Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Vždy jsem měl zastání u těch nejbližších, to byl velký dar
narozen 6. listopadu 1924 v Praze
otec novinář deníku Die Prager Presse
1938 účast na veřejných manifestacích proti demobilizaci
1943 maturitní zkouška
květen 1945 účast v Pražském povstání
1945–1948 studium filozofie na FF UK v Praze
1948 disertace Masarykovo filozofické mládí
1950 nesouhlas s trestem smrti pro Miladu Horákovou
pracoval v dělnických profesích, později jako učitel
1957 ukončil studium chemie na Vysoké škole pedagogické
práce asistenta na VŠ pedagogické, práce z oboru pedagogiky a filozofie výchovy
1977 podpis Charty 77
práce v dělnických profesích, pořádání bytových seminářů
1982–1983 mluvčí Charty 77
1988 spoluzakládá Hnutí za občanskou svobodu (HOS)
1989 aktivní člen Občanského fóra
1990–1994 rektor Univerzity Karlovy
1990–2004 člen Papežské rady pro kulturu
1997 oceněn Řádem T. G. Masaryka
zemřel 10. září 2015 v Praze
Dětství a předválečná léta
Radim Palouš se narodil 6. listopadu 1924 v Praze v rodině novináře. Jeho otec působil například v redakci Českého slova nebo Die Prager Presse. Druhý z deníků představoval jistý protipól německého Prager Tagblatt. Pamětník od dětství rád sportoval a byl členem Sokola a Skauta, ve kterém dokonce jistou dobu vedl oddíl. Se skautským vodním oddílem po skončení druhé světové války také absolvoval několikatýdenní plavbu po Visle k Baltskému moři, a to na plachetnici s názvem Kutr, kterou v Čechách zanechali němečtí Hitlerjugend.
Zkušenosti z války
Již před válkou, v roce 1938, byl Radim Palouš svědkem a aktivním účastníkem pražských manifestací proti demobilizaci v českém pohraničí. Během války se pak aktivně zapojil do protinacistického odboje. Po maturitě v roce 1943 byl totálně nasazen v zámečnických, respektive leteckých provizorních dílnách, zřízených u holešovické Stromovky, kde se přeučoval na leteckého klempíře. Později byl ilegální odbojovou skupinou nasazen i vojensky, a to do oblasti pražského Motola, zhruba na území dnešního golfového hřiště, kde v té době sídlily některé posádky německých vojsk. Zde byl svědkem smrti svého velmi blízkého přítele a spolužáka Jana Balouna. Radim Palouš v souvislosti s válečnými zkušenostmi z Motola uvádí: „Jan Baloun, Jaroslav Kohout a já jsme byli přes Luďka Švába, vnuka Švába-Malostranského, organizováni v jakési ilegální skupině. Stál jsem s kulometem u silnice v Motole, kde měly posádku SS. Kulomet jsem neuměl vůbec obsluhovat, ale byl se mnou ruský partyzán, kterému jsem měl podávat náboje, pás do kulometu. Ale k tomu vůbec nedošlo, tam jsme si ani nezastříleli. Ale jinde, na motolském hřebenu, se střílelo.“ Pamětník uvádí, že fakticky do žádné vojenské bojové akce téměř nezasáhl a ani se do ní nedostal. Z Motola byl záhy převelen na pražskou Hlavní poštu v Jindřišské ulici. Pro ni v rámci činnosti Revolučních gard, společně s jistým Řekem, v zabarikádované Praze plnil roli informační motocyklové spojky.
Studium u Jana Patočky, nesouhlas s obviněním Milady Horákové a jeho následky
Ač pamětníka velmi zajímala chemie, rozhodl se společně se svým celoživotním přítelem Jaroslavem Kohoutem přihlásit na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (FF UK) v Praze. Studoval historii a filozofii a v prvním poválečném semestru roku 1945 se na půdě této fakulty setkal s přednáškami z dějin filozofie Jana Patočky. Myšlení tohoto přímého žáka a tvůrčího následovníka Edmunda Husserla, moravského rodáka a zakladatele fenomenologické filozofie, na Radima Palouše zapůsobilo natolik, že pod Patočkovým vedením absolvoval v roce 1948 rigorózní prací Masarykovo filozofické mládí. Na sklonku čtyřicátých let se Radim Palouš oženil s Annou Štasurovou, také studentkou fakulty a posluchačkou Patočkových přednášek, se kterou má syny Jana a Martina.
