džíny a k tomu nějaké křiklavé ponožky a tenisky, které jsem si vlastnoručně popsal názvy britských a amerických rockových kapel.“ Tím ale na sebe upozornil a v době vrcholící normalizace si na něj zasedl ředitel. Mikuláš Pánek vzpomíná, že kvůli tomu málem propadl u maturitní zkoušky. „Rozhodl se, že mě nenechá odmaturovat, aby mi to alespoň ještě trošku osladil. Takže jedna soudružka profesorka dostala za úkol, aby mě u maturity potopila. Naštěstí v maturitní komisi byli i rozumní lidé a nakonec mě propustili se čtyřkou na maturitním vysvědčení,“ vzpomíná Mikuláš Pánek, který tehdy podal přihlášku na divadelní fakultu Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU) v Brně. „Už v té době jsem si uvědomil, že to byla jedna z mála vysokých škol, na kterou bych měl šanci se dostat, protože se svým kádrovým profilem a s tím, co mi napíše soudruh ředitel do posudku, se jinam nedostanu,“ dodává pamětník, který měl v posudku také záznam o matčině angažovanosti v obrodném procesu během pražského jara.

Na JAMU ho přesto přijali, ale dalším potížím se nevyhnul. „Nicméně soudruh ředitel pořád nelenil a napsal na JAMU dopis, jak je to možné, že člověk z tak nespolehlivé rodiny se dostal na vysokou školu a že je to skandál a že by s tím měli něco dělat. To jsem se samozřejmě dozvěděl ex post, když už jsem na té škole byl a tam některý z těch rozumných pedagogů mi řekl, že to dostali, že to prostudovali, ale že měli tolik rozumu, že to zahodili do koše a dál se tím nezabývali.“

Raději psychiatrická léčebna než vojenská služba

Už v prvním ročníku divadelní fakulty se Mikuláš Pánek po několikaletém vztahu tajně oženil s Jaroslavou Šturalovou, což se jejich rodiče dozvěděli až po několika měsících. Spíš než na studia ale Mikuláš Pánek vzpomíná na vojenskou přípravu na vojenské katedře, díky níž měl mít po studiích zkrácenou vojnu z dvou na jeden rok. Jenže sloužit v armádě komunistickému režimu se mu příčilo a katedru nedokončil, což pro něj znamenalo, že by musel projít celou dvouletou vojenskou službou. To ale nechtěl připustit, a tak se pokusil ze zdravotních důvodů získat tzv. modrou knížku. Nastudoval si skripta s různými druhy psychiatrických onemocnění a bez ohlášení odešel na týden do hor. „Téměř vůbec jsem nejedl, abych, až mě někdo objeví, vypadal dostatečně zdevastovaně a jakoby mimo sebe,“ vzpomíná Mikuláš Pánek, který pak doma fingoval pokus o sebevraždu. „Když mě zavřeli do koupelny, abych se dal trochu do pořádku, tak jsem se tak lehce, ale opravdu velmi opatrně nařízl na zápěstí, jako bych si chtěl podřezat žíly.“

Poté byl převezen na psychiatrickou léčebnu v Kroměříži, kde chtěl nafingovat maniodepresivní psychózu, ale psychiatrička mu diagnostikovala paranoidní schizofrenii. Pět měsíců strávil v léčebně, kde tajně plival do záchodu všechny podávané léky. „Nebudu zacházet do podrobností. Shodou okolností byl minulý týden v televizi slavný Formanův film s Jackem Nicholsonem v hlavní roli Přelet nad kukaččím hnízdem, který se odehrává v psychiatrické léčebně. Musím říct, že jsem na té psychině podstoupil v podstatě všechno to, co Jack Nicholson v tom filmu, až na tu preparaci.“

Po propuštění z léčebny a několika odvodech dostal Mikuláš Pánek vysněnou modrou knížku a vojenskou službu tudíž nemusel absolvovat. Na jeho další kariéru ale diagnostikovaná nemoc neměla žádný vliv. „O duševních chorobách se za komančů moc nemluvilo, moc se o tom mluvit nesmělo, takže i když jsem to měl nepochybně založené, tak jsem nikdy na žádný problém nenarazil.“

V centru dění

Po úspěšném ukončení studia hrál Mikuláš Pánek v HaDivadle v Prostějově a posléze v Šumperku. Krátce pak působil v Chebu, ale kvůli narození syna Bohdana v roce 1983 se přestěhoval za rodinou do Olomouce, kde o rok později přišla na svět i dcera Tereza. V Olomouci vystřídal několik dělnických povolání, než se v roce 1985 vrátil k herectví a nastoupil do divadla v Šumperku. O dva roky později pak získal angažmá ve Státním divadle Oldřicha Stibora v Olomouci.

Mikuláš Pánek nikdy nebyl příznivcem komunistického režimu. Pravidelně poslouchal jak Hlas Ameriky, tak Svobodnou Evropu, ale veřejně se nijak neangažoval až do roku 1989. Tehdy podepsal petici za propuštění Václava Havla uvězněného po Palachově týdnu a později petici Několik vět, která požadovala propuštění politických vězňů, svobodu sdělovacích prostředků a veřejnou diskuzi o všech otázkách dějin, politických a významných investičních akcí.

Informace o brutálním zásahu proti demonstrantům 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze se do divadla v Olomouci dostala den poté. V Praze tehdy divadla vyhlásila stávku, k níž se přidali i herci v Olomouci. V pondělí 20. listopadu se do dění zapojili studenti a v hale Univerzity Palackého při setkání studentů a pedagogů také vyhlásili stávku. Večer se pak pod divadlem v Olomouci sešly první hloučky nespokojených Olomoučanů. „Já nevím, kolik nás mohlo být, sto padesát, dvě stě, možná, řekněme. Protože divadlo bylo zavřené a tam nebyl žádný vyvýšený prostor a těch řad lidí v publiku bylo několik, tak mi jsme zvolili jako řečniště parapet okna u tehdejšího grilbaru, což je dneska Moravská restaurace,“ vzpomíná Mikuláš Pánek a dodává, že na demonstraci tehdy dohlížel kordon ozbrojených policistů.

Další den před divadlem vyrostlo improvizované pódium, kde se pak četla nejrůznější prohlášení a konaly další demonstrace. „Fantastické bylo, jak to postupně narůstalo,“ dodává Mikuláš Pánek, který se podílel na jejich pořádání. Vedení divadla následně převzal stávkový výbor a do čela si zvolili kulisáka Josefa Josefíka, vystudovaného psychologa, který svou činnost nemohl z politických důvodů vykonávat. V divadle se pak pořádaly diskuzní večery, na nichž se za účasti odborníků probírala různá témata z řad ekonomiky, zemědělství, ekologie, zdravotnictví, církve a dalších a které často moderoval Mikuláš Pánek. Ten se také účastnil ustavující schůze olomouckého Občanského fóra.

Ve světě dabingu

V prvních svobodných komunálních volbách zvolili Mikuláše Pánka do zastupitelstva města Olomouc. Dva roky pak také pracoval v Bezpečnostní informační službě (BIS), než se v roce 1995 opět vrátil do Moravského divadla v Olomouci. O rok později založil dabingové studio, které provozoval čtyři roky. Dabingu se věnoval i v době natáčení v roce 2022, kdy bydlel v osadě Habartice na Šumpersku.