Masarykovsky zaměřené téma rigorózní práce a zájem o fenomenologicky založenou existenciální filozofii Jana Patočky se negativně podepsaly na pamětníkových budoucích profesních možnostech v marxisticko-leninsky orientovaném Československu. Jeho zájem o Masaryka a blízký vztah s Patočkou se promítl zejména do směřování jeho filozofického myšlení. Možnosti využití tohoto myšlení na akademické a veřejné půdě byly ovšem minimální. Radim Palouš našel zaměstnání v redakci knižního vydavatelství Orbis v oddělení cestopisů. Jelikož ovšem otevřeně vyjadřoval nesouhlas s připravovaným soudním procesem s Miladou Horákovou a nabádal své redakční spolupracovníky, aby se nepřidávali k veřejnému souhlasu s její popravou a odmítali podepisovat žádost o její smrt, byl z redakce propuštěn. Poté se živil jako soustružník v kladenské Poldovce.
Středoškolské působení a studium na pražské pedagogické fakultě
S cílem vymanit se z dělnického prostředí kladenských hutí se Radim Palouš rozhodl složit státní zkoušku z ruštiny. Tu se učil vedle angličtiny a francouzštiny již za války. Úspěšné složení této zkoušky mu otevřelo cestu z Poldovky a umožnilo pedagogické působení. Za pomoci přátel začal učit na střední škole v Davli. Souběžně také navštěvoval Patočkovy soukromé bytové semináře konané po Patočkově propuštění z Univerzity Karlovy v poválečných letech. Semináře se konaly již od roku 1949 a Radim Palouš je navštěvoval i v době, kdy pracoval jako dělník v kladenské Poldovce.
Polická konstelace druhé poloviny padesátých let Radimu Paloušovi neumožňovala aktivně rozvíjet své filozofické myšlení. Na druhou stanu se mohl zabývat oborem, k němuž tíhnul již dříve. V roce 1957 absolvoval studium chemie na pražské Přírodovědecké fakultě Vysoké školy pedagogické, kde později přijal místo asistenta. Jedním z hlavních oborů pamětníkových zájmů – či přímo hlavním oborem – byla pedagogika, respektive filozofie výchovy. V době politického uvolňování druhé poloviny šedesátých let se habilitoval na Pedagogické fakultě UK v Praze prací Čas výchovy. Na této fakultě také několik let působil jako pedagog, ovšem po roce 1968 a v době nastupující normalizace byla jeho pedagogická činnost na fakultě opět zásadním způsobem omezena. Na téže fakultě získal v roce 1990 profesuru.
Podpis Charty 77 a podzemní univerzita Kampademie
Další zlom v pamětníkově životě nastal v druhé polovině let sedmdesátých, a to v souvislosti se vznikem a činností občanské iniciativy Charta 77. S podpisovým archem prohlášení Charty 77 za Radimem Paloušem přišla Dana Němcová. Po podpisu Charty 77 následovalo jeho propuštění z pedagogické fakulty. Opět se měl živit manuální prací, což bylo kvůli jeho pokročilejšímu věku složitější než v době, kdy nastoupil v kladenské Poldovce.
V březnu 1977, asi dva měsíce po zveřejnění prohlášení Charty 77, zemřel Jan Patočka, jeden z jejích prvních mluvčích, na následky mozkové mrtvice. Tu utrpěl po řadě dlouhých policejních výslechů, které byly pro starého profesora po psychické i fyzické stránce vyčerpávající. Pamětník se po Janu Patočkovi zhostil organizování bytových filozofických seminářů ve Všehrdově ulici na Kampě. Tuto činnost vykonával společně se svými přáteli, mimo jiné s Danielem Kroupou, Ivanem M. Havlem, Zdeňkem Neubauerem, Pavlem Bratinkou, Tomáš Halíkem, synem Martinem a dalšími. Bytové semináře se postupně rozvinuly v takzvanou Kampademii, též známou jako Podzemní univerzita. Radim Palouš dodává: „Mívali jsme jednou za rok takové výjezdní zasedání Kampademie na Hrádečku u Václava Havla. Program výjezdního zasedání byl velice pozoruhodný – dopoledne různé referáty, odpoledne pak přednášky.“
Mluvčí Charty 77
Podobně jako jeho učitel Jan Patočka, přijal i Radim Palouš roli jednoho z trojice mluvčích Charty 77. Bylo to za poměrně těžkých a smutných okolností v roce 1983, jak pamětník vysvětluje: „Když se blížila pětiletka Charty, to znamená rok 1982, posledním mluvčím Charty byl Václav Malý, dnešní biskup. Během jednoho výslechu ho hrozně zbili. Později se stalo, že do propasti Macocha spadl student, o jehož smrti se tvrdilo, že tam byl svržen jako sympatizant Charty 77. Na Slovensku pak zastřelili ještě dalšího člověka. Tehdy jsme si se ženou říkali, že to takhle dál nejde. Šel jsem za Vaškem Malým a řekl jsem mu, že jestli nemá nikoho jiného, tak že funkci převezmu. Mluvčí Charty se po jednom roce střídali. Já jsem nastoupil v roce 1983 a se mnou Anička Marvanová a Vláďa Rys.“ V souvislosti s rolí mluvčího Charty pamětník připomíná, že se aktivně snažil zasazovat o to, aby Charta v dané době zvýšila počet zveřejněných prohlášení.
Perzekuce sedmdesátých let
Pamětník byl řadu let pochopitelně v hledáčku tajné policie, zhruba od roku 1976, tedy ještě před vznikem Charty. S policejním sledováním Radima Palouše a jeho manželky souviselo také přátelství s profesorem Janem Patočkou. Pamětník uvádí: „Naše styky s policií se začaly kupodivu výslechem mojí manželky v roce 1976. Pozvali ji na výslech do Bartolomějské a hrozně je zajímalo, proč zveme na naši chalupu do Vožice Jana Patočku.“ Radim Palouš osobně zažíval opakovaná osmačtyřicetihodinová zadržení, kdy putoval po různých stanicích pražské Veřejné bezpečnosti. Předávali si ho ze služebny na služebnu, a protože jeho zatčení bylo přerušeno krátkým propuštěním, v součtu se někdy zadržení protáhlo i na několik dnů. Obecně si ale jak při svém sledování, tak při výsleších dokázal vždy udržet jistý odstup a snad i humor. Tajná policie mu také zabavila řadu odborných teoretických studií z oboru filozofie, filozofie výchovy a komeniologie, celkem šlo asi o padesát textů. Články však autorovi byly po sametové revoluci vráceny.
Předlistopadové a polistopadové období: vznik Občanského fóra a funkce rektora
Radim Palouš byl veřejně a politicky aktivní nejen na konci osmdesátých let před pádem komunistického režimu, ale i po něm. V roce 1988 stál u zrodu Hnutí za občanskou svobodu (HOS). V roce 1989 se často a aktivně účastnil veřejných demonstrací v Praze. Během listopadového revolučního týdne promluvil na památné demonstraci na Václavském náměstí, přičemž slovo předával Václavu Havlovi, jehož představil veřejnosti. Později se jako člověk blízký Václavu Havlovi a lidem z jeho okruhu podílel na vzniku Občanského fóra (OF). Radim Palouš uvádí, že po domluvě s Václavem Havlem měl na první setkání Občanského fóra, konané v Činoherním klubu, zajistit účast lidí z katolicky orientovaných kruhů.
Jeho akademické působení bylo završeno v letech 1990–1994, kdy vykonával funkci rektora Univerzity Karlovy. K účasti v konkurzu ho podněcoval Václav Havel. V letech 1990–2004 byl členem Papežské rady pro kulturu. Několik evropských i světových univerzit ho vyznamenalo čestným doktorátem (Krakov, York, Pittsburgh, Soul). Za veřejnou činnost byl Radim Palouš v roce 1997 oceněn státním vyznamenáním, Řádem Tomáše Garrigua Masaryka.
Vzestupy a pády jako dar
Pamětník svůj životní osud sám označuje za dosti pohnutý: „Peripetií, vzestupů i pádů bylo dost. Nejvíce si ale vážím zastání a pomoci své rodiny a přátel.“ Náročných období, ke kterým byl odsouzen kvůli svým politickým a filozofickým postojům a činům, nelituje. Celek svého života hodnotí jako dramatické dobrodružství a příběh se šťastným koncem, happy endem.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Boris Jankovec